8 Tdo 1191/2005
Datum rozhodnutí: 21.09.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1191/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2005 o dovolání obviněného Ing. P. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 9 To 80/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 T 183/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. N. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 2 T 183/2002, byl obviněný Ing. P. N. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že v průběhu roku 1994 od 28. 6. 1994 jako jednatel firmy E., s.r.o. B., zahrnul do svého účetnictví faktury za nákup zboží od firmy G., s.r.o., H., a to č. 2802/94 ze dne 28. 6. 1994 na částku 2.134.400,- Kč, č. 1507/94 ze dne 14. 7. 1994 na částku 968.250,- Kč, č. 1610/94 ze dne 25. 7. 1994 na částku 968.250,- Kč, č. 0925/94 ze dne 26. 9. 1994 na částku 884.000,- Kč, a č. 1230/94 ze dne 28. 12. 1994 na částku 662.850,- Kč a ve stejné dny pak mělo dojít k prodeji zboží zákazníkům mimo území České republiky a následně na základě předložených dokladů uplatnil u Finančního úřadu B. jako daňový subjekt požadavek na vyplacení odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové částce 1.292.082,50 Kč, když si byl vědom, že jde o fiktivní faktury, neboť společnost G., s.r.o. se nikdy prodejem elektronických a polovodičových součástek nezabývala a v kritickém období nevykazovala žádnou činnost, rovněž tak firma M., s.r.o. D. K. SR, W. K. N. SRN, firma I. N. SRN, firma L. F., S. SRN, takové zboží od firmy zastupované obviněným v uvedené době nenakoupily, a svým jednáním tak způsobil škodu českému státu, zastupovanému Finančním úřadem B. jako správcem daně, škodu ve výši nejméně 1.292.082,- Kč . Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 9 To 80/2005, odvolání podané obviněným Ing. P. N. proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. L. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b písm. g) a l) tr. ř. s tím, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, který spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci svých námitek obviněný kromě toho, že odkázal na argumenty uplatněné v dovolání vyjádřil, že faktury za nákup zboží od společnosti G., s. r. o., nebyly fiktivní, neboť zboží prošlo skladovou evidencí a následně bylo vyvezeno do zahraničí. Přestože k prokázání těchto skutečností navrhoval provést důkaz účetní evidencí společnosti E., s. r. o., jeho návrhům nebylo ani jedním ze soudů vyhověno a soudy dostatečně nezhodnotily, že vývoz zboží do zahraničí byl prokázán jednotnými celními deklaracemi. Nepovažoval za správné, že se soudy dále spokojily toliko se subjektivními výpověďmi svědků, aniž by se řádně vypořádaly s dalšími objektivními důkazy. Z toho, že někteří svědci popřeli pravost podpisů na fakturách a to, že zboží nebylo zaúčtováno jeho obchodními partnery, nelze dovodit, že obviněný faktury zfalšoval. Rozhodování soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyhodnotil jako neobjektivní a nepostihující skutečný stav věci.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 9 To 80/2005, a aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný uplatnil námitky směřující výhradně proti postupu soudů při hodnocení důkazů, a protože takto pojaté námitky nelze v dovolacím řízení relevantně uplatnit, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání ve smyslu § 265b tr. ř., neboť jejich existence zákonem je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).

Dovolatelem namítané nedostatky proto musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nelze jimi vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.

Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že v něm uvedené námitky se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti skutkovým zjištěním vyjádřeným v popisu skutku, neboť dovolatel zpochybnil především závěr, že se jednalo o fiktivní faktury . Na nesprávnost tohoto zjištění usuzuje zejména z toho, že dokazování nebylo konáno v potřebném rozsahu a oběma soudům vytýká, že svá rozhodnutí opřely o důkazy, které nelze považovat za věrohodné a sám předkládá způsob, jakým se mělo při hodnocení důkazů postupovat.

Je tak zřejmé, že obviněný, byť v dovolání formálně deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž prostřednictvím vytýkal nedostatky procesní povahy ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a domáhal se tak především změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Z takové změny až následně vyvozoval, že skutek kladený mu za vinu, nelze posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Jelikož se evidentně jedná o výhrady, které nezakládají tento ani žádný jiný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný taktéž uplatnil, je dán při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde alternativně uvedených dílčích důvodů. U prvního z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dílčí dovolací důvod je důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného v posuzovaném případě však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto, protože nebylo shledáno důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu.

Druhý dílčí dovolací důvod je naplněn v případě, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z dalších důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však obviněný tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s již shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl naplněn, neboť konkrétní důvody, které obviněný předložil, jeho existenci nezakládají. V předmětné trestní věci není proto dán ani druhý dílčí důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. P. N. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová