8 Tdo 1169/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 3 tr. zákoník



8 Tdo 1169/2015-27

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněné H. F. , roz. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 9 To 240/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 241/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Hany Francové odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 1 T 241/2014, byla obviněná H. F. (dále jen obviněná , příp. dovolatelka ) uznána vinnou, že

dne 20. 8. 2013 v době kolem 12:00 hodin v prodejně společnosti SAXOFON, s.r.o., IČ 26199904, pobočka T. n. S., P., jako zaměstnankyně prodejny převzala od prodavačky B. Š. za přítomnosti další prodavačky Š. Š. tržbu ve výši 116.000,- Kč s tím, že ji odešle běžným způsobem z pobočky České pošty v T. n. S. na firemní bankovní účet vedený u ČSOB, což však neučinila, takto svěřenou finanční hotovost si přisvojila a použila pro svoji potřebu, čímž způsobila poškozené společnosti SAXOFON, s.r.o., se sídlem Praha 2, Žitná 52, škodu ve výši 116.000,- Kč .

Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil jí podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí současně uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradila škodu, kterou přečinem způsobila. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak soud poškozenou společnost SAXOFON, s. r. o., se sídlem Praha 2, Žitná 52, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 9 To 240/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Sikory dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech dovolatelka uvedla, že v rozhodný den čerpala dovolenou, nevykonávala tak své pracovní povinnosti pro zaměstnavatele a logicky jí tak nemohla být svěřena dispozice s hotovostí, a proto se nemohla dopustit přečinu zpronevěry. Za nesprávné považovala i úvahy soudů o vzniku a výši škody, neboť vyčíslená škoda nemá odraz v účetnictví poškozené společnosti. Poukázala i na nesrovnalosti ve vedené pomocné interní pokladní evidenci a vyslovila názor, že předmětná částka ve skutečnosti poškozené společnosti nechybí, neboť jinak by takový schodek musel být při řádně vedeném účetnictví zjištěn. V této souvislosti zmínila, že následujícího dne, tedy 21. 8. 2013, majitelka společnosti vložila na její účet finanční prostředky ve výši 200 000 Kč, aniž by byl znám jejich původ. Za hmotněprávní námitku pak považovala, že škoda poškozené společnosti v uvedené výši nevznikla.

V závěru svého podaného dovolání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí .

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, jimiž obviněná zpochybnila vznik škody poškozené společnosti. Obviněná totiž nezpochybnila naplnění znaků hmotněprávního pojmu škoda , ale své námitky odvíjela od primárně skutkových tvrzení, že tato škoda byla nesprávně zjištěna, resp. stanovena její výše. Ke zpochybnění škody jako takové tak nepředkládá argumenty hmotněprávně relevantní, ale pouze zpochybňuje hodnocení provedených důkazů s tím, že přisouzenou výši způsobené škody neprokazují. V tomto směru se však obviněná míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zde uplatněného prostřednictvím procesního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.]. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, neboť soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá jeho představám. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Obviněná se přitom poněkud míjí s vlastní podstatou jí přisouzeného jednání, pokud se dovolává údajných nejasností ve vedení účetnictví poškozené společnosti. Její jednání totiž nespočívalo v nějakých sofistikovaných účetních machinacích, pro jejichž odhalení by bylo patrně skutečně nutné blíže účetní evidenci poškozené společnosti prověřit, naopak šlo o jednání, které bylo z hlediska typově se vyskytujících jednání daného druhu v podstatě velmi prosté, neboť převzala konkrétní částku peněz, kterou následně použila v rozporu s účelem svěření, jímž za daných okolností bylo jejich odevzdání na poště. Stav účetnictví poškozené společnosti, jakkoli by i vzbuzoval pochybnosti z hlediska účetního, se však s uvedeným jednáním obviněné zcela míjí, neboť z provedeného dokazování lze dovodit, že obviněnou zpronevěřená částka se v účetní evidenci společnosti ani neprojevila. V konečné bilanci všech prodejen provozovaných poškozenou společností se tak zpronevěřená částka patrně mohla projevit jako určitý výkyv tržeb, nejde však o skutečnost, jež by jakkoli obviněné prospívala. Lze tak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

Za jistý náznak hmotněprávní argumentace lze podle státního zástupce považovat pouze námitku obviněné, že v daný okamžik byla na dovolené, nevykonávala svou pracovní činnost a předmětná hotovost jí tak nemohla být svěřena. I když obviněná takovou námitkou zpochybnila naplnění znaku cizí svěřené věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku, jedná se o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Předpokladem trestní odpovědnosti pachatele trestného činu zpronevěry totiž není zvláštní postavení, funkce, či právní vztah k subjektu, jehož je věc vlastnictvím, nejde-li o znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jež však obviněné nebyl kladen za vinu. Za svěření věci lze totiž považovat i faktický úkon oprávněné osoby, která ani nemusí být vlastníkem věci, jímž pachateli určitou věc odevzdává do jeho moci. Skutečnost, zda obviněná v konkrétní okamžik byla na dovolené, či nikoli, je tak z trestněprávního hlediska zcela nerozhodná.

Pokud obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupce poznamenal, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut její řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě.

Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněné je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Vyjádření státního zástupce k podanému dovolání bylo zasláno na vědomí obhájci obviněné, který však ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu na argumenty v něm uvedené nereagoval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Jak již bylo shora uvedeno, dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí ( prvá alternativa ) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ( druhá alternativa ).

Jestliže odvolací soud v posuzované věci rozhodl tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy ve spojení s dále uplatněným dovolacím důvodem podle písm. g).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Takto vymezené principy je nutné respektovat i v rámci dovolání obviněné, která kromě výhrady proti nesprávnému posouzení jejího činu jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku vznesla námitky, které mají povahu skutkových námitek, neboť brojí proti tomu, o jaké důkazy soudy opřely své závěry a k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě došly. Jedná se tedy ve většině výhrad o námitky skutkové. Pokud však jde o zjištění skutkového stavu, jehož lze docílit soudy provedenými důkazy a jejich zákonným hodnocením, je právem i povinností především nalézacího soudu, aby hodnotil důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Tento postup následně ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).

Je tedy patrné, že takové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). To ostatně dovolatelka ani nezpochybňovala, naopak se soustředila při konstatování těchto vad i na výklad toho, že jde v daném případě o existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé. Argumentovala proto v jednotlivostech údajnými vadami, které takový nesoulad v projednávané věci zakládají.

K formulovaným skutkovým výhradám považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že průlom do zásad vymezených zákonem v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice není zákonem připuštěn, avšak ve výjimečných případech je zásadně možný, a to jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. při zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, event. provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má dovolatel za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje dovolatel. Jak vyplývá i z bohaté judikatury zejména Ústavního soudu, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, kdy je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo § 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Proto lze s ohledem na shora uvedené zásady shrnout, že ve vztahu ke skutkovým výhradám, jež obviněná v dovolání uplatnila, při správnosti skutkových zjištění Nejvyššímu soudu nic nebránilo v tom, aby pro své další úvahy týkající se právní námitky ohledně nesprávnosti použité právní kvalifikace, jíž obviněná učinila v souladu s použitým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházel ze skutkových zjištění, jež jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána a v souvislosti s ním rozvedena i v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí obou soudů.

Ve shodě se státním zástupcem má Nejvyšší soud za jistý náznak hmotněprávní argumentace námitku obviněné, že v daný okamžik byla na dovolené, takže nevykonávala svou pracovní činnost, a proto jí předmětná hotovost nemohla být svěřena (zpochybnila tak naplnění znaku cizí svěřené věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku). Ačkoliv takovou námitku lze považovat za relevantně uplatněnou, jde o výhradu zcela zjevně neopodstatněnou.

V tomto směru je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu zpronevěry se podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem větší škodu (tou je podle výkladového ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč).

Po subjektivní stránce se u jmenovaného přečinu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

U přečinu zpronevěry se pachatel věci nezmocňuje, ale má ji už před tím, než si ji přisvojí, ve své moci, neboť mu byla svěřena jinou osobou (nemusí jít o vlastníka věci) k tomu, aby s ní (nebo s jinou majetkovou hodnotou) nakládal určitým způsobem, tzn. je mu na základě svěření umožněno, aby určitým způsobem s věcí nakládal, zásadně jen v tom rozsahu, jak bylo vymezeno v rámci svěření. Věc (nebo jiná majetková hodnota) je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do jeho vlastní faktické moci (do držení nebo jiné obdobné dispozice) zpravidla s tím, aby s ní určitým způsobem nakládal. Ten, kdo ji pachateli svěřil, nemusí být jejím vlastníkem (viz rozhodnutí č. 67/54 Sb. rozh. tr.), a nemusí ani s pachatelem uzavřít písemnou smlouvu (v oblasti pracovních vztahů není nutná dohoda o odpovědnosti za schodek), ale postačí její faktické předání (srov. rozhodnutí č. 52/1996 Sb. rozh. tr.).

Pro posouzení toho, zda jde o svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty (v této věci se jednalo o finanční prostředky), je významné zejména to, jak byla stanovena faktická dispozice s takovými věcmi, neboť ne každé nakládání s prostředky (věcmi), ke kterým má pachatel přístup, lze považovat za jejich svěření ve smyslu § 206 tr. zákoníku. O svěření v tomto smyslu jde jen tehdy, když jsou takové prostředky svěřeny do faktické moci jejich držitele tak, aby s nimi nakládal v souladu s jejich svěřením. O takový případ jde proto podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu např. za situace, jestliže pachatel převezme tržbu restaurační provozovny od zaměstnance této provozovny s tím, že ji odevzdá na poště, ale ponechá si ji. Tehdy naplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, a nikoli trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 52/1996 Sb. rozh. tr.), protože tržbu převzal za tím účelem, aby ji odevzdal na poště. Ve chvíli, kdy mu tržba byla předána, ji převzal fyzicky do své dispozice, a tím, ten, kdo mu ji předal, přestal mít nad touto tržbou vlastní moc a možnost s ní disponovat. V momentě, kdy tato dispozice přešla na pachatele, to byl již pouze on, kdo s tržbou mohl nakládat. Proto, když si ji ponechal, tak ji zpronevěřil (jednal v rozporu s účelem, pro který mu byla svěřena). O obdobný případ se jedná, pokud pachatel převezme od dárce věc s pokynem předat ji obdarovanému, avšak pachatel tak neučiní a tuto věc si ponechá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 536/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 26 pod č. T 618), neboť i zde pachatel uvedený dar převzal do své plné dispozice, čímž obdarovatel nad tímto darem již neměl žádnou moc.

O takřka identický případ, jaký je popsán ve výše citovaném rozhodnutí č. 52/1996 Sb. rozh. tr., se jednalo i v posuzované trestní věci. Obviněná podle skutkových zjištění obou soudů nižších instancí převzala od prodavačky B. Š. za přítomnosti další prodavačky Š. Š. tržbu ve výši 116 000 Kč s tím, že ji odešle běžným způsobem z pobočky České pošty v Týnci nad Sázavou na firemní bankovní účet vedený u ČSOB, což však neučinila, takto svěřenou finanční hotovost si přisvojila a použila pro svoji potřebu, čímž způsobila poškozené společnosti SAXOFON, s.r.o., škodu v uvedené výši. K tomu lze dodat, že předpokladem trestní odpovědnosti pachatele přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku není zvláštní postavení, funkce, či právní vztah k subjektu, jehož je věc vlastnictvím, nejde-li o znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jež však obviněné nebyl kladen za vinu. Sama skutečnost, zda obviněná v okamžiku převzetí peněz byla na dovolené, či nikoli, je tak z trestněprávního hlediska zcela nerozhodná, jak přiléhavě uvedl ve svém vyjádření již státní zástupce.

Nejvyšší soud při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud jednání obviněné právně kvalifikovaly jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Jan Bláha předseda senátu