8 Tdo 1202/2013
Datum rozhodnutí: 15.01.2014
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1,2 tr. zákoník, § 148 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1202/2013-23

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 dovolání obviněné JUDr. G. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 175/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 174/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. G. P. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 9 T 174/2012, byla obviněná JUDr. G. P. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byla odsouzena podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků; podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené VZP ČR, se sídlem Praha, Orlická 2020/4, škodu ve výši 805.832,- Kč a poškozenému K. D. škodu ve výši 17.692,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. D. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná uvedených přečinů dopustila tím, že dne 28. 4. 2012 ve 12.20 hodin v B. jako řidička vlastního osobního automobilu Honda Civic, při jízdě po ulici J. ve směru od ulice B. na světelně řízené křižovatce s ulicí V. v rámci odbočování doleva, v důsledku nerespektování ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nedala přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu Fiat Punto, řízenému K. D., a vjela mu přímo do jeho jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo k prudkému nárazu přední části vozidla Fiat do pravého boku vozidla Honda, v důsledku čehož spolujezdkyně sedící ve vozidle Honda na předním sedadle A. B., utrpěla polytrauma jako poranění vícero pro život důležitých orgánů, zejména zakrvácení do mozkových obalů, do dutiny břišní a do zadobřišnicového prostoru, poranění sleziny, ledviny, zlomení pánve a dlouhých kostí dolních končetin a další poranění, v důsledku čehož dne 30. 4. 2012 v nemocnici zemřela, další spolujezdkyně nezletilá utrpěla zlomeninu pravého klíčku a podvrtnutí C páteře, což si vyžádalo léčení s citelných omezením obvyklého způsobu života po dobu 3 týdnů, přičemž se dle ošetřujícího lékaře jedná o zranění lehké, a dále řidič vozidla Fiat K. D., utrpěl oděrku na ruce a pohmoždění žeber od bezpečnostního pásu, což si vyžádalo pouze prvotní lékařské ošetření bez nutnosti vystavení pracovní neschopnosti.

Označený rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 175/2013, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítla, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a že usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s čl. 36, 37 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ).

Z obsahu dovolání se podává, že obviněná své námitky zaměřila na dvě hlavní oblasti. První skupinou námitek brojí proti údajnému pochybení odvolacího soudu, který se podle jejího názoru náležitě nevypořádal s jednotlivými odvolacími důvody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03) a při svém rozhodnutí nezohlednil zásady trestního řízení, jež jsou imanentní právu na spravedlivý proces, tj. zásadu presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo a rovnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06).

Obviněná odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že ačkoliv proti sobě v trestním řízení stála dvě tvrzení, tvrzení obviněné a poškozeného, přičemž každé z nich bylo podporováno znaleckým posudkem, a ačkoliv při veřejném zasedání na tuto skutečnost upozorňoval rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, který z toho důvodu odvolacímu soudu navrhoval odvolání obviněné vyhovět, odvolací soud se přiklonil k tvrzení poškozeného s odůvodněním, které obviněná nepovažuje za relevantní. Odvolací soud totiž v této souvislosti konstatoval, že pokud by se nehodový děj odehrál tak, jak uvádí obviněná a znalec Ing. Vladimír Chládek, měl poškozený jako řidič druhého vozidla dostatek času, aby i z uvedené rychlosti stačil výrazně zpomalit či se vozidlu obviněné vyhnout. Vzhledem k tomu, že tak poškozený neučinil, nabízí se podle odvolacího soudu dvě varianty vysvětlující počínání poškozeného, které vyplývají z normální logiky buď poškozený neměl přirozený pud sebezáchovy, nebo neměl dostatek času na reakci. Jelikož odvolací soud neměl důvod předpokládat, že poškozený postrádá jeden ze základních lidských pudů, dospěl k závěru, že platí varianta druhá. Chce-li však odvolací soud argumentovat otázkou pudovosti jednání, musí podle obviněné disponovat odborným psychologickým posouzením, neboť v opačném případě se dopouští spekulací; nemluvě o tom, že výše naznačené úvahy založené na tzv. normální logice zcela opomíjí možnost, že se poškozený nevěnoval náležitě řízení a nedával pozor, anebo že nejel takovou rychlostí, jakou uvádí, resp. že jel rychlostí vyšší.

Existovaly-li dvě protichůdné verze průběhu dopravní nehody a každá z nich byla podporována znaleckým posudkem (což připustil i odvolací soud), měl soud prvního stupně či soud odvolací vyslovit nevinu obviněné, popřípadě měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku.

Podle názoru obviněné má Nejvyšší soud s ohledem na konzistentní rozhodovací praxi Ústavního soudu povinnost zkoumat důvodnost dovolání nejen z důvodů explicitně vypočtených v ustanovení § 265b tr. ř., nýbrž i z hlediska naplnění obsahu Listiny (čl. 36-40) a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 a 7), přičemž takovéto přezkoumání je potom nutno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05).

Druhá oblast obviněnou uplatněných námitek se vztahuje k teorii příčinné souvislosti. Obviněná se domnívá, že soudy nižších stupňů měly povinnost zabývat se otázkou míry účasti poškozeného na dopravní nehodě. Zejména se měly zabývat tím, zda by k dopravní nehodě vůbec došlo, pokud by poškozený plnil své povinnosti plynoucí z ustanovení § 4 a § 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 361/2000 Sb. ), popřípadě se měly zabývat úvahou, zda poškozený svým způsobem jízdy neporušil některé z konkrétních pravidel silničního provozu ve smyslu ustanovení § 11 až § 60 zákona č. 361/2000 Sb., a to např. § 18 vztahující se k rychlosti jízdy. Jelikož má obviněná za to, že zmíněná hmotně právní otázka, tj. otázka míry účasti poškozeného na dopravní nehodě, byla soudy řešena nesprávně, byl podle jejího názoru naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 175/2013, zrušil a aby současně také zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že z textu dovolání je zřejmé, že obviněná vztahuje dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nalézacímu rozsudku Městského soudu v Brně. Dále konstatoval, že z obsahu dovolání je patrno, že obviněná nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a potvrzenými soudem odvolacím, přičemž podle názoru státního zástupce obviněná opakuje důvody již dříve uvedené v odvolání. Jelikož námitky obviněné zjevně nenaplňují důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zbývá podle státního zástupce zodpovědět, zda nedošlo k takovému porušení zásad spravedlivého procesu, které by mělo za následek extrémní rozpor mezi provedenými důkazy
a skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04).

Ačkoliv se obviněná zásad spravedlivého procesu obecně dovolává, extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními výslovně nenamítá, což by mohlo být považováno za překážku přezkoumávání napadených rozhodnutí a jim předcházejících řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Na druhé straně je podle státního zástupce z obsahu dovolání patrno, že takový extrémní rozpor spatřuje obviněná ve způsobu, jakým soudy hodnotily obhajobou předložený znalecký posudek Ing. Vladimíra Chládka, podle něhož má dopravní nehoda více možných řešení, včetně toho, že poškozený K. D. přijížděl k místu nehody rychlostí až 92 km/h a tuto rychlost snížil až bezprostředně před nehodou na nárazových 53 km/h.

Státní zástupce se domnívá, že nalézací soud provedené důkazy v zásadě správně vyhodnotil a zejména se zabýval i obsahem znaleckého posudku Ing. Vladimíra Chládka, přičemž na str. 4 a 5 svého rozsudku soud podrobně a přesvědčivě odmítl to z možných řešení dopravní nehody, které považoval za možné citovaný znalec. Soud uvedl, že pro intenzivní snižování rychlosti jízdy z 92 km/h na 53 km/h nesvědčí stopy na vozovce a oba znalci se shodli v tom zásadním, tj. že vozidlo obviněné v době nehody stálo nebo velmi pomalu jelo; dále soud shledal, že obviněná vozidlo poškozeného K. D. patrně přehlédla a že těsně před jeho vozidlem vjela do jeho jízdní dráhy. Na tom, že se s těmito úvahami nalézacího soudu státní zástupce ztotožňuje, nic nemění ani doplňující úvaha odvolacího soudu o pudu sebezáchovy, kde ve shodě s obviněnou státní zástupce sice připouští spíše spekulativní charakter dané úvahy než konkrétně zjištěný skutkový stav, avšak zároveň dodává, že dovolání není možno podat jen proti odůvodnění rozhodnutí.

Podle státního zástupce je nejpodstatnější, že obviněnou namítaný rozpor mezi oběma znaleckými posudky je v podstatě jen fiktivní, neboť ve skutečnostech rozhodných pro právní posouzení skutku [v nárazové rychlosti (53 km/h), v popisu pohybu vozidla obviněné (v době nárazu asi skoro stálo) i v tom, že obviněná svým vozidlem zablokovala celý jízdní pruh poškozeného K. D. (viz výpověď Ing. Vladimíra Chládka u hlavního líčení dne 8. 1. 2013] se oba znalci shodli. Ing. Vladimír Chládek se u hlavního líčení odlišil od Ing. Jiřího Finsterleho jen v tom, že podle něj jel poškozený podstatně rychleji než 50 km/h, neboť jinak by se obviněné vyhnul, a že obviněná zastavila na místě střetu (tedy v jízdním pruhu poškozeného K. D.) po dobu 1,5 s plus mínus nějaké desetiny sekundy . Státní zástupce s ohledem na provedené dokazování pokládal za možné, že obviněná do pruhu poškozeného řádně neviděla přes vozidla odbočující v protisměru. Proto najela až do protisměru, kde na velmi krátkou dobu, nanejvýš na 1,5 s, zastavila. To, že poškozený v této době nemohl bezpečně učinit úsudek, že obviněná již najisto stojí a včas tak zastavit své vozidlo nebo učinit vyhýbací manévr, je podle jeho mínění zřejmé i následujícím laickým výpočtem: Skutečná brzdná dráha včetně reakční doby řidiče by podle znalce Ing. Vladimíra Chládka měla činit celkem 25 m. Při rychlosti 50 km/h by jen během své reakční doby v trvání 1 s ujel řidič 13,9 m. Při maximální reakční době 1,34 s by ujel 18,6 m. Teprve pak by sešlápl brzdový pedál a vozidlo by mělo zastavit. Na vlastní brzdění z 50 km/h by tak poškozenému zbývalo podle času spotřebovaného na jeho reakční dobu jen 6,4 až 11,1 m. Reakční doba poškozeného K. D. přitom nutně musela být spíše delší vzhledem k nečekanému způsobu jízdy obviněné, která 1,5 s před poškozeným najela do jeho jízdního pruhu a místo toho, aby rychle pruh opustila (což je pro takový razantní styl jízdy obvyklé), naopak zde zastavila a tím tento pruh zablokovala (což je naopak pro takový styl jízdy neobvyklé). Obviněná tedy do jízdního pruhu poškozeného nejprve netrpělivě najela a poté zde pasivně setrvala. Poškozený musel být v nejistotě, zda a jakým směrem se obviněná dále vydá (nakonec nebylo vyloučeno ani to, že by stačila couvnout). Z pohledu poškozeného se proto muselo jednat ze strany obviněné o náhlé najetí , a to bez ohledu na to, zda v jeho pruhu poté obviněná setrvala 0,1 s, 1 s nebo znalcem obhajoby tvrzených 1,5 s. Žádná z těchto dob zjevně nebyla dostatečně dlouhá k tomu, aby poškozeného nepřinutila náhle změnit směr nebo rychlost jízdy ve smyslu ustanovení § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., a tedy mu dát přednost při odbočování vlevo podle § 21 odst. 5 označeného zákona. Aby byla doba setrvání obviněné v jízdním pruhu poškozeného podstatná pro zvážení jeho spoluzavinění, musela by činit několik sekund, které by obviněnému umožnily vyhodnotit její směr jízdy, ve zpětných zrcátkách zkontrolovat, zda neohrozí nikoho v pravém jízdním pruhu nebo za sebou, a podle toho bezpečně (ne prudce) zastavit, nebo se obviněné bezpečně (ne prudce) vyhnout vpravo.

Pokud tyto závěry platí pro rychlost 50 km/h, je podle názoru státního zástupce zbytečné zabývat se variantou pro rychlost 92 km/h, zejména když takové variantě zatím nic nenasvědčuje. K tomu státní zástupce dodává, že nezúčastněný svědek V. Ř. nějaký extrémně nebezpečný způsob jízdy protijedoucího řidiče nezaznamenal a že prudkému zpomalovaní před nehodou nenasvědčují ani na místě zjištěné brzdné stopy poškozeného v délce pouhých 1,2 m. Státní zástupce uzavřel, že znalecký posudek Ing. Vladimíra Chládka nebyl soudem opomenut, byl proveden procesně přípustným způsobem a tvrzený rozpor mezi ním a skutkovými zjištěními je jen fiktivní, neboť se netýká okolností, které by mohly být významné pro právní posouzení skutku.

Jelikož konkrétní důvody, které obviněná uplatnila, zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a na niž odkázala obviněná, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněné bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího konstatovat, že brojí-li obviněná proti postupu soudů, které navzdory existenci dvou protichůdných tvrzení (tvrzení obviněné versus tvrzení poškozeného) a tomu odpovídajících dvou odporujících si znaleckých posudků uvěřily verzi průběhu dopravní nehody předložené poškozeným, přičemž jiné důkazy neprovedly, protestuje tak ve skutečnosti proti správnosti hodnocení důkazů a úplnosti provedeného dokazování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž jednoznačně uplatňuje námitku skutkovou, a vzhledem k tomu, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (byť jej obviněná v dovolání ani explicitně nenamítla) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

Obviněná především namítala, že soudy se nemohly přiklonit k verzi průběhu dopravní nehody poškozeného K. D., podporované znaleckým posudkem znalce Ing. Jiřího Finsterleho, a tedy uznat ji vinnou, jelikož existoval jednoznačný důkaz zakládající její nevinu , tj. znalecký posudek Ing. Vladimíra Chládka. Měly buď vyslovit její nevinu, nebo dokazování doplnit revizním znaleckým posudkem, v němž by byl zevrubně zpracován nehodový děj a analýza, zda mohl poškozený K. D. dopravní nehodu svým jednáním odvrátit a jakou jel rychlostí, když došlo k dopravní nehodě. S touto námitku se podrobně vypořádal v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně (viz strany 4 a 5) a dovolací soud ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zástupce má jeho úvahy za logické a správné.

Nalézací soud především připomněl, že přes veškerou rozpornost v celkovém vyznění ohledně možnosti zabránit střetu se znalecké posudky znalců Ing. Jiřího Finsterleho a Ing. Vladimíra Chládka shodují jednak ohledně střetové rychlosti vozidla poškozeného Fiat s vozidlem obviněné (53 km/h) a též střetové rychlosti vozidla obviněné, jež se mohla pohybovat v rozmezí 0 až 5 km/h. Pakliže dále znalec Ing. Vladimír Chládek naznačuje, že dopravní nehoda může mít vícero řešení a přiklonil se k variantě, že poškozený bezprostředně před nehodou porušil ustanovení o povolené rychlosti, když k předmětné křižovatce přijížděl rychlostí až 92 km/h, rychlost nesnížil na povinných 50 km/h a těsně před nehodou ji snížil na 53 km/h, soud konstatoval, že tato úvaha nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Pro intenzivní snižování rychlosti jízdy z 92 km/h na 53 km/h nesvědčí stopy na vozovce; zde byla nalezena pouze dřecí (či brzdná) stopa v délce 1,2 m, kterou znalec Ing. Jiří Finsterle přiřadil ke krátké brzdné reakci, jak o tom vypovídal poškozený K. D. jako svědek. Soud reagoval i na tu část výpovědi obviněné a znaleckého posudku Ing. Vladimíra Chládka, podle nichž obviněná při odbočování vlevo v úmyslu bezpečně projet křižovatkou profilem svého vozidla zcela ucpala jízdní pruh poškozeného a v pozici kolmo ke směru jeho jízdy čekala, až se jí uvolní výhled a bude moci bezpečně dokončit odbočení, přičemž za této situace do ní poškozený narazil. Konstatoval, že takový způsob průjezdu křižovatkou a dávání přednosti protijedoucím vozidlům neodpovídá bezpečnému chování; jde o neobvyklý a nebezpečný postup pro projíždění křižovatkou. Tato výpověď obviněné byla v rozporu s výpovědí poškozeného, v souladu s níž vyzněl i znalecký posudek Ing. Jiřího Finsterleho, kteréžto důkazy soud vzal za podklad svého rozhodnutí o vině obviněné. Podle zjištění soudu tedy obviněná nejprve stála v křižovatce, již označil jako přehlednou, tak, jak jí ukládaly její povinnosti, odkud byla i pozorována poškozeným, ale tohoto zřejmě přehlédla a těsně před jeho vozidlem mu vjela do jízdní dráhy.

Odvolací soud zásadně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně a sám zdůraznil, že z fotodokumentace i obou znaleckých posudků vyplývá, že samotná křižovatka i příjezd k ní ze strany poškozeného jsou přehledné a obviněná tedy mohla vidět přijíždějící vozidlo na vzdálenost desítek metrů. Pokud vjela do jeho jízdní dráhy a zde podle svých slov zastavila, porušila vedle ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o němž hovoří nalézací soud, i ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Její zavinění či spoluzavinění pokládal odvolací soud za nesporné a zabýval se i otázkou případného spoluzavinění poškozeného. Odvolací soud mimo jiné doplnil úvahy nalézacího soudu tím, že pokud se vozidlo obviněné mělo ze svého jízdního pruhu pohybovat do místa střetu a poté stát po uvedenou dobu, jak o tom hovoří obviněná i znalec Ing. Vladimír Chládek, měl poškozený dostatek času, aby i z udávané rychlosti stačil výrazně zpomalit či se vozidlu obviněné vyhnout. Jestliže tak neučinil, nabízí se dvě varianty: buď poškozený nemá přirozený pud sebezáchovy (snaha vyhnout se střetu dvou vozidel), nebo neměl dostatek času na reakci, k čemuž se přiklonil v souladu s výpovědí poškozeného i odvolací soud. Ten také nepokládal za nezbytné provádět analýzu nehodového děje s argumentem normální logiky (viz strany 2, 3 usnesení).

Jakkoliv lze mít výhrady proti argumentům odvolacího soudu založeným na normální logice či přirozeném pudu sebezáchovy poškozeného, jak také namítá dovolatelka, jsou úvahy soudů jako celek přesvědčivé a logické. Stejně jako soudy obou stupňů a státní zástupce Nejvyššího státního zástupce ve svém vyjádření k dovolání i dovolací soud pokládá za podstatné, že obviněnou namítaný rozpor mezi oběma znaleckými posudky je v podstatě jen fiktivní, neboť ve skutečnostech rozhodných pro právní posouzení skutku, tj. v nárazové rychlosti 53 km/h, v popisu pohybu vozidla obviněné (v době nárazu asi skoro stálo, pohybovalo se rychlostí v rozmezí 0 až 5 km/h) i v tom, že obviněná svým vozidlem zablokovala celý jízdní pruh poškozeného K. D., se oba znalci shodli (viz výpověď znalce Ing. Vladimíra Chládka u hlavního líčení dne 8. 1. 2013 č. l. 279, znalce Ing. Jiřího Finsterleho č. l. 267). Znalec Ing. Vladimír Chládek se u hlavního líčení odlišil od znalce Ing. Jiřího Finsterleho jen v tom, že podle něj jel poškozený podstatně rychleji než 50 km/h, neboť jinak by se obviněné vyhnul, a že obviněná zastavila na místě střetu (tedy v jízdním pruhu poškozeného K. D.) po dobu 1,5 s plus mínus nějaké desetiny sekundy . Nalézací soud věnoval hodnocení provedených důkazů náležitou pozornost a jeho postup koresponduje se zásadami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Logicky vysvětlil, proč vyšel z výpovědi poškozeného K. D. a znalce Ing. Jiřího Finsterleho a proč naopak neuvěřil výpovědi obviněné podporované znalcem Ing. Vladimírem Chládkem. Jde-li o rychlost jízdy poškozeného před příjezdem do křižovatky, znalec Ing. Vladimír Chládek modeluje situaci, podle níž poškozený jel před střetem rychlostí přesahující 90 km/h, aniž by však měl pro tento úsudek podklad ve výsledcích dokazování. Tím rozhodně není nejen nalezená dřecí (či brzdná) stopa v délce 1,2 m, ale ani výpověď svědka V. Ř. (č. l. 263). Úvahy předkládané znalcem ohledně vztahu mezi rychlostí jízdy, fungujícím ABS a absencí brzdných stop (č. l. 243, 244) jsou jen hypotetické, nereagují na konkrétní důkazní stav. Stejně tak není podložena úvaha tohoto znalce, že je technicky možné, že obviněná měla zakrytý výhled; svědek V.Ř. naopak uvedl, že když stál na křižovatce, tak si myslí, že v protisměru nestálo vůbec nic (neručí za to, viz č. l. 263), z čehož vycházel i znalec Ing. Jiří Finsterle. Výsledky provedeného dokazování vedly odvolací soud k podloženému úsudku, že není třeba dokazování doplnit o analýzu nehodového děje, jak ostatně poměrně jednoduchým laickým výpočtem demonstroval i státní zástupce ve svém vyjádření.

Pro úplnost je třeba dodat, že věnuje-li dovolatelka nezanedbatelnou část dovolání polemice s odůvodněním usnesení odvolacího soudu (odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami, odůvodnění je kusé, argumenty nepřesvědčivé a nepodložené), pak nutno připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Z hlediska obsahu podaného dovolání a námitek v něm uplatněných je možno s určitou benevolencí označit za relevantně uplatněnou otázku problematiky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné jako řidičky osobního automobilu Honda Civic a vzniklým následkem v podobě smrti spolujezdkyně poškozené A. B., sedící v tomto vozidel na předním sedadle, a zraněním vykazujícím znaky ublížení na zdraví poškozené nezletilé.

Příčinná souvislost (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

Právě u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu.

Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné dále zdůraznit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky nejsou opodstatněné. Obviněná oběma soudů vytkla, že bylo jejich povinností zabývat se mírou účasti poškozeného na dopravní nehodě, zejména pak úvahou, zda by k ní vůbec došlo, splnil-li by poškozený své povinnosti plynoucí z ustanovení § 4 a § 5 zákona č. 361/2000 Sb., případně zda neporušil některé z pravidel silničního provozu uvedených v § 11 až 60 označeného zákona. Jestliže tak neučinily, nemohla být důsledně objasněna objektivní stránka přečinů, jimiž byla uznána vinnou, a to konkrétně znak příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem. Obviněná však těmito výtkami ignoruje skutková zjištění učiněná nalézacím soudem. Podstata jejího jednání kvalifikovaného jako přečiny usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku spočívala v tom, že na světelně řízené křižovatce v rámci odbočování vlevo, v důsledku nerespektování ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., nedala přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu Fiat Punto, řízenému K. D., a vjela mu přímo do jeho jízdní dráhy, přičemž došlo k prudkému nárazu přední části vozidla Fiat do pravého boku vozidla Honda, v důsledku čehož její spolujezdkyně sedící na předním sedadle A. B. utrpěla polytrauma, v důsledku čehož následně v nemocnici zemřela, další spolujezdkyně nezletilá utrpěla zranění vyžadující léčení s citelným omezením obvyklého způsobu života po dobu 3 týdnů. Soud prvního stupně otázku možnosti předejít nehodě nepominul a i k ní soustředil svoji pozornost. Opíraje se o výpověď poškozeného K. D. a závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Finsterleho, způsobu jejichž hodnocení již byla věnována pozornost, uzavřel, že to bylo právě a zásadně jen jednání obviněné, které bylo z hlediska způsobení následku příčinou významnou, bez kterého by následek nenastal. Jak z výpovědi poškozeného, tak ze závěrů znaleckého posudku Ing. Jiřího Finsterleho vyplývá, že v možnostech poškozeného a ani technických možnostech jeho vozidla nebylo střetu vozidel zabránit (č. l. 266). Není proto důvodných pochybností o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým trestněprávně relevantním následkem (účinkem). Čin obviněné byl zcela opodstatněně právně posouzen jako přečiny usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.

Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2014

Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková