8 Tdo 1174/2012
Datum rozhodnutí: 17.10.2012
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 1174/2012-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 To 126/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 124/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 3 T 124/2011, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a to jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce a podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině spoluobviněného J. S. a upuštění od uložení souhrnného trestu tomuto obviněnému.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný M. K. trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. dopustil se spoluobviněným J. S. tím, že v obci B.-B. v blíže neurčené době již od roku 2007 obviněný J. S. opakovaně a zejména od března 2009 pak velmi intenzivně vyvíjel tlak na poškozeného P. Š., po němž požadoval převod vlastnického práva k rodinnému domu na pozemku a pozemků o výměře 355 m a o výměře 310 m zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, Katastrální pracoviště V. K. na LV pro k. ú. B. a obec B. - B., nejdříve na jeho osobu, později na obviněného M. K., z tohoto důvodu ho několikrát navštívil v místě bydliště, přičemž tento tlak na jeho osobu vyvrcholil v říjnu 2009, kdy obviněný J. S. poškozenému P. Š. v místě jeho bydliště a dne 7. 10. 2009 na Katastrálním úřadě ve Z. vyhrožoval, že je vše nachystané, že by neměl couvnout, jinak bude zle, že se už couvnout nedá a aby to podepsal , dále pak 8. 10. 2009 na Městském úřadu ve V. K. společným jednáním s obviněným M. K. opět využili psychické tísně a evidentně rozpoznatelné rozumové slabosti poškozeného, který je schizotypní osobností s výraznými rysy úzkostně vyhýbavé poruchy, má výrazně sníženou frustrační toleranci a schopnost odolávat i mírnému tlaku okolí, v důsledku čehož ho tímto jednáním vystavili značnému psychickému tlaku, a to shodnými výhružkami ze strany obviněného M. K., adresovanými poškozenému P. Š. jednak před budovou Městského úřadu ve V. K. a dále pak na chodbě městského úřadu, aby to šel podepsat, jinak bude zle , dále pak u vchodu do budovy městského úřadu dal obviněný M. K. pokyn obviněnému J. S. a třetí osobě, že mají poškozeného hlídat, aby neutekl, poškozenému se v návaznosti na tyto výhrůžky vybavil osud jeho dříve zemřelého bratra, jenž byl usmrcen násilným aktem, což podstatným způsobem ovlivnilo jeho jednání a nastaly u něho obavy o jeho život a zdraví a z tohoto důvodu kupní smlouvu podepsal.

Obvinění M. K. i J. S. podali proti tomuto rozsudku Okresního soudu ve Zlíně odvolání směřující proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 To 126/2012, byla odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Následně obviněný M. K. podal proti označenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. a namítl, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože ve veřejném zasedání podal návrh na výslech svědkyně E. O., matrikářky, a doplňující výslech znalce PhDr. Jiřího Lacigy. O těchto návrzích ovšem krajský soud nijak nerozhodl, z čehož obviněný vyvodil, že se jedná o důkazy opomenuté. V rámci obsáhlého rozboru procesních zásad týkajících se dokazování v trestním řízení obviněný zejména uvedl, že § 215 odst. 2 tr. ř. zaručuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), tj. právo vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že je povinností soudu, aby v případě odmítnutí důkazu nabízeného stranami v odůvodnění svého rozhodnutí učiněného ve věci samé logicky a přesvědčivě uvedl, proč stranám nevyhověl v provedení jimi vyhledaného, předloženého nebo navrženého důkazu nebo proč neakceptoval návrhy stran na doplnění dokazování provedeného u hlavního líčení.

Principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) vylučují libovůli při rozhodování. Jedním z těchto principů je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděných důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval.

Svoji argumentaci podpořil dále i tvrzením, že nebyl proveden ani jeden z jím navrhovaných důkazů, v čemž spatřoval zkrácení svého práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy], když řízení jako celek nebylo vedeno za respektování zásad spravedlivého procesu, jehož jedním ze základních elementů je princip rovnosti zbraní (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněn pod č. 122, ve sv. 23 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), když navíc podle dovolatele existuje řada dalších (blíže nespecifikovaných) skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé předmětné trestní řízení nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu (nález sp. zn. III. ÚS 51/96, uveřejněn pod č. 57, ve sv. 8 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Porušení práva na spravedlivý proces mělo mít konkrétně svůj odraz v tom, že nebyl bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav v dané věci a najisto postaven závěr, zda svým jednáním naplnil i subjektivní stránku stíhaného trestného činu. Dovolatel konkrétně brojil proti tomu, že ačkoliv obhajoba opakovaně poukazovala na rozporné údaje poškozeného P. Š. a celkovou nevěrohodnost jeho osoby, jeho výpovědi nalézací soud uvěřil. Dovolatel se však domníval, že bylo na místě, aby byl vypracován znalecký posudek na věrohodnost poškozeného.

Podle přesvědčení obviněného v posuzované věci soudy obou stupňů nedostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění skutkových zjištění, k nimž na podkladě provedených důkazů dospěly. Ve věci bylo podle závěrů odvolacího soudu provedeno dokazování v dostatečném rozsahu a soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvedl důkazní situaci a řádně se vypořádal se skutečností, že stěžejním důkazem pro rozhodnutí o vině obviněného je usvědčující výpověď poškozeného, která je v souladu s nepřímými důkazy výslechy svědků, a to sestry, bratra a souseda poškozeného. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Nicméně nalézací soud se řádně nevypořádal se znaleckým posudkem PhDr. Jiřího Lacigy. Znalec k osobě poškozeného uvedl, že v důsledku chronického abusu alkoholu se prohloubily rysy emoční instability, impulzivity. P. Š. má schizotypní strukturu osobnosti s výraznými rysy úzkostně vyhýbavé poruchy. Současně uvedl, že vzhledem ke svému nedostatečnému vzdělání a nízkému intelektu trpí P. Š. tzv. funkční negramotností neboli neschopností porozumět psanému textu, zvláště pokud je tento text psán odborným jazykem . Obviněný však namítal, že předmětná kupní smlouva je napsána zcela jednoduše.

Obviněný mínil, že je nutno si položit otázku, zda za dané situace P. Š. byl schopen podat trestní oznámení, zda toto obsahuje jeho vnímání a jeho zjištění, zda vůbec ví, co v různých stadiích předmětného trestního řízení uvedl do protokolace, zda byl schopen pochopit při čtení smysl těchto textů, které jsou plné odborné terminologie např. z trestního řádu. Ve věci měl být proveden znalecký posudek ke zjištění věrohodnosti poškozeného P. Š. a za této situace mělo být přistoupeno k výslechu znalce, aby svůj znalecký posudek podal ústně. I bez návrhu procesních stran tak měl nalézací soud učinit, když v dané věci je nejzásadnějším zjištěním, že obviněný zneužil psychické tísně poškozeného P. Š. a činil na něj nátlak. Nalézací soud zde pochybil, a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním a chybnému právnímu závěru. Obhajoba rovněž nesouhlasila s odmítnutím námitek poukazujících na rozporná tvrzení poškozeného P. Š. a svědků, kteří byli slyšeni v civilním řízení (vedeném pod sp. zn. 36 C 161/2009) i v předmětném trestním řízení, nepřijala argumentaci nalézacího soudu, že v civilní věci s ohledem na meritum věci byly dotazy k slyšeným subjektům kladeny v jiném kontextu.

Obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 To 126/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 3 T 124/2011, a to ve všech výrocích jeho se týkajících, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud ve Zlíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně. Konkrétně vytýkal, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování o výslech svědkyně E. O. matrikářky a doplňující výslech znalce PhDr. Jiřího Lacigy. Z těchto namítaných skutečností potom následně vyvozoval porušení svých práv na spravedlivý proces, což se mělo odrazit v nedostatečném (tj. nikoliv nepochybném) objasnění skutkových okolností, zejména s ohledem na naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal jak to nakonec i explicitně uvedl v závěru svého dovolání změny skutkových zjištění, poněvadž stávající považoval za nerelevantní . Tímto záměrem je zjevně vedena argumentace obviněného zpochybňující věrohodnost výpovědi i osoby poškozeného. Nakonec též námitka, že nebyli vyslechnuti svědkyně a znalec jím navržení, nepřímo míří rovněž ke zpochybňování skutkových okolností případu a je evidentně motivována snahou vnést do skutkových zjištění pochybnost. Námitky skutkové, popř. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Dovolací soud sice již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však v tomto případě přes opačné tvrzení obviněného zjevně nejedná.

Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry dostatečně odůvodnil způsobem zcela odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nepochybil, vystavil-li na nich své rozhodnutí. Závěr o vině obviněného soud prvního stupně poměrně precizně vyargumentoval na str. 7 až 11 rozsudku, když jej opřel sice především o výpověď poškozeného P. Š., která je však v naprostém souladu s výpověďmi dalších svědků Z. Š., A. D., příbuzných poškozeného, ale i J. B., A. S., což jsou svědci nemající žádný osobní zájem na výsledku řízení. Na osobu poškozeného byl vypracován znalcem PhDr. Jiřím Lacigou z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, znalecký posudek, který vyzněl rovněž jednoznačně ve prospěch jeho věrohodnosti, když byla dostatečně zhodnocena i schopnost poškozeného odolávat vnější manipulaci a zastrašování (č. l. 250 264). Bez významu rovněž nebyl ani vlastní úsudek senátu nalézacího soudu o mentálních a komunikačních schopnostech poškozeného učiněný v rámci projednávání věci.

Podstatnou pro skutkové závěry soudů byla zejména skutečnost, že bylo prokázáno, že poškozený dlouhodobě neprojevoval zájem nemovitosti (dvě pozemkové parcely a dům) prodávat, respektive to přímo explicitně odmítal s poukazem na specifický osobní a citový vztah k nemovitostem, a to i za podstatně pro něho výhodnějších podmínek (viz svědectví souseda poškozeného A. S. č. l. 368 369 a jeho bratra Z. Š. č. l. 365 367), než za kterých byl nakonec převod uskutečněn. Náhle - bez toho, aniž by se s kýmkoliv poradil nebo se o věci třeba jen zmínil (ať už sousedovi, kterému již dříve přislíbil první nabídku v případě, že by měl zájem nemovitost prodat, či svým příbuzným, kteří mu vzhledem k jeho osobnostnímu hendikepu jinak pomáhali s mnohem banálnějšími záležitostmi), nemovitosti prodal takřka okamžitě, a to včetně veškerého vnitřního vybavení, takže dokonce přišel i o osobní religiózní předměty uvnitř domu (soukromý oltář Panny Marie, svaté obrázky apod.), na kterých jinak do té doby velice lpěl. Takovéto jednání nelze vysvětlit jinak než nějakým náhlým a značně intenzivním impulsem (alespoň z hlediska subjektivního vnímání poškozeného), který mohl P. Š. pohnout k tak radikální a překotné změně postoje, že takřka ze dne na den prodal dům i s veškerým vybavením domácnosti, aniž by navíc ve skutečnosti obdržel kupní cenu (která byla nadto zjevně značně podhodnocená, neboť podle znaleckého posudku měly nemovitosti bez vnitřního vybavení cenu 492 000 Kč viz č. l. 175). Tuto posledně uvedenou skutečnost kromě výpovědi poškozeného potvrzují i svědectví Z. Š., J. B. i A. D., která výslovně zmínila, že poškozený po prodeji nemovitostí neměl ani na zaplacení daně z jejich prodeje (č. l. 367 in fine).

Bez významu rovněž není zjištění, že poměrně krátkou dobu před inkriminovaným činem byl bratr poškozeného P. Š. zavražděn proto, že odmítal prodat pachatelům svůj malotraktor. Tato skutečnost spolu s osobnostními rysy poškozeného plně vysvětluje následné jeho jednání v situaci, kdy čelil nátlaku a výhrůžkám ze strany spoluobviněných J. S. a M. K., když minimálně první jmenovaný poškozeného velmi dobře a dlouhodobě znal a byl mu nepochybně znám i osud bratra poškozeného. Výpověď poškozeného v tom smyslu, že v důsledku takovéhoto jednání obviněných bez známek výraznějšího odporu podepsal smlouvu o převodu nemovitostí i další příslušné dokumenty, je proto naprosto logická a souladná se všemi těmito skutečnostmi.

Soudy se poměrně pečlivě zabývaly i námitkou dovolatele, že poškozeného viděl poprvé v den podpisu smlouvy a celé jednání trvalo cca půl hodiny, proto nemohl znát jeho osobnostní charakteristiky. Nalézací soud však jednoznačně konstatoval, že i když nepochybuje o tom, že obviněný nebyl s osobnostními rysy poškozeného seznámen tak detailně jako spoluobviněný J. S., přesto i z jednoho, byť krátkého, setkání s poškozeným, jak vyplývá i z doplňku znaleckého posudku, musí být každému, tedy tím spíše obviněnému, který má vysokoškolské vzdělání psychologického zaměření a který pracuje v oblasti personalistiky, zcela zjevné, že v případě poškozeného se jedná o značně submisivního jedince. Nadto nalézací soud přiléhavě zdůraznil, že obviněnému nekladl za vinu mylné vyhodnocení absolutně všech detailů osoby poškozeného, ale zejména konkrétní a adresné pohrůžky, jež pronesl směrem k poškozenému právě dne 8. 10. 2009; i pokud by se v případě poškozeného jednalo o zcela zdravého jedince, byl by závěr soudu o vině obviněného s ohledem na obsah a kontext použitých formulací logicky stejný (viz str. 10, 11 rozsudku soudu prvního stupně).

Pakliže obviněný odvolacímu soudu vytkl, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědkyně a znalec, nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který ve své judikatuře podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit v zásadě toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).

Dovolacímu soudu nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Rozsah provedeného dokazování byl pro vypořádání se s obhajobou obviněného a pro rozhodnutí o jeho vině zcela postačující. Je sice jistým pochybením, že odvolací soud v napadeném usnesení explicitně neodůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného, nicméně Nejvyšší soud má za to, že ani provedením navrhovaných důkazů by nemohlo být dosaženo žádné podstatné změny, když otázka věrohodnosti výpovědi poškozeného (která měla být předmětem výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie PhDr. Jiřího Lacigy) byla ve skutečnosti zodpovězena již v rámci písemného zpracování posudku závěrem znalce, že poškozený nemá sklony ke zkreslování výpovědi ve smyslu dramatizace, zveličování či bájného lhaní a že subjektivně prožíval a interpretoval události spojené s podpisem kupní smlouvy jakožto ohrožující nejen jeho tělesnou integritu, ale dokonce jako ohrožení vlastního života. Znalec mimo jiné také zmínil, že dospělá osoba s určitou životní zkušeností je schopna rozpoznat u poškozeného, že je osobou zvláštní, že má velmi jednoduché konkrétní uvažování, k čemuž není třeba odborných znalostí a vzdělání (č. l. 262, 264). Důkaz písemným posudkem znalce byl v hlavním líčení proveden za splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 211 odst. 5 tr. ř., tedy mimo jiné i se souhlasem dovolatele (č. l. 386). Pakliže tedy nalézací soud i na bázi vlastní zkušenosti naznal, že vzhledem k intelektovým a osobnostním charakteristikám P. Š. se nejeví být pravděpodobnou úvaha o úmyslné vykonstruovanosti obvinění ze strany poškozeného, je jeho úvaha provedeným dokazováním podložena. Pro úplnost je na místě dodat, že zcela irelevantní je otázka, zda poškozený z důvodu své funkční negramotnosti byl či nebyl schopen posoudit smysl a důsledky uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí, když bylo zjištěno, že smlouvu podepsat nechtěl a byl k tomu donucen v důsledku nátlakového jednání spoluobviněných. Výslech svědkyně E. O., matrikářky, by rovněž zjevně nemohl přinést žádnou novou skutečnost. Poškozený uvedl, že v kanceláři matrikářky byl s obviněným M. K. sám, výhrůžky ani jiný nátlak ze strany obviněných vůči poškozenému před touto svědkyní logicky činěny nebyly, a proto ani její výpověď (pokud by si na situaci upamatovala) by nemohla přinést žádné relevantní skutkové zjištění.

I Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě obviněným navrhovaných výslechů svědkyně a znalce jsou tyto důkazy nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení jsou důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na to nejde v případě obviněným požadovaných výslechů o tzv. opomenuté důkazy, a proto se ani nemůže jednat o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě neznamená, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu.

Dovolatel uplatnil v dovolání též důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý z druhů trestů. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení zvláštní části trestního zákona, a to včetně nesprávného použití ustanovení § 40 tr. zák. upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Takovou výhradu obviněný ale reálně neuplatnil.

Jestliže dovolatel namítal naplnění tohoto důvodu v souvislosti s domnělým chybným právním posouzením skutku podle skutkové podstaty popsané v § 235 odst. 1 tr. zák., pak je užití tohoto dovolacího důvodu nepatřičné. Nejvyšší soud výše konstatoval, že soudy se žádného pochybení při právní kvalifikaci skutku, jímž obviněného uznaly vinným, nedopustily. Byl-li uložen trest odnětí svobody v trestní sazbě uvedené v ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., tj. až na tři roky, nelze namítat, že byl uložen trest co do druhu nebo výměry nepřípustný. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu než uvedená v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Přesto ale je na místě dodat, že uložený úhrnný trest odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců, rozhodně není trestem nepřiměřeným či dokonce extrémně přísným.

Nenaplnilo-li dovolání důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř., nemohlo naplnit ani důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je existencí předchozích důvodů dovolání, v tomto případě podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., podmíněn.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková