8 Tdo 1181/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoník



8 Tdo 1181/2015-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2015 o dovolání obviněného M. E. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 274/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 T 274/2014, byl obviněný M. E. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že

od 1. 5. 2012 do 25. 7. 2013 si jako v. prodejny JIP na ul. H. v B. průběžně ponechával pro svoji potřebu různé finanční částky v hotovosti z denních tržeb, ačkoliv tyto měl, jako součást tržeb, odvádět svému zaměstnavateli JIP východočeská, a. s., v celkové výši 1 194 300 Kč, přičemž 25. 7. 2013 v den rozvázání pracovního poměru dohodou se snažil vše zakrýt tím, že v tento den provedl v pokladní knize v počítačovém systému společnosti fiktivní odvod tržby v uvedené výši, čímž společnosti JIP východočeská, a. s., IČ: 27464822, se sídlem Hradišťská 407, Pardubice, způsobil škodu v celkové výši 1 194 300 Kč .

Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené společnosti JIP východočeská, a. s., IČ: 27464822, se sídlem Hradišťská 407, Pardubice, škodu ve výši 1 194 300 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a dne 10. 8. 2015 proti němu podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Zábrže dovolání, které dalším podáním ještě v ten samý den doplnil. Uplatnil v něm především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně zmínil i druhý důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který ovšem blíže nezdůvodnil.

V podrobnostech pak dovolatel ve vztahu k právní kvalifikaci namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou, zda má vůbec schopnost spáchat daný trestný čin, když nebylo prokázáno, že mu byly finanční prostředky jakýmkoliv způsobem svěřeny a ani je neměl fakticky ve své výlučné moci. Základním znakem zpronevěry je totiž právě svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle platné judikatury a literatury se jedná o svěření věci, jestliže ta je odevzdána do výlučné faktické moci určité osoby. Dále citoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 28/1992 Sb. rozh. tr., podle něhož samotná smlouva o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi pracovníkem a zaměstnavatelem, stejně jako postavení vedoucího pracovníka nezakládá takovou povinnost . Proto je přesvědčen, že důkazy ve věci předložené nesvědčí o svěření finančních prostředků do jeho výlučné faktické moci, takže se nemohl de iure zpronevěry dopustit.

Soudy se podle tvrzení obviněného nevypořádaly ani se subjektivní stránkou trestného činu zpronevěry, který lze spáchat pouze úmyslně. Ve svých rozhodnutích se omezily pouze na konstatování, že subjektivní stránka ve formě úmyslu přímého je dána, což považoval za nedostatečné.

Dále dovolatel namítl, že nebylo nijak prokázáno, že doklady předložené poškozenou společností jsou věrohodné, jelikož nebyly nijak autorizovány či verifikovány. Jeho návrh na provedení znaleckého posudku by jasně prokázal neexistenci vzniklé zpronevěry, s ohledem na nesoulad mezi doklady předloženými poškozenou společností a jejími účetními doklady, a zejména s ohledem na výpovědi jednotlivých svědků, jež jsou v rozporu se záznamy v pokladní knize. Tyto skutečnosti však oba soudy přehlédly, což mělo negativní vliv na rozhodování o jeho vině. Tím ovšem bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., stejně jako jeho právo na spravedlivý proces.

Podle obviněného rovněž nebylo nikdy prokázáno, že se popsaný skutek stal v období od 1. 5. 2012 do 25. 7. 2013, neboť v trestním spisu založené doklady pocházejí nejdříve ze dne 2. 1. 2013. Tyto doklady tedy neměl a ani nemohl mít k dispozici, čímž bylo výrazně zkráceno jeho právo na obhajobu. Byl tak odsouzen za skutek, pro nějž neexistuje relevantní materiál. Ani jeden ze soudů tedy podle jeho názoru nezajistil pro své rozhodování dostatek důkazů a na jím navržené důkazy pak nereagoval, nezajistil je a ani si je nevyžádal. Jako příklad uvedl, že opakovaně (a neúspěšně) navrhoval vypracování znaleckého posudku, jenž by potvrdil skutečnou situaci ve společnosti i zůstatky na pokladně v brněnské prodejně. Vlastní skutek, tedy fiktivní odvod hotovosti provedený dne 25. 7. 2013, považoval za účelové jednání firmy. Navíc v době, kdy se měl tento čin odehrát se obviněný na pracovišti ani nenacházel.

Závěrem svého podání dovolatel shrnul, že oba soudy se nevypořádaly s celou materií jeho obhajoby v plném rozsahu, když zejména:
a) nesprávně podřadily skutek pod trestný čin zpronevěry, ačkoliv absentuje jeho základní znak, t.j. svěření prostředků do výlučné moci obviněného,
b) neprokázaly jeho úmysl spáchat předmětný zločin,
c) v rámci důkazu opatřených v průběhu celého trestního řízení nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, když nebyl shromážděn takový ucelený řetězec přímých a nepřímých důkazů, aby bylo možné s jistotou konstatovat, že skutečně spáchal skutek, za který byl odsouzen.
Z těchto důvodů obviněný navrhl (bez odkazu na zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, jakož i rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 T 274/2014, zrušil v celém rozsahu, jakož i všechna případná rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, a věc vrátil Městskému soudu v Brně, aby ji v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Jak již bylo uvedeno výše, obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a b) tr. ř.

Druhý z těchto důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán , ovšem obviněný nijak nerozvedl a blíže nezdůvodnil (nejspíše šlo o písařskou chybu), a proto se jím Nejvyšší soud dále nezabýval.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že určitá část námitek obviněného směřuje právě proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a následně proti skutkovému stavu, který z těchto důkazů dovodily. Jedná se zejména o jeho výhrady proti (údajně nedostatečnému) rozsahu provedeného dokazování a s tím související zamítnutí některých jeho důkazních návrhů. Dále sem spadají i jeho námitky k věrohodnosti dokladů předložených poškozenou společností, době páchání předmětného skutku, skutečných zůstatků na pokladně v prodejně, v níž dovolatel pracoval, nebo účelovém charakteru fiktivního odvodu finančních prostředků ze dne 25. 7. 2015. Všemi výše uvedenými argumenty tedy obviněný primárně napadá hodnocení důkazů a až na jejich základě, tedy sekundárně, se domáhá údajného nesprávného právního posouzení skutku. Jak již ale bylo výše uvedeno, takto formulované výtky pod uplatněný dovolací důvod nespadají, a Nejvyššímu soudu tudíž nevzniká povinnost se jimi věcně zabývat.

Pokud obviněný v bodě c) shrnutí svého dovolání uvedl, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo , je třeba uvést, že rovněž tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě lze námitku takového nesouladu dovodit z doplnění jeho podání, v němž zpochybnil věrohodnost dokladů předložených poškozenou společností, poukázal na vzájemné rozpory mezi pokladní knihou, účetními doklady i výpověďmi svědků, což podle jeho názoru měly soudy obou stupňů přehlédnout (v této souvislosti proto podotkl, že bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., stejně jako jeho právo na spravedlivý proces).

S tímto tvrzením obviněného se však Nejvyšší soud neztotožnil. Oba soudy nižších stupňů totiž provedly dostatek důkazů (především svědeckých výpovědí a listinných důkazů), z nichž vyplynul poměrně jasný obraz o skutkovém ději posuzovaného případu. Při hodnocení těchto důkazů přitom nijak nevybočily z požadavků na ně kladených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za relevantně uplatněné námitky tak lze s určitou mírou dobré vůle považovat jen ty, které dovolatel uvedl pod body a) a b) závěrečného shrnutí dovolání a blíže odůvodnil v předchozích jeho částech, které však Nejvyšší soud zhodnotil jako zcela zjevně neopodstatněné.

Za prvé nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že soudy obou stupňů nesprávně podřadily skutek, jímž byl uznán vinným, pod trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, a to z důvodu absence jeho základního znaku, tedy svěření finančních prostředků do jeho výlučné moci. Pokud se v této souvislosti odvolával na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 28/1992 Sb. rozh. tr., podle něhož ani dohoda o hmotné odpovědnosti nebo postavení vedoucího pracovníka nezakládá povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, učinil tak zcela nepřípadně, neboť soudy jeho jednání kvalifikovaly podle jiné kvalifikované skutkové podstaty [podle § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, na niž se uvedený judikát nevztahuje].

Pro naplnění výše uvedeného znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry postačí, aby cizí věc nebo jiná majetková hodnota byla svěřena do faktické moci pachatele. Ke svěření věci může dojít nejen na základě smlouvy (např. pracovní), ale i bez smlouvy pouhým faktickým úkonem. V konkrétním trestním řízení bylo jednoznačně prokázáno (a Nejvyšší soud je těmito skutkovými zjištěními nižších soudů vázán), že to byl právě obviněný, kdo vedl pokladní knihu, manipuloval s finanční hotovostí a měl povinnost ji odvádět svému zaměstnavateli. Z toho jednoznačně plyne, že denní tržby z brněnské prodejny byly svěřeny do jeho výlučné, faktické moci. Tato podmínka odpovědnosti za předmětný skutek tedy splněna byla a společně s dalšími jeho kritérii (přisvojení si cizí věci a vzniku škody) došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 72/1995, publikovaný pod č. 52/1996 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1117/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sešit 1/2004, č. T 644).

Za druhé nelze považovat za relevantní ani výhrady obviněného ohledně skutečnosti, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou tohoto činu. Pokud totiž dospěly k závěru, že si obviněný průběžně ponechával pro svoji potřebu různé finanční částky z denních tržeb, ačkoliv tyto měl, jako součást tržeb, odvádět svému zaměstnavateli a v den rozvázání pracovního poměru dohodou se snažil vše zakrýt tím, že v tento den provedl v pokladní knize v počítačovém systému společnosti fiktivní odvod tržby , pak z takového popisu skutku je naprosto zřejmé, že jeho jednání bylo zcela vědomé a promyšlené, a proto nebylo logicky možné dospět k jinému závěru, než právě k existenci úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tuto skutečnost tedy stačilo pouze stručně konstatovat bez nutnosti dalšího rozsáhlejšího odůvodňování. Takto k této otázce přistupovaly i oba soudy nižších stupňů, a proto Nejvyšší soud žádné pochybení na jejich straně neshledal.

Při aplikaci těchto předpokladů a východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nižších instancí nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněného právně kvalifikovaly jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2015

JUDr. Jan Bláha předseda senátu