8 Tdo 1157/2005
Datum rozhodnutí: 13.10.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1157/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2005 o dovolání obviněného B. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 6 To 226/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 1 T 72/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň jih ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 1 T 72/2003, byl obviněný uznán vinným, že

dne 22. 9. 2002 kolem 10:00 hodin na skalním útvaru O. h. v k. ú. S. P., použil jako instruktor horolezecké techniky při praktické výuce práce ve výškách členů kurzu, který pořádal, na skále nainstalovanou vratnou skobu typu IQ jako jistící bod, o kterém do té doby nevěděl a aniž by členy kurzu seznámil se způsobem bezpečného použití tohoto typu skoby; při slaňování člena kurzu F. B. s použitím této skoby, se pak dostatečným způsobem fakticky nepřesvědčil, zda jmenovaný skutečně učinil správně všechny úkony potřebné k bezpečnému slanění pomocí této skoby a v důsledku toho došlo na počátku slaňovacího manévru k vypadnutí lana z IQ skoby a následnému pádu F. B. na zem; jmenovaný utrpěl zlomeninu lopatky kosti kyčelní, zlomeninu předloketní kosti vlevo, zlomeninu hlezenné kosti vpravo, zlomeninu patní kosti vlevo a tržně zhmožděnou ránu na čele, přičemž v důsledku těchto zranění byl hospitalizován ode dne úrazu do 21. 10. 2002 a poté ambulantně léčen a práce neschopen do 4. 12. 2003, přičemž podstatně omezen v obvyklém způsobu života byl nejméně do 10. 1. 2003, když nejméně do 30. 12. 2002 byl odkázán na invalidní vozík a poté na používání berlí; v důsledku utrpěného úrazu byl nakonec uznán částečně invalidním ke dni 1. 6. 2003 ve smyslu snížení schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33% .

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil jej podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku; podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému F. B. na náhradu škody částku ve výši 462.292,40 Kč s 2 % úrokem ode dne 13. 11. 2003.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 9. 5. 2005, a rozsudkem sp. zn. 6 To 226/2005 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal v předchozím odstavci jmenovaného poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. Č. dovoláním, v němž stanovil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Po připomenutí obsahu soudních rozhodnutí včetně některých úvah uvedených v jejich odůvodnění obviněný poukázal na pochybení, kterých se soudy obou stupňů měly dopustit při zjišťování skutkového stavu. Při vědomí, že Nejvyšší soud není oprávněn hodnotit skutková zjištění, obviněný vytkl, že nalézací soud účelově ignoroval některé části podstatných skutkových okolností. Měl za to, že hodnotil-li by soud v jeho trestní věci důsledně a nestranně všechny provedené důkazy, musel by dospět k závěru vylučujícímu jeho zavinění. Dále polemizoval se stanoviskem soudu, podle kterého se měl osobně, fyzicky a přímo u slaňovacího stanoviště přesvědčit o tom, že poškozený F. B. provedl kontrolu vedení lana přes IQ skobu a kontrolní odsednutí. Citoval některé teoretické závěry týkající se problematiky posuzování přiměřenosti důvodů, pro které pachatel spoléhal, že ke škodnému následku nedojde; uvedl, že při kontrole poškozeného na skále vycházel ze zkušeností, které byly v době kurzu obecně nebo jemu osobně dostupné a známé. Opakovaně zdůraznil, že v době konání kurzu nebylo obecně známo, že při použití IQ skoby může dojít k přehození nebo překroucení lana přes její zámek a po jeho zatížení k jeho následnému vypadnutí (a tím i pádu lezce při slaňování) tato skutečnost prý byla poprvé popsána v odborné publikaci, která vyšla v českém jazyce až dne 16. 11. 2002. Proto trval na tom, že v předmětné době konání kurzu neměl a ani nemohl mít tyto zkušenosti a nemohl je přenést ani na účastníky kurzu.

V další části dovolání obviněný popsal osobu poškozeného F. B. jako disciplinovaného, samostatného a velmi zdatného lezce, který vždy správně a přesně plnil osnovu kurzu. Poukázal na to, že poškozený se ně něj nikdy v průběhu kurzu neobrátil s dotazem či případnou žádostí o pomoc, a proto (obviněný) předpokládal, že jmenovaný všechny v kurzu probrané skutečnosti zvládl. Současně podotkl, že poškozený přesně věděl, co se stane, když se lano dostane nad zámek bez pojistky tedy že po zatížení vypadne . Právě s ohledem na dosavadní zkušenosti s poškozeným obviněný údajně považoval částečnou vizuální kontrolu a verbální komunikaci a kontrolu za dostačující. Dále rozvedl svoji verzi událostí bezprostředně předcházejících úrazu poškozeného. Zmínil, že poškozeného při výstupu na vrchol skály sledoval z jeho levé strany ze vzdálenosti čtyři až pět metrů a jeho postup hodnotil jako zcela bezchybný, přičemž poté, kdy se poškozený zajistil do IQ skoby a připravoval se na slaňování, s ním přibližně čtyři až pět minut verbálně komunikoval. Poškozený měl v reakci na dotazy obviněného slovně potvrdit provedení kontrolních úkonů (zejména založení slaňovacího lana do slaňovací osmičky, průběh lana v IQ skobě a nutnost provedení kontrolního odsednutí) tyto skutečnosti údajně dokládají výpovědi svědků J. K. a MUDr. E. R.

Obviněný shrnul, že v době události nevěděl a ani vědět nemohl, že při použití IQ skoby může dojít k technickým problémům vedoucím k vypadnutí lana. S ohledem na dosavadní zkušenost s osobou poškozeného prý nemohl stejně tak předpokládat, že se poškozený zachová nedisciplinovaně, resp. neprovede kontrolu, a naopak mu sdělí nepravdivé údaje. Vyslovil přesvědčení, že při kontrole činnosti poškozeného učinil vše, co vzhledem k okolnostem případu učinit měl a mohl, a že důvodně předpokládal, že ke škodné události nedojde. Domníval se, že náhlá a do okamžiku jeho pádu zcela ojedinělá nedisciplinovanost poškozeného je tou příčinou, která způsobila následek bez ohledu na jeho jednání.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 226/2005, tak i rozsudek Okresního soudu Plzeň jih sp. zn. 1 T 72/2003, a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby v celém rozsahu zprostí.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 20. 9. 2005 uvedl, že dovolací námitky týkající se existence nedbalostního zavinění na straně obviněného lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně však upozornil, že při posuzování důvodnosti těchto argumentů je nutné důsledně vycházet ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a v odůvodnění dovoláním napadených soudních rozhodnutí. Proto vyvodil, že nelze přihlížet k té části námitek, kterými se podatel fakticky snaží dosáhnout modifikace skutkových zjištění (např. tvrzení o obsahu verbální komunikace mezi obviněným a poškozeným bezprostředně před kritickou událostí).

Ačkoliv podle názoru státního zástupce nelze zcela souhlasit se závěrem nalézacího soudu, pokud u obviněného dovodil zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě odpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., a to bez ohledu na diskutabilnost některých úvah obsažených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Z pohledu uvedených východisek námitky obviněného, že soud postupoval při zjišťování skutkových okolností nezákonným způsobem (zejména že nedůsledně a jednostranně hodnotil provedené důkazy), když v opačném případě by musel dospět k závěru vylučujícím jeho zavinění, stejně jako jeho výhrady, jimiž zpochybnil závěr soudu, podle něhož se (obviněný) dostatečně nepřesvědčil o tom, že poškozený učinil správně všechny potřebné úkony, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Obdobně je tomu v případě tvrzení, jimiž obviněný podrobně popsal verbální komunikaci mezi ním a poškozeným bezprostředně před vznikem jeho zranění. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je možné shrnout, že obviněný, ačkoliv v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že u trestného činu, jímž byl uznán vinným, nebyl splněn znak zavinění. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém dovolání taktéž uplatnil výhrady, které by deklarovaný důvod dovolání mohly založit. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je totiž významná otázka, zda byly znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. naplněny po stránce subjektivní. Podle přesvědčení obviněného nelze usuzovat na jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., jelikož nevěděl a vědět nemohl jednak to, že při použití IQ skoby může dojít k vypadnutí lana, a dále to, že vycházel z nepravdivé informace poškozeného, že provedl všechny kontrolní úkonů.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu důvodné.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Objektem trestného činu je tu lidské zdraví, předmětem útoku pak živý člověk, jenž však nemusí být zdravý, může být již před útokem pachatele nemocen nebo zraněn.

Těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví [písm. ch) tohoto ustanovení]. Podle konstantní judikatury se jí rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozené nejméně po dobu šesti týdnů; vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené.

Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§ 5 písm. a), b) tr. zák.]. Podle § 5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (tzv. nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nedbalost vědomá).

Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem [§ 5 písm. a) tr. zák.], je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli i vzhledem k vnějším okolnostem daného případu. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu tu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo o sobě je však i zde aktem vůle pachatele).

V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu s výjimkou znaků subjektivní stránky tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.

Pro posouzení, zda obviněný trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. spáchal či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky jmenovaného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. těžkých zranění poškozeného, též jednání obviněného, které mělo povahu porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení jako instruktora horolezecké techniky, a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a těžkým zraněním poškozeného.

Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů obou stupňů v tom, že jako instruktor horolezecké techniky použil při praktické výuce ve výškách jako jistící bod skobu typu IQ , a to přesto, že o ní nedisponoval potřebnými informacemi a se způsobem jejího použití neseznámil patřičně ani účastníky předmětného kurzu; při slaňování poškozeného za použití zmíněné skoby se pak obviněný dostatečně fakticky nepřesvědčil, zda poškozený skutečně učinil správně všechny úkony potřebné k bezpečnému slanění, a v důsledku toho došlo na počátku slaňovacího manévru k vypadnutí lana z uvedené skoby a následnému pádu poškozeného na zem, čímž mu byla způsobena četná zranění spojená s následnou hospitalizací, ambulantním léčením, pracovní neschopností a podstatným omezením v obvyklém způsobu života nejméně po dobu téměř čtyř měsíců (v důsledku utrpěného úrazu byl poškozený nakonec uznán částečně invalidním).

Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. přesvědčivě odůvodnil. Z jeho rozsudku je zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinil závěr o tom, že nedbalostní jednání obviněného bylo příčinou vzniku těžkých zranění poškozeného. Z uvedeného rozsudku dále vyplývá, že na naplnění formálního znaku porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení obviněného nalézací soud usuzoval z jeho pozice instruktora horolezecké techniky a s tím spojené odpovědnosti za bezpečnost účastníků kurzu, který pořádal.

Ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněného soudy prvního a druhého stupně uzavřely, že obviněný jednal ve formě tzv. vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. Podle jejich přesvědčení si musel a měl být s ohledem na své odborné vědomosti nepochybně vědom možného nebezpečí vzniku ublížení na zdraví, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že ke škodě na zdraví, resp. k poruše zájmu chráněného trestním zákonem nedojde. Na tento závěr usuzovaly z toho, že obviněný jako kvalifikovaný a odborně vyškolený instruktor pro bezpečnost práce ve výškách horolezeckou technikou si musel být vědom své plné odpovědnosti za praktickou výuku účastníků kurzu a s tím spojené nebezpečí pro jejich životy a zdraví. Připomněly, že to byl právě obviněný, kdo rozhodl o místě, způsobu a organizaci výcviku i použitých prostředích, včetně IQ skoby, kterou sám viděl poprvé a účastníky o způsobu jejího použití a hrozících nebezpečích nepoučil.

Nejvyšší soud nemá důvodu takový závěr zpochybňovat, jakkoliv by bylo možno uvažovat o zavinění obviněného jen ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák., jak na to poukázal ve svém vyjádření k podanému dovolání i státní zástupce. Ani takový případný závěr by však nemohl na právní kvalifikaci jednání obviněného, tak jak k ní dospěly soudy obou stupňů, nic změnit, neboť k odpovědnosti obviněného za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. je zavinění v uvedené formě zcela postačující.

Jestliže obviněný zpochybnil subjektivní stránku jeho trestného jednání rovněž poukazem na nedisciplinované jednání samotného poškozeného, je třeba uvést, že ani tato tvrzení nejsou způsobilá zvrátit právní kvalifikaci jeho jednání, ačkoli těmto argumentům jistou oprávněnost nelze upřít.

Podstatou požadavku příčinného vztahu je skutečnost, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání či okolnost. Důležité však je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jednání je příčinou následku nejen tehdy, jestliže by následek bez něj vůbec nenastal, ale i tehdy, nenastal-li by bez něho takovým způsobem, jakým konkrétně nastal, právě v důsledku jednání, jehož kauzální význam je posuzován.

Nejvyšší soud konstatuje, že takto vznesenými výhradami obviněného se již v rámci řízení o odvolání zabýval i soud druhého stupně, který se s nimi náležitě vypořádal a na jehož podrobné odůvodnění lze tímto v plné míře odkázat. Dovolací soud proto pouze poznamenává, že sice lze připustit jistou míru spoluzavinění poškozeného na jeho zraněních, neboť je evidentní, že poškozený disponoval určitými znalostmi a dovednostmi v oboru horolezecké techniky a mohl svůj pád odvrátit provedením zkušebního odsednutí (resp. zatížení) lana při slanění, avšak na druhé straně tato okolnost nevylučuje závěr, že základní příčinou pádu a vzniku zranění poškozeného byla z hlediska technického právě opomenutí obviněného.

Zbývá dodat, že ani soudy obou stupňů zjištěné spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku, ani úvaha o nižší formě zavinění na straně obviněného, nebrání z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. závěru o splnění materiální podmínky pro použitou právní kvalifikaci jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, i odst. 2 tr. zák.

Z těchto důvodů nelze námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti usnesení o dovolání není opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný.

V Brně dne 13. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a