8 Tdo 1141/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 1141/2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného D. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 14 To 58/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 141/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. J. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 2 T 141/2009, byl obviněný D. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil
v bodě A Ib) společně s obviněným J. P. tak, že v době od počátku měsíce prosince 2007 do 17. 12. 2008, po předchozí vzájemné dohodě zadali v J. a H. B. a jinde přesně nezjištěné množství různých inzerátů v celosvětové síti internet, a to cestou různých inzertních serverů s různým textem obsahujícím však vždy nabídku obstarání nebankovní půjčky v neomezené výši a kontaktní telefony a e -mailové adresy, ačkoli věděli, že takové půjčky zájemcům neposkytnou, přesto poškozeným, kteří je telefonicky nebo e-mailovou poštou na podkladě těchto inzerátů kontaktovali a o obstarání půjčky projevili zájem, těmto se oba obvinění představovali pod různými smyšlenými jmény, poskytnutí půjčky telefonicky či e-mailem v poškozenými požadované výši i opakovaně přislíbili, když zajištění půjčky podmiňovali úhradou různě vysokých finančních částek, které tito poškození na jejich výzvy i na několikrát buď vložili na osobní bankovní účet vedený u GE Money Bank, a. s., a vedený u ČSOB, a. s., Poštovní spořitelny, oba účty obviněného J. P. a na osobní bankovní účty vedený u Komerční banky, a. s., a vedený u ČSOB, a. s., oba účty obviněného D. J., nebo jim tyto finanční částky zaslali doručovacími službami Intercash, s. r. o., Western Union a P. E. S. Peněžní expresní service, s. r. o., a takto vložené finanční prostředky, vylákané pod záminkou úhrady buď poplatku za zprostředkování půjčky, první splátky nebo vratné zálohy, ve skutečnosti oba obvinění obratem ze svých účtů vybírali a používali pro svou osobní potřebu, aniž by za účelem poskytnutí půjček vykonali nějakou činnost, když žádnému z poškozených půjčku neobstarali a vložené finanční prostředky nevrátili, a tímto svým jednáním způsobili v rozsudku jmenovitě uvedeným celkem 70-ti poškozeným za uvedené období škodu činící v součtu 3.307.105,- Kč, o kterou se obviněný D. J. na úkor jiného ve spolupachatelství obohatil.

Za tento trestný čin byl obviněný D. J. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pět let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. v rámci tohoto dohledu byla obviněnému stanovena povinnost dostavovat se v pravidelných lhůtách na probační a mediační službu a podrobovat se kontrole a jiné pomoci, a povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit poškozeným způsobenou škodu jako podmínku osvědčení. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to jeden kus mobilního telefonu Samsung a U:fon, včetně SIM karty. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody a také o vině a trestu spoluobviněného J. P. a o zproštění obou obviněných obžaloby v konkretizovaných útocích pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v bodě B podle § 226 písm. a) tr. ř. a v bodě C podle § 226 písm. b) tr. ř.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 14 To 58/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný D. J.

Obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ireny Jonákové napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které podal z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. pro vadu v nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, kterým byl odsouzený uznán vinným a uložen mu trest, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Z důvodu opatrnosti pak odsouzený podal dovolání i z důvodů § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), h), i ), j), k) tr. ř.

V obsahu dovolání obviněný zdůraznil, že podle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně nebyl řádně vyhlášen, když v protokolu o hlavním líčení podle časových údajů bylo na vyhlášení rozsudku vymezeno 15 min., což s ohledem na obsah celého rozsudku je pro tento úkon velmi krátká doba, v níž nebylo vyhlášení celého textu, jak je písemně zpracován, proveditelné. Obviněný se nespokojil s tím, jak se odvolací soud s touto jeho námitkou vypořádal, když odkázal na neexistenci zvukového záznamu, a proto mohl vycházet jen z protokolu o hlavním líčení, proti němuž obviněný žádné námitky po vyhlášení rozsudku nevznesl. Obviněný dále poukázal na příslušná ustanovení vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy č. 37/1992 Sb. a na ustanovení § 57 tr. ř., jakož i s nimi korespondující judikaturu soudů a ke zmíněnému protokolu o hlavním líčení konstatoval, že se nejedná o vadnou nebo neúplnou formulaci, ale o zásadní problém, zda rozsudek byl či nebyl vyhlášen. Krajskému soudu vytkl, že tuto vadu nepřešetřil, když sám hlasitě rozsudek nepřečetl, aby objektivně posoudil, zda jej lze za 15 min. přednést.

Za další procesní pochybení obviněný označil, že výslechy poškozených byly v rozporu s trestním řádem provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony proto, že hrozilo, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost si zapamatovat rozhodné skutečnosti. Obviněný v této souvislosti odkázal na obsah jím podaného návrhu na doplnění dokazování, jenž dne 31. 7. 2009 předložil soudu k založení do spisu, ve kterém rozebral svůj postoj k tomuto postupu. Obviněný rozvedl, že v prvním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 12. 2008 jsou popsány jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu proti konkrétně označeným poškozeným, kteří byli poté vyslechnuti v postavení svědků. V tomto případě obhájci bylo umožněno, aby se jednotlivých úkonů zúčastnil. Na podkladě výslechů tam uvedených osob však vyšly najevo nové útoky pokračujícího trestného činu, na které se původní usnesení o zahájení trestního stíhání nevztahovalo, a proto bylo vydáno v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 7. 2009. Výslechy poškozených však proběhly jako neodkladné a neopakovatelné úkony, u nichž již obhájce přítomen nebyl. V průběhu hlavního líčení však byly, až na dva svědky, kteří byli osobně vyslechnuti, protokoly o výslechu těchto osob podle § 211 odst. 1 tr. ř. přečteny. Obviněný tyto důkazy označil za provedené v rozporu s trestním řádem s tím, že nepovažuje za důležité, že jejich nezákonnost nenamítal v průběhu hlavního líčení ani u odvolacího řízení, a že obhájce obviněného měl možnost se účastnit výslechu těchto svědků v přípravném řízení. Obviněný, pokud jde o právní posouzení činu, jenž byl popsán ve skutkových zjištěních, namítl, že není možné jej uznat vinným za jednání, které spáchal bez jeho vědomí a souhlasu sám spoluobviněný J. P., jehož výpověď soudy nesprávně považovaly za věrohodnou, a který tvrdil, že oba páchali trestnou činnost i samostatně bez součinnosti druhého. Obsah výpovědi spoluobviněného svědčí o tom, že mezi nimi nebyla taková spolupráce, kterou spoluobviněný vyjadřoval. Soudy se však dostatečně nezabývaly možností účelovosti jeho tvrzení a snahou o snížení jeho podílu na páchané trestné činnosti. Dovolatel rovněž uvedl, že si je vědom mírného trestu, který mu byl uložen, a fakticky s ním souhlasí, avšak napadá řízení, které vykazuje řadu procesních chyb a nesprávné hmotně právní posouzení, a ve spojitosti s nimi nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody ve vztahu k těm skutkům, které prokazatelně nespáchal.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, resp. aby zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poté, co byl opis dovolání zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, podalo prostřednictvím státního zástupce u něj činného písemné vyjádření, v němž poukázal na právní úpravu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel a shledal, že pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že obviněný námitkami, jež v dovolání uvedl, naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak bude naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Pokud však Nejvyšší soud neshledá naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., půjde o dovolání podané z jiných než zákonem vymezených důvodů. Jestliže obviněný z opatrnosti označil všechny zákonné důvody v ustanovení § 265b tr. ř. uvedené, nemá takový odkaz žádnou právní relevanci, protože dovolací důvod musí být skutečně v podaném dovolání odůvodněn. Pokud obviněný v zásadě namítá nedostatek času na řádné vyhlášení rozsudku, že výslechy poškozených byly v přípravném řízení provedeny v rozporu s trestním řádem a že byl uznán vinným i útoky, které spáchal spoluobviněný, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání v § 265b tr. ř. Zdůraznil, že obviněný své dovolání postavil zásadně na skutečnostech procesní povahy, neboť brojil proti skutkovým zjištěním, což jsou vady, které na jím označené dovolací důvody nedopadají, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. J. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Pro možnost Nejvyšším soudem dovolání věcně přezkoumat, je nutné, aby dovolání bylo podáno z takových důvodů, o něž lze podle zákona dovolání opřít, neboť podle § 265b odst. 1 tr. ř. je možné dovolání podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené.

V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, podle něhož označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Se zřetelem na toto hledisko Nejvyšší soud posuzoval i důvody, o něž obviněný dovolání opřel, a proto u těch důvodů, u nichž označil, že je uvádí jen z opatrnosti a cituje § 265b odst. 1 písm. a), b), d), e), f), h), i), j), k) tr. ř., aniž by k nim podřadil jakékoliv věcné argumenty, nelze z podnětu všech těchto dovolacích důvodů dovolání přezkoumávat, neboť jen jejich konstatování či citace není a ani nemůže být podkladem pro přezkoumání napadených rozhodnutí event. řízení jim předcházející.

Nejvyšší soud však z tohoto výčtu dovolacích důvodů obviněným citovaných jen z opatrnosti vyčlenil důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., k němuž obviněný v obsahu dovolání věcné argumenty vznesl.

Pokud jde o námitky, jež obviněný v obsahu dovolání s odkazem na konkrétní argumenty rozvedl, zaměřil je v zásadě proti třem okruhům. V prvním vytýkal nedůslednost soudů při vyhlašování rozsudku, ve druhém považoval za nesprávné, že část poškozených byla v přípravném řízení vyslechnuta ve formě neodkladných úkonů, čímž nebyla zaručena možnost obhájce se těch výslechů zúčastnit, což vedlo k jejich nepoužitelnosti v trestním řízení, a ve třetím vytýkal, že se nemohl dopustit trestného činu, jak byl vykvalifikován, protože, mezi oběma spolupachateli nebyla taková forma spolupráce, jak ji popisoval spoluobviněný J. P., jemuž soudy uvěřily.

K takto rozvedeným námitkám dovolací soud zmiňuje, že pokud jde o výhrady proti nepřítomnosti obhájce u některých vyšetřovacích úkonech, jedná se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a proto se dál správností postupu soudu v této souvislosti zabýval.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné dovolání podat, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

O zmíněný dovolací důvod jde v souladu se zákonem tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, což dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl, nebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale nebyla mu dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, jehož má právo se účastnit nebo mu být přítomen.

Přestože předmětný dovolací důvod dopadá na případy, kdy došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, je svým obsahem tento dovolací důvod užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srovnej rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 23/2007/II Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002, T- 413, věta 2.). Účelem tohoto dovolacího důvodu proto může být i možnost dosažení nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé.

V projednávané věci obviněný porušení obhajoby shledával v tom, že u některých osob, jež vystupují jako poškození u dílčích útoků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., pro něž mu bylo sděleno obvinění dne 16. 7. 2009, nebyl přítomen obhájce, a že byli nesprávně tito poškození vyslýcháni jako svědci při neodkladném úkonu.

K tomu je vhodné nejprve uvést, že podle § 160 odst. 4 tr. ř. je povahu úkonu jako neodkladného a neopakovatelného třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přitom přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, když soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda ten který úkon je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným. Neodkladným úkonem může být např. výslech svědka, pokud by vzhledem k nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty nesnesl z hlediska účelu trestního řízení odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Neodkladnost úkonu by mohla nastat i v případě výpovědi svědka a dalších úkonů prováděných se svědkem, kdy v důsledku uplynutí delší doby mezi spácháním trestného činu a zahájením trestního stíhání mohlo dojít k podstatnému oslabení důkazní hodnoty těchto úkonů proto, že svědek již nebude po zahájení trestního stíhání vůči určité osobě způsobilý vést konkrétní údaje potřebné ke ztotožnění pachatele trestného činu. Do protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je vždy třeba uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.

Nejvyšší soud z obsahu připojeného spisu shledal, že část poškozených byla vyslechnuta v postavení svědka poté, co bylo proti obviněnému dne 18. 12. 2008 podle § 160 odst. 1 tr. usnesením Policejního orgánu Okresního ředitelství Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování H. B. ze dne 18. 12. 2008, č. j. ORHB-965-122/TČ-2008-80 (č. l. 40), zahájeno trestní stíhání, ve kterém byli tito poškození konkretizováni [Nejvyšší soud poznamenává, že v rozsudku v bodě A Ib) jde o poškozené od prvního jména M. A. až k poškozenému M. D. včetně]. Dne 16. 7. 2009 bylo proti obviněnému usnesením Policejního orgánu Oddělení hospodářské kriminality H. B., Územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 16. 7. 2009, č. j. ORHB-965-318/TČ-2008-80, zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř., ve kterém mu bylo sděleno obvinění pro další útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a v němž byli zároveň uvedeni i další poškození, kteří byli v mezidobí (tedy mezi 18. 12. 2008 a 16. 7. 2009) vyslechnuti v postavení svědků podle § 160 odst. 4 tr. ř. (č. l. 49 spisu).

Dále se z obsahu spisového materiálu podává, že policejní orgány, které prováděly výslechy poškozených, do protokolů o výslechu vždy uvedly, z jakého důvodu je výslech každého svědka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděn, vždy s tím, že za takový důvod shledávaly v tom, že hrozilo, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost si zapamatovat rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování .

Je třeba také zdůraznit, že obviněnému byla obhájkyně Mgr. Irena Jonáková ustanovena podle § 39 tr. ř. dne 18. 12. 2008, a to na základě usnesení samosoudce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 0 Nt 473/2008 (č. l. 69). Tato obhájkyně byla o všech výsleších poškozených, tzn. včetně těch, kteří byli vyslýcháni v rámci úkonů neodkladných před zahájením trestního stíhání dne 16. 7. 2009, včas informována (srov. čl. l. 1101-1598). Obhájkyni tudíž bylo umožněno, aby se jednotlivých výslechů poškozených, byť byli vyslechnuti před zahájením trestního stíhání pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu v rámci neodkladných úkonů, mohla zúčastnit a klást poškozeným doplňující otázky. Tohoto práva obhájkyně nebo její koncipient u převážné většiny poškozených využili.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec tohoto dovolacího důvodu dodává, že soud s těmito důkazy nakládal v souladu se zákonem i v rámci hlavního líčení. Je totiž třeba zdůraznit, že při těchto neodkladných úkonech byl v souladu s § 158a tr. ř. vždy přítomen soudce, jenž v takovém případě odpovídal za zákonnost prováděného úkonu. Proto soud mohl výpovědi poškozených přečíst v souladu s § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., podle něhož lze protokol o výslechu svědka v hlavním líčení číst také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení zákona, šlo-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr. ř.

Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nelze přisvědčit námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a že nebylo možné některé z výpovědí poškozených v řízení před soudem jako důkazy použít, neboť, ač to není nezbytné, obhájkyni bylo umožněno, aby se těchto úkonů zúčastnila, a tohoto práva rovněž, jak je výše naznačeno, obhájkyně obviněného u mnoha výslechů využila. V řízení před soudem nebyli poškození, s výjimkou poškozené M. I., jako svědci vyslechnuti. Ani v tomto postupu nelze spatřovat porušení procesních pravidel, neboť soud se řídil možností, v případě splnění podmínek podle § 158 odst. 8 tr. ř. a § 158a tr. ř., postupovat v souladu s § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Jednotlivé výpovědi poškozených ze spisu přečetl a obviněného se v souladu s § 214 tr. ř. dotázal, zda-li se k důkazu chce vyjádřit (viz č. l. 2279-2281).

Na podkladě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud neshledal žádných pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení ani soudů a zdůrazňuje, že tyto postupovaly v souladu s ustanoveními trestního řádu a práva obviněného na jeho obhajobu plně respektovaly. Zcela na okraj lze připomenout, že soudy při zjišťování viny obviněného nevycházely pouze z výpovědí poškozených, ale také z dalších ve věci provedených důkazů, konkrétně z výpovědi spoluobviněného J. P., z výpisů z účtů ČSOB, a. s., a Komerční banky, a. s., na které jednotliví poškození vkládali finanční prostředky z důvodu zajištění půjčky, přičemž měl k dispozici i kamerové záznamy svědčící o vybírání těchto prostředků oběma spoluobviněnými.

Nejvyšší soud se zřetelem na tato zjištění neshledal výhrady vztahující se k porušení jeho práva na obhajobu za opodstatněné.

Jestliže obviněný dovolání odůvodnil též dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., je potřeba připomenout, že pod ně zařadil výhrady týkající se nedostatečného času, který soud prvního stupně věnoval vyhlášení rozsudku a nesprávného hodnocení výpovědi spoluobviněného J. P., z nichž dovozoval, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem, jenž mu je kladen za vinu.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

K námitce obviněného týkající se jím shledávaného nedostatku při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, je především nutné předeslat, že obviněný jej spatřoval v tom, že vyhlášení rozsudku podle časového vymezení v protokole o hlavním líčení trvalo pouze 15 min., což je doba, která podle jeho názoru neodpovídá rozsahu rozsudečného výroku, jak byl písemně zpracován, s tím, že na jeho vyhlášení, by soud potřeboval větší časový úsek. K tomuto obviněným spatřovanému nedostatku však Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že obviněný byl vyhlášení rozsudku osobně přítomen, jakož i další zúčastněné osoby, aniž by vznesl námitky proti způsobu vyhlášení rozsudku nebo proti tomu, že by rozsudek vyhlášen nebyl vůbec. Naopak podle protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 12. 2009 na č. l. 2286 plyne, že rozsudek byl vyhlášen a po jeho vyhlášení se zúčastněné osoby s právem na odvolání k tomuto svému právu vyjádřily.

K takto uplatněné výhradě je však nutné uvést, že z charakteru argumentace předestřené dovolatelem je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Námitka obviněného o tom, že vyhlášení rozsudku byl věnován podle časového údaje v protokole o hlavním líčení malý interval, by mohla být výhradou pouze proti nedostatkům nezákonnému procesnímu postupu ve smyslu § 128 tr. ř., avšak i v tom případě jen okrajově, neboť otázku, jak dlouho má trvat vyhlášení rozsudku, toto ustanovení jakkoli neupravuje ani nevymezuje. Takový argument není pod označený dovolací důvod ze všech shora uvedených důvodů podřaditelný (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Obviněný v dovolání napadené otázky týkající se neprávnosti výroku o vině (a jen potažmo i o výroku o náhradě škody a trestu), jež mimo jiné též zmínil, formuloval toliko na podkladě výhrad proti věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědi spoluobviněného J. P., neboť brojil proti tomu, že soud pro své úvahy z jeho výpovědi vycházel. Na rozdíl od spoluobviněným popsaných skutečností obviněný tvrdil, že mezi oběma pachateli nebyla taková spolupráce, aby bylo možné dovodit, že se dopustili činu společně a že nebylo možné obviněného uznat vinným za to, čeho se dopustil jen sám spoluobviněný.

Ve vztahu ke všem těmto zásadám je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Je totiž potřeba poukázat na to, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zajišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 tr. ř. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů, které se projeví až při konečném posouzení a zhodnocení veškerého důkazního materiálu. Zdůraznit je nutné i to, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu, který ze zákona zajišťují soudu prvního a druhého stupně (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/2003).

Kromě těchto pravidel je rovněž vhodné zdůraznit, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, ale je potřeba, aby byl takový důvod podložen konkrétními výhradami směřujícími proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci, neboť skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Při respektování všech těchto hledisek Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedenými námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. deklarovaný dovolací důvod právně relevantně nenaplnil.

Dalším z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jedné ze dvou zde alternativně uvedených podmínek. U první z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.

V daném případě tuto alternativu nebylo možné použít, protože odvolání obviněného bylo v posuzovaném případě v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto (přiměřeně srov. rozhodnutí č. T 481 s T 491, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).

Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z dalších důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. obviněný tvrdí existenci shora rozvedených důvodů. Jak však vyplývá z výše vyjádřeného názoru dovolacího soudu, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byl shledán jako zjevně neopodstatněný a další obviněným uplatněné či označené důvody nebyly obsahově naplněny. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Nejvyšší soud tak shledal, že soudy obou stupňů se dostatečně vypořádaly se všemi pro rozhodnutí podstatnými skutečnostmi, což náležitě odůvodnily také ve svých rozhodnutích. S ohledem na to, že dovolání považoval v podstatné části za zjevně neopodstatněné, odmítl ho jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2010 Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová