8 Tdo 1147/2008
Datum rozhodnutí: 10.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 tr. zák., § 258 odst. 1, 3 tr. zák., § 158 odst. 1 písm. a,b) tr. zák.




8 Tdo 1147/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne

10. prosince 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných Ing. K. K., roz. J. a JUDr. A. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 2 To 71/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 82/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jeseníku podala na obviněné Ing. K. K. a JUDr. A. D. obžalobu pro skutky, kterých se měli dopustit tím, že (upraveně a zkráceně):

A) obviněná Ing. K. K.

1. poté, co v dražbě nařízené pověřeným soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Jeseníku JUDr. A. D. vydražila rodinný dům na ulici N. Ú. v J., který v té době vlastnili a užívali manželé P. a B. Ř., provedla dne 13. 12. 2005 prostřednictvím najaté bezpečnostní služby H-S. s. r. o. úplné vystěhování poškozených manželů Ř. z jejich rodinného domu, ačkoli k takovému postupu neměla žádné zákonné oprávnění, neboť usnesení o příklepu této nemovitosti čj. 014EX1222/04-29 ze dne 7. 11. 2005 vydané obviněným JUDr. A. D. bylo napadeno odvoláním poškozeného P. Ř., takže nenabylo právní moci, a ani s poškozenými neuzavřela žádnou dohodu o vystěhování, přičemž manželé Ř. s nemocným nezletilým synem byli nuceni vyhledat náhradní bydlení; téhož dne došlo k uskladnění vyklizených věcí v prostorách Exekutorského úřadu v Jeseníku, které užívala společnost E. s. s. r. o., zastoupená jednatelkou H. D., manželkou obviněného JUDr. A. D.;

2. k uskladnění nezákonně vyklizených movitých věcí rodiny Ř. dne 13. 12. 2005 v J. uzavřela smlouvu o nájmu skladu s manželkou obviněného JUDr. A. D. jako jednatelkou společnosti E. s. s. r. o., avšak dne 25. 1. 2006 poškozeného P. Ř. písemně vyzvala k jednání ohledně vystěhovaných věcí s tím, že pokud si poškozený nezajistí jejich uložení jinde, budou věci použity k úhradě pronájmu skladu, a při jednání dne 30. 1. 2006 v kanceláři obviněného JUDr. A. D. oba obvinění požadovali, aby poškozený P. Ř. uhradil dlužné nájemné za uskladnění věcí firmě E. s. s. r. o.;

B) obviněný JUDr. A. D.

jako pověřený soudní exekutor Exekutorského úřadu v Jeseníku v rámci exekuce nařízené Okresním soudem v Jeseníku dne 19. 8. 2004, čj. 9 Nc 784/2004-3, na majetek povinných P. Ř. a R. Ř.,

1. přestože mu bylo známo, že pro odvolání povinného P. Ř. do usnesení o příklepu čj. 014EX1222/04-29 ze dne 7. 11. 2005 nenabylo toto usnesení právní moci, utvrzoval vydražitelku obviněnou Ing. K. K. v době po 7. 12. 2005 v J. v tom, že se může ihned ujmout vydražené nemovitosti a nechat ji vyklidit, i když věděl, že je užívána rodinou povinného P. Ř., a k tomuto účelu jí doporučil bezpečnostní agenturu H-S. s. r. o., přičemž skutečně došlo k úplnému vystěhování poškozených manželů Ř.,

2. dne 12. 1. 2006 v J. vydal usnesení o nařízení dražebního jednání čj. 014EX1222/04-37 na den 25. 1. 2006, jehož předmětem měla být větší část movitých věcí poškozených manželů Ř. získaných shora popsaným způsobem a uskladněných v budově Exekutorského úřadu v Jeseníku, přičemž s věcmi uvedenými v usnesení o nařízení dražebního jednání nejméně od 9. 1. 2006 do 30. 1. 2006 disponoval ve vlastních prostorách exekutorského úřadu a k uskutečnění dražby nedošlo v důsledku stížností poškozeného P. Ř. soudu,

3. při vědomí, že uložení movitých věcí poškozených manželů Ř. v budově Exekutorského úřadu v Jeseníku bylo od 13. 12. 2005 zajištěno smlouvou uzavřenou mezi obviněnou Ing. K. K. a jeho manželkou H. D., jednatelkou společnosti E. s. s. r. o., a že předmětné věci z větší části převzal dnem 9. 1. 2006 jako exekutor a uvedl je do usnesení o nařízení dražebního jednání, po dohodě s obviněnou Ing. K. K. v jeho kanceláři na Exekutorském úřadu v Jeseníku dne 30. 1. 2006 při jednání vyvolaném dopisem obviněné Ing. K. K. [bod A) 2. shora], společně s touto obviněnou využívali držení věcí poškozeného v prostorách exekutorského úřadu k nátlaku na poškozeného a opakovaně požadovali po P. Ř., aby uhradil dlužné nájemné za uskladnění movitých věcí.

Popsané jednání obviněné Ing. K. K. státní zástupkyně právně kvalifikovala v bodě A) 1. jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě A) 2. jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. Jednání obviněného JUDr. A. D. právně posoudila v bodě B) 1. jednak jako pomoc k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 238 odst. 1, 3 tr. zák., jednak jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě B) 2. jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v bodě B) 3. jednak jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. a jednak jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Okresní soud v Jeseníku po provedeném hlavním líčení rozsudkem ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 2 T 82/2007, uznal obviněnou Ing. K. K. vinnou, že:

ačkoliv na uskladnění nezákonně vyklizených movitých věcí poškozené rodiny manželů Ř. z jednání uvedeného v bodě A1. uzavřela smlouvu o nájmu skladu dne 13. 12. 2005 v J. s manželkou obžalovaného A. D. jako jednatelkou společnosti E. s. s. r. o., přesto dne 25. 1. 2006 poškozeného P. Ř. písemně vyzvala k jednání ohledně uložených vystěhovaných věcí do kanceláře obžalovaného D. na den 30. 1. 2006 s tím, že při nezajištění jiného prostoru na jejich uložení budou věci použity k platbám souvisejícím s pronájmem a při jednání dne 30. 1. 2006 v kanceláři obžalovaného D. společně s ním za využití situace omezeného přístupu poškozeného k zajištěným věcem, požadovali na poškozeném P. Ř., aby dlužné nájemné za uskladnění věcí firmě E. s. s. r. o. od 13. 12. 2005 uhradil sám .

Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. a podle téhož ustanovení za použití § 53 odst. 1, 2 písm. b), 3 tr. zák. jí uložil samostatný peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti týdnů.

Naproti tomu soud prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněnou Ing. K. K. zprostil obžaloby pro skutek popsaný v bodě A) 1. Současně podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby i obviněného JUDr. A. D. pro skutky popsané v bodech B) 1., 2. 3. V důsledku zprošťujícího výroku odkázal poškozené Ing. B. Ř. a P. Ř. podle § 229 odst. 3 tr. ř. s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.



Proti tomuto rozsudku podala odvolání obviněná Ing. K. K. a v neprospěch obou obviněných tak učinil i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jeseníku. Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 2 To 71/2008, tak, že z podnětu odvolání obviněné Ing. K. K. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu v odsuzující části týkající se této obviněné a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby i pro shora popsaný skutek, v němž byl obžalobou a posléze i rozsudkem nalézacího soudu spatřován trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. Odvolací soud dále vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jeseníku podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci napadla dovoláním nejvyšší státní zástupkyně (dále příp. dovolatelka ). Učinila tak v neprospěch obou obviněných a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, které nejprve označily za správný (s poukazem na ustanovení § 336l o. s. ř.) postup obviněné Ing. K. K. a z tohoto závěru o beztrestnosti této hlavní pachatelky následně vyvodily (na základě akcesority účastenství) i beztrestnost obviněného JUDr. A. D. Podle jejího přesvědčení však z § 336l o. s. ř. nelze dovodit, že by v odst. 1 tohoto ustanovení zakotvené právo vydražitele převzít nemovitost dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu v sobě neslo titul k výkonu rozhodnutí. Takové převzetí připadá v úvahu pouze u nemovitostí k tomu způsobilých, tj. v době příklepu neužívaných nebo jejich vlastníky dobrovolně uvolněných. Oprávnění vydražitele zakotvené v § 336l o. s. ř. však nelze považovat za exekuční titul sui generis, který by byl vynutitelný přímo samotným vydražitelem. Pokud stávající uživatel odmítne vydraženou nemovitost dobrovolně vyklidit, vydražiteli nezbývá, než u soudu podat žalobu na vyklizení.

Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že závěr soudů o dobrovolném vystěhování se příslušníků rodiny poškozeného P. Ř. je v extrémním rozporu s důkazy provedenými před soudem prvního stupně. Osoby realizující vyklizení sice nemusely překonávat fyzický odpor manželů Ř., kteří v dané situaci a pod vlivem okolností rezignovali na nějaký razantnější odpor, ale poškozený P. Ř. jasně vyjádřil svůj nesouhlas s takovým postupem. Z jeho výpovědí vyplývá, že argumentoval svým odvoláním proti usnesení o příklepu, snažil se získat pomoc na obvodním oddělení Policie České republiky a u Okresního soudu v Jeseníku, o čemž vypovídali i svědkové Ing. B. Ř., T. O. a R. K. Naopak zcela opačná, ale v tomto směru osamocená a vzhledem ke svědecké výpovědi R. K. i nevěrohodná, zůstala výpověď svědka P. H. Navíc i z výpovědí obviněných vyplývá, že museli být srozuměni s tím, že poškození s dražbou rodinného domu nesouhlasí a nechtějí se z něj vystěhovat.

Dovolatelka nesouhlasila ani se závěrem soudů, že by obviněný JUDr. A. D. po dražbě nemovitosti poskytl obviněné Ing. K. K. pouze obecnou informaci o znění § 336l o. s. ř. Oproti podané obžalobě však nevyloučila, že tato obviněná jednala v právním omylu o mimotrestních normách, neboť na základě sdělení obviněného JUDr. A. D. (že on jako soudní exekutor vyklizení nemovitosti neprovádí a že se tím zabývá společnost P. H.) získala informaci, na základě které se mohla domnívat, že po provedené dražbě může poškozené a jejich věci z nemovitosti svémocně vystěhovat. Takový omyl by bylo nutné v souladu s ustálenou praxí posoudit podle zásad o omylu skutkovém, jenž vylučuje úmyslné zavinění u osoby jednající v omylu.

Podle nejvyšší státní zástupkyně však v odlišné situaci jednal obviněný JUDr. A. D., který jako soudní exekutor je osobou práva znalou, specializovanou v oboru výkonu rozhodnutí. Z chování poškozeného musel vědět, že výsledek dražby neakceptuje, a proto musel být také srozuměn s nezákonným postupem specializované společnosti a s tím, že dojde k zásahu do domovní svobody poškozeného. Proto by jednání tohoto obviněného mohlo být posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. a v nepřímém pachatelství (okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 3 § 238 tr. zák. by zřejmě naplněna nebyla). Nebylo by však na místě skutek zároveň kvalifikovat jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť poskytnutí rady ke svémocnému vystěhování poškozeného nelze do exekuční ani jiné činnosti exekutora zahrnout.

Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že na vyklizení vydražené nemovitosti navazovalo další jednání obviněných, které spočívalo v tom, že po poškozeném, který se zjevně nacházel ve stavu tísně, požadovali zaplacení nákladů za uskladnění movitých věcí. Vyslovila nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů, že poškozený P. Ř. si své nepříjemné postavení do značné míry přivodil sám, když nebyl schopen splnit své závazky, a že jeho pasivitu (nevyužil možnosti odvézt si věci ze skladu) nelze klást k tíži žádnému z obviněných. Zdůraznila naopak, že poškození se v důsledku protiprávního svémocného vyklizení nemovitosti dostali do nepříznivé a tíživé situace, byli připraveni o dosavadní bydlení a část věcí jim byla odvezena do skladu. Takové vystěhování přitom bylo pro ně neočekávané, neboť poškozený P. Ř. podal dne 6. 12. 2005 odvolání proti usnesení o příklepu a žádným rozhodnutím soudu nebyla stanovena povinnost vydražené nemovitosti vyklidit k určitému datu. Poškozený si movité věci ani nemohl volně odvézt, protože byl z nakládání s nimi vyloučen minimálně od doby jejich soupisu, jak vyplývá z dražební vyhlášky.

Zákonnost postupu obviněného JUDr. A. D. podle nejvyšší státní zástupkyně zpochybňuje také odstup více než šestnácti měsíců od vydání exekučního příkazu. K faktické exekuci movitých věcí bylo navíc přistoupeno v době, kdy již byly úspěšně vydraženy nemovitosti povinného a byla za ně zaplacena nejvyšší podání. Ke dni 7. 12. 2005 tento obviněný získal exekucí částku minimálně 1.869.800,- Kč, která postačovala k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti H. p. s. r. o. ve výši 89.032,- Kč s příslušenstvím, nákladů exekuce, pohledávek přihlášených zástavních věřitelů a s výjimkou dvou věřitelů i na plné uspokojení pohledávek všech dalších přihlášených věřitelů.

Nejvyšší státní zástupkyně dále poukazovala na výpovědi obviněných a poškozeného, týkající se dopisu ze dne 25. 1. 2006, kterým byl poškozený vyzýván k jednání ohledně uskladněných věcí, a popisující samotný průběh schůzky. Poškozený přitom uvedl, že po něm bylo požadováno zaplacení nepřiměřeně vysokého nájemného, jehož výše přesahovala polovinu ceny uskladněných věcí (což bylo potvrzeno zápisem ze schůzky).

Z velkého časové odstupu od vydání dražební vyhlášky po vydání exekučního příkazu postihujícího movité věci, ze skutečnosti, že dražbou nemovitostí byla vymožena dostatečná částka k uspokojení nároku oprávněného, soudního exekutora a i dalších věřitelů, z následného postupu soudního exekutora i z dalších časových souvislostí, které v té věci činila obviněná Ing. K. K., nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že nařízení dražby movitých věcí nemělo opodstatnění ve vedeném exekučním řízení, nýbrž mělo jít o prostředek nátlaku na poškozeného P. Ř., aby zaplatil náklady na uskladnění jeho svémocně vystěhovaných věcí a zajistil si sám jejich uložení. Takové jednání probíhalo v sídle exekutorského úřadu, takže poškozený obviněného JUDr. A. D. vnímal jako veřejného činitele zaštítěného mocenskou autoritou a státním donucením. Řešení úhrady nájemného přitom už nijak nespadalo do pravomocí soudního exekutora. Proto je na místě závěr, že obviněný JUDr. A. D. jednal v úmyslu opatřit jinému majetkový prospěch, překročil svoji pravomoc a zneužil tísně poškozeného, čímž naplnil znaky skutkových podstat trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a útisku podle § 237 tr. zák. Obdobně nejvyšší státní zástupkyně shledala naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. také u obviněné Ing. K. K., která při tísnivých poměrech poškozeného a jeho rodiny, jež jim sama způsobila svémocným vystěhováním, nutila poškozeného k zaplacení nájemného, ačkoliv ten nijak neparticipoval na smlouvě o uložení věcí. U obou obviněných dovozovala přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť porušení zájmů chráněných trestním zákonem bylo jejich primárním cíleným záměrem.

Výše rozvedené úvahy tak podle nejvyšší státní zástupkyně svědčí o tom, že skutky popsané pod body B) 2. a 3. tvoří skutek jediný, poněvadž obě dílčí jednání obviněného JUDr. A. D. spolu bezprostředně souvisí, na sebe navazují a byla podniknuta za účelem dosažení jediného záměru. Lze tak prý konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu a částečně i soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž skutková zjištění obou soudů se dílem dostávají i do extrémního rozporu s provedenými důkazy. Skutek popsaný pod bodem A) 2. obžaloby ohledně obviněné Ing. K. K. naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., skutek popsaný pod bodem B) 1. ohledně obviněného JUDr. A. D. naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a skutek popsaný pod body B) 2. a 3. ohledně tohoto obviněného naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestného činu útisku podle § 237 tr. zák.

Podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně odvolací soud svým postupem navíc naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť zamítl odvolání státního zástupce, ačkoliv v předcházejícím řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a tato vada byla odvoláním namítána. Nad rámec odůvodnění dovolání poukázala na procesní pochybení spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl výslech JUDr. J. R. a M. K. s ohledem na povinnost mlčenlivosti uloženou jim exekučním řádem. Upozornila, že o prolomení této povinnosti mlčenlivosti však bylo podle § 8 odst. 5 tr. ř. rozhodnuto soudem již v přípravném řízení.

V závěru svého podání dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Jeseníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřili oba obvinění.

Obviněný JUDr. A. D. ve svém prvním podání pouze odkázal na své vyjádření učiněné písemně a současně protokolované při jednání soudu prvního stupně. Současně v něm vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. V druhém podání vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. J. D. s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně nesouhlas. V podrobnostech uvedl, že ustanovení § 336l odst. 1 o. s. ř. je třeba vykládat tak, že upravuje oprávnění vydražitele převzít vydraženou nemovitost s příslušenstvím dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu. Nelze totiž svévolně rozšiřovat či zužovat výklad pojmu převzetí a vázat jej k nemovitostem k tomu způsobilým, neboť citované ustanovení se vztahuje na všechny nemovitosti, kdy specifikace převzetí není v zákoně blíže rozvedena. Postup obviněné Ing. K. K. považoval za správný, a proto souhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně, který ji zprostil obžaloby pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. ř. a stejně tak učinil i ohledně jeho samotného. Doplnil, že usnesení o příklepu sice nebylo v kritické době pravomocné, avšak následně právní moci nabylo a bylo potvrzeno, takže žalované jednání nelze považovat za protiprávní.

V další části svého vyjádření se obviněný věnoval svědeckým výpovědím a uvedl, že právní hodnocení soudů nižších stupňů odpovídá provedeným skutkovým zjištěním; poukazoval na výpovědi svědků P. H. a R. K. a závěry nejvyšší státní zástupkyně v tomto směru považoval za vykonstruované a zavádějící. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením dovolatelky, že úmyslně někoho naváděl či poskytoval pomoc ke spáchání trestného činu. Spoluobviněné Ing. K. K. poskytl pouze obecnou informaci, že se u vydražené nemovitosti může ujmout svých práv. Obviněná pak vše organizovala sama. Krajský soud v Ostravě potvrdil, že v řízení před soudním exekutorem nedošlo k porušení zákona.

Za lichou obviněný považoval i další námitku nejvyšší státní zástupkyně ohledně údajného nátlaku na poškozeného formou provedení exekuce prodejem movitých věcí. Exekutor totiž může provést exekuci veškerého majetku dlužníka a je pouze na něm, jaký způsob zvolí. Postup, který zvolil, považoval za správný, zvláště když mu předcházelo řádné sepsání movitých věcí, což je písemně i svědecky doloženo. Pokud jako soudní exekutor provedl na základě usnesení okresního soudu k provedení exekuce soupis movitých věcí, pak nelze mluvit o zneužití pravomoci veřejného činitele z jeho strany. O trestný čin útisku se nemůže jednat, jestliže se někdo domáhá povolenými prostředky, aby jiný konal, opominul nebo strpěl to, k čemu je povinován. Tyto úvahy uzavřel tvrzením, že nemohl zneužít pravomoc veřejného činitele, když ani nefiguroval v právním vztahu mezi společností E. s. s. r. o., protože tato společnost uzavřela smlouvu s obviněnou Ing. K. K. Trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. lze spáchat pouze tehdy, jestliže je pachatel v postavení veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák., tedy pokud vykonává činnosti uvedené v § 4 exekučního řádu.

V neposlední řadě se obviněný vyjádřil k prolomení povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců exekutorského úřadu a poznamenal, že soudkyně Okresního soudu v Jeseníku postupovala protizákonně, protože zprostila mlčenlivosti pracovníky exekutorského úřadu bez odlišení a konkretizace důvodu prolomení mlčenlivosti. Tím mohlo být zasaženo do osobnostní sféry účastníků exekučního řízení, což je nepřípustné.

Vzhledem k uvedenému obviněný JUDr. A. D. v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. potvrdil jako správná rozhodnutí nižších soudů a dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl. Současně zopakoval již dříve vyslovený souhlas s tím, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.

Obviněná Ing. K. K. v písemném vyjádření prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. S. uvedla, že námitky dovolatelky zabývající se ustanovením § 336l o. s. ř. nemají přímý vztah k napadenému rozsudku, protože odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, že vystěhování příslušníků rodiny Ř. nebylo proti jejich vůli a že se vystěhovali dobrovolně. Pokud dovolatelka s takovým zjištěním vyslovila nesouhlas, vybočila z mezí přípustného dovolacího přezkumu. V té souvislosti obviněná poznamenala, že společnost P. H. nepověřila žádným svémocným vystěhováním, ale pouze (na základě udělené plné moci) převzetím vydražené nemovitosti. Bylo pak věcí této pověřené společnosti, aby postupovala lege artis.

Podle názoru obviněné se dovolatelka ani u námitek vztahujících se k trestnému činu útisku podle § 237 tr. zák. nepřidržovala skutkových zjištěních učiněných odvolacím soudem. Ten totiž vyšel ze zjištění, že dopisem ze dne 25. 1. 2006 (obviněná) vyzývala poškozeného, aby si odvezl uskladněné věci, a přestože poškozený měl možnost si věci ze skladu odvézt, učinil tak teprve dne 31. 1. 2006 a nevysvětlil, proč tak neučinil dříve. Smyslem jejího jednání přitom bylo, aby si poškozený movité věci co nejdříve odvezl a nezatěžoval ji náklady za jejich další uskladnění. Ve vztahu k těmto věcem nebyl poškozený v žádné tísni, počínal si liknavě. Proto její upozornění, že po poškozeném bude požadovat náklady na uskladnění věcí, bylo zcela adekvátní tehdejší situaci.

S ohledem na uvedené argumenty obviněná v závěru svého vyjádření navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl, příp. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozsudek, jímž jednak byla obviněná Ing. K. K. zproštěna obžaloby, jednak byl zamítnut řádný opravný prostředek (státního zástupce) proti zprošťující části rozsudku ohledně obou obviněných § 265a odst. 2 písm. b), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšší státní zástupkyní uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci nejvyšší státní zástupkyně spatřovala naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, tedy že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje i na případy, kdy bylo odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek. Lze tak uzavřít, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatelka uplatnila relevantně, neboť v souladu s touto podmínkou odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud je tedy povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V této souvislosti je rovněž třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., když následně tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává a podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř. případně doplňuje odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34).

Nejvyšší soud se zabýval námitkami nejvyšší státní zástupkyně nejprve z hlediska toho, zda jsou relevantní či nikoliv. Shledal přitom, že dovolatelka v obsáhlém odůvodnění svého podání uplatnila některé námitky, které pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nemohl tak přihlížet k těm výhradám, které měly vyloženě skutkový charakter, zejména pokud dovolatelka měla za to, že soudy nesprávně vyhodnotily v řízení provedené důkazy (tím, že kladly důraz na jiné z provedených důkazů, než by činila ona) a učinily skutková zjištění popsaná v jejich rozhodnutích. Námitky skutkové totiž žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Tato zásada, s níž Nejvyšší soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O takovou situaci se však v daném případě nejedná.

Pokud nejvyšší státní zástupkyně v souvislosti s výše zmíněnými námitkami tvrdila, že soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že s takovým jejím tvrzením se neztotožnil. Soud prvního stupně jako soud nalézací dostál svým povinnostem a hodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech). V odůvodnění svého rozsudku tak učinil nejen dostatečně podrobně (srov. strany 9 až 13), ale i přesvědčivě, když v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. S jeho závěry se následně ztotožnil i odvolací soud, který v průběhu veřejného zasedání tento jeho postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumával (srov. strany 4 až 11 odůvodnění jeho rozsudku) a v zásadě nezpochybnil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a při svém rozhodnutí z nich vycházel. Pokud napadený rozsudek částečně (v odsuzující části) zrušil a ve věci o skutku, jímž byla obviněná Ing. K. K. původně uznána vinnou, sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, učinil tak jen proto, že v jednání zjištěném nalézacím soudem neshledal zákonné znaky trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. Ani Nejvyšší soud nemá pádný důvod od závěrů soudů obou stupňů se odchýlit.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že pokud dokazování nebylo doplněno navrhovanými výslechy svědků (dovolatelka jmenovala konkrétně JUDr. J. R. a M. K.), nelze takové důkazy považovat za tzv. důkazy opomenuté, poněvadž s ohledem na již provedené důkazy by zásadně nemohly stávající skutková zjištění ovlivnit, nehledě na to, že i sama nejvyšší státní zástupkyně si byla vědoma toho, že takovou námitku učinila nad rámec odůvodnění podaného dovolání.

Lze tak shrnout, že důkazy provedené soudem prvního stupně do sebe logicky zapadají a svědčí pro závěry formulované v odůvodnění jeho rozhodnutí. Je také zjevné, že z jeho strany nešlo ani o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů zcela nekoresponduje s představami dovolatelky, sama o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Nejvyšší státní zástupkyně však ve svém podání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila i výhrady, které Nejvyšší soud za relevantní považoval. Bylo tomu tak tehdy, když namítla, že soudy označily za správný jak postup obviněné Ing. K. K. při vyklizení nemovitosti poškozených s poukazem na ustanovení § 336l o. s. ř., tak postup obviněného JUDr. A. D. při soupisu movitých věcí a jejich uložení do prostor exekutorského úřadu s poukazem na ustanovení § 69 exekučního řádu a § 325 o. s . ř., nebo tehdy, když tvrdila, že jednání obviněných vykazuje zákonné znaky trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. [u skutku pod bodem A) 2. obžaloby ohledně obviněné Ing. K. K.], resp. zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. [u skutku pod bodem B) 1. ohledně obviněného JUDr. A. D.] a trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a útisku podle § 237 tr. zák. [u skutku pod body B) 2. a 3. ohledně tohoto obviněného].

Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto námitky vztahující se k právnímu posouzení věci jsou zjevně neopodstatněné.

Jakkoliv při porovnání požadavku nejvyšší státní zástupkyně na právní posouzení skutků, jichž se měli oba obvinění dopustit, s právní kvalifikací skutků v podané obžalobě je zřejmé, že dovolatelka na tak přísném posouzení netrvala, Nejvyšší soud je přesvědčen, že ani jí požadovaná právní kvalifikace nemá opodstatnění.

Nejvyšší státní zástupkyně v úvodu svého podání v obecné rovině uvedla, že její dovolání směřuje proti oběma obviněným a v jejich neprospěch. Ačkoliv na tomto místě rozsah podaného dovolání nikterak neomezila, je z dalšího textu zřejmé, že do všech výroků zprošťujících rozsudků soudů obou stupňů nesměřovalo. Dovolatelka totiž po podrobném rozboru postupu obviněné Ing. K. K. (zejména z hlediska § 336l o. s. ř. srov. stranu 4 jejího podání) dospěla k závěru, že obviněná jednala v právním omylu o mimotrestních normách a že takový omyl by bylo nutné v souladu s ustálenou praxí posoudit podle zásad o omylu skutkovém, jenž u osoby jednající v omylu vylučuje úmyslné zavinění (srov. stranu 5 jejího podání). Už z toho (stejně jako z faktu, že v závěru svého podání se odsouzení obviněné pro tento skutek nedomáhala) je ovšem třeba implicitně dovodit, že svým dovoláním výrok soudů o zproštění tohoto skutku [bod A) 1. obžaloby] nenapadala. V takovém případě však Nejvyšší soud neměl ani teoretickou možnost uvedenou část výroku rozsudku přezkoumat (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

V této souvislosti je ovšem třeba uvést, že podle popisu tohoto skutku v obžalobě měla být hlavní pachatelkou trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. obviněná Ing. K. K. Jednání obviněného JUDr. A. D. totiž bylo v obžalobě právně posouzeno (srov. bod B 1.) jen jako pomoc k tomuto (jejímu) trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 238 odst. 1, 3 tr. zák. (byť současně i jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.). V takovém případě se ovšem nelze pozastavovat nad úvahou soudu prvního stupně, který ze závěru o beztrestnosti obviněné Ing. K. K. při respektování zásady akcesority účastenství (srov. § 10 odst. 1 tr. zák.) vyvodil i beztrestnost obviněného JUDr. A. D. (úvaha dovolatelky, že by jednání tohoto obviněného mohlo být posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako nepřímý pachatel využitím tzv. živých nástrojů, je nepřesvědčivá už proto, že úmysl nepřímého pachatele se musí vztahovat i ke skutečnosti, že ke spáchání trestného činu využívá tzv. živého nástroje; to však obviněnému v průběhu dokazování prokázáno nebylo). Uvedený závěr bránil soudu prvního stupně rovněž v tom, aby v takové pomoci (podle obžaloby utvrzováním spoluobviněné jako vydražitelky, že se může ihned ujmout vydražené nemovitosti a nechat ji vyklidit) mohl spatřovat zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ostatně sama dovolatelka (srov. stranu 6 jejího podání) se takového právního posouzení ani nedomáhala.

Zdůrazněné skutečnosti svědčí pro jednoznačný závěr, že ve vztahu k uvedeným skutkům [body A) 1. a B) 1. obžaloby] je dovolání nejvyšší státní zástupkyně zjevně neopodstatněné. Proto ani nebylo zapotřebí věnovat více pozornosti výkladu ustanovení § 336l o. s. ř., příp. § 336k o. s. ř. či § 340 a násl. o. s. ř.

Další tři skutky obžaloby [v bodě A) 2. ohledně obviněné Ing. K. K. a v bodech B) 1. a 2. ohledně obviněného JUDr. A. D.] již byly zaměřeny na jednání obviněných jednak ve vztahu k movitým věcem poškozených manželů Ř., které byly z výše uvedené nemovitosti vyklizeny a následně uskladněny v budově exekutorského úřadu, jednak ve vztahu k působení na poškozeného P. Ř., aby uhradil dlužné nájemné za uskladnění těchto věcí.

Nejvyšší soud nemohl dovolacím argumentům nejvyšší státní zástupkyně (srov. strany 6 až 8 jejího podání) ani v těchto bodech bezezbytku přisvědčit. Její tvrzení, že nařízení dražby movitých věcí nemělo opodstatnění ve vedeném exekučním řízení, nýbrž mělo jít o prostředek nátlaku na poškozeného P. Ř., aby zaplatil náklady na uskladnění jeho svémocně vystěhovaných věcí a zajistil si sám jejich uložení, se totiž opírá o skupinu důkazů svědčících v neprospěch obviněných, aniž by současně vzalo na zřetel další skupinu důkazů, které oběma obviněným prospívají.

Jestliže se oba obvinění měli v uvedených bodech obžaloby dopustit trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., je v prvé řadě třeba uvést, že tento trestný čin spáchá ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Jde o úmyslný trestný čin (§ 4 tr. zák.), k jehož dokonání postačí, když pachatel vykoná jednání, jehož obsahem je nucení jiného na základě zneužívání jeho tísně nebo závislosti. Není třeba, aby utiskovaná osoba vykonala, opominula nebo trpěla to, k čemu ji pachatel nutil.

V posuzované věci podle obsahu obžaloby oba obvinění měli zneužít tísně poškozeného, a proto je vhodné uvést, že tíseň ve smyslu § 237 tr. zák. je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, přičemž není rozhodné, jak se poškozená osoba do tohoto stavu dostala, a tedy ani to, zda si jej sama způsobila svým vlastním jednáním, anebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na ní nezávislých. Mimořádně či zvláště tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve stavu tísně ocitla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1096/2008).

O trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. naopak nejde, jestliže se někdo domáhá dovolenými prostředky, aby jiný konal, opominul nebo trpěl to, co je povinen. Proto například není tímto trestným činem, jestliže věřitel nutí dlužníka k zaplacení pohledávky na základě vykonatelného rozhodnutí hrozbou, že jinak navrhne exekuci.

Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem, pokud usoudily, že žádný z obviněných se jmenovaného trestného činu nedopustil. Jakkoliv nelze pochybovat o tom, že poškozený P. Ř. se v době, kdy s ním obvinění jednali, nacházel v nepříjemném postavení, na druhé straně nelze přehlížet, že tuto situaci si přivodil převážně sám, když dlouhodobě neplnil své závazky vůči oprávněnému. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci obviněné Ing. K. K. obsažené v jejím vyjádření k podanému dovolání, že smyslem jejího jednání bylo především to, aby si poškozený movité věci co nejdříve odvezl a nezatěžoval ji náklady za jejich další uskladnění, že ve vztahu k těmto věcem nebyl poškozený v žádné tísni a počínal si liknavě, a že její upozornění, že po poškozeném bude požadovat náklady na uskladnění věcí, bylo zcela adekvátní tehdejší situaci. Lze tak uzavřít, že zmíněné nepříjemné postavení poškozeného nebylo natolik závažné, aby je již bylo možno považovat (z hlediska intenzity naplnění) za natolik mimořádně či zvláště tíživé (srov. shora), tedy za stav tísně ve smyslu § 237 tr. zák. Pak je ovšem třeba mít ve shodě se soudy obou stupňů za to, že v jednání obviněných chybí jeden z formálních zákonných znaků tohoto trestného činu.

Jelikož i nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání vyjádřila přesvědčení, že tato část jednání obviněného JUDr. A. D. vykazuje rovněž zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., je zapotřebí uvést, že takového trestného činu se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc.

Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů. Také v tomto případě jde o trestný čin úmyslný (§ 4 tr. zák.). O překročení pravomoci jde, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele, popř. jiného orgánu. Patří sem i případy, kdy veřejný činitel jedná bez zvláštního zmocnění, pokud jej právní řád vyžaduje (srov. rozhodnutí č. 19/1981 Sb. rozh. trest.).

Poněvadž nelze pochybovat, že veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. je také soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných podle zvláštního předpisu, je ještě třeba uvést, že podle § 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád ), exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle a při jejím výkonu je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Podle § 69 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.

Při takové zákonné úpravě Nejvyšší soud musel přisvědčit argumentaci obviněného JUDr. A. D. obsažené v jeho vyjádření k podanému dovolání, že jako exekutor při výkonu exekuční činnosti a dalších činnostech vykonávaných podle zvláštního předpisu mohl provést exekuci veškerého majetku dlužníka (poškozeného P. Ř.) a že bylo jen na něm, který ze způsobů zvolí a v jakém časovém sledu je uskuteční. Nelze mu proto vytýkat, jestliže se rozhodl provést soupis movitých věcí poškozeného právě dne 9. 1. 2006 ve skladišti společnosti E. s. s. r. o. s následným uložením sepsaných věcí do prostor exekutorského úřadu. Pak ovšem v jeho jednání nelze spatřovat ani prostředek nátlaku na poškozeného, aby zaplatil náklady na uskladnění jeho svémocně vystěhovaných věcí a zajistil si sám jejich uložení.

Nejvyšší soud při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání nemohl v uvedených souvislostech přehlédnout ani to, že jednání obou obviněných nevykazuje ani materiální podmínky trestnosti shora jmenovaných činů. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. totiž platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Těmto otázkám však nebylo zapotřebí věnovat více pozornosti, neboť z důvodů výše vyložených Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižších stupňů, že jednáním obou obviněných nebyly bezezbytku naplněny již formální zákonné znaky jednotlivých trestných činů. Proto ani nemusí zvlášť zdůrazňovat, že při bližším posuzování této problematiky by nemohl opomenout ani ústavní princip proporcionality, tedy především skutečnost, zda v projednávaném případě převažuje zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání, zda použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli. Ústavní soud totiž opakovaně připomněl, že žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (k tomu též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 aj.).

Z těchto podstatných důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené nejvyšší státní zástupkyní nejsou důvodné. Proto její dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a