8 Tdo 1197/2008
Datum rozhodnutí: 25.09.2008
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1197/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání obviněného Z. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 8 To 22/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 188/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. F. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. F. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 8 To 22/2008, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 89 T 188/2007. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyřicet dva měsíce, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 3, 4 tr. zák. za podmínek § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že v době minimálně od měsíce listopadu 2006 až do 13. května 2007 ve společně obývaném bytě v B., J., týral svoji manželku S. F. tím způsobem, že ji pod vlivem alkoholu opakovaně s postupně vzrůstající intenzitou a frekvencí útoků verbálně napadal, zejména vulgárními výrazy, které byly specifikovány, poškozoval a znečišťoval zařízení bytu, tropil schválnosti, vyhrožoval jí a při posledním incidentu dne 13. května 2007 jí vyhrožoval zabitím, přičemž při vyhrožování držel v rukou dva šroubováky a vytlačoval poškozenou na balkon, čímž v ní vzbudil obavy o její život a zdraví, a působil jí tak psychickou újmu, toto jednání, vyznačující se vyšší mírou bezcitnosti, pociťovala poškozená vůči své osobě jako těžká příkoří psychického rázu a působilo jí tíseň a újmu.

Obviněný v dovolání podaném v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i ochranném léčení odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, bylo-li právně kvalifikováno jako trestný čin podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Měl za to, že některé jeho jednání nelze posuzovat jako týrání, ale jen jako více či méně obvyklé manželské rozepře a výměny názorů, k nimž navíc docházelo často pod vlivem alkoholu, a to jak v jeho případě, tak i v případě poškozené, která byla po dlouhou dobu závislá na alkoholu. Vytkl, že soudy zahrnuly do skutku týrání i jednání spočívající v prostém užívání společného majetku manželů a i takové činy nepochopitelně zohlednily při posuzování intenzity týrání, čímž došlo ke zkrácení časového úseku nutného k tomu, aby mohla být užita kvalifikovaná skutková podstata podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Při posuzování jeho jednání, kterým měl užívat či ničit byt nebo jeho vybavení, mělo být přihlédnuto k tomu, že byl a je spoluvlastníkem uvedených věcí a spolunájemcem bytu, aktivně se podílel na vytvoření společného majetku včetně získání bytu. Zařízení bytu, nádobí a jiné věci, jakož i členská práva k bytu jsou podle něj předmětem společného jmění manželů a v případě, že jde o nakládání, které nepřesahuje obvyklou správu, není nutný souhlas druhého manžela k realizaci vlastnického práva. Skutek, jak byl zjištěn soudy, netrval po delší dobu a měl být posouzen toliko podle § 215a odst. 1 tr. zák., nikoliv též podle odst. 2 písm. b) tohoto zákonného ustanovení.

Vedle výhrad směřujících proti právnímu posouzení skutku obviněný také naznačil nesouhlas se způsobem, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Podle něj bylo jeho výpovědí prokázáno, že nikdy nedošlo k fyzickému napadání poškozené, což potvrdil i svědek J. S. Upozornil, že soud vycházel z celé řady důkazů a překvapivě i výpovědi psychicky nemocné L. F., která byla nucena vypovídat pod nátlakem vlastní matky a jejíž výpověď je poznamenána procesní vadou spočívající v tom, že soud učinil závěr o její zdravotní způsobilosti bez odborného posouzení. Nesouhlasil ani s posouzením výpovědi svědka P. Š.; jeho subjektivní výpověď byla hodnocena jako objektivní, přestože se o skutku dozvěděl od poškozené.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědků P. Š. a L. F., která prokazatelně trpí psychickou poruchou.

Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil též námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu, zvláště v jeho kvalifikované skutkové podstatě, nedopustil.

Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strana 5 rozsudku soudu prvního stupně navazující na zevrubnou rekapitulaci důkazních prostředků a strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi a proč rozhodnutí o jeho vině opřely o výpovědi poškozené S. F., svědků P. Š., L. F. i J. S., vycházely ze zpráv P. a m. s. k průběhu dohledu nad Z. F. a ze zprávy o ochranné protialkoholní ambulantní léčbě obviněného, znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu pachatele i z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie na poškozenou. Odvolací soud také vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné přibrat znalce k prověření věrohodnosti L. F. Výpověď této svědkyně v hlavním líčení (č. l. 190, 191), třebaže trpí psychickou chorobou, nenese známky ovlivnění ze strany poškozené, není však ani chaotická či zmatená, nevykazuje známky nepřátelské zaujatosti vůči obviněnému. Ani dovolací soud nemá žádný důvod odchýlit se od závěrů soudů, že usvědčující důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, uzavřenou, vzájemně se doplňující a na sebe navazující soustavu důkazů, které bez důvodných pochybností vedly k závěru o vině obviněného (k tomu např. rozhodnutí č. 38/1968-IV, 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování a nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že nejméně od měsíce listopadu 2006 až do 13. května 2007 ve společně obývaném bytě v B., J., týral svoji manželku S. F. tím způsobem, že ji pod vlivem alkoholu opakovaně s postupně vzrůstající intenzitou a frekvencí útoků verbálně napadal, zejména vulgárními výrazy, které byly specifikovány, poškozoval a znečišťoval zařízení bytu, tropil schválnosti, vyhrožoval jí a při posledním incidentu dne 13. května 2007 jí vyhrožoval zabitím, přičemž při vyhrožování držel v rukou dva šroubováky a vytlačoval poškozenou na balkon, čímž v ní vzbudil obavy o její život a zdraví, a působil jí tak psychickou újmu.

Je zjevné, že zákonné znaky trestného činu podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jsou ve zjištěních soudů obsaženy. Objektem tohoto trestného činu je primárně zájem na ochraně klidného soužití osob, které bydlí společně, před závažnými projevy narušování tohoto soužití jimi samotnými. Podle stávající praxe soudů je znak týrání vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě (či domě), které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., stanoviska publikovaná pod č. 3/83, 11/84 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. Není pochyb o tom, že jednání obviněného vůči poškozené, jeho manželce a tedy osobě blízké ve smyslu § 89 odst. 8 tr. zák., charakteristické rysy týrání nese.

Obviněný ostatně ani naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty tohoto trestného činu relevantně nezpochybnil. Jeho výhrady vůči právnímu posouzení skutku jako označeného trestného činu byly soustředěny k výhradám vůči splnění podmínek vyšší trestnosti podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení. Obviněný totiž nesouhlasil s tím, že v páchání činu pokračoval po delší dobu, a v tomto kontextu naznačoval, že týrání nedosahovalo takové intenzity, aby již doba zjištěná soudy aplikaci uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby opodstatňovala.

Třebaže ve smyslu výše vyložených znaků týrání praxe soudů vychází z předpokladu, že takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s ním ve společném obydlí se vyznačuje vedle vyššího stupně hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti též určitou trvalostí, pokračování v takovém jednání po dobu delší šesti měsíců v konkrétním případě splňuje předpoklady vyžadované pro naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku v daných souvislostech vyložil, že týrání probíhalo různými způsoby slovními útoky skrze vulgární nadávky, tropením schválností, přičemž občas přecházelo i do pokusu o fyzické napadení (přivřený prst ve dveřích, incident se šroubováky dne 13. 5. 2007). Útoky páchané v době nejméně od listopadu 2006 do 13. 5. 2007 měly podle jeho závěrů intenzivní stupňující se charakter, jejich početnost byla velmi vysoká, přičemž mezi četností útoků a délkou doby potřebné k naplnění zákonného znaku pokračování v činu po delší dobu shledával poměr nepřímé úměry, tj. čím více útoků, tím kratší doba postačí k naplnění uvedeného zákonného znaku. S právním posouzením skutku jako trestného činu podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se ztotožnil odvolací soud a souhlasí s ním i dovolací soud.

Ze skutkových zjištění se podává, že obviněný poškozenou napadal verbálně vulgárními výrazy, poškozoval zařízení bytu (nádobí, dveře), tropil schválnosti (např. pouštěl topení, elektrickou troubu, znečišťoval zařízení bytu), vyhrožoval jí jeleny (čímž měl na mysli mafiány, osoby sjednané ke spáchání fyzického útoku vůči ní). Odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč neoddělil útoky směřující proti osobě poškozené od útoků proti věcem údajně náležejícím do společného jmění manželů, poněvadž v obou případech byly cíleným prostředkem útoku na poškozenou. Je zřejmé, že obviněný tímto jednáním stupňoval tlak na poškozenou, která se nacházela v nelehké sociální a ekonomické situaci, sama hradila veškeré výdaje domácnosti, na niž jí obviněný žádným způsobem nepřispíval a toliko zvyšoval bezdůvodně náklady na její vedení. Strach z obviněného byl umocňován i skutečností, že k útokům docházelo v době, kdy byl obviněný pod vlivem alkoholu. Skutečnost, že jednání obviněného gradovalo, je dokládána nejen výpovědí poškozené, ale je potvrzována i výpovědí nezaujatého svědka Mgr. J. S., pracovníka P. a m. s., který mj. uvedl, že v listopadu 2006 mu poškozená sdělila, že jí obviněný vyhrožuje a že se na ni dopouští psychického násilí, přičemž sám na počátku roku 2007 a zvláště pak na jaře 2007 pojal podezření, že se tlak obviněného na poškozenou zvyšuje a poškozená z něho má skutečně strach. Dlužno dodat, že ostatní formy jednání obviněného namířené proti poškozené (verbální útoky, rozbíjení nábytku, zvyšování nákladů, konzumace potravin i skutečnost, že si do bytu vodil přítelkyni J. H.) nelze bagatelizovat, neboť ve svých důsledcích znamenaly její citelné ponižování a psychické deptání, byly pro ni velmi urážlivé a působily jí značné psychické strádání. Tyto formy jednání obviněného se vyznačovaly jasnou gradací, která nakonec dostoupila až do podoby fyzického napadání. Okolnost, že obviněná neutrpěla na fyzickém či psychickém zdraví takovou újmu, aby to odůvodňovalo např. její pracovní neschopnost, není rozhodná.

Ač nešlo o jednání extrémně intenzivní, nelze pochybovat, že doba jeho trvání přesahující šest měsíců v konkrétním případě naplňuje znak pokračování v páchání činu po delší dobu coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Není pochyb o tom, že byly splněny i materiální předpoklady pro použití této okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, neboť pro svou závažnost, vycházeje z kritérií § 3 odst. 4 tr. zák., podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák.).

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková