8 Tdo 1221/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 224 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 1221/2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného MVDr. V. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 42 To 206/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 27/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 42 To 206/2009, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 2 T 27/2008, z r u š u j í .

Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Třebíči p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný MVDr. V. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 42 To 206/2009, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 2 T 27/2008. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, územní pracoviště T., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 19. 3. 2004 kolem 05.15 hodin v prostoru km 101,0 silnice v k. ú. P., okr. T., jako řidič osobního automobilu tov. zn. Ford Mondeo 1.6 16V, při jízdě ve směru od obce V. na obec T., nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně-technickému stavu komunikace, povětrnostním podmínkám a vzdálenosti, na kterou měl rozhled, nevěnoval se plně řízení vozidla, kdy za šera rozednívání, při přejezdu nepřehledného horizontu, za křižovatkou silnice se silnicí, pravou přední částí vozidla srazil chodce P. J., jdoucího při pravém okraji vozovky, čímž mu způsobil vážná a život přímo ohrožující zranění, zejména roztržení sleziny, rozdrcení levé ledviny, tříštivé zlomeniny kostry, zejména mnohočetné zlomeniny kosti lýtkové a holenní na obou dolních končetinách, tříštivou zlomeninu střední části pravé pažní kosti, zlomeniny 7. a 8. žebra vpravo, dále roztržení střev, zhmoždění plic, krvácení do obou hrudních vaků, těžký otřes mozku, v důsledku čehož byl poškozený v bezvědomí, hospitalizován v Úrazové nemocnici v B. do 11. 5. 2004 a utrpěl trvalé následky, zejména ztrátu sleziny, levé ledviny a levé dolní končetiny amputací v oblasti stehna; způsobem své jízdy obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemcích komunikacích.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, které ve věci učinil. V prvém případě usnesením ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 To 214/2006, Krajský soud v Brně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného MVDr. V. M., které podal proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 T 101/2005. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněného podal ministr spravedlnosti České republiky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 To 214/2006, bylo rozsudkem Nejvyšší soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 186/2006, rozhodnuto tak, že označeným usnesením Krajského soudu v Brně byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 120 odst. 3 tr. ř. Napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 T 101/2005, byly zrušeny a okresnímu státnímu zástupci v Třebíči bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve druhém případě Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě coby odvolací soud usnesením ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 42 To 71/2008, k podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 2 T 27/2008, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 42 To 206/2009, bylo podáno v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Obviněný v něm odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že v postupu orgánů činných v trestním řízení gradujícím rozhodnutími soudů obou stupňů o jeho vině a trestu nebyly respektovány zásady trestního řízení obsažené v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nebyla totiž objasněna základní otázka vztahující se k trestní odpovědnosti, a to zda za stávající situace při vzniku dopravní nehody mohl být chodec řidičem motorového vozidla vůbec viděn a zda tak bylo možné nehodě zabránit. Odpověď na tuto otázku nebyla podle dovolatele prokázána ani protokolem o ohledání místa dopravní nehody, plánkem dopravní nehody ani fotodokumentací, nevyplynula ani ze svědecké výpovědí poškozeného a ani ze znaleckého posudku ze zdravotnictví a lékařských zpráv, přičemž další důkazy k tomuto zjištění soudy neprovedly. Nesouhlasil se závěry znalce Ing. M. Š., CSc., který uváděl, že obviněný mohl dopravní nehodě zabránit, a proto sám nechal vypracovat znalcem Ing. A. B., Ph.D., odborné vyjádření k označenému znaleckému posudku. Z něho je patrno, že závěry Ing. M. Š., CSc., jsou nesprávné a nemají oporu v provedeném dokazování ani v aplikaci příslušných norem. Proto navrhoval, aby byl vypracován nový znalecký posudek, avšak soudy vypracování takového důkazu nepřipustily. Vytkl, že soudy ignorovaly význam výpovědi nejen dovolatele, ale i svědků J. V. a S. V., kteří jako spolucestující vylíčili situaci jako pro řidiče neřešitelnou, potvrdili, že poškozený nebyl z auta vidět. Rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují podle mínění obviněného nesprávná konstatování, která jsou v rozporu s dokazováním v trestním řízení.

Nesouhlasil s některými pasážemi v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména pokud soud uváděl, že chodec šel při pravém okraji vozovky, když daný úsek vozovky žádnou krajnici nemá. Polemizoval také se zjištěním soudů ohledně postavení poškozeného, za nelogické považoval, aby byl chodec natočen k vozidlu pravou stranou těla a současně měl být veden hlavní náraz na levou dolní končetinu z vnější strany. Poukazoval na výpověď znalce MUDr. Z. K., CSc., který potvrdil, že nebylo možno jednoznačně stanovit, jakým způsobem proběhl nehodový děj v návaznosti na postavení poškozeného, přičemž v doplnění posudku uvedl, že charakter zranění odpovídá pohybu chodce zprava doleva z pohledu posádky. Z jeho výpovědi plyne, že postavení poškozeného nelze specifikovat tak, jak ho dovozuje znalecký posudek Ing. M. Š., CSc.

Odvolacímu soudu vytýkal, že přitakal soudu prvního stupně, pokud zamítl jeho návrh na provedení revizního znaleckého posudku jako nadbytečný, neboť závěry znaleckého posudku znalce Ing. M. Š., CSc., nestojí osamoceně a není důvodu pochybovat o objektivitě důkazu ani v návaznosti na závěry znaleckého posudku MUDr. Z. K., CSc. Podle obviněného však znalecký posudek Ing. M. Š., CSc., stojí v provedeném dokazování naprosto osamoceně, a to právě v návaznosti na výpověď znalce MUDr. Z. K., CSc. Odvolací soud se tak vůbec nezabýval zkoumáním a hodnocením těchto rozporů a pouze přejal odůvodnění soudu prvního stupně. Závěr, že se obviněný nevěnoval řízení motorového vozidla, je závěrem zcela hypotetickým a zároveň i v rozporu s důkazním zjištěním v této věci. Měl za to, že ze zaprotokolovaných důkazů jasně vyplývá, že se řádně věnoval řízení motorového vozidla, což potvrdili i jeho spolucestující. Skutek byl hodnocen jednostranně v jeho neprospěch a zcela byla ignorována alternativa, že řidič vozidla před střetem nebrzdil proto, že chodce před střetem ve vozovce neviděl, a to z příčin objektivních, jelikož za dané situace v silničním provozu nebylo reálně možné z pozice místa řidiče poškozeného vidět. Obviněný vyvozoval, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., z matematicko fyzikálního hlediska řádně neobjasnily průběh dopravní nehody a reálně technické možnosti řidiče za dané situace střetu s chodcem zabránit. Znalecký posudek Ing. M. Š., CSc., nevyvrátil jeho obhajobu ve výše naznačeném směru, proto měl být vypracován revizní znalecký posudek, což se nestalo. Zdůraznil, že si tedy sám zajistil vypracování revizního znaleckého posudku, který podle jeho přesvědčení potvrzuje jeho obhajobu, že nemohl střetu zabránit, a znalecký posudek předložil jako přílohu dovolání. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby rozhodujícímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný namítl, že nebyly objasněny základní otázky vztahující se k jeho trestní odpovědnosti a zavinění, a to především, zda při vzniku dopravní nehody mohl být chodec řidičem motorového vozidla vůbec viděn a zda bylo možné nehodě zabránit . Současně je zjevné, že jeho výhrady směřovaly výlučně proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud však již opakovaně připustil, že tato zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).

Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Stručně shrnuto co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Mezi posledně uvedenou kategorii vad jsou zahrnovány i ty případy, kdy skutková zjištění soudů z výsledků provedeného dokazování nevyplývají či v nich nemají spolehlivou oporu.

Ve světle těchto východisek nelze výhrady dovolatele označit za nedůvodné. Z textu dovolání vyplývá odlišný pohled obviněného na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Z. K., CSc., a z oboru silniční dopravy znalce Ing. M. Š., CSc., obviněný polemizoval především s vývody znalce Ing. M. Š., CSc., s nimiž nesouhlasil již v průběhu řízení před soudy obou stupňů, a konfrontoval je se závěry znaleckého posudku Ing. A. B., Ph.D., který předložil jako přílohu k dovolání.

Soud prvního stupně opřel závěr o vině obviněného vedle jím konkretizovaných důkazů listinných především o výše zmíněné znalecké posudky a výpovědi znalců MUDr. Z. K., CSc., a Ing. M. Š., CSc., které v odůvodnění rozsudku zevrubně reprodukoval. Ze závěrů znaleckého posudku a výpovědi znalce Ing. M. Š., CSc., se podává, že v okamžiku střetu se automobil řízený obviněným pohyboval rychlostí okolo 75 km/hod. a zpomaloval zpomalením pohybujícím se ve střední hodnotě okolo 2 m/s. Chodec v okamžiku a těsně před střetem stál ve vozovce zády nebo bokem k přijíždějícímu automobilu a nesnažil se o nějaký manévr, který by se dal technicky nazvat uhýbáním z jízdního koridoru automobilu , pravděpodobně automobil ani včas nezpozoroval. Nebylo podle něj prokázáno, že by chodec učinil náhlý vstup do vozovky, při uváděné rychlosti automobilu by se pohyb chodce z krajnice do vozovky projevil na automobilu i pravděpodobně na jeho konečné poloze. Upozornil, že se neprojevila žádná automatická reakce řidiče plné sešlápnutí pedálu brzd, což bývá prvotním úkonem soustředěného a situaci sledujícího řidiče. Přitom na silnici, kterou zná, mohl a měl předpokládat možnost překážky, navíc v místech relativně zúžené vozovky, s horizontem a omezenou rychlostí. Technickou příčinu vzniku nehody spatřoval v jednání obou účastníků, oba měli možnost k odvrácení nehody. Chodec mohl nehodě předejít, pokud by se řádně a včas automobilu vyhnul, řidič mohl nehodě zabránit, pokud by jel takovým způsobem, aby před chodcem včas zastavil nebo se mu vyhnul (č. l. 291, 301, 302). V hlavním líčení znalec k dotazům obviněného uvedl, že v době střetu se chodec buď pohyboval souběžně s vozidlem, nebo stál (č. l. 416 p. v.). Soud prvního stupně, aniž by konkrétně řešil otázku, v jaké pozici se poškozený chodec v době střetu nacházel, akcentoval, že obviněný je zkušeným řidičem, místo střetu dobře znal a mohl tedy předpokládat, že za nepřehledným horizontem se může nacházet chodec nebo jiná překážka, čemuž ale nepřizpůsobil způsob a rychlost jízdy a zapříčinil tak střet s poškozeným chodcem, z čehož dovozoval porušení jeho povinností zakotvených v ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák.

Odvolací soud označil úvahy soudu prvního stupně za správné a sám rekapituloval, že znalci MUDr. Z. K., CSc., i Ing. M. Š., CSc., dospěli ke shodným závěrům, které prokazují, že poškozený v době střetu s vozidlem stál ve vzpřímené poloze. Přestože obviněný úsek, kterým projížděl, znal, nevěnoval se dostatečně řízení vozidla, nesledoval dostatečně provoz, o čemž svědčí i to, že nereagoval brzděním a také nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky (strana 3 usnesení).

K rozhodnutím soudů obou stupňů je na místě uvést, že hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat hypoteticky, je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (k tomu př. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11/2002, T-279).

Závěry soudů, odhlížeje od nepřesného popisu polohy poškozeného v době střetu, jak ji specifikoval odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, jsou výhradami obviněného významně zpochybňovány. Nelze nepoznamenat, že v řízení před soudem prvního stupně obviněný předložil vyjádření ke znaleckému posudku znalce Ing. M. Š., CSc. zpracované Ing. A. B., Ph.D., (č. l. 404, 405), které bylo poskytnuto k vyjádření znalci Ing. M. Š., CSc., a ten opodstatněně upozornil, že takové vyjádření je důkazem nerelevantním, jak ostatně připomněl i odvolací soud, který souhlasil s postupem soudu prvního stupně, pakliže k označenému vyjádření nepřihlížel. Nyní však již nejde jen o nerelevantní vyjádření jeho zpracovatele k řádně opatřenému znaleckému posudku, ale o důkaz opatřený v souladu s kritérii § 110a tr. ř., který nelze bez dalšího ignorovat. Ze závěrů tohoto posudku, jejichž validitu ale dovolací soud není oprávněn hodnotit, se mimo jiné podává, že vozidlo řízené obviněným se pohybovalo rychlostí 65 až 70 km/hod. a když se nacházelo ve vzdálenosti 6,5 až 28 metrů před místem střetu (tj. 0,4 až 1,4 sekundy před střetem), vstoupil do vozovky chodec poškozený. Na tuto vzdálenost již nemohl řidič vozidlo bezpečně zastavit a došlo ke střetu. Technickou příčinou předmětné dopravní nehody byla podle zpracovatele technika pohybu chodce po vozovce, přičemž řidič vozidla nemohl z dané rychlosti, která nebyla vyšší než přiměřená daným podmínkám, vozidlo bezpečně zastavit na vzdálenost, na jakou chodec před vozidlo vstoupil, a z technického hlediska neměl možnost střetu zabránit. Na základě simulaci střetu vozidla jedoucího rychlostí 70 km/hod. s chodcem jako technicky nepřijatelnou vyloučil variantu, že chodec se pohyboval souběžně s vozidlem rychlostí 4 km/hod., variantu, že chodec stojí natočen levou stranou k vozidlu, jako technicky přijatelné označil varianty s pohybem chodce vůči vozidlu zprava doleva rychlostí 4 km/hod. i 8 km/hod., ale u posledně uvedené varianty upozornil na okolnost, že vyšší rychlost chodce může mít za následek jeho přelétnutí na levou stranu vozidla a následné sesunutí vedle vozidla na vozovku.

Je třeba připomenout, že obviněný a jeho obhájce opakovaně soudům navrhovali, aby byl přibrán nový znalec k podání revizního znaleckého posudku, případně aby bylo dokazování doplněno o znalecký posudek z oboru biomechaniky. Soudy tento návrh neakceptovaly s odůvodněním, že znalecký posudek Ing. M. Š., CSc., nestojí osamoceně, že není důvodu pochybovat o jeho objektivitě ani v konfrontaci se závěry znaleckého posudku MUDr. Z. K., CSc. V této souvislosti nutno poznamenat, že ani závěry znaleckého posudku Ing. A. B., Ph.D., nejsou v kolizi se znaleckým posudkem a výpovědí znalce MUDr. Z. K., CSc., který mimo jiné uvedl, že nemůže posoudit, v jaké poloze byl poškozený krátce před střetem, dokládal pouze to, že prvotní náraz musel jít na zevní stranu levé dolní končetiny, pak teprve natočení, pád na pravou stranu a hlava do čelního skla byla až terciární. Vyloučil, že poškozený v době střetu s vozidlem ležel či běžel. Vypověděl ale, že nepozná, zda poškozený v ten okamžik stál nebo udělal krok do vozovky či chtěl případně stopovat, v každém případě musel být v prvním zachycení obrácen levou stranou (č. l. 402). Z výpovědi znalce se tedy podává, že v úvahu přichází jak závěr, že poškozený v době střetu s vozidlem stál natočený k němu levým bokem, tak že udělal krok do vozovky obrácen levou stranou těla k vozidlu.

V obecné rovině platí, že vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.

V posuzované trestní věci proti sobě stojí znalecké posudky z oboru silniční dopravy znalců Ing. M. Š., CSc., a Ing. A. B., Ph.D., s naprosto odlišnými závěry co do stanovení technických příčin dopravní nehody i možností obou účastníků zabránit střetu. Jelikož jde o otázku odbornou, na soudu prvního stupně, jemuž jinak nelze upřít snahu o řádné objasnění věci, bude kolizi těchto závěrů všemi dostupnými procesními prostředky vyřešit. Především bude proto nutné znalce Ing. A. B., Ph.D., v hlavním líčení vyslechnout nejen k jím podanému znaleckému posudku, ale i ke znaleckému posudku Ing. M. Š., CSc., a stejně tak nezbytné bude znalce Ing. M. Š., CSc., vyslechnout ke znaleckému posudku Ing. A. B., Ph.D. Teprve pro případ, že rozpory mezi znaleckými posudky nebude možno odstranit, přichází jako nejzazší možnost v úvahu přibrání vědeckého ústavu či vysoké školy (kupř. Ústavu soudního inženýrství ČVUT B.) k podání znaleckého posudku, který by reagoval a vypořádal se i se znaleckými posudky již opatřenými. Poté nechť provedené důkazy znovu hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a znovu o vině obviněného rozhodne; je na místě dodat, že vyvstane-li potřeba provedení i důkazů dalších, nezbytných k náležitému zjištění skutkového stavu, opatří a provede i tyto.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 42 To 206/2009, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 2 T 27/2008, zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2010 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková