8 Tdo 1187/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1,3 tr. zákoníku, § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku



8 Tdo 1187/2016-77 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněných J. P. a L. Z. a dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch těchto obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2014, a rozhodl takto:

I.

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 5 T 7/2014, v celém rozsahu zrušují .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obvinění
1. J. P.,

v době činu příslušník Policie České republiky, služebně zařazený jako inspektor praporčík u Obvodního oddělení Policie České republiky P.-B., Územního odboru vnější služby Městského ředitelství Plzeň, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje,
2. L. Z.,
v době činu příslušník Policie České republiky, služebně zařazený jako inspektor praporčík u Obvodního oddělení Policie České republiky P.-B., Územního odboru vnější služby Městského ředitelství Plzeň, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, jsou vinni,
že

dne 24. 10. 2013 v době od 20:20 do 20:47 hodin v P., ul. B., v křovinatém porostu vlevo od panelové cesty vedoucí kolem v ul. B. v osadě bezdomovců, jako policisté v rámci výkonu služby u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru vnější služby, Obvodního oddělení Policie České republiky P.-B., při prošetřování oznámení o možném obtěžování ze strany J. P. v rozporu s ustanovením § 11 písm. a), c) a § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a s ustanovením § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, vyzvali J. P., aby šel s nimi, přičemž ho v úmyslu donutit k odchodu na jiné místo a zamezit jeho dalšímu výtržnickému chování nejméně dvakrát bez zákonného důvodu a bez toho, že by jim jmenovaný kladl jakýkoli odpor, udeřili obuškem přes záda, poté jej odvedli na přilehlou panelovou cestu, kde jej oba dva znovu napadli tak, že ho opakovaně pevnými služebními botami se silnou podrážkou značnou intenzitou kopali do oblasti trupu, čímž mu způsobili krevní výron vlevo na přední ploše hrudníku, krevní výron vpravo v lopatkové krajině a krevní výron vlevo na zadní a přední ploše hrudníku se zlomeninou 10. žebra s výrazným prokrvácením v okolí a subkapsulárním krevním výronem sleziny s následnou trhlinou sleziny, což je důležitý tělesný orgán, a prudkou krevní ztrátou do dutiny břišní, v důsledku čehož pak J. P. dne 27. 10. 2013 v 1:01 hodin zemřel, přičemž oba obvinění jako policisté procházeli odborným výcvikem pro používání odborných hmatů a chvatů a věděli, že silným kopáním do oblasti trupu poškozeného mu mohou způsobit vážné vnitřní zranění, kdy riziko jeho vzniku ještě zvyšovali tím, že proti němu útočili oba současně, takže byli srozuměni s vážným poškozením důležitého orgánu J. P., přičemž po zjištění, že poškozený je schopen samostatného pohybu a komunikace, poškozeného zanechali na místě a odešli,
tedy

jednak jinému úmyslně způsobili těžkou újmu na zdraví a takovým činem způsobili smrt,
jednak jako úřední osoby v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
čímž spáchali
jednak zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
jednak přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
a odsuzují se
obviněný J. P.

podle § 145 odst. 3, § 43 odst. 1, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti (6) let a šesti (6) měsíců.

Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dozorem.

obviněný L. Z.

podle § 145 odst. 3, § 43 odst. 1, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti (6) let a šesti (6) měsíců.

Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dozorem.

II.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a L. Z. odmítají .
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 5 T 7/2014, byli obvinění prap. J. P. a prap. L. Z. (dále jen obvinění J. P. a L. Z. , popř. obvinění ) uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za to byli shodně odsouzeni podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s ostrahou.

2. Oba obvinění napadli rozsudek nalézacího soudu odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, byl podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění J. P. a L. Z. byli uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byli podle § 145 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let (u obviněného L. Z. byl zřejmě nesprávně uveden § 145 odst. 3 tr. zákoníku, ač skutek byl ve vztahu k oběma obviněným právně kvalifikován stejně). Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu, který mírně modifikoval zjištění soudu prvního stupně, se obvinění uvedeného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dopustili tím, že dne 24. 10. 2013 v době od 20:20 do 20:47 hodin v P., ul. B., v křovinatém porostu vlevo od panelové cesty vedoucí kolem v ul. B. v osadě bezdomovců, jako policisté v rámci výkonu služby u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru vnější služby, Obvodního oddělení Policie České republiky P.-B., při prošetřování oznámení o možném obtěžování ze strany J. P. v rozporu s ustanovením § 11 písm. a), c) a § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a s ustanovením § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, vyzvali J. P., aby šel s nimi, přičemž ho v úmyslu donutit k odchodu na jiné místo a zamezit jeho dalšímu výtržnickému chování nejméně dvakrát bez zákonného důvodu a bez toho, že by jim jmenovaný kladl jakýkoli odpor, udeřili obuškem přes záda, poté jej odvedli na přilehlou panelovou cestu, kde jej oba dva znovu napadli tak, že ho opakovaně pevnými služebními botami se silnou podrážkou značnou intenzitou kopali do oblasti trupu, čímž mu způsobili krevní výron vlevo na přední ploše hrudníku, krevní výron vpravo v lopatkové krajině a krevní výron vlevo na zadní a přední ploše hrudníku se zlomeninou 10. žebra s výrazným prokrvácením v okolí a subkapsulárním krevním výronem sleziny s následnou trhlinou sleziny, což je důležitý tělesný orgán, a prudkou krevní ztrátou do dutiny břišní, v důsledku čehož pak J. P. dne 27. 10. 2013 v 1:01 hodin zemřel, přičemž věděli, že silným kopáním do oblasti trupu poškozeného mu mohou způsobit vážné vnitřní zranění, kdy riziko jeho vzniku ještě zvyšovali tím, že proti němu útočili oba současně, takže byli srozuměni s vážným poškozením důležitého orgánu J. P., přičemž po zjištění, že poškozený je schopen samostatného pohybu a komunikace, poškozeného zanechali na místě a odešli.

4. Pro úplnost je třeba dodat, že se nejednalo o první rozhodnutí, jež soudy ve věci učinily. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2014, č. j. 5 T 7/2014-561, byli oba obvinění pro část skutku popsaného v obžalobě podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby a usnesením z téhož dne, č. j. 5 T 7/2014-569, byla věc pro další zde popsanou část skutku vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 7 To 21/2015 a sp. zn. 7 To 22/2015, obě označená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, podali v zákonné lhůtě obvinění J. P. i L. Z. dovolání a v jejich neprospěch dovolání podal i nejvyšší státní zástupce. Všichni dovolatelé odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Nejvyšší státní zástupce v dovolání rekapituloval, že odvolací soud přistoupil k odlišné právní kvalifikaci skutku oproti rozsudku soudu nalézacího, když uvedl, že obvinění nemohli vědět, že poškozeného usmrtí. V tomto směru navíc odkázal na rozpornost závěrů nalézacího soudu ohledně formy zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku ve formě nejméně nevědomé nedbalosti, ačkoliv zároveň konstatoval, že obvinění věděli, že poškozený může zemřít a bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že se tak nestane. S ohledem na to odvolací soud dovodil, že obvinění nejenže nevěděli, že svým násilným jednáním mohou způsobit smrt poškozeného, ale s ohledem na vlastní příčinu smrti, k níž došlo v důsledku nepředvídaných komplikací, to ani vědět nemohli a nemuseli, neboť útok vedený jen několika kopy do trupu, nikoliv v maximální intenzitě a bez zjevných známek ohrožujícího poranění, kdy ani chování poškozeného po činu nevykazovalo znaky jakéhokoliv poranění, nedovolují z hlediska subjektivního vymezení skutku dovodit, že ve vztahu ke smrtelnému následku poškozeného obvinění jednali v nevědomé nedbalosti. Dále připomněl, že odvolací soud zdůvodnil také změnu v právním posouzení trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, vypustil-li kvalifikační okolnost uvedenou v § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

7. Podle nejvyššího státního zástupce je právní kvalifikace skutku podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku správná a ve vztahu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku je možné akceptovat tu výtku odvolacího soudu, že nalézací soud dospěl k poněkud rozporuplným závěrům, pokud na jedné straně dospěl k závěru, že smrtelný následek u poškozeného J. P. musel být obviněnými zaviněn minimálně v nevědomé nedbalosti, avšak poté nalézací soud argumentoval tak, jako by smrtelný následek byl oběma obviněnými zaviněn ve formě nedbalosti vědomé. Nelze však souhlasit se závěry odvolacího soudu, že smrt poškozeného nebyla obviněnými zaviněna jejich společným jednáním ani z nevědomé nedbalosti s odůvodněním, že pokud by obvinění mohli a měli vědět, že svým jednáním mohou smrt způsobit, pak by poškozeného nezanechali svému osudu. Toto odůvodnění odvolacího soudu je však zcela nedostatečné. Při jednání v nevědomé nedbalosti není podstatné, zda pachatelé z místa činu po útoku na poškozeného odešli, aniž by věděli, že poškozený může bez pomoci zemřít, neboť jejich neexistující vědomost o takovém možném následku je již součástí nevědomé nedbalosti.

8. Při úvahách, zda obvinění jednali v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je dále nutno vycházet z následujících zjištění. Osobnostní profil obou obviněných dovozený ze znaleckých posudků ukazuje, že intelektová výkonnost obviněných odpovídá běžným jedincům lidské populace, z níž nevybočují v negativním slova smyslu. Každý člověk průměrných intelektových schopností je přitom v průběhu života seznámen s tím, že v lidském těle se nacházejí orgány, jejichž poškození v důsledku násilí může vést ke smrti. Intelektová vyspělost obou obviněných tedy není v rozporu se závěrem, že obvinění měli a mohli vědět o možném smrtícím následku svého útoku, pokud zaútočili na téměř šedesátiletého nebránícího se poškozeného opakovanými kopy pevnými služebními botami se silnou podrážkou, kdy ho značnou intenzitou kopali do oblasti trupu. Navíc oba obvinění byli jako policisté Policie České republiky cvičeni k zásahu proti druhé osobě, z čehož lze dovodit, že byli ve srovnání s běžnou populací lépe informováni o tom, jaké mohou jednotlivé druhy násilného jednání zanechat následky na zdraví. Rovněž ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nijak nevyplývá, že by smrt poškozeného měla být nečekaným či jiným případům neodpovídajícím vyústěním útoku obviněných, ale zcela standardně byla konstatována návaznost zranění (vyplývajících z jednání obviněných) a úmrtí poškozeného.

9. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce zmínil, že je možné poukázat i na jistou rozporuplnost závěru odvolacího soudu. Ten na jedné straně uvedl, že při daném způsobu útoku museli obvinění vědět, že poškozenému mohou způsobit těžkou újmu na zdraví a s takovým následkem museli být srozuměni, na druhou stranu potom odvolací soud učinil závěr, že smrt poškozeného nebyla ze strany obviněných kryta ani nevědomou nedbalostí a k úmrtí došlo v důsledku komplikací jimi nepředvídatelných.

10. Měl za to, že osobnostní profil obou obviněných, jejich inteligence, vzdělání a služební zařazení a rovněž i charakter útoku a vývoj příčinné souvislosti neumožňují jiný závěr, než že obvinění měli a mohli vědět, že jejich útok může vést k následku smrti poškozeného. Pro doplnění dodal, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal.

11. Uzavřel, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže jednání obviněných posoudil [vedle správné právní kvalifikace přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] toliko jako zločin těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jako zločin těžkého ublížení na zdraví v jeho kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odst. 3 § 145 tr. zákoníku.

12. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

13. Obvinění J. P. a L. Z. podali dovolání prostřednictvím společného obhájce a ve společně odůvodněném dovolání vytkli, že soudem použitá právní kvalifikace nemá oporu ve výsledku provedeného dokazování. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, který nesprávně považuje za protiprávní jednání již počátek služebního úkonu obviněných, když za jednání v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o Policii České republiky a zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů považuje jednání, spočívající ve výzvě k poškozenému, aby následoval obviněné, a jeho odvedení na přilehlou panelovou cestu. Obvinění namítli, že toto jednání nemůže naplnit skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak, jde o jednání, které je v souladu se zásadami taktiky provádění služebních úkonů a zákroků v podobných situacích a místech. Toto své tvrzení obvinění navíc prokázali znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky, vedení boje z blízka.

14. Dále namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil první fázi skutkového děje, záležející v protiprávním použití obušku proti poškozenému při prvním setkání s ním v osadě bezdomovců, před odvedením poškozeného ke služebnímu automobilu. Z provedených důkazů totiž nevyplývá, že by obvinění na počátku jednání s poškozeným měli podle skutkové věty tvrzený úmysl poškozeného donutit k odchodu na jiné místo. Současně z provedeného dokazování rovněž nevyplývá byť i konkludentní dohoda obviněných, že za účelem donucení poškozeného k opuštění osady bezdomovců jej několikrát udeří obuškem. Ze závěrů znaleckého zkoumání navíc nevyplývá, že by poškozený byl udeřen obuškem, na jeho těle se takové stopy nenašly, z čehož lze dovodit, že i pokud by obvinění měli poškozeného obušky udeřit, jednalo by se o rány malé intenzity, a proto zmínka odvolacího soudu o brutálním napadení obuškem rozhodně není namístě. Z tohoto důvodu jsou obvinění přesvědčení, že soudy měly při právním posouzení věci oddělit část skutkového děje z osady bezdomovců a část skutkového děje, vážící se k jednání na panelové cestě, která měla být posouzena samostatně. I kdyby bylo pravdivé tvrzení, že obvinění poškozeného na panelové cestě napadli, nelze je vinit z toho, že úmysl napadnout poškozeného pojali již v první fázi skutkového děje při jednání s poškozeným v osadě bezdomovců.

15. V další části dovolání obvinění vytkli nesprávné právní posouzení druhé fáze skutkového děje soudy tvrzeného napadení poškozeného na panelové cestě opakovanými kopy do oblasti trupu poškozeného. Z provedeného dokazování podle nich rozhodně nevyplývá, že se vytýkaného jednání dopustili v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Ze znaleckého zkoumání obviněných navíc vyplývá, že ani jeden z nich nemá sklony k agresivnímu jednání, v době činu byli trestně bezúhonní a nikdy nebyli ani kázeňsky trestáni. Proto nelze dospět k závěru, že obvinění jednali v přímém úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Při posouzení úmyslu obviněných však absentují i jakékoliv důkazy pro to, aby soudy mohly případně dovodit, že obvinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví jednali v úmyslu nepřímém. Vzhledem k lokalizaci zranění poškozeného by bylo v rámci skutkového děje možné dovodit, že kopy byly vedeny do boční a zadní části hrudníku poškozeného, tedy do míst, kde jsou vnitřní orgány chráněny žebry. Proto lze tvrdit, že obvinění si sice mohli být vědomi skutečnosti, že působením fyzické síly na tato místa na těle poškozeného mu mohou způsobit újmu na zdraví, avšak nemohli si být vědomi, že tato újma může být újmou těžkou. Nalézací soud tedy při právním posouzení této dílčí fáze skutku nesprávně použil právní kvalifikaci podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, namísto správné právní kvalifikace podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Použití mírnější právní kvalifikace je přiléhavé i z důvodu aplikace zásady in dubio pro reo.

16. Podle obviněných soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo opakovaně. Přinejmenším ve skutkových okolnostech existují důvodné pochybnosti, které jsou důležité pro správné stanovení skutkového děje a s ním související právní kvalifikaci skutku. V dané věci existují pochybnosti o tom, zda poškozeného napadli oba obvinění společně, nebo jen jeden z nich. Soudy ve svých rozhodnutích neodůvodnily, z jakých důkazů činí závěr, že se napadení poškozeného opakovanými kopy dopustili oba obvinění. Současně není zřejmé, zda měl být poškozený napaden kopy či údery obviněných. Svědci vypovídající v neprospěch obviněných, podávají pouze zprostředkovaná svědectví na základě toho, co jim sdělil sám poškozený. Pokud by byl přitom útok obviněných veden údery a nikoliv kopy, narůstá podle obviněných pochybnost ohledně existence úmyslné formy zavinění. Současně ve věci existují pochybnosti o době vzniku zranění poškozeného. Obvinění přišli s poškozeným do kontaktu dne 24. 10. 2013, poškozený zemřel 27. 10. 2013 krátce po půlnoci. Znalci z oboru soudního lékařství přitom dovodili, že zranění poškozeného, které vedlo k jeho smrti, je staré přibližně jeden týden. Pokud k úmrtí poškozeného došlo po 53 hodinách od kontaktu s obviněnými, je to mimo časový rozsah stanovený znalci pro okamžik vzniku smrtelných zranění poškozeného. Byť i sami znalci připustili, že zranění poškozeného mohla vzniknout dříve, jedná se o výjimečné případy. Jestliže obviněným prospívá posouzení dané skutečnosti podle obvyklého stavu, je nutné z tohoto obvyklého stavu, nikoliv ze stavu výjimečného, vycházet.

17. Obviněný L. Z. upozornil i na chybu v rozsudku odvolacího soudu, podle kterého byli oba obvinění uznáni vinnými mimo jiné zločinem podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, avšak podle výroku o trestu byl jemu uložen trest podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku. Nezadatelným právem obviněného je, aby byl rozsudek v celé části v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku, a aby tedy i údaj o tom, podle jakého zákonného ustanovení je obviněnému L. Z. ukládán trest, byl uveden správně.

18. Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, ve výroku o vině i trestu zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že námitky obviněných obsažené v dovolání jsou opakováním jejich obhajoby a že se jimi soudy nižších stupňů již zabývaly. K námitce nesprávného právního posouzení jejich jednání jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mínil, že tuto námitku obvinění opírají fakticky o odlišné hodnocení důkazů, než jak to učinil nalézací soud.

20. Ve vztahu k námitkám obviněných vztahujících se ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku státní zástupce odkázal především na dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných a argumentaci v něm obsaženou.

21. Podle státního zástupce je možné akceptovat výtku odvolacího soudu, že nalézací soud rozporuplně na straně jedné dospěl k závěru, že smrtelný následek u poškozeného J. P. musel být obviněnými zaviněn minimálně v nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, avšak poté argumentoval tak, jako by následek byl oběma obviněnými zaviněn ve formě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud uvedl, že za této situace je pro obviněné výhodnější varianta nedbalosti nevědomé. Nelze však již souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze v tom bodě, podle kterých smrt poškozeného nebyla obviněnými zaviněna jejich společným jednáním ani z nevědomé nedbalosti. Odvolací soud tento závěr odůvodnil tím, že pokud by obvinění mohli a měli vědět, že svým jednáním mohou smrt způsobit, pak by poškozeného nezanechali svému osudu. Pokud však obvinění jednali v nevědomé nedbalosti, není podstatné, zda z místa činu po útoku na poškozeného odešli, aniž by věděli, že poškozený může bez pomoci zemřít, neboť jejich neexistující vědomost o takovém možném následku je již součástí nevědomé nedbalosti. Jednání obviněných tak bylo nepochybně v příčinné souvislosti se způsobeným následkem smrtí poškozeného. Odvolací soud ve svém rozsudku tedy dospěl k závěru, že obvinění na jedné straně jednali úmyslně způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, na druhé straně však konstatoval, že následek smrti poškozeného J. P. nebyl v příčinné souvislosti s jejich jednáním. Proto Vrchní soud v Praze jednání obviněných kvalifikoval jako úmyslné těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (a nikoliv jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku).

22. Připomněl, že při úvahách o tom, zda obvinění jednali v nevědomé nedbalosti, je dále nutno vycházet ze zjištění, která byla v podrobnostech vyložena v odůvodnění dovolání nejvyššího státního zástupce, jež se pojí s osobnostním profilem obou obviněných, jejich intelektovou vyspělostí. Intelektová vyspělost obviněných není v rozporu se závěrem, že obvinění měli a mohli vědět o možném smrtícím následku svého útoku. Stejně tak z posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nevyplývá, že by smrt poškozeného měla být nečekaným či jiným případům neodpovídajícím vyústěním útoku obviněných, naopak byla konstatována návaznost zranění vyplývajícího z jednání obviněných a úmrtí poškozeného. Současně je nutné zohlednit, že oba obvinění byli jako policisté Policie České republiky cvičeni k fyzickému zásahu proti druhé osobě, proto lze usuzovat na to, že byli detailněji než běžná populace informováni o tom, jaké mohou jednotlivé druhy násilného jednání zanechat následky na zdraví druhé osoby.

23. Poukázal i na jistou rozporuplnost závěru odvolacího soudu. Ten na jedné straně uvedl, že při daném způsobu útoku, jehož mechanismus a intenzita vyplývá především ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, museli oba obvinění vědět, že poškozenému mohou způsobit těžkou újmu na zdraví, na druhé straně potom soud učinil závěr, že smrt poškozeného nebyla ze strany obviněných kryta ani nevědomou nedbalostí.

24. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

25. Obviněný J. P. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce navázal na svoji obhajobu a popřel, že by se vytýkaného jednání dopustil. Pokud nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání tvrdí, že si obvinění museli být vědomi toho, že svým jednáním mohou způsobit těžkou újmu na zdraví a smrt, jsou tyto jeho závěry nepodložené. Obviněný uvedl, že za daných podmínek s kolegou a spoluobviněným L. Z. nemohli předpokládat, že svým jednáním způsobí těžké ublížení na zdraví a už vůbec nemohli předpokládat, že následkem jejich jednání může být smrt poškozeného. Ve prospěch obviněných svědčí svědecké výpovědi kamarádů poškozeného z osady, kteří uváděli, že poškozený se vrátil do osady v pořádku. Poškozený po údajném útoku obviněných navíc sám odešel, aniž by jevil známky jakéhokoliv zranění. Sám znalec z oboru zdravotnictví ve svém znaleckém posudku uvedl, že způsobená zranění se musela projevovat hned po skončení útoku, což je v rozporu se všemi dalšími provedenými důkazy. 26. Obviněný J. P. se dále klonil k závěrům odvolacího soudu, který uzavřel, že obvinění svým jednáním nezapříčinili smrt poškozeného, jelikož ten zemřel až několik dní od setkání s obviněnými. V tomto mezidobí měl zesnulý poškozený již viditelné zdravotní potíže, přesto odmítal vyhledat lékařskou pomoc. Rovněž lze poznamenat, že ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že poškozený měl problémy se srážlivostí krve, což přispělo k většímu rozsahu poranění, která se stala nakonec pro poškozeného fatálními. V dalším obviněný zopakoval svoji obhajobu ve shodě s dovoláním.

27. Obviněný L. Z. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce taktéž opakoval svoji obhajobu obsaženou v dovolání a namítl, že závěry nejvyššího státního zástupce obsažené v jeho dovolání nejsou ničím podloženy a jsou mylné. Poukázal na rozpory, které provázely celé trestní řízení, kdy byl znalcem označen za neagresivního člověka s mírnou povahou, přesto byl odsouzen za úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví. Tyto závěry soudů vnímá jako křivdu.

28. Ve veřejném zasedání Nejvyššího soudu nejvyšší státní zástupce přednesl dovolání, vyjádření k dovoláním obviněných, v konečném návrhu na ně odkázal a alternativně navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu přecházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 5 T 7/2014, zrušen, aby byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a protože jsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl, navrhl, aby oba obviněné uznal vinnými jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a aby jim uložil úhrnné tresty odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby § 145 odst. 3 tr. zákoníku, pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal zákonné podmínky. Pro výkon uloženého trestu nechť jsou obvinění podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem, kde vykonávají trest odnětí svobody i nyní. 29. Obhájce obviněných přednesl dovolání obviněných a konečný návrh ve shodě s písemným vyhotovením dovolání.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všechna dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Dále shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Naopak dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., proto dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
31. Všichni dovolatelé, tedy jak obvinění ve svém společném dovolání, tak nejvyšší státní zástupce shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

33. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

34. S ohledem na tato východiska nelze pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýkali nesprávné hodnocení důkazů v důsledku vadné aplikace zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (existují pochybnosti, že poškozeného napadli oba obvinění, zda byl poškozený napaden kopy nebo údery, pochybnosti jsou i o době vzniku poranění poškozeného), stejně jako námitky, jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že jsou s nimi v přímém rozporu) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (obvinění trvají na tom, že se jednání v podobě zjištěné soudy nedopustili).

35. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

36. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 7 až 10 rozsudku nalézacího soudu, str. 7 až 12 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními o způsobu útoku, jakož i o okolnostech, za jakých k němu došlo, a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že jak nalézací soud, tak i odvolací soud, který dílčí modifikaci skutkových zjištění nalézacího soudu přesvědčivě odůvodnil (v podstatných bodech se s nimi však ztotožnil), postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, proč jí neuvěřily. Obvinění s hodnotícími úvahami soudů prvního a druhé stupně nesouhlasili, měli za to, že provedené nepřímé důkazy nejsou s to vytvořit spolehlivý podklad pro rozhodnutí o jejich vině. Námitky obviněných však nelze přijmout, nelze souhlasit s jejich výtkou, že z odůvodnění rozhodnutí soudů není zřejmé, z jakých nepřímých důkazů je dovozována jeho vina a jaké skutkové závěry jsou z nich činěny. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naopak jasně vyplývá, že důkazy pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu, způsobem, který je prost libovůle, a to na rozdíl od obviněných, kteří přistupují k hodnocení důkazů izolovaně, jak o tom svědčí námitky uplatněné ve vztahu k právní kvalifikaci jejich jednání též jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací soud hodnotící závěry soudů akceptuje, neshledal v nich takové logické rozpory, jež by mohly relevantně zpochybnit jimi učiněné závěry.

37. Ani obviněnými namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněné vinnými trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněných. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnými. Rozhodnout ve prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Nejvyšší soud však žádné rozpory mezi důkazy, vedoucí k pochybnostem o učiněných skutkových zjištěních, jak je obvinění namítají, nespatřuje. To, že obvinění poškozeného napadli společně, vyplývá z výpovědí svědků M. J. (č. listu 521, 522), P. T. (č. listu 522, 523) a J. V. (č. listu 523 až 525), kteří byli přímo v osadě bezdomovců, když došlo k incidentu mezi obviněnými a poškozeným. Svědek P. T. např. vypověděl, že když se poškozený J. P. vrátil z panelové cesty, tak mu říkal, že ho policisté zbili (č. listu 522), shodně pak svědek J. V. uvádí, že druhý den ráno mu poškozený popisoval, jak jej předchozího večera zasahující policisté dokopali (č. listu 524). Rovněž svědek K. K., u jehož tchýně následně poškozený před svojí smrtí pobýval, vypověděl (č. listu 519), jak mu poškozený líčil, že byl zmlácen, zkopán příslušníky Policie České republiky (dále též jen Policie ). Svědci těmito svými výpověďmi u hlavního líčení potvrdili, že poškozený J. P. byl napaden obviněnými, což si svědci přítomní v osadě bezdomovců mj. dovodili z nářků poškozeného, které slyšeli. Závěr, že obvinění vedli útok proti trupu poškozeného kopy, a nikoliv údery rukou, byť sevřenou v pěst, má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalců MUDr. Marie Šamanové a MUDr. Hynka Řehulky, smrtelná zranění poškozeného vznikla mechanismem tupého násilí silou velké intenzity, což lze vysvětlit opakovaným působením pevného tupého předmětu bez hrubých výstupků a hran (č. listu 265 až 273). Přestože v doplnění posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 298 až 300), znalci připouští, že smrtelná poranění poškozeného mohla vedle kopy nohou vzniknout i razantními údery ruky sevřené v pěst, nutno tento údaj hodnotit v kontextu dalších opatřených a provedených důkazů a v této souvislosti oba soudy srozumitelně vyložily, proč určily jako mechanismus vzniku zranění poškozeného právě opakované kopání značné intenzity do oblasti trupu pevnými služebními botami se silnou podrážkou. Správně upozornily na výpovědi svědků J. V., K. K. či A. S., jimž se poškozený před svou smrtí svěřil, že byl zakročujícími policisty zkopán . Ve stejném znaleckém posudku je poté konstatováno, že úmrtí poškozeného do 53 hodin po útoku není v rozporu se stupněm rozvoje posmrtných změn zjištěných při pitvě, proto jsou úvahy obviněných ohledně toho, že k útoku, jenž vedl ke vzniku smrtelných zranění, kterým poškozený v časovém odstupu následně podlehl, muselo dojít před zásahem policistů, zcela neopodstatněné.

38. Soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněných o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly i přes okolnost, že mezi útokem obviněných a smrtí poškozeného uplynul jistý časový interval, přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jeho spáchání obviněné, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

39. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání obviněných, jakož i nejvyššího státního zástupce je významnou otázkou, zda bylo jednání obviněných popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině odvolacího soudu správně právně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

40. Stěžejní námitky všech dovolatelů směřovaly vůči správnosti právního posouzení jednání obviněných jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací argumentace obviněných vůči správnosti právního posouzení činu jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se soustředila k námitce, že skutek měl být nanejvýš kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce naopak mínil, že jejich jednání vykazuje znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

41. K těmto výhradám je vhodné v obecné rovině předeslat, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Způsobí-li tímto činem smrt, spáchá zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Naproti tomu přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

42. Ublížením na zdraví se podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Těžkou újmou na zdraví se ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je vymezena dvěma podmínkami; musí se jednat buď o vážnou poruchu zdraví, nebo o vážné onemocnění a současně musí odpovídat některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí též poškození důležitého orgánu. Musí jít o takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Není pochyb o tom, že slezina je důležitý orgán a její poškození představuje poškození důležitého orgánu a těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (srov. též ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1321). Rozdíl mezi ublížením na zdraví a způsobením těžké újmy na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha na zdraví musí mít delší trvání [viz § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku]. Způsobit těžkou újmu na zdraví je možné jakýmkoliv jednáním (konáním nebo opomenutím), jehož následkem je těžká újma na zdraví, a přitom není rozhodné, jakých prostředků bylo při něm užito, zda šlo o jednání jednorázové nebo postupné a dlouhodobé.

43. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné vedle znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který v jednání obviněných spatřoval také znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Této právní kvalifikace skutku se v podaném dovolání domáhal rovněž nejvyšší státní zástupce. 44. Skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 145 odst. 3 tr. zákoníku, spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení či útoku proti poškozenému, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce ( prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě, že by nebylo dáno ani zavinění z nedbalosti ve vztahu k následku smrti, jednalo by se o zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a pouze tehdy, nebylo-li by dáno úmyslné zavinění ve vztahu k následku těžké újmy na zdraví, ale pouze k následku ublížení na zdraví, a nebylo by dáno ani nedbalostní zavinění ve vztahu k následku smrti, přicházela by v úvahu právní kvalifikace jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jak naznačují v dovolání obvinění.

45. Bylo tak již v podstatě řečeno, že stran zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení smrti je v konkrétním případě těžším následkem , k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.

46. U zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví zaviněn úmyslně (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). V obecné rovině lze připustit, že zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jak přímý, tak i eventuální úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

47. Obvinění popřeli úmysl způsobit jiné osobě těžkou újmu na zdraví. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo, a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003, aj.). Právě tato hlediska vzaly soudy obou stupňů v úvahu a přesvědčivě zdůvodnily, jakými úvahami byly vedeny, pokud usoudily na eventuální úmysl obviněných směřujících právě ke vzniku tohoto účinku. Nalézací soud akcentoval, že obvinění byli policisté v dobré fyzické kondici, procházející pravidelným výcvikem v používání hmatů a chvatů proti druhé osobě, naopak poškozený byl bezdomovec, nadměrně požívající alkohol, žijící dlouhodobě na ulici. Obvinění byli oděni do výstroje, která zahrnovala i pevné, kotníkové kožené boty. Při opakovaných razantních kopech proti trupu poškozeného museli být srozuměni s tím, že mu mohou způsobit závažná poranění některého z důležitých orgánů a způsobit mu těžkou újmu na zdraví. Ve vztahu k takto způsobenému následku obvinění jednali nejméně v úmyslu nepřímém, když museli vědět, že svým jednáním mohou způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byli s takovým následkem srozuměni. Dodal, že poškozený skutečně utrpěl zranění (rupturu sleziny), které vykazuje znaky těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 pím. e) tr. zákoníku (str. 10 rozsudku). I podle odvolacího soudu má právní kvalifikace násilného fyzického útoku obviněných proti poškozenému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku oporu v provedeném dokazování. Při daném způsobu útoku vyplývajícím především ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství museli oba obvinění vědět, že poškozenému mohou způsobit těžkou újmu na zdraví v podobě poranění důležitého vnitřního orgánu a s takovým následkem museli být srozuměni (str. 13 rozsudku). 48. Jako irelevantní nutno v konkrétním případě označit výhradu obviněných, že existují pochybnosti o tom, zda poškozeného napadli oba obvinění společně nebo jen jeden z nich, a že ze skutečnosti, že události byli přítomni oba a že vystupovali jako policejní hlídka, nelze spolehlivě usoudit, že se napadení opakovanými kopy oba dopustili. Vedle skutkové okolnosti podávající se z výpovědi svědků, která již byla zmiňována, tedy že poškozený se jim svěřil, že byl zmlácen, zkopán oběma zakročujícími policisty, nutno především upozornit na zásady ovládající spolupachatelství, jak to ostatně správně učinily i soudy nižších stupňů (str. 11 rozsudku nalézacího soudu, str. 13 rozsudku odvolacího soudu). Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně, zúčastnit se na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, nebo rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330). Skutková zjištění soudů obou stupňů skýtají spolehlivý podklad pro úsudek, že není žádných rozumných pochybností o závěru o takovém společném jednání obviněných, které nese znaky spolupachatelství, a to se všemi právními důsledky, které z takového závěru vyplývají.

49. V posuzovaném případě je však třeba soustředit pozornost k argumentaci nejvyššího státního zástupce, že se jedná o zločin těžkého ublížení na zdraví ve své kvalifikované skutkové podstatě podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť těžší následek smrti u poškozeného J. P. byl způsoben jednáním obviněných v nevědomé nedbalosti.

50. V obecné rovině není od věci uvést, že trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, uveřejněný pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236 až 243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.

51. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sice předeslal, že obvinění ve vztahu ke způsobení smrtelného následku jednali nejméně v nevědomé nedbalosti, ale posléze (v rozporu s takto uvedeným ve prospěch závěru o vědomé nedbalosti) konstatoval, že obvinění věděli, že poškozený může zemřít a bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že se tak nestane. V této souvislosti připomněl, že obvinění jednali jako policisté, kteří jsou nejen cvičeni k fyzickému zásahu proti druhé osobě, ale nepochybně jsou i podstatně šíře než běžná populace informováni o tom, jaké následky na zdraví druhé osoby mohou zanechat jednotlivé druhy násilného jednání. V konkrétním případě tak zjevně nedůvodně spoléhali, že poškozený neutrpěl natolik závažné poranění, které by mohlo vést až k jeho smrti (str. 11 rozsudku). 52. Odvolací soud upozornil na rozpornost závěrů nalézacího soudu ohledně formy zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku ve formě nedbalosti nevědomé, jestliže zároveň uvedl, že obvinění věděli, že poškozený může zemřít a bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že se tak nestane. Dále tento soud sice přisvědčil úvaze, že smrt poškozeného je z hlediska objektivní stránky trestného činu v příčinné souvislosti s jednáním obviněných, ale z hlediska subjektivní stránky nebylo podle něj prokázáno, že by tento následek byl pokryt byť nedbalostním zaviněním obviněných. V podrobnostech vyložil, že obvinění vedli útok pouze proti trupu poškozeného. S ohledem na zjištěnou nejméně střední, ale i velkou intenzitu tohoto způsobu útoku museli být srozuměni i s možností vzniku těžké újmy na zdraví, a to pomine-li se zranění skutečně vedoucí ke smrti, v podobě kupř. zlomenin kostí v této lokalitě. Aktuální zdravotní stav poškozeného potvrzovaný svědky z osady nijak nenaznačoval, že by poškozený byl v důsledku útoku a případných zranění ohrožen na životě; po napadení se bez zjevných známek poranění vrátil do osady, posléze se svými věcmi odešel a ráno se již nacházel na jiném místě. Podle znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství poškozeného začalo druhého dne sužovat zlomené žebro, kdežto ruptura sleziny se nijak výrazně nemanifestovala. Byla-li by poškozenému poskytnuta lékařská pomoc, ke smrti by podle znalců nedošlo. Odvolací soud též připomněl, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného po dvou dnech a několika hodinách byla prudká krevní ztráta do dutiny břišní z dvojdobé ruptury sleziny. Poškozený měl ale v důsledku poškození jater zvýšenou tendenci ke krvácení a sníženou schopnost krevní srážlivosti, což je stav, který se mohl rovněž podílet na zvýšeném krvácení v místě poranění sleziny. Podle odvolacího soudu tedy obvinění nejenže nevěděli, že svým násilným jednáním mohou způsobit smrt poškozeného, ale s ohledem na vlastní příčinu smrti, ke které došlo v důsledku komplikací jimi nepředvídatelných, ani toto vědět nemohli a nemuseli. Útok relevantní pro vzniklý následek vedený jen několika kopy nohou toliko proti trupu, nikoliv v maximální intenzitě, bez zjevných známek jakéhokoliv život ohrožujícího poranění, chování poškozeného ihned po násilném útoku i v době pozdější, absence lékařské péče, ač této nic nebránilo, nedovolují podle odvolacího soudu přičíst obviněným z hlediska subjektivního vymezení míry jejich opatrnosti ve vztahu k následku předpokládanému v § 145 odst. 3 tr. zákoníku ani zavinění z nevědomé nedbalosti. Nikoliv nepodstatným zůstává podle odvolacího soudu i fakt, že kdyby obvinění mohli a měli vědět, že svým jednáním mohou způsobit poškozenému i smrt a takový následek by měli a mohli předvídat, jistě by poškozeného jen tak s rizikem podezření z účasti na tomto následku vůči svým osobám nezanechali svému osudu (str. 14 rozsudku).

53. Takové zdůvodnění odvolacího soudu však nelze akceptovat a výhrady obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce jsou opodstatněné. V daných souvislostech je zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu (viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 167). Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah ( nexus causalis ) je (dalším vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle § 146, § 148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek.

54. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).

55. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). 56. Pokud odvolací soud odůvodnil svůj závěr, že smrt poškozeného nebyla obviněnými zaviněna jejich společným jednáním ani z nevědomé nedbalosti mimo jiné i poukazem na to, že pokud by měli a mohli vědět, že svým jednáním mohou způsobit smrt poškozeného, nezanechali by ho svému osudu, nelze takový argument přijmout a naopak je třeba přisvědčit názoru nejvyššího státního zástupce, že poukaz na tuto okolnost by byl relevantní toliko v případě úvah o zavinění ve vědomé nedbalosti, nikoliv však nedbalosti nevědomé.

57. Obvinění dozajista nejednali v úmyslu poškozeného usmrtit (úmyslné zavinění tohoto následku by znamenalo nutnost aplikace § 140 odst. 1 tr. zákoníku), lze však vyvodit, že vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům vědět měli a mohli, že svým jednáním mohou poškozenému způsobit smrt.

58. Přestože je možné částečně souhlasit s odvolacím soudem v tom ohledu, že způsob života poškozeného J. P. byl do jisté míry destruktivní, poškozený o sebe řádně nedbal a v hojné míře požíval alkohol, nelze na základě této skutečnosti dojít k závěru, že obvinění a jejich jednání nemá jakýkoliv podíl na smrti poškozeného, poněvadž k ní došlo v důsledku komplikací jimi nepředvídatelných. Není rozhodné, jaký byl zdravotní stav poškozeného před jeho napadením obviněnými, neboť, jak bylo shora řečeno, aktuální zdravotní stav poškozeného sám o sobě nebyl příčinou úmrtí poškozeného J. P.. I kdyby zdravotní stav poškozeného nebyl zcela dobrý, obviněné to nemůže vyvinit. Nebýt totiž násilného jednání obviněných, k následku smrti by u poškozeného nepochybně nedošlo, což potvrzuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož rozhodně nevyplývá, že by smrt poškozeného měla být nečekaným nebo jiným případům neodpovídajícím vyústěním útoku obviněných, naopak zcela standardně byla konstatována návaznost zranění vyplývajících z jednání obviněných a úmrtí poškozeného (smrt poškozeného byla v přímé i příčinné souvislosti s tupým poraněním sleziny s následnou prudkou krevní ztrátou do dutiny břišní č. listu 273, 299).

59. Osobnostní profil obviněných podávající se ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, znalkyně PhDr. Karolíny Malé vyznívá tak, že intelektová výkonnost obviněného J. P. odpovídá průměru (č. listu 616 až 645), intelektová výkonnost obviněného L. Z. lepšímu průměru až nadprůměru (č. listu 647 až 677). Současně ze závěrů znaleckého zkoumání také vyplývá, že obvinění se řadí mezi běžné jedince lidské populace, z níž nevybočují v negativním slova smyslu. Přitom každý dospělý člověk alespoň průměrných intelektových schopností a vzdělání je v průběhu života seznámen se skutečností, že v lidském těle se nacházejí orgány, jejichž poškození v důsledku násilí může vést ke smrti. Nejvyšší státní zástupce přiléhavě připomněl, že obvinění byli jako policisté cvičeni k fyzickému zásahu proti druhé osobě, a lze proto důvodně usoudit, že již proto byli detailněji než běžná populace informováni o tom, jaké mohou jednotlivé druhy násilného jednání zanechat následky na zdraví druhé osoby, a zejména že útoky přímo na tělo člověka mohou mít až fatální následek v důsledku poškození vnitřních orgánů.

60. V daných souvislostech nelze než znovu zopakovat, že kritériem nedbalosti (v obou jejích formách) je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele, přičemž ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Nedbalostně jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen (objektivní hledisko) a podle svých možností schopen (subjektivní hledisko). Objektivní kritérium (jakožto překážka nadměrné neopatrnosti, laxnosti) požaduje na každém adresátu právní normy, tedy potencionálním pachateli, jenž spadá do téže srovnatelné kategorie, stejnou míru opatrnosti. Subjektivní kritérium představuje takovou míru opatrnosti, kterou je schopen zachovat pachatel v konkrétním případě. Obvinění násilným útokem spočívajícím v již popisovaném opakovaném kopání pevnými služebními botami se silnou podrážkou velké intenzity (o čemž nasvědčuje zlomenina žebra poškozeného) do oblasti trupu poškozeného evidentně nedodrželi potřebnou míry opatrnosti, neřídili se zavedenými, uznávanými zásadami rozumného člověka. Každému průměrnému člověku přitom musí být zcela zřejmé, že v situaci, je-li útok veden popsaným způsobem, mohou jím být způsobena závažná poranění vnitřních orgánů, slezinu z toho nevyjímaje. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235 až 244). Obvinění proto vzhledem ke své profesi, k výcviku, který absolvovali, ke svému vzdělání, ke zjištěné intelektové vyspělosti, jak se podává ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, měli a mohli vědět, že jejich útok může v důsledku závažného poranění vnitřního, životně důležitého orgánu vést ke smrti poškozeného. Ve vztahu k obviněnému J. P. lze jen doplnit, že tento se v poslední době začal věnovat boxu (č. listu 635) a lze tak usuzovat na jeho lepší bojovou průpravu , aniž by to ale mělo v konkrétním případě význam z hlediska posuzování míry zavinění spolupachatelů. Pokud je tedy při nedbalostním jednání třeba, aby si pachatelé alespoň mohli představit, že se příčinný vztah může rozvinout způsobem, jak je popsáno ve skutkové větě, lze na základě výše zmíněného dovodit, že obvinění jednali v nevědomé nedbalosti, čímž se dopustili zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jak přiléhavě shrnul nejvyšší státní zástupce, obvinění totiž zaútočili popsaným způsobem útoku proti tělu poškozeného, přičemž útok vedli proti trupu, kde jsou životně důležité orgány, a ze způsobu, jakým tento útok vedli, případně z dalších okolností, jakými jsou osobnost poškozeného (šedesátiletý muž žijící jako bezdomovec, zneužívající alkohol, což nutně oslabovalo obranyschopnost jeho organismu), museli být nejen srozuměni s tím, že způsobí těžkou újmu na zdraví, ale s ohledem na svoje osobní poměry, a to jednak speciální znalosti policistů Policie, ale i obecné znalosti každého člověka o možných následcích intenzivního fyzického násilí vůči životně důležitým orgánům, vědět měli a mohli, že svým jednáním mohou způsobit i smrtelný následek.

61. Dovolací soud sdílí i názor, že způsob života poškozeného byl obviněným znám, bylo pro ně předvídatelné, že jeho zdravotní stav není optimální, jakož že sám o své vůli (i s ohledem na původce svých zdravotních potíží a potřebu označit ho a označit tak útok příslušným orgánům) nevyhledá odbornou pomoc a nezahájí léčbu. Poněkud zjednodušeně řečeno, z hlediska smrti poškozeného bylo jednání obviněných, jakož i jednání poškozeného v rovnocenném kauzálním významu, přičemž jakékoliv úvahy o přerušení příčinného vztahu původně založeného jednáním obviněných pozdějším jednáním opomenutím ze strany poškozeného nutno označit za nepřípadné a nepodložené. Vhodné je taktéž dodat, že pro posouzení zavinění obviněných ve vztahu k následku smrti není rozhodné a určující jejich chování po dokonání trestného činu (tj. že poškozeného zanechali na místě a odešli po zjištění, že je schopen samostatného pohybu), případně chování poškozeného po činu v tom smyslu, zda vyhledal, či nikoliv odbornou lékařskou pomoc, poněvadž jednání obviněných bylo zjevně v příčinné souvislosti se způsobeným následkem. 62. Námitky obviněných byly zaměřeny i proti právnímu posouzení skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřadní osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podrobně argumentovali, že jejich zákrok proti poškozenému, který rozdělili na několik fází odvedení poškozeného z osady bezdomovců, použití obušku proti poškozenému při prvním setkání s ním v osadě a posléze soudem tvrzené napadení poškozeného oběma obviněnými na panelové cestě opakovanými kopy do oblasti trupu nelze právně posoudit jako uvedený přečin. Odvedení poškozeného z osady bezdomovců nelze podle nich označit za protiprávní jednání a další část jejich jednání měla být rozdělena na dva samostatné skutky, přičemž u prvního z nich, vyznačujícího se tím, že poškozeného udeřili opakovaně údery nepatrné intenzity, měla být zvažována jeho kvalifikace jako kázeňského přestupku, a pokud jde o druhý ze skutků, nelze dospět k závěru, že se činu dopustili v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Námitky obviněných jsou založeny na umělém a nepřiléhavém izolování jednotlivých částí děje, ač je zjevné, že jde o jednání, které ve všech směrech na sebe navazovalo, jehož intenzita se stupňovala a zcela zřejmá je i pohnutka činu obviněných. Není vyloučeno, aby jako součást jednání kvalifikovaného jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byla i taková skutková zjištění, která všechny znaky tohoto přečinu nenaplňují (viz počáteční fáze kontaktu s poškozeným), jestliže bezprostředně navazující jednání již v úplnosti takové znaky vykazuje. Zahrnutí všech postupně gradujících aktů činu obviněných do popisu skutkových zjištění vytváří ve svém celku reálný obraz o škodlivosti jejich jednání pro společnost. Za těchto okolností je požadavek na rozdělení jednání obviněných na několik samostatných skutků s případným odlišným právním posouzením (přestupek, přečin) nepřiléhavý a také nesprávný. Ani podle dovolacího soudu není tudíž žádných pochyb o tom, že obvinění svým jednáním naplnili mimo jiné i znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jako úřední osoby, v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím právnímu předpisu, jak přesvědčivě vyložil v odůvodnění rozsudku i odvolací soud (str. 11, 12 rozsudku). Obvinění nezpochybňovali, že se činu dopustili jako úřední osoby [srov. § 127 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákoníku], nepolemizovali ani s označením právního předpisu, v rozporu s nímž jednali, ale zpochybnili úmysl způsobit jinému závažnou újmu, konkrétně těžkou újmu na zdraví. Ačkoliv jde v podstatě o námitku skutkové povahy, úmyslu obviněných způsobit právě takový následek již byla věnována pozornost a na učiněné závěry nelze než odkázat (viz body 46., 47. tohoto rozsudku).

63. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že byl-li skutek obviněných nalézacím soudem právně kvalifikován i podle § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy jako čin spáchaný pachatelem zneužívaje bezbrannosti jiného, odvolací soud vyložil, proč tento zákonný znak naplněn nebyl, nejvyšší státní zástupce jeho argumentaci akceptoval, a dovolací soud se proto otázkou případného naplnění tohoto zákonného znaku nezabýval a ani tak nemohl učinit. Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných směřující proti právnímu posouzení skutku též jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nemohou obstát.

64. Dovolací soud, veden těmito úvahami, z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 5 T 7/2014. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněné uznal při dílčím doplnění skutkových zjištění v souladu s výsledky již provedeného dokazování (zjištění, že oba obvinění jako policisté procházeli odborným výcvikem pro používání odborných hmatů a chvatů) vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

65. Dále bylo třeba též nově rozhodnout o trestech obviněných. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry Nejvyšší soud ve smyslu § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněných a k jejich dosavadnímu způsobu života a k možnosti jejich nápravy; dále přihlédl k chování pachatelů po činu a také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatelů, jakož i ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Není od věci připomenout, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku). Všechny tyto okolnosti soud prvního stupně pečlivě rekapituloval v odůvodnění rozsudku a přiměřeně s ohledem na změnu právního posouzení skutku ze všech zde zmiňovaných skutečností vycházel i odvolací soud (viz str. 11, 12 rozsudku nalézacího soudu, str. 15 rozsudku odvolacího soudu). Bylo by zcela nadbytečné je znovu rozvádět a zabývat se jejich významem, poněvadž dovolací soud se s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně v podstatě ztotožňuje (s výhradou, že oba obvinění jsou bezdětní, což neodpovídá skutečnosti). Jisto tedy je, že obvinění, mající příznivou resocializační prognózu, dosud nebyli odsouzeni, k jejich chování nebylo žádných negativních poznatků, své služební povinnosti si plnili velmi dobře, a lze tak konstatovat, že šlo i povahou činu o ojedinělé vybočení z jejich způsobu života, přístupu k plnění občanských i služebních povinností. Protože obvinění byli odsuzováni za dva sbíhající se trestné činy, bylo třeba uložit jim podle zásad o ukládání úhrnného trestu trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný, v tomto případě tedy podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin lze uložit trest odnětí svobody na osm až šestnáct let. Při všech okolnostech, které bylo třeba vzít v úvahu i v neprospěch obviněných (zde především právě souběh trestných činů, podmínky a okolnosti, za nichž se obvinění jako policisté činu dopustili), má dovolací soud zato, že vzhledem k poměrům pachatelů by použití trestní sazby odnětí svobody bylo pro ně nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jejich nápravy i trestem kratšího trvání, v důsledku čehož snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Okrajově vzal přitom v úvahu též skutečnost, že rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněným uložen úhrnný trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby ve výměře osmi let, přičemž přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku byl právně posouzen přísněji [§ 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody na tři léta až deset let] než v tomto rozsudku dovolacího soudu [§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody na jeden rok až pět let]. Obviněným uložil shodně (při stejné míře zavinění) podle § 145 odst. 3, § 43 odst. 1, § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Byli tedy zařazeni do jiného, mírnějšího typu věznice, než do kterého měli být zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (věznice s ostrahou), neboť dovolací soud míní, že s ohledem na povahu a stupeň narušení obviněných bude působení na ně, aby vedli řádný život, zde lépe zaručeno. Že obvinění nemají se zařazením do stálého kolektivu odsouzených v tomto typu věznice žádné potíže, svědčí i příznivé hodnotící zprávy věznice, které si soud opatřil. Novým rozhodnutím o trestu obviněného L. Z. byla odstraněna i formální vada v napadeném rozsudku odvolacího soudu, na niž obviněný upozornil v dovolání.

66. Z výše uvedeného také vyplývá, že dovolání obviněných prap. J. P. a prap. L. Z. jsou zjevně neopodstatněná, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

67. Pro úplnost dovolací soud k návrhům obviněných na odklad výkonu rozhodnutí (popř. přerušení výkonu rozhodnutí) dodává, že předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu