8 Tdo 1148/2010
Datum rozhodnutí: 06.10.2010
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1,2 tr. ř.



8 Tdo 1148/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2010 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní ve prospěch i neprospěch obviněného L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 151/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 292/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e č á s t e č n ě z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 151/2010, a to v celém výroku o trestu.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 89 T 292/2009, byl obviněný L. K. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že:

dne 17. května 2009 kolem 15.00 hodiny v B. na S. před domem po slovní rozepři o parkování vozidla značky Škoda Felicia, již odsouzenou R. K., tato napadla slovně i fyzicky D. K., který jí špatné parkování vytýkal, tak, že jej urážela hrubými výrazy a udeřila jej nejméně jednou do spodní části obličeje a dále do různých částí těla, zejména hrudníku, a k ní se připojil obžalovaný L. K., který rovněž poškozeného urážel hrubými výrazy, nejméně jednou jej udeřil do obličeje a kopem při výskoku mu srazil dioptrické brýle, jejichž rozbitím vznikla poškozenému škoda ve výši 5.600,- Kč .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák. ) a jednak jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2009, č.j. 9 T 113/2009-26, mu uložil podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců, a podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. souhrnný peněžitý trest ve výměře 8.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2009, č.j. 9 T 113/2009-26, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému rovněž uložil povinnost nahradit poškozenému D. K., bytem S., B., škodu ve výši 8.000,- Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 151/2010, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uložených trestech, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 202 odst. 1 tr. zák. za trestné činy, kterými zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2009, č.j. 9 T 113/2009-26, uložil a to i podle § 35 odst. 2 tr. zák. a § 45 odst. 1 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin . Dále mu uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců a podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 8.000,- Kč , přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2009, č.j. 9 T 113/2009-26. Nakonec vyslovil, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn .

Rozhodnutí soudu druhého stupně napadla nejvyšší státní zástupkyně (dále také jako dovolatelka ) dovoláním podaným ve prospěch i neprospěch obviněného a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Dovolatelka poukázala na to, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí při řešení otázky přiměřeného trestu dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu, osobě obviněného, který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, při zvážení skutečnosti, že obviněný má vykonat trest obecně prospěšných prací v trvání sto devadesáti dvou hodin, a při zvážení jeho zdravotního stavu, okolnosti případu nevylučují uložení alternativního druhu trestu, a tudíž není u obviněného nutno sahat již k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Následně dovolatelka uvedla, že podle § 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen trestní zákoník ), účinného v době rozhodování soudů obou stupňů, lze pachateli uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Podotkla, že tímto ustanovením je prolomena obecná zásada stanovená v § 2 odst. 1 trestního zákoníku, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době jeho spáchání nebo, je-li to pro pachatele příznivější, podle pozdějšího zákona.

Dovolatelka poté citovala ustanovení § 63 trestního zákoníku, podle něhož lze trest obecně prospěšných prací uložit ve výměře od 50 do 300 hodin.

Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že trest se tak při splnění podmínek § 2 odst. 1 trestního zákoníku může ukládat i podle dřívějšího zákona, ale za omezení novou právní úpravou. Přitom ze zmíněného § 3 trestního zákoníku plyne, že při aplikaci dřívějšího souhrnu trestněprávních norem za podmínek § 2 odst. 1 trestního zákoníku nelze uložit trest přesahující konečnou horní hranici sazby, kterou připouští pro příslušný druh trestu zákon účinný v době, kdy se o trestu rozhoduje. Proto nelze za účinnosti nového trestního zákoníku uložit trest obecně prospěšných prací nad tři sta hodin (odkázala přitom na Šámal P. a kol. Trestní zákoník I., Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 53). Odvolací soud však podle tohoto ustanovení trestního zákoníku nepostupoval a tím, že obviněnému uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin, vybočil z mezí zákonné trestní sazby stanovené v § 63 trestního zákoníku.

Dovolatelka své úvahy uzavřela tím, že Krajský soud v Brně porušil ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákoníku, čímž se dopustil jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zároveň uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V závěru svého podání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 151/2010, ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřila i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se obviněný L. K. ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jelikož dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je zapotřebí nejprve uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který dovolatelka ve svém podání uplatnila jako druhý, je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

V tomto směru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky, které dovolatelka ve svém podání formulovala, jsou pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné. Jelikož současně neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

S ohledem na dovolatelkou vznesené námitky je třeba v obecné rovině uvést, že podle § 2 odst. 1 trestního zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Podle § 3 odst. 1 trestního zákoníku lze pachateli uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje.

Podle § 63 odst. 1 trestního zákoníku může soud uložit trest obecně prospěšných prací ve výměře od 50 do 300 hodin.

Z ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákoníku také plyne, že při aplikaci dřívějšího souhrnu trestněprávních norem za podmínek § 2 odst. 1 trestního zákoníku nelze uložit trest přesahující konečnou horní hranici sazby, kterou připouští pro příslušný druh trestu zákon účinný v době, kdy se o trestu rozhoduje, a proto nelze za účinnosti nového trestního zákoníku např. uložit trest obecně prospěšných prací nad tři sta hodin (shodně komentované vydání Trestního zákoníku citované již shora).

Vzhledem k právě uvedenému je třeba zrekapitulovat, že obviněný byl stíhán pro trestný čin spáchaný dne 17. 5. 2009, tedy ještě před nabytím účinnosti nového trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010), zatímco napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 6. 5. 2010, tedy již za účinnosti nového trestního zákoníku.

Nejvyšší soud dále považuje za vhodné připomenout, že trestnost činu je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož povaha a sankce je popsána v trestním zákoně, představuje tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, event. o ochranném opatření (přim. srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. trest.). Při řešení časové působnosti je tedy třeba vždy posoudit, který zákon, zda účinný v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).

Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je tedy rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962, č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. trest.). Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. trest.). Citovanou judikaturu je možné aplikovat i po nabytí účinnosti trestního zákoníku (tj. po 1. 1. 2010), neboť znění ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 1 trestního zákoníku jsou identická.

Vzhledem ke skutečnosti, že použití nové právní úpravy by pro obviněného nebylo příznivější, soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval dne 17. 2. 2010, tj. již za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., použil základní pravidlo pro použití časové působnosti (§ 16 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 1 trestního zákoníku) a uznal obviněného vinným ze spáchání jednak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a jednak trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (tj. dřívějšího zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009). Při použití dřívější trestně právní normy však nemohl obviněnému uložit trest přesahující horní hranici sazby, kterou pro příslušný druh trestu připouští zákon účinný v době, kdy o trestu rozhodoval, jak to vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákoníku.

Jestliže tedy Krajský soud v Brně rozhodoval o odvolání obviněného za situace, kdy výrok o vině obviněného z rozsudku soudu prvního stupně ponechal nezměněn (tento rozsudek zrušil jen ve výroku o trestu) a následně podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněnému uložil (mimo jiné) podle § 35 odst. 2 tr. zák. a § 45 odst. 1 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin, byl jeho postup v rozporu s § 3 odst. 1 a § 63 odst. 1 trestního zákoníku, neboť trest uložený v této výměře přesáhl o jedno sto hodin nejvyšší výměru dovolenou trestním zákoníkem pro trest obecně prospěšných prací, která je stanovena na tři sta hodin.

Z tohoto důvodu Nejvyšší soud musel k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 151/2010, a to v celém výroku o trestu.

V návaznosti na to musel podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušit také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jelikož zjištěná pochybení učinil Krajský soud v Brně, Nejvyšší soud poté právě jemu podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozhodnutím Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia odvolacího řízení. Povinností Krajského soudu v Brně proto bude, aby o odvolání obviněného znovu rozhodl. Při svém rozhodování bude vázán jak shora uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), tak zásadou zákazu reformationis in peius (srov. § 259 odst. 4 tr. ř.).

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. října 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a