8 Tdo 1152/2005
Datum rozhodnutí: 15.09.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1152/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2005 o dovolání obviněného Ing. S. K., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 4 To 269/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 171/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. S. K., CSc. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 1 T 171/2000, byl obviněný Ing. S. K., CSc. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 28. 6. 2000 okolo 21.00 hodin v těžké kombinované opilosti, ve vzdušném prostoru ČR na palubě letadla M.D. D. MD 83, linky JKK 6414 z O. M. na Mallorku, za přítomnosti dalších osob, při rozhovoru bezdůvodně udeřil pěstí do obličeje stewarda letecké společnosti S. jménem A. L.A. H., čímž mu způsobil drobnou tržnou ránu délky cca 2 cm pod pravým okem drobně krvácející bez nutnosti následné léčby, avšak v důsledku jeho nevhodného chování kapitán letadla ve 21.12 hodin přistál zpět na letišti O. M., čímž vznikly letecké společnosti S. náklady ve výši 22.411,-- Kč . Za toto trestné jednání byl odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 60.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 4 To 269/2004, odvolání obviněného Ing. S. K., CSc. podané proti shora uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 1 T 171/2000, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. M. B. dovolání, které vymezil dovolacími důvody podle § 265b písm. g) a h) tr. ř. Na nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné právní posouzení usuzoval z nedostatku materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, s odkazem na okolnosti případu, zejména vymizelé ovládací a rozpoznávací schopnosti, intenzitu útoku, osobu pachatele, dosavadní způsob života a skutečnost, že se jednalo o jedinou ránu, po které nebylo v útoku nikterak pokračováno. K takto vyjádřené námitce obviněný především poukázal na nedostatky soudu prvního stupně v přístupu ke znaleckému posudku zpracovanému MUDr. J. J. a zejména vytkl, že MUDr. J. J. nebyl vyslechnut jako znalec, přestože soudu byla předána jeho znalecká doložka. Hlavně obviněný zdůraznil, že se soud nevypořádal se závěry, k nimž MUDr. J. J. dospěl, a to i přesto, že z nich vyplynulo, že v době spáchání činu byly u obviněného zcela vymizelé ovládací schopnosti, a to nikoliv v příčinné souvislosti s požitím alkoholu a Theadrylu, ale zejména v důsledku jeho zdravotních problémů. Závěry znaleckého posudku MUDr. J. J. označil za výrazně přesnější než závěry plynoucí ze znaleckého posudku MUDr. J. a MUDr. M. R., o nějž své rozhodnutí soud opřel, neboť MUDr. J. J. vycházel na rozdíl od jmenovaných znalců ze znalosti objektivních zdravotních - gastroenterologických potíží obviněného. Navíc za procesně nepoužitelný označil doplněk znaleckého posudku zpracovaný znalci MUDr. R., protože obviněnému nebylo doručeno opatření s doplňujícími otázkami na tyto znalce a s jeho existencí byl seznámen teprve u hlavního líčení. Kromě těchto nedostatků obviněný poukázal rovněž na výpověď svědka T. F. prokazující jeho obhajobu, že konflikt byl vyprovokován nepřiměřeným chováním stewarda. Shrnul, že soud prvního stupně prováděl toliko důkazy svědčící v jeho neprospěch, když neprovedl ani jeden z jím navrhovaných klíčových důkazů. Za nesprávný postup označil i to, že soud prvního stupně po skončení hlavního líčení a vyhlášení rozsudku opatřoval zprávu ošetřující lékařky obviněného MUDr. V. R., jež jednoznačně prokazuje, že v době užití léku v kombinaci s alkoholem nevykonával žádnou činnost, která by představovala kontraindikaci jak pro užití léku Theadrylu, tak pro užití alkoholických nápojů. Obviněný též napadeným rozhodnutím vytkl, že mezi jednáním, které mu je kladeno za vinu, a přistáním letadla a s ním spojených nákladů společnosti S. ve výši 22. 411,- Kč neshledal žádnou příčinnou souvislost. V další části svého dovolání se zabýval okolnostmi, na jejichž základě shledal, že v jeho věci rozhodoval místně nepříslušný soud, a tuto námitku rozvedl jak ve vztahu k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, tak i ohledně Krajského soudu v Ostravě, který jeho věc projednával v druhém stupni. Od těchto svých úvah odvodil, že byl odňat svému zákonnému soudci. Podle jeho názoru byl za situace, kdy nebylo spolehlivě zjištěno místo, kde se letadlo v době spáchání skutku nacházelo, místně příslušným soudem Městský soud v Brně, v jehož obvodu měl obviněný v době, kdy Vrchní soud v Olomouci o místní příslušnosti rozhodoval, své bydliště. Druhý z jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v tom, že aniž by se změnily jakékoliv skutkové či právní okolnosti případu, byl mu po zrušení trestního příkazu, jímž mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, tento druh trestu v rozsudku bezdůvodně zvýšen na 60.000,- Kč. Soudem prvního stupně mu tak byl uložen přísnější trest za stavu, kdy trestní příkaz odporem napadl pouze on sám, v čemž shledal nesprávné uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo který je mimo trestní sazbu.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 1 T 171/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 4 To 269/2004, zrušil a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se trestní stíhání zastavuje, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci jinému orgánu, event. že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Pro případ, že by Nejvyšší soud nerozhodl sám rozsudkem, navrhl, aby podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout Městským soudem v Brně.

K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že pokud obviněný namítal svou nepříčetnost v době, kdy k činu došlo, dovozoval ji výlučně na závěrech, jež vystavěl na podkladě vyjádření MUDr. J., který zpracoval znalecký posudek, jemuž soud nepřisvědčil. Nejedná se s ohledem na výhrady obviněného o námitku právní povahy, neboť nebrojí proti vadnému hmotně právnímu posouzení, ale napadá skutková zjištění soudu, protože se domáhá změny skutkových zjištění, která by vyústila v právní závěr o jeho trestní neodpovědnosti, což je v dovolacím řízení nepřípustné. Za jedinou relevantně uplatněnou námitku podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce označil nedostatek materiální stránky trestného činu kladeného obviněnému za vinu, s níž se však neztotožnil, protože znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v daném případě byly naplněny ve všech směrech. Protože v této části dovolání obviněného označil za neopodstatněné, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. a existence dovolacího důvodu je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Pro své úvahy vycházel z vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

S ohledem na argumentaci uplatněnou obviněným v dovolání Nejvyšší soud shledal, že jsou shora rozvedené zákonné požadavky splněny pouze v části dovolání podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v níž dovolatel vyjádřil nedostatek materiální stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným.

Pokud však obviněný v rámci svého dovolání pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky zejména proti závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaného MUDr. J. a MUDr. M. R., které konfrontoval se svou vlastní verzí o krátkodobém vymizení svých ovládacích schopností v době spáchání činu podpořenou závěry posudku MUDr. J. J., u něhož soudu vytýkal též nesprávný procesní postup, nejedná se o výhrady právní povahy. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, přičemž dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).

Z části dovolání podaného v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že výhrady obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale směřují výlučně proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy proti procesnímu postupu soudu prvního stupně. Takto vyjádřenými výhradami obviněný v zásadě požadoval změnit skutková zjištění tak, aby odpovídala jím uváděným skutečnostem. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ani výhradu vztahující se k neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a náklady vzniklými letecké společnosti S. v souvislosti s návratem letadla na letiště v O. M. a následným nuceným přistáním. Zmíněné náklady letecké společnosti spojené s návratem na letiště v O. M. je nutno považovat za důsledek jednání obviněného a nikoliv za jeho následek, který představuje pouze jeho výtržnické chování v letadle. Skutečnost, že se letadlo vrátilo zpět, se projevila až po dokonání činu, nemá vlivu na právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ve skutkovém zjištění je uvedena nadbytečně. Význam může mít toliko v rámci posuzování materiální stránky činu.

K námitce, že ve věci rozhodovaly místně nepříslušné soudy, a kterou obviněný také podřadil pod výše citovaný dovolací důvod, je zapotřebí uvést, že ani tato nedopadá na uplatněný dovolací důvod. Přezkoumání otázky příslušnosti soudu se lze v rámci dovolání domáhat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že v rámci dovolání je možné namítat pouze pochybení vztahující se k věcné, a nikoli místní příslušnosti soudu, kterou ve svém dovolání uplatňoval obviněný.

Je tak zřejmé, že obviněný se takto uplatněnými námitkami domáhal především změny skutkových zjištění ve svůj prospěch anebo poukazoval na vady procesní povahy, z nichž vyvozoval, že se skutek kladený mu za vinu stal za jiných skutkových okolností, než bylo nalézacím soudem zjištěno, což jsou námitky, které nespadají pod označený, ale ani na žádný jiných z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., a proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.

Za jedinou právně relevantní dovolací námitku lze považovat výhrady proti materiální stránce, v nichž obviněný poukázal na okolnosti případu, zejména na své vymizelé ovládací a rozpoznávací schopnosti, intenzitu útoku, na svou osobu coby pachatele, dosavadní způsob života a zvláště na skutečnost, že se jednalo o jedinou ránu, po které nebylo v útoku nikterak pokračováno. V rámci takto uplatněné argumentace obviněný vyjádřil nespokojenost s tím, jak soudy posoudily skutečnosti mající význam pro určení stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák., tedy otázky právní povahy, a proto Nejvyšší soud mohl z jejich podnětu zkoumat, zda je dovolání v této části opodstatněné.

Nejprve je vhodné ve vztahu k materiální stránce trestného činu poukázat na to, že podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. Odstavec 4 uvedeného ustanovení dále stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

S přihlédnutím k tomu, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák., nelze některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost a nebo se s nimi nevypořádat vůbec.

Shora rozvedená kritéria soudy obou stupňů respektovaly a ve svých rozhodnutích je v potřebném rozsahu, s ohledem na okolnosti projednávaného případu dostatečně posoudily. K otázce materiální stránky činu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl (na straně 6), že Společenskou nebezpečnost zvyšuje ta skutečnost, že se tohoto jednání dopustil přesto, že v té době měl obviněný ve své péči nezletilého devítiletého syna, který potřeboval jeho péči a na místo toho se obviněný na letišti přivedl do podnapilého stavu a poté, kdy mu bylo špatně, se neurvalým způsobem domáhal péče o svého syna, kterou měl povinnost zajistit sám. Měl také nepochybně možnost požádat o pomoc svého známého, svědka F., který seděl hned za ním. Na místo toho však obviněný arogantním způsobem žádal o zabezpečení syna personál letadla a zcela bezdůvodně i fyzicky napadl stewarda. I když se jedná o obviněného, který je trestně a občansky bezúhonný a lze předpokládat, že šlo o ojedinělé vybočení z jeho jinak řádného života, s ohledem na zmíněné skutečnosti je společenská nebezpečnost tohoto jednání natolik vysoká, že je nutno tento skutek posuzovat jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Tímto způsobem soud uvážil rozhodné skutečnosti spoluurčující potřebný stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného. Z tohoto odůvodnění je zřejmé, že v jednání obviněného nelze shledávat stupeň nebezpečnosti natolik nízký, který by nedosahoval jeho vymezení podle § 3 odst. 2 tr. zák. S takto vyjádřeným názorem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který ve svém rozhodnutí na straně 5 uvedl, že V tomto konkrétním případě došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu nejen ve všech formálních znacích, nýbrž i po stránce materiální, neboť jednání obviněného vykazuje vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, když k incidentu došlo v přítomnosti četných účastníků leteckého zájezdu na palubě letadla, konflikt vyvolal pozornost cestujících a přiměl kapitána letadla k návratu na letiště v M. Chováním a jednáním obviněného byli cestující značně pohoršení a rozezleni. . Oba soudy, jak je patrno, věnovaly otázce materiální stránky trestného činu dostatek pozornosti a posuzovaly ji podle zákonných hledisek vymezených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

Nejvyšší soud uvedené úvahy považuje za odpovídající zjištěným skutečnostem a závěr o tom, že obviněný skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně spáchal čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), k němuž shodně dospěly oba soudy, shledal jako správný.

Nad rámec rozvedené argumentace považuje dovolací soud za vhodné uvést, že, jestliže obviněný nebezpečnost činu považuje za nepatrnou s ohledem na okolnosti případu, pak právě všechna zjištění ohledně průběhu skutkového děje jsou těmi skutečnostmi, které jeho nebezpečnost zvyšují, jak správně rozvedly oba soudy ve svých rozhodnutích. Zejména za takovou okolnost je nutné považovat to, že obviněný požil před letem větší množství alkoholu, na palubě letadla se choval hrubě a nevhodně a bezdůvodně udeřil jednoho člena posádky. Takové chování rozhodně nebylo slučitelné s morálkou a dobrými mravy ani s požadavky na bezproblémový a tudíž i bezpečný let. Námitka obviněného, že šlo o jediný úder vůči stewardovi, který neměl být hodnocen k jeho tíži, také není namístě, protože i když dal stewardovi pouze jednu ránu, šlo o silnější úder pěstí, poškozenému způsobil tržnou ranku pod pravým okem, která lehce krvácela, což svědčí o větší intenzitě. Nelze přehlédnout ani to, že poškozený po ní zavrávoral a že se tak stalo v uličce mezi sedadly, když se věnoval svým povinnostem. Jestliže obviněný v nedostatku materiální stránky argumentuje tím, že byl v době činu nepříčetný, nelze mu přisvědčit, protože k takovému skutkovému závěru soudy nedospěly a jde o obhajobu obviněného, která nebyla provedenými důkazy prokázána, a proto k ní nelze ani v rámci úvah o stupni společenské nebezpečnosti přihlížet. Oba soudy hodnotily ve správných souvislostech i osobu obviněného a vyjádřily jeho dosavadní bezúhonnost, což však s ohledem na ostatní výrazně negativní okolnosti činu nemůže samo o sobě jinak vysoký stupeň nebezpečnosti činu snížit pod jeho zákonné vymezení.

Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal, že obviněný naplnil skutkem, jímž byl uznán vinným znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nejen po stránce formální, ale i po stránce materiální, a proto dovolání obviněného v této části posoudil jako neopodstatněné.

Jestliže obviněný své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je k němu třeba uvést, že na jeho podkladě lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z jeho dikce vyplývá, že obsahem uplatněných námitek musí být buď, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný však ve vztahu k uloženému peněžitému trestu neuvedl nic, co by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplňovalo. Pokud vytkl, že při ukládání trestu soudem prvního stupně po zrušení trestního příkazu došlo k uložení přísnějšího trestu, než jaký mu byl uložen trestním příkazem, nejedná se o porušení zákazu reformace in peius, neboť podle § 314g odst. 2 věta druhá za středníkem tr. ř. platí, že při projednání věci v hlavním líčení (na podkladě podaného odporu proti trestnímu příkazu) není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu.

Nejvyšší soud shledal, že uvedené námitky nedopadají na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto pouze ve vztahu k námitce ohledně materiální stránky výše rozvedené mohl Nejvyšší soud konstatovat, že dovolání je zjevně neopodstatněné, protože všechny skutečnosti svědčí o tom, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 1 T 171/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 4 To 269/2004, jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu a to i pokud jde o stanovený stupeň společenské nebezpečnosti. Nalézací soud posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se po řádném přezkoumání jeho rozhodnutí plně ztotožnil i soud druhého stupně.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. S. K., CSc. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. září 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová