8 Tdo 1153/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 125 tr. ř., § 258 odst. 1 tr. ř., § 264 odst. 1 tr. ř., § 247 tr. zákoník



8 Tdo 1153/2015-48

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 195/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 101/2012, takto :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 195/2014, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 5 T 101/2012, ohledně obviněného M. B.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 5 T 101/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným v bodě 1) 2) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále tr. zák. ),dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v bodě 3) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 4) 6) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších změn (dále tr. zákoníku ), a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.

Těchto trestných činů se obviněný podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že
ad 1) dne 29. 4. 2006 kolem 23.00 hodin v Č. T. M., okres K., na ulici S., po předchozí domluvě se záměrem odcizit vhodné věci společně s P. H., v jehož věci bylo trestní řízení vedeno odděleně, vnikl přes střešní okno do půdních prostor novostavby rodinného domu na parcele, kde byl vyrušen majitelem B. M., načež z místa utekl, kdy tomuto poškozenému poškozením okna byla způsobena škoda ve výši 3.500 Kč,
ad 2) v přesně nezjištěné době od 19.00 hodin dne 28. 5. 2006 do 18.00 hodin dne 29. 5. 2006 v Č. T. M., okres K., na ulici H., na stavební parcele vnikl otvorem pro okno v podkroví ve druhém patře do hrubé stavby rodinného domu majitele P. S., kde ze zadního traktu domu, po povolení ukotvení a vytlačení montážní pěny, odcizil celkem 4 ks plastových oken a 1 ks plastových dveří, čímž P. S. způsobil škodu v celkové výši 57.644 Kč,
ad 3) v blíže nezjištěné době mezi 14.00 hodin dne 9. 2. 2008 a 17.00 hodin dne 11. 2. 2008, v Č. T. K., okres K., na ulici T., se záměrem odcizit vhodné věci, po předchozí domluvě společně s P. H., v jehož věci bylo trestní řízení vedeno odděleně, po vypáčení dveří vnikl do rodinného domu užívaného k rekreačním účelům, a z tohoto odcizil kultivátor v hodnotě 10.194 Kč, motorovou pilu v hodnotě 1.793 Kč, kamna na tuhá paliva v hodnotě 1.137 Kč, 3 ks ocelových kouřovodů v hodnotě 294 Kč, 20 ks ocelových trubek o délce 2,5 m v celkové hodnotě 7.081 Kč, 100 m pletiva v celkové hodnotě nejméně 4.998 Kč, čímž majiteli J. J. způsobil odcizením škodu ve výši 25.497 Kč a poškozením dveří O. J. škodu ve výši 1.000 Kč, přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 4 T 167/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 To 37/2006, odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který vykonal dne 15. 3. 2006,
ad 4) se spoluobviněným J. R., v blíže nezjištěné době mezi 18.00 hodin dne 15. 5. 2011 a 7.45 hodin dne 20. 5. 2011, v Č. T. H. Ž., okres K., na ulici P., po předchozí domluvě i s P. H., v jehož věci bylo trestní řízení vedeno odděleně, postupně z výkopu a z navíjecích cívek odcizili celkem 581 m hliníkového izolovaného kabelu o průměru vodiče 3,5 cm, čímž společnosti Subterra, a. s., Praha 4, způsobili škodu ve výši 88.312 Kč,
ad 5) v blíže nezjištěné době mezi 20.00 hodin dne 29. 5. 2011 a 14.15 hodin dne 30. 5. 2011, v Č. T. D. Ž., okres K., na ulici R., po předchozí domluvě s P. H., v jehož věci bylo trestní řízení vedeno odděleně, neoprávněně vnikli na neoplocený pozemek přináležející k rodinnému domu A. M., z něhož odcizili 11 m měděných okapů v hodnotě 3.763 Kč, čímž A. M. způsobili škodu ve výši 3.763 Kč,
ad 6) se spoluobviněným J. R., v blíže nezjištěné době mezi 19.00 hodin dne 12. 6. 2011 a 12.55 hodin dne 13. 6. 2011, v Č. T. D. Ž., okres K., na ulici Š., po předchozí domluvě s P. H., v jehož věci bylo trestní řízení vedeno odděleně, společně vnikli po překonání oplocení na stavební pozemek, kde po vypáčení dveří stavební buňky odcizili elektrocentrálu v hodnotě 9.472 Kč, PB (propan butan) tlakovou nádobu s hořákem v hodnotě 1.349 Kč, plynový hořák v hodnotě nejméně 400 Kč, štípací kleště v hodnotě 367 Kč, křovinořez v hodnotě 2.000 Kč, plastový kanistr s 20 l benzínu v hodnotě 816 Kč, elektrickou vrtačku v hodnotě 1.520 Kč, nerezové nářadí na sádrokarton v hodnotě 1.492 Kč a 4 ks plastových kbelíků v celkové hodnotě nejméně 213 Kč, čímž O. S., způsobili odcizením škodu ve výši nejméně 17.629 Kč a poškozením škodu 300 Kč.

Obviněný M. B. byl za tyto trestné činy odsouzen tak, že za činy pod bodem 1) až 3) a též za sbíhající se trestné činy podle § 241 odst. 3 tr. zákoníku a § 150 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 4 T 103/2009, pravomocným dne 28. 7. 2010, mu byl uložen podle § 241 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty (věcí v rozsudku konkrétně citovaných), a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 4 T 103/2009, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl odsouzen za činy pod body 4) 6) a sbíhající se přečiny podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným v bodech 3, 4, 5, 7 rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 1 T 9/2012, jenž nabyl právní moci dne 5. 9. 2012, podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 1 T 9/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného J. R. a o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 195/2014, z podnětu odvolání obviněných M. B. a J. R. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody učiněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. stran poškozených Mgr. J. J., O. S. a obchodní společnosti SUBTERRA, a. s., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově ve vztahu k těmto poškozeným rozhodl o povinnosti obou jmenovaných obviněných škodu v uvedených výších nahradit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. B. prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu předeslal, že popírá, že by se jakéhokoliv protiprávního jednání dopustil. Trestní řízení, které bylo proti němu vedeno, označil za absurdní, poněvadž bylo založeno na křivém obvinění spoluobviněného J. R., zejména však P. H., který v tomto řízení vystupoval jako spolupachatel a proti němuž bylo řízení vedeno samostatně. Tito spolupachatelé jej udali proto, aby získali benevolenci policistů pro svá vlastní trestná jednání. Řízení, které proti němu bylo vedeno, bylo tak založeno na jimi uváděných nepravdivých obviněních, která však před soudem odvolali a vysvětlili, že byli manipulováni přísliby vyšetřujících policistů v Českém Těšíně.

Obviněný zdůraznil, že v rámci trestního řízení neexistuje proti jeho osobě jediný přímý či nepřímý důkaz (např. svědectví jiné osoby, mechanoskopická nebo daktyloskopická, pachová, biologická stopa apod., ani u něj nebyly nalezeny žádné z kradených předmětů), než jsou uvedené křivé a posléze odvolané výpovědi. Obviněný na dosvědčení pochybností, které provedené dokazování vzbuzuje, zdůraznil, že byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Karviné zproštěn, a týmž senátem byl poté, co byl zprošťující rozsudek odvolacím soudem zrušen, druhým rozsudkem odsouzen, čímž došlo k popření původního přesvědčení ohledně neviny, a to bez toho, aniž by byl získán jediný nový důkaz pro jeho vinu. Uvedený změněný postoj vycházel jen z názoru odvolacího soudu, jenž však neměl oporu v řádně provedeném dokazování, neboť pokud soud prvního stupně splnil pokyny nadřízeného soudu a provedl důkazy, které mu uložil, ani z nich nebylo prokázáno protiprávní jednání dovolatele. Oba soudy jen opakovaly své primárně chybné předsudky, že lze přiznat relevanci osamoceným křivým výpovědím a křivým obviněním. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že bez přijatelného vysvětlení uzavřel, že je věrohodná pouze první výpověď obviněného J. R., a to jen proto, že s ohledem na přítomnost jeho obhájce ke zmanipulování výpovědi nemohlo dojít, což nevysvětluje, že manipulace se mohla uskutečnit ještě dříve, než se advokát dostavil, což právě v dané věci nastalo, ale tuto možnost odvolací soud vůbec do úvahy nebral.

Pokud soudy uzavřely, že obviněný byl usvědčen též dříve obviněným P. H., jde o závěr, který je zcela absurdní, neboť soudy vůbec nebraly při hodnocení věrohodnosti tohoto svědka v úvahu, že byl za křivou výpověď v této nyní projednávané trestní věci odsouzen pro přečin podle § 346 odst. 2 písm. a) a § 345 odst. 2 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 1 T 138/2014, když navíc i tento (nyní svědek) v procesním postavení obviněného své křivé obvinění přiznal. Obviněný upozornil na to, že přestože požádal odvolací soud, aby odročil veřejné zasedání konané 28. 8. 2014 a vyčkal vydání zmíněného rozsudku, který měl velký význam pro posouzení věrohodnosti P. H., odvolací soud obviněnému nevyhověl a jeho odvolání (až na změněný výrok o náhradě škody) v zásadě zamítl. Zcela v rozporu s obsahem provedeného dokazování odvolací soud považoval postup soudu prvního stupně ve vztahu k věrohodnosti tohoto svědka za správný a uvedené křivé svědectví za nevýznamné pro posouzení této trestní věci. Tyto závěry odvolacího soudu se podle obviněného vymykají zásadám v § 2 odst. 6 tr. ř., a proto výrok o vině nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, protože soudy rezignovaly na nestranné a důkladné hodnocení důkazů, když zejména obviněným navrhované důkazy, anebo ty, které svědčily v jeho prospěch, byly bagatelizovány a hodnoceny účelově, na rozdíl od důkazů, které svědčily v jeho neprospěch, jež vzaly soudy za podklad svých rozhodnutí o vině, avšak bez řádného posouzení všech důležitých souvislostí. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, a dále nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 2042/08 a I. ÚS 375/06, obviněný vytkl nedodržení zásady in dubio pro reo, a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 40 Úmluvy. Obviněný k dovolání připojil i opis rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 1 T 138/2014, a v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 195/2014, v celém rozsahu zrušil a jeho trestní stíhání zastavil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření učiněném v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. poukázala na to, že obviněný setrvával na své konstantní obhajobě založené na tvrzení, že se nedopustil žádného trestného jednání. Konkrétně v této souvislosti obviněným uplatněné výhrady, že celé trestní stíhání proti jeho osobě je založeno na křivém obvinění spoluobviněného J. R. a P. H., označila za argumentaci v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný neuvedl žádnou námitku, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky jemu přisouzených trestných činů. Zpochybněním výpovědí spoluobviněného J. R. a dříve společně stíhaného P. H. obviněný brojil pouze proti skutkovým zjištěním, která soudy učinily na základě provedeného dokazování, čímž se obviněný domáhal odlišného hodnocení důkazů, na jejichž základě soudy dospěly k odsuzujícímu rozsudku. Odmítla názor obviněného, že nemůže být uznán vinným trestným činem krádeže a porušování domovní svobody tehdy, pokud na místě nebyly zjištěny žádné stopy, a pokud o jeho účasti svědčí pouze tvrzení spolupachatelů, která on sám označuje za lživá, a to s ohledem na to, že soudy hodnotily důkazy velmi obezřetně a s potřebnou mírou ostražitosti přistupovaly k výpovědím spolupachatelů. Neztotožnila se s námitkou obviněného, že byl uznán vinným z trestné činnosti bez dostatečných důkazů, neboť závěry soudů jsou podloženy potřebným dokazováním, jak vyplývá z odůvodnění nyní dovoláním napadených rozhodnutí. Z těchto důvodů, když nezjistila existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, navrhla posoudit dovolání jako podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ho odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Po tomto zjištění zkoumal možnost odmítnutí dovolání z důvodů stanovených v § 265i odst. 1 tr. ř., a to zejména ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., bylo-li dovolání podáno v souladu s podmínkami dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle tohoto zákonného vymezení dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně slouží k nápravě právních vad, jež lze ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat na základě skutku, jak byl soudem zjištěn, ve vztahu k tomu, zda byl správně právně kvalifikován jako trestný čin, zda jde o trestný čin nebo se jedná o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Uvedené zákonné vymezení však nelze interpretovat bezvýjimečně, jak především Ústavní soud již v řadě svých nálezů konstatoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.), neboť uvedené zásady se netýkají případů, v nichž je shledán extrémní nesoulad. O takovou výjimečnou okolnost se může jednat, pokud je v průběhu dokazování zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, k němuž může dojít z různých příčin. Jednou z nich je případ tzv. opomenutých důkazů, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval. Takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/00, sp. zn. I. ÚS 549/00, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02]. O extrémní nesoulad může jít i tehdy, pokud je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Nejvyšší soud s ohledem na obsah obviněným uplatněných námitek, které se netýkaly vad v právním posouzení skutku, ale výhradně směřovaly proti procesnímu postupu soudů v rámci dokazování, zkoumal, zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zjišťoval tudíž, jestli lze v projednávané věci spatřovat tzv. extrémní nesoulad pro rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

Když Nejvyšší soud z těchto hledisek posoudil výhrady obviněným uplatněné v dovolání s tím, jak se soudy zhostily své povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), shledal, že se především odvolací soud nevypořádal dostatečně a v potřebném rozsahu s námitkami obviněného uváděnými v odvolání, navíc ani neprovedl obviněným navrhovaný důkaz, a že soud prvního stupně jen jednostranně hodnotil ve věci shromážděné důkazy. Na základě tohoto zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci jedná o extrémní nesoulad, a proto, když nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.

V projednávané věci byla na obviněného M. B. podána obžaloba celkem pro 9 bodů (dílčích či samostatných činů). Pro přehlednost je vhodné zmínit, že v nyní přezkoumávané věci je bod 1) rozsudku bodem 2. obžaloby, bod 2) rozsudku je čin převzatý v rámci společného trestu, bod 3) rozsudku je bodem 3. obžaloby, bod 4) rozsudku je bodem 5. obžaloby, bod 5) rozsudku je bodem 6. obžaloby, bod 6) rozsudku je bodem 7. obžaloby (obžaloba se týkala i obviněného J. R.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování nejprve rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 5 T 101/2012 (č. l. 395 až 402) obviněné M. B. a J. R. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil celé obžaloby v zásadě proto, že v řízení nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud hodnotil výpověď svědka P. H. jako vysoce nevěrohodnou, a to na základě zjištění, že s dovolatelem nemá dobré vztahy, navíc svou výpovědí ho usvědčoval také z činnosti, které se s ním však nemohl účastnit, neboť byl tou dobou ve výkonu trestu odnětí svobody (viz bod 4. obžaloby). Za zpochybněné výsledky provedeného dokazování soud prvního stupně považoval i doznání J. R., a to mimo jiné svědeckou výpovědí policisty R. C., a proto z důvodů vážných neodstranitelných pochybností postupoval v duchu zásady in dubio pro reo a oba obviněné obžaloby zprostil.

Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněných odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ostravě, usnesením ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 4 To 171/2013 (č. l. 432 až 439 spisu), tak, že napadený rozsudek ve zprošťujícím výroku v bodě ad 2., 3., 5., 6. a 7. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil a v této části věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Zproštění obviněných v bodech 1., 4., 8. a 9. se stalo pravomocným.

Okresní soud v Karviné poté, co se mu uvedená věc vrátila, v následně provedeném hlavním líčení dne 25. 11. 2013 podle pokynů odvolacího soudu vyslechl svědkyni J. B., ohledně nalezeného nedopalku cigarety, která potvrdila, že se jednalo o její nedopalek. Dále doplnil dokazování o výslech svědka P. S., ohledně spolupracovníků P. H. a J. R. k vozidlu společnosti Kamenstav Morava s. r. o., které si tito spolupracovníci bez jeho vědomí půjčovali (vozidlo Citroën Jumper, č. l. 488-489 spisu). Na základě tohoto doplnění soud rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 5 T 101/2012 (viz č. l. 508 až 520), jímž obviněného uznal vinným, a proti němuž nyní dovolání obviněného M. B. směřuje.

Nejvyšší soud dále zjistil, že soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku učinil závěr o vině obviněného M. B. především na podkladě svědecké výpovědi P. H. a dále výpovědí poškozených a svědků B. M., manželů J. a O. J., J. B., policistů R. C. a M. P., svědkyně G. Ch., a zaměstnanců poškozené společnosti SUBTERRA, a. s. Soud považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného M. B. u jednání pod bodem 4), že v době činu maloval byt maminky svědkyně M. K., protože na rozdíl od předchozího zrušujícího rozhodnutí neuvěřil svědkyni M. K. pro dlouhý časový odstup od dané události (i přesto, že uvedený údaj měla zaznamenaný v předloženém diáři) a babičce obviněného A. M. a matce A. K. pro jejich blízký vztah k obviněnému. Jiné důvody, proč ohledně jejich věrohodnosti změnil svůj původní názor, soud neuvedl.

Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku považoval za důkazy prokazující vinu obviněného M. B. i listinné důkazy, zejména protokoly poškozených o trestním oznámení a ohledání místa činu, k nimž jen zcela obecně uvedl, že z nich je patrná doba spáchání skutků, způsob provedení skutků a také množství a druh odcizených věcí, výše způsobené škody byla zjištěna jednak vyčíslením škody poškozenými a dále také odborným vyjádřením soudního znalce. Důkaz znaleckým zkoumáním nedopalku cigarety neprovedl proto, že z dalšího dokazování vyplynulo, že se jedná o nedopalek svědkyně J. B., nikoli obviněného M. B. (viz strana 22 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně).

Odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí shledal odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a postup k němu vedoucí správným. Rovněž odmítl návrh obviněného M. B. na doplnění dokazování (č. l. 580 spisu) spisem sp. zn. 1 T 138/2014 Okresního soudu v Karviné prokazující křivé obvinění P. H. u činu pod bodem 4. obžaloby, a opětovný výslech tohoto svědka jako nedůvodné, protože ohledně daného skutku, kterého se křivá výpověď týká, byl obviněný M. B. obžaloby zproštěn, a byla pořízena řada dalších důkazů, na základě kterých bylo možno o vině obviněných spolehlivě rozhodnout a ve výpovědi svědka P. H. od jeho výslechu u hlavního líčení dne 17. 1. 2013 nedošlo k takové změně důkazní situace, která by si opětovný výslech tohoto svědka vyžádala.

Nejvyšší soud na podkladě uvedených rozhodnutí a postupů soudů obou stupňů shledal, že z doplňujícího dokazování provedeného soudem prvního stupně nevyplynuly ve vztahu k obviněnému M. B. v zásadě žádné změny. Ve zprošťujícím rozsudku soud prvního stupně hodnotil výpověď P. H. jako vysoce nevěrohodnou (viz strana 15 zprošťujícího rozsudku), a to zejména proto, že usvědčoval obviněného M. B. i z jednání uvedeného v bodě 4. obžaloby (kterým zůstal dovolatel pravomocně zproštěn), jehož se svědek nemohl společně s dovolatelem dopustit, neboť byl v době od 17. 3. 2008 do 16. 3. 2010 ve výkonu trestu odnětí svobody (jak ostatně vyplynulo ze zpráv vyžádaných v rámci doplněného dokazování od Vězeňské služby. V odsuzujícím rozsudku, aniž by řádně vyjádřil změnu postoje, soud prvního stupně naopak tuto výpověď považuje za věrohodnou (viz strany 18 až 22 nyní přezkoumávaného rozsudku), aniž by vysvětlil důvod tohoto diametrálně odlišného hodnocení.

Rozpory mezi těmito dvěma rozhodnutími se dotýkají rovněž posouzení doznání obviněného J. R. z jednání pod bodem 5. a 7. [nyní ad 4) a ad 6)], jenž následně v hlavním líčení popřel své tvrzení s poukazem na nátlak vyslýchajících policistů. V prvním zprošťujícím rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že ve prospěch tohoto obviněného vypovídal jako svědek policista R. C., který potvrdil, že již v přípravném řízení mu J. R. sdělil, že se doznal pouze z obav, že bude vazebně stíhán (strana 15 zprošťujícího rozsudku), avšak v rozsudku odsuzujícím se k tomuto svědectví nevyjádřil a doznání obviněného J. R. z přípravného řízení hodnotil bez potřebného zdůvodnění jako věrohodné (strany 20 a 22 odsuzujícího rozsudku).

Odvolací soud nejenom, že uvedené nesrovnalosti z podnětu odvolacích námitek obviněného neodhalil a neodstranil, ale navíc dostatečně nerespektoval ve vztahu k možným dopadům na vinu obviněného M. B. jeho požadavek na provedení důkazu rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 1 T 138/2014. Z obsahu tohoto rozsudku, jehož opis obviněný připojil k dovolání, Nejvyšší soud konstatuje, že jím byl P. H. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal tím, že v této trestní věci v průběhu podání vysvětlení po řádném poučení a v průběhu hlavního líčení vedeného u Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 5 T 101/2012, jako svědek po řádném poučení .se záměrem nepravdivě obvinit M. B. ze spáchání trestného činu a přivodit jeho trestní stíhání, uvedl vědomě nepravdu o skutečnostech podstatných pro posouzení věci, zejména, že M. B. se v letních měsících roku 2008 dopustil společně s jeho osobou krádeže vloupáním do objektu rodinného domu (jde o čin pod bodem 4. obžaloby, z níž byl M. B. rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 5 T 101/2012, zproštěn viz výše).

Na základě všech těchto poznatků Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postupy soudů obou stupňů v provedeném dokazování vykazují značné vady a nedostatky, a to zejména se zřetelem na dodržení pravidel vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 125 tr. ř. a rovněž § 258 odst. 1 tr. ř. a § 264 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud, aby uvedl všechny své poznatky do souladu, poukazuje na to, že zjistil, že vadnost postupu soudu prvního stupně v nyní přezkoumávaném odsuzujícím rozsudku má svůj základ v prvním v této věci vydaném rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. 4 To 171/2013 (č. l. 432 až 439 spisu), jímž byl zrušen zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, a proto považuje za potřebné z jeho obsahu zmínit některé podstatné okolnosti.

V tomto zrušujícím rozhodnutí odvolací soud ve vztahu k části, jíž zrušil, konstatoval, že zjištění okresního soudu jsou neúplná a nejasná. K bodu 1) uvedl, že svědek P. H. vypověděl o poněkud atypickém jednání pachatelů, při němž byl svědek vyrušen majitelem poškozeným B. M., a proto oba z místa utekli. Učinil závěr, že tato výpověď pak plně koresponduje s verzí svědka B. M.. K bodu 3) ohledně obsahu svědecké výpovědi P. H. (č l. 329 p. v.) uvedl, že koresponduje s obsahem výpovědí poškozených a poukázal na to, že svědek P. H. nezměnil své stanovisko ani po vyjádření obviněného M. B. Odvolací soud po zjištění, že protokol o ohledání místa činu obsahuje informaci o zajištění stopy č. 1 BIO DNA na nedopalku cigarety Camel, požadoval, aby byl nedopalek podroben znaleckému zkoumání (viz strana 5 předmětného usnesení). Odvolací soud se zabýval i posuzováním způsobu provedeného dokazování u bodů 5) a 7) (viz strana 5 předmětného usnesení), a uvedl, že neakceptoval obhajobu obviněného J. R. v řízení před nalézacím soudem, že se přiznal pod nátlakem policistů s odůvodněním, že tomuto úkonu byl přítomen obhájce obviněného Mgr. David Maryška, protože podle odvolacího soudu by obhájce nepochybně jako osoba kvalifikovaná, znalá práva a povinna hájit zájmy svého klienta, nepřipustila jakýkoli nátlak na spoluobviněného , a rovněž k postojům obviněného J. R. uvedl, že lze stěží předpokládat, že by se svou kriminální zkušeností bez dalšího podvolil, navíc v přítomnosti obhájce, jakémukoliv nepatřičnému či neadekvátnímu chování ze strany příslušníků policie . Výpověď obviněného J. R. z přípravného řízení považoval odvolací soud za relevantní, učiněnou procesně akceptovatelným způsobem, která navíc rozhodně nestála osamoceně, ale byla souladná s dalšími ve věci provedenými důkazy (viz strana 5 předmětného rozhodnutí).

Odvolací soud další své názory ohledně výpovědi svědka P. H. rozvedl ve vztahu k činu pod bodem ad 5) tak, že vypovídal pravdu a nebyl ze strany obviněného M. B. vydírán (č. l. 331), a že své stanovisko změnil teprve po vyjádření obviněného J. R. (strany 5 a 6 předmětného usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud s ohledem na svědeckou výpověď P. H. (č. l. 331) považoval za vhodné ověřit jeho tvrzení o půjčené skříňové dodávce zn. Citroën Jumper tranzit červené barvy a uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování jednak znaleckým zkoumáním stopy č. 1 BIO DNA na nedopalku cigarety Camel (č. l. 34) a porovnáním s DNA obviněného M. B., a jednak ověřit dotazem u společnosti Kamenstav Morava, s. r. o., zda v roce 2011 svědku P. H. či některému z obviněných zapůjčili vozidlo Citroën Jumper tranzit (červené barvy), a kdy se tak stalo. Nalézací soud měl rovněž ověřit, kdy byl P. H. v letech 2006 2011 ve výkonu trestu.

Nejvyšší soud v tomto postupu odvolacího soudu shledal, že nedostál důsledně svým povinnostem jednak proto, že sám hodnotil důkazy, které neprovedl, a jednak nepostupoval tak, jak je podle § 258 odst. 1 písm . b) tr. ř. povinen. Podle uvedeného ustanovení odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vadami rozsudku jsou takové vady, jimiž trpí sám rozsudek. Tyto vady způsobují, že v odvolacím řízení buď vůbec nelze přezkoumat správnost napadeného rozsudku, anebo že by odvolací soud musel sám vytvářet skutková zjištění v rozsahu přesahujícím apelační rámec jeho rozhodování, a nahrazoval by tak vlastně činnost soudu prvního stupně. Ke zrušení rozsudku nebo jeho částí dojde jen tam, kde odvolací soud shledá vadné skutkové závěry soudu prvního stupně, zejména když se zjištěná vada vyskytne přímo ve výroku rozsudku. Odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).

Těmto požadavkům však odvolací soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí nedostál, neboť neuvedl, v čem byl postup, jímž soud prvního stupně hodnotil výpovědi jednotlivých obviněných a svědků, v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. a v čem neodpovídal zásadám logiky a dalším uvedeným požadavkům. Navíc je třeba za zcela v rozporu s § 258 odst. 1 tr. ř. shledávat jeho shora na č. l. 436 vyjádřený závěr, jímž hodnotil, aniž by tento důkaz sám provedl, výpověď obviněného J. R., což plyne z jeho závěru, že považoval výpověď obviněného J. R. z přípravného řízení za relevantní, učiněnou procesně akceptovatelným způsobem, která navíc rozhodně nestála osamoceně, ale byla souladná s dalšími ve věci provedenými důkazy , neboť z tohoto textu je zjevné, že uvedenou výpověď sám hodnotil a posuzoval ji na základě zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. Tím odvolací soud, ač takový důkaz sám neprovedl, zásadně pochybil, protože soudu prvního stupně vnutil vlastní postoj k tomu, jak má tuto výpověď posuzovat, což je v rozporu s tím, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Přitom současně může soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud však v souladu s uvedenou zásadou nepostupoval, ale sám uvedený důkaz hodnotil.

Podle Nejvyššího soudu lze uvedený nesprávný postup odvolacího soudu přirovnat k věci přezkoumávané Ústavním soudem v nálezu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, v němž konstatoval, že v situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obviněného. Zasáhnout může pouze tehdy, když závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát. Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení. Obecné soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně, tedy nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného .

Při uvážení takto vyjádřeného stanoviska a jeho srovnání s nyní projednávanou věcí Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud v rozhodnutí ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 4 To 171/2013, (č. l. 432 až 439 spisu), upřednostnil svůj názor na to, jak mají být důkazy hodnoceny, ač tak učinit nemohl, když důkazy, které hodnotil jinak než soud prvního stupně, sám neprovedl. Odvolací soud tak určoval soudu prvního stupně, jak má rozhodnout. Navíc takto postupoval, aniž by doplnil dokazování v souladu s požadavkem obviněného, nevyčkal na rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 138/2014, přestože věděl, že tímto rozsudkem měl být P. H. uznán vinným za křivé obvinění dovolatele, a i přes tuto závažnou skutečnost ho považoval za věrohodného.

Soud prvního stupně se ve druhém, tentokrát již odsuzujícím, rozsudku, jak plyne z jeho odůvodnění, cítil být vázán právním názorem odvolacího soudu, a proto tento názor bez dalšího v návaznosti na § 264 odst. 1 tr. ř. respektoval. Postupoval tak ovšem zcela bez ohledu na výsledky provedeného dokazování, a jen mechanicky a bez vlastního úsudku založeného na principech předepsaných v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. pouze převzal názory odvolacího soudu.

Nejvyšší soud tak porovnáním odůvodnění zrušujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 4 To 171/2013, a navazujícího odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 5 T 101/2012, (nyní přezkoumávaného), shledal, že okresní soud převážně převzal názory na hodnocení důkazů konstatované odvolacím soudem, a to v situaci, kdy výsledky dokazování, jež odvolací soud požadoval ohledně dovolatele, nepřinesly odvolacím soudem předpokládaná zjištění. Zcela nelogicky tak v rozporu se svým předcházejícím rozhodnutím a při totožné důkazní situaci tento soud obviněného uznal vinným pouze proto, že převzal hodnocení důkazů nastíněné odvolacím soudem.

Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že sám není oprávněn hodnotit to, zda je svědecká výpověď věrohodná či nikoli, ale je zmocněn pouze k tomu, aby upozornil na skutečnost, že je povinností soudu se touto věrohodností zabývat, své úvahy rozvést v odůvodnění svého rozhodnutí, aby toto rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Je povinností obecného soudu detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene, jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch či neprospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Pro úplnost však Nejvyšší soud k hodnocení výpovědi obviněného M. B. soudem prvního stupně v odsuzujícím rozsudku pouze zdůrazňuje, že soud řádně nepřihlédl ke zjištěným okolnostem ohledně nalezeného nedopalku u jednání pod bodem ad 3). Lze připomenout, že obviněný uvedl, že je nekuřák, takže nedopalek nalezený na místě činu nemůže být jeho. Dodatečně vyslechnutá J. B. potvrdila, že kouří cigarety zn. Camel, i to, že uvedený nedopalek této značky na místě činu zanechala ona. Dokonce sdělila, že na ten nedopalek se ji ptal i policista v době ohledání místa činu, a že i ona mu řekla, že je od ní, což určila podle jí vlastního způsobu, jak byl uhašen. Soud prvního stupně do svého hodnocení nezahrnul ani to, že poté, co provedl výslech svědka P. S., tento sice potvrdil okolnosti, za nichž byl zneužit obviněnými J. R. a P. H. vůz Citroën Jumper, coby tehdejšími zaměstnanci, ale již pominul, že uvedená výpověď se ničím netýkala obviněného M. B., který zaměstnancem předmětné společnosti nebyl, a s tímto vozidlem jej nic nespojovalo, a se k jeho osobě nikterak nevyjadřoval.

Výsledky doplňujícího dokazování soud prvního stupně neposuzoval důsledně s těmi závěry, k nimž došel na základě celého provedeného dokazování, a i když nedošlo k žádnému posunu ve směru toho, co svědčilo či nesvědčilo v neprospěch obviněného M. B., se tento soud v nyní přezkoumávaném odsuzujícím rozsudku dostatečně nevypořádal s tím, proč změnil svůj původní postoj a zcela jinak hodnotil provedené důkazy v neprospěch obviněného a založil na nich svůj výrok o jeho vině, ač jde v zásadě o tytéž důkazy, na jejichž podkladě ho předtím obžaloby zprostil (srov. strany 18 až 22 nyní přezkoumávaného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného plyne, že soud prvního stupně důkazy nehodnotil podle jeho vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), nýbrž toliko z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jednoduše mechanicky přebral pro vlastní celkové hodnocení důkazů učiněné pouze na základě obsahu spisu.

K tomuto postoji je však nutné upozornit, že za závazný právní názor soudu vyšší instance nelze za daných okolností považovat jeho vlastní hodnocení důkazů. Vázanost soudu názorem vysloveným soudem druhého stupně ve smyslu § 264 odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně povinen dodržet pokud jsou výsledky nového doplnění dokazování shodné s těmi, z nichž vycházel soud druhého stupně při vyslovení předmětného zavazujícího názoru. Proto se soud může odchýlit od tohoto respektu k vyslovenému názoru v otázkách hmotného i procesního práva, jestliže došlo ke změně skutkových zjištění v novém hlavním líčení a tento právní názor ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, seš. 2, č. T 34).

Soud prvního stupně způsobem, jak k hodnocení důkazů v přezkoumávané věci přistoupil, rezignoval na to, že hodnocení důkazů musí vykazovat značnou míru logiky, musí odpovídat zákonům a jiným právním předpisům, musí být zřetelné, že toto hodnocení zahrnuje zhodnocení jednotlivých důkazů nejen samostatně, ale rovněž i jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Syntetickou část hodnocení pak představuje hodnocení věrohodnosti a pravosti důkazů, které vychází z analýzy poznatku o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 30 31).

Soud prvního stupně všem uvedeným povinnostem nedostál, zejména při posuzování věrohodnosti obviněného M. B., resp. jím uváděných skutečností a údajných spolupachatelů J. R. a P. H., o jejichž výpovědi svůj závěr o vině tohoto obviněného opřel.

Nejvyšší soud pro úplnost zdůrazňuje, že pokud soudy považovaly za nevěrohodnou výpověď obviněného M. B., je tento jejich závěr nepřesvědčivý, pokud ji neporovnaly v návaznosti na všechny ve věci zajištěné důkazy, nerespektovaly, že je nutné zvažovat vše, co ve věci vyjde najevo, a k tomu Nejvyšší soud jen připomíná, že soudy se v daném směru nezabývaly tím, že značná část argumentů, které obviněný uváděl, nebyla ve věci vyvrácena, ale naopak mu výsledky provedeného dokazování přisvědčují. Lze jen poukázat na to, že P. H. byl v souladu s obhajobou dovolatele pravomocně odsouzen Okresním soudem v Karviné sp. zn. 1 T 138/2014 za křivé obvinění, a bylo i výsledky provedeného dokazování prokázáno, že nedopalek cigarety nebyl jeho, tedy nejde o důkaz jej z pobytu na místě činu usvědčující.

Ve srovnání s výpovědí obviněného M. B., která v uvedených směrech koresponduje s dodatečně provedenými důkazy, soud prvního stupně i přesto věřil výpovědi P. H., avšak bez toho, aby jeho výpovědi podrobil podrobnému srovnání s jinými výsledky provedeného dokazování. Jeho věrohodnost neposuzoval ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 1 T 138/2014, jímž byl pravomocně uznán vinným, že obviněného M. B. křivě obvinil ze skutku uvedeného v bodě 4. obžaloby. K tomu je třeba jen v obecné rovině uvést, že pravomocné odsouzení pro křivou výpověď je obvykle závažnou skutečností, která zpochybňuje věrohodnost takto odsouzeného svědka. Bylo proto žádoucí, aby soud i výpověď P. H. právě s ohledem na tuto skutečnost posuzoval, a to detailně ke všem jeho tvrzením u všech jím uváděných skutečností, a porovnával ji se všemi výsledky provedeného dokazování, mimo jiné i s tvrzeními obviněného M. B.

Je třeba rovněž poukázat na to, že soudy nejenom že tyto povinnosti vyplývající z podmínek stanovených § 2 odst. 6 tr. ř. nesplnily, ale ani dostatečně nezvážily, že je to výhradně výpověď tohoto svědka, anebo spoluobviněného J. R., které obviněného M. B. usvědčují, neboť ostatní důkazy, které soudy považují za usvědčující, jako např. výpovědi poškozených, protokoly o ohledání místa činu, apod., jen svědčí o okolnostech, za nichž k činu došlo, nespojují však s uvedeným činem samotného dovolatele.

Jak proto vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v posuzované věci byla hlavním usvědčujícím důkazem pro závěr o vině obviněného svědecká výpověď P. H., který měl obviněného usvědčovat ve všech jednáních, o kterých soud rozhodoval. U některých dalších jednání, konkrétně ad 1), 3) a 6), soud prvního stupně poukázal také na výpovědi poškozených. Soudy však nevzaly na vědomí, že žádný z poškozených konkrétního pachatele neviděl, případně nebyl schopen tohoto pachatele popsat, a tedy ani usvědčit. To se týká výpovědi poškozeného B. M., který u hlavního líčení potvrdil, že do jeho rozestavěného rodinného domu bylo provedeno vloupání, a to tak, že pachatelé vnikli přes střešní okno, avšak z domu nic neodcizili, neboť svůj rodinný dům hlídal a pachatele vyrušil. Podle něj se muselo jednat o nejméně dva pachatele, neboť jeden z nich vnikl do domu přes střešní okno, na kterém vytrhl plastový vikýř a druhý pachatel rozbil skleněnou výplň bočního okna v kuchyni. Jen z tohoto tvrzení však není možné dovozovat, že uvedený čin spáchal P. H. s obviněným M. B., protože tato okolnost plyne pouze z výpovědi P. H., jehož věrohodnost soudy důsledně nezkoumaly. V tomto směru zatím soudy rozumné vysvětlení nepodaly, když se uvedenými okolnostmi vůbec nezabývaly. Soudy nevysvětlily, proč mu uvěřily v ostatních usvědčujících výpovědích, kde motivace (msta) mohla být zcela stejná jako u činu, u něhož byl za křivé obvinění odsouzen. Lze tedy uzavřít, že soudy v případě hodnocení výpovědi P. H. rezignovaly na kompletní vyhodnocení jeho osoby i chování, obzvláště když se jedná o jediný usvědčující důkaz, který se vztahuje přímo k osobě obviněného jako pachatele. Ostatní důkazy, které soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje, jsou schopny pouze dokreslit to, jak trestný čin probíhal, neukazují však mnoho na to, kým byl daný trestný čin spáchán. Vinu konkrétního pachatele však soud musí prokázat zcela konkrétními důkazy, které objasňují vlastní čin tohoto pachatele či podíl na něm, přičemž tyto důkazy musí přímo směřovat k jeho osobě, nemůže se jednat o důkazy pouze obecné, které dokazují, že k trestnému činu došlo.

Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03). Této své povinnosti vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř. však soudy obou stupňů v projednávané věci nedostály a za situace, kdy je tímto jediným usvědčujícím důkazem svědecká výpověď především svědka P. H., kterou důkladně a pečlivě nehodnotily (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1104/08).

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolacím námitkám obviněného M. B., když shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 195/2014, tak i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 5 T 101/2012, ohledně obviněného M. B. a v tomto rozsahu zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení Okresní soud v Karviné bude muset odstranit vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu, zejména důsledným respektováním zásady volného hodnocení důkazů, jak je stanovena v § 2 odst. 6 tr. ř. a posoudit věrohodnost obviněných i ve věci slyšených svědků, především výpovědi P. H. a J. R. tak, aby o závěru, zda jsou či nejsou věrohodní, nevznikaly žádné pochybnosti.

Tato činnost bude vedena za účelem správného vyhodnocení všech rozhodných okolností, které budou během trestního řízení soudem zjištěny, což soudu umožní učinit vlastní závěr o vině či nevině obviněného. Pokud soud po soustředěném hodnocení provedených důkazů bez známek jejich deformace, eventuálně libovůle, učiní závěr, že byla vina obviněného spolehlivě prokázána, bude muset s ohledem na všechny okolnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby bylo možno sledovat jeho úvahy a posoudit jejich logičnost a důvodnost. Pokud však soud prvního stupně i po naznačeném novém procesu provedeného, resp. doplněného dokazování, a po pečlivém hodnocení důkazů při dodržení všech pravidel vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř. shledá, že výsledky provedeného dokazování doposud nedostačují k tomu, aby mohl být vysloven závěr o vině dovolatele, pak soud bude muset v rámci zásad presumpce neviny a in dubio pro reo volit postup těmto zásadám odpovídající.

Předně bude ale nutné, aby soud neopakoval nedostatky zjištěné Nejvyšším soudem v přezkoumávaných rozhodnutích a dbal povinností, jež vymezuje § 125 tr. ř., tedy aby své rozhodnutí odůvodnil tak, že v něm budou uvedena všechna učiněná zjištění a všechny úvahy, které tento soud vedly k závěru, jejž vyjádřil ve výroku tohoto rozhodnutí, jehož obsahové náležitosti jsou vymezeny v § 120 odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o vazbě obviněného podle § 265 l odst. 4 tr. ř., protože obviněný v současné době nevykonává žádný z trestů uložených mu nyní zrušeným rozsudkem. V současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 T 184/2012.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2015

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu