8 Tdo 1185/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 43 tr. zákoník



8 Tdo 1185/2013-58

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2013 o dovolání obviněného M. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 4 To 39/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 12/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 3. 2012, sp. zn. 17 T 12/2009, uznal obviněného M. Č. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným skutky blíže popsanými ve výroku o vině citovaného rozsudku, které právně kvalifikoval v bodě 1) písm. a) až o) jako trestný krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodech 1) písm. c), d), g), a i) též jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě 1) písm. a) i jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 3) jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 4) jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 5) jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 6) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a v bodě 7) jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Navazujícím výrokem pod bodem I. mu za skutky a trestné činy pod body 2), 3), 4) výroku rozsudku uložil podle § 247 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na dobu 18 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou s odsouzeným T. W. nahradil škodu poškozenému M. M. ve výši 280.000,-- Kč. Dalším výrokem pod bodem II. mu za skutky a trestné činy pod body 1) písm. a) až o), 5), 6) a 7) uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na dobu čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. trest propadnutí věcí (přesně v rozsudku vyjmenovaných). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit způsobenou škodu poškozeným L.S., Ing. T. S., L. V., spol. Kooperativa Pojišťovna, a. s., spol. HA Textil Service, s. r. o., Městské knihovně ve Volyni, U. J. J., přičemž poškozeného J. D. podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem odkázal na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti takovému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 4 To 39/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 7) a ve výroku o trestu pod bodem II. Poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (oproti rozsudku soudu prvního stupně do popisu skutku zapracoval chybějící časové vymezení jeho spáchání) a uložil mu za tento přečin a za skutky a trestné činy pod body 1) písm. a) až o), 5) a 6), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, podle § 247 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci (v rozsudku přesně vyjmenovaných). Konečně vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Pavlíny Pomijové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.

K prvnímu z těchto důvodů dovolatel namítl, že ve věci rozhodovaly nepříslušné soudy, neboť poté, co bylo jeho trestní stíhání vyloučeno k samostatnému projednání, již nebyl důvod, aby věc projednával krajský soud podle § 23 odst. 2 tr. ř. Tímto vadným postupem tak podle jeho názoru došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K druhému z těchto důvodů obviněný vznesl výhradu nesprávného právního posouzení věci spočívající v nesprávné aplikaci, resp. nepoužití ustanovení zákona o souhrnného trestu. Vyjádřil přesvědčení, že za skutky a trestné činy pod body 1) písm. a) až i), a 2) až 7) výroku rozsudku mu měl být uložen souhrnný trest, jelikož dne 2. 8. 2005 byl vyhlášen odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 16 T 53/2004-198, a to jako první odsuzující rozsudek za jiný trestný čin ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Skutky a trestné činy pod body 1) písm. a) až i), a 2) až 7) přitom byly spáchány před vyhlášením uvedeného rozsudku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2006, č. j. 5 T 182/2005-62, byl následně zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a byl mu uložen souhrnný trest.

Podle názoru obviněného je rozhodné, že mezi spácháním prvního z trestných činů kvalifikovaných pod body 1) písm. a) až i), a 2) až 7) výroku rozsudku, za něž mu byl uložen trest Obvodním soudem pro Prahu 6 a posléze Obvodním soudem pro Prahu 1, a trestným činem časově posledním nebyl vyhlášen žádný odsuzující rozsudek prvního stupně. Z toho pak vyvozoval, že soudy měly v nyní projednávané věci postupovat podle § 43 odst. 2 tr. zák. a uložit mu souhrnný trest za všechny skutky a trestné činy při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1.

Dovolatel dále namítl, že rozhodnutí o jeho vině je založeno na nepřímých důkazech a že se jedná o rozpor se zásadami trestního řízení. Ačkoliv v průběhu řízení několikrát namítal protiprávní použití odposlechů, soudy se s jeho námitkou nevypořádaly (odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2806/08 a sp. zn. II. ÚS 615/2006). Jako exces při rozhodování soudů považoval skutečnost, že za jeden ze skutků byla zároveň s ním uznána vinnou také jiná osoba v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 49/2007. Na základě nepřímých důkazů tedy nemohly soudy dospět k jistotě, že protiprávního jednání se dopustil on, a zároveň nemohly vyloučit jiné možnosti spáchání činu.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který především uvedl, že velká část dovolací argumentace je opakováním námitek obviněného z odvolacího řízení. Důvodnost těchto námitek však odvolací soud shledal pouze ohledně bodu 7) výroku, a proto napadený rozsudek doznal úpravy popsané shora.

Po přezkoumání dovolacích námitek státní zástupce konstatoval, že k naplnění dovolacích důvodů nedošlo. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že z příslušných ustanovení trestního řádu vyplývá právo krajského soudu postoupit věc soudu okresnímu po vyloučení věci, je-li dána jeho příslušnost. Jedná se však o jeho právo, nikoliv povinnost, takže případné nepostoupení věci a její projednání krajským soudem neznamená porušení práva na zákonného soudce. Současně taková námitka ani není uvedeným dovolacím důvodem.

Jako irelevantní (ovšem bez konkrétnější argumentace) hodnotil státní zástupce dovolatelovu námitku proti uloženému trestu, neboť podle jeho názoru byl trest uložen správně jako úhrnný a nikoliv jako souhrnný.

K dalším dovolacím námitkám obviněného státní zástupce uvedl, že situace, kdy zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, příp. zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, v dané věci nenastala. Stejně tak právní hodnocení považoval za správné.

V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody.

Obviněný nejprve uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Obviněný v této souvislosti namítl, že ve věci jednal věcně nepříslušný soud, neboť poté, co byla jeho trestná činnost vyloučena k samostatnému projednání, již nebyly dány důvody, aby věc projednával krajský soud jako soud prvního stupně.

K tomu je zapotřebí uvést, že podle § 23 odst. 1 tr. ř. k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení příslušnost soudu, který věc vyloučil, se nemění; vyloučí-li však krajský soud věc, o níž by jinak příslušelo konat řízení okresnímu soudu, může ji postoupit tomuto soudu.

Z této zákonné úpravy a z jazykového výkladu citovaného ustanovení je zřejmé, že trestní řád dává krajskému soudu na výběr, zda vyloučenou věc postoupí příslušnému okresnímu soudu, nebo ji rozhodne sám. Nevyužije-li krajský soud jako soud prvního stupně možnost postupu podle § 23 odst. 2, věty za středníkem, tr. ř., pak věc projedná a rozhodne sám v senátě složeném ze soudce a dvou přísedících i ohledně trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 11/1999 Sb. rozh. trest.).

Popsanému postupu krajského soudu tedy není co vytknout a námitky dovolatele v tomto směru jsou zjevně neopodstatněné.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

Z tohoto pohledu je zřejmé, dovolatel v podstatné části dovolání uplatnil námitky, které směřovaly výlučně proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů, tedy ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily oba soudy nižších stupňů. V takovém postupu soudů spatřoval porušení svých základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod a oprávněnost svých nároků dokumentoval odkazy na judikaturu Ústavního soudu.

I Nejvyšší soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).

Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě oba soudy nižších instancí opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež ve svých rozhodnutí nejen podrobně citovaly, ale následně i dostatečně přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že se obviněný jednotlivých útoků dopustil, jakož i to, z jakých důvodů považovaly jeho obhajobu za vyvrácenou. Proto ani v dovolacím řízení nevznikly pochybnosti, že skutky tak, jak jsou popsány ve výroku rozsudku odvolacího soudu, mají oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřená v tomto ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007, a další).

Nejvyšší soud však posuzoval i další námitky dovolatele, týkající se údajného neuložení souhrnného trestu, a v tomto směru dospěl k závěru, že jde o výhrady, které z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil relevantně.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu . Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

V obecné rovině je vhodné připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen obviněnému), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu obviněnému) uložit samostatný trest (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. trest.).

Byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. (resp. nyní podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku) a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest. Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. trest.).

Pro správnou a přesnou aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je nezbytné připomenout skutečnosti zřejmé z obsahu spisu (zejména pak z aktualizovaného opisu rejstříku trestů obviněného). Ten byl již v minulosti pro různou trestnou činnost vícekrát pravomocně odsouzen, přičemž z hlediska posouzení, zda v dané věci u něho přichází v úvahu uložení souhrnného trestu, mají význam tato odsouzení:

- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 2 T 165/1999, jímž byl pravomocně odsouzen za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a byl mu uložen trest propadnutí věci; z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 27. 11. 2000 na zkušební dobu 4 roků, ve které se osvědčil;
- trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 19 T 40/2003, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2003 a jímž byl odsouzen za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák., spáchaný v říjnu 2002, k trestu obecně prospěšných prací v trvání 100 hodin; tento trest byl posléze přeměněn na trest odnětí svobody, který vykonal vazbou dne 21. 1. 2011;
- trestní příkaz Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 3. 2003, sp. zn. 2 T 119/2003, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2003 a jímž byl odsouzen za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků (do 11. 3. 2006);
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 3 T 212/2002, jímž byl pravomocně odsouzen za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchané dne 25. 2. 2001, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci; z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn a ve zkušební době se osvědčil;
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 16 T 53/2004, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2006 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 427/2005, jímž byl odsouzen za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchané ve dnech 18. 10. 1994 a 27. 7. 1998, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci (tímto rozsudkem soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 2 T 165/1999); trest odnětí svobody vykonal dne 14. 10. 2004 a dosud nebylo rozhodnuto o jeho případném zahlazení;
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 5 T 182/2005, jímž byl pravomocně odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaný 29. 1. 2001, přičemž soud upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 16 T 53/2004 (viz shora);
- trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 T 124/2007, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2009 a jímž byl odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák., spáchaný dne 11. 5. 2007, k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 10 měsíců (do 8. 7. 2011), a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Jak již bylo shora uvedeno, obviněný namítl, že soudy nižších instancí měly při ukládání trestu v posuzované věci zrušit výroky o trestech ze shora citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 16 T 53/2004, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 5 T 182/2005, protože nyní souzených skutků se měl dopustit před vyhlášením těchto rozsudků.

Tyto dovolatelovy úvahy však Nejvyšší soud nepovažoval za správné a odpovídající zjištěným skutečnostem a zákonu. V dané věci je totiž podstatné, že nyní posuzované trestné činnosti se dopustil jak již bylo výše uvedeno v případě trestných činů kvalifikovaných pod bodem 1) písm. a) až o) rozsudku v době od 4. 6. 2005 do 4. 12. 2005, v případě trestných činů kvalifikovaných pod body 2), 3), 4) rozsudku ve dnech 6. 6. 2005, 15. 6. 2005 a 7. 6. 2005, a v případě trestných činů kvalifikovaných pod body 5), 6), 7), rozsudku ve dnech 30. 10. 2005, 10. 11. 2005 a 5. 11. 2005.

Pokud jde o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 5 T 182/2005, obviněný jím byl uznán vinným za skutek, kterého se dopustil dne 29. 1. 2001, tedy ještě předtím, než různé soudy ve vztahu k němu vyhlásily několik dalších odsuzujících rozsudků, resp. mu doručily trestní příkaz (viz shora trestní příkaz Okresního soudu v Mělníku, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6), které nabyly právní moci. Z toho vyplývá, že u dovolatele nejde o souběh trestných činů, nýbrž o recidivu, a proto případné uložení souhrnného trestu je vyloučeno (srov. již shora citovaná rozhodnutí č. 34/1965 a č. 50/1978 Sb. rozh. trest.).

Stejně tak tomu je i pokud jde o při řešení dané problematiky v této věci snad nejvýznamnější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 16 T 53/2004, jehož okamžik vyhlášení zřejmě ovlivnil oba soudy nižších stupňů natolik, že pochybily tím, že obviněnému za souzenou trestnou činnost uložily dva úhrnné tresty.

K tomu je vhodné v obecné rovině uvést, že úhrnný trest přichází v úvahu v případě souběhu jednočinného i vícečinného, přičemž nezáleží ani na tom, zda jde o souběh stejnorodý nebo nestejnorodý. Úhrnný trest se ukládá pouze za podmínky, že o všech spáchaných trestných činech téhož pachatele se rozhoduje ve společném řízení a ve společném rozsudku.

V této věci sice byly splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu, ovšem pouze trestu jediného. Z hlediska zákonných podmínek pro ukládání úhrnného trestu totiž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 16 T 53/2004, nemá žádný význam. Jinými slovy vyjádřeno datum vyhlášení tohoto rozsudku nemůže založit důvod pro úvahy o počtu ukládaných úhrnných trestů, neboť úhrnný trest lze uložit jen jako jediný.

V návaznosti na zjištění tohoto pochybení se Nejvyšší soud zabýval ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. tím, zda je zřejmé, že projednání dovolání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, má po právní stránce zásadní význam.

Při řešení první z těchto zákonných podmínek dospěl k závěru, že projednání dovolání by v daném případě postavení obviněného výrazněji ovlivnit nemohlo, neboť popsaná vada v podstatě neměla vliv na celkovou výši ukládaného trestu. Jak již bylo výše uvedeno, obviněnému byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně (výrokem pod bodem I.) úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou (tento výrok zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen), a rozsudkem odvolacího soudu (výrokem pod bodem II.) další úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věcí (ve výroku přesně vyjmenovaných), tedy tresty odnětí svobody čítající v součtu šest let. Přitom je nutno zdůraznit na jedné straně to, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal toliko obviněný, takže odvolací soud byl a pro případné další řízení v této věci by byl vázán zákazem reformationis in peius, a na druhé straně to, že jediný úhrnný trest, který mu měl být správně uložen, by byl ukládán pokud jde o trest odnětí svobody v sazbě uvedené v § 247 odst. 3 tr. zák. (od dvou roků do osmi let).

Jak je z dosavadního textu zřejmé, součet obou pravomocně uložených úhrnných trestů odnětí svobody činí šest let, což je přesně ve dvou třetinách uvedené trestní sazby. V takové výměře by byl obviněnému nepochybně ukládán (s ohledem na celkový rozsah trestné činnosti, jeho bohatou trestní minulost a další převážně přitěžující okolnosti) i jako jediný úhrnný trest. Je tak zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení.

Pokud jde o druhou z uvedených podmínek, lze učinit závěr, že dovoláním nastolená otázka, která měla být z jeho podnětu řešena, nemá po právní stránce zásadní význam, neboť v minulosti již byla jednoznačně judikatorně vyřešena (srov. již shora citovaná rozhodnutí č. 34/1965 a č. 50/1978 Sb. rozh. trest.).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Učinil tak ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a