8 Tdo 114/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 122 odst. 2 tr. zákoník




8 Tdo 114/2013-36

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 o dovolání obviněného R. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 50 To 339/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 28/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ch. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 1 T 28/2012, byl obviněný R. Ch. uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 6. 9. 2011, v přesně nezjištěné době od 14.00 hod. do 14.15 hod., v D., v prostoru autobusového nádraží, v P., po předchozí dohodě s poškozeným ohledně vyřešení dopravní nehody, ke které došlo mezi jejich vozidly na silnici mezi obcemi H. T. D., v prostoru autobusového nádraží rychlou chůzí přišel k poškozenému J. C., který postával u odstaveného autobusu jako k řidiči autobusu zn. Neoplan provozovatele společnosti ČSAD Autobusy Plzeň, a. s., a před nejméně třemi osobami současně přítomnými, ihned po přistoupení k němu jej okamžitě a bez varování udeřil nejméně jedním prudkým úderem pravou rukou sevřenou v pěst do obličeje takovou intenzitou, že poškozený v důsledku tohoto nečekaného a razantního úderu upadl dozadu, kam za ním obviněný postoupil a dalším nejméně jedním razantním úderem vedeným pěstí do obličeje jej opětovně udeřil, a poté, když byl obviněný již na odchodu z místa a poškozený v důsledku dosavadních následků útoku na něj zavolal, se obviněný k němu vrátil a zašel za ním za autobus, mu při odchodu z místa vzal jeho mobilní telefon zn. Nokia C3 01, se kterým poté mrštil o silnici, tím jej rozbil, a způsobil tak poškozenému škodu ve výši nejméně 3.500,- Kč, když celý útok směřovaný vůči osobě poškozeného byl obviněným veden s takovou silou a razancí, že poškozený v důsledku fyzického napadení utrpěl zranění spočívající nejméně v krevní podlitině a otoku v oblasti levé očnice, v němž byla zavzata i malá tržná rána délky 10 mm, zlomení nosních kůstek provázené krvácením z nosních otvorů, pohmoždění spodní plochy pravého čelního laloku mozku podle CT velikosti 15 x 13 mm, úrazové subarachnoideální krvácení (pod měkké mozkové obaly) vlevo v rozsahu temenního laloku mozku, mírně vychýlené zlomení čelistního lícního komplexu vlevo zasahující až do spodiny a zevní stěny očnice a zlomení levého jařmového oblouku s podezřením na malé ložisko pohmoždění levého čelního a levého temenního laloku mozku, přičemž pro vznik zlomeniny čelistně lícního komplexu je nutná velká zraňující síla a podmínkou při uvažované formě brachiálního násilí je vysloveně razantní výpad ze strany útočníka, a toto zranění si v důsledku zhoršení zdravotního stavu vyžádalo dne 7. 9. 2011 letecký transport do Fakultní nemocnice v P. a provedení neurochirurgického operačního zákroku s hospitalizací ve Fakultní nemocnici v P. a v Domažlické nemocnici, a. s., trvající do 10. 11. 2011, a z dosud neukončenou léčbou, když je zřejmé, že zranění zanechá trvalé následky spočívající nejméně v tom, že část mozku v místě pohmoždění a krvácení je již trvale vyřazena a celý mozek postihla mírná atrofie zmenšení, a současně, že došlo k poškození zraku, a to porušením funkce hybnosti levého oka a vzniku dvojitého vidění diplopii, která má za následek nemožnost řídit motorové vozidlo, potíže při chůzi ze schodů, přecházení obrubníku, udržení rovnováhy apod.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

Citovaný rozsudek napadli odvoláními obviněný, okresní státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obviněného a poškozený J. C. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 50 To 339/2012, jednak k odvolání obviněného a okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl sám tak, že obviněného odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. b) odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a jednak odvolání poškozeného J. C. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Pohořala s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež zaměřil proti posouzení jemu za vinu kladeného jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zejména poukázal na to, že nelze vycházet jen z toho, jaká újma byla poškozenému způsobena, ale je nutné zvažovat všechny rozhodné souvislosti, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpeční hrozilo. Především bylo potřeba posuzovat, k jakému následku směřoval úmysl obviněného, což má význam pro možnost posouzení činu podle § 146 tr. zákoníku (učinil odkaz na rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Obviněný má však za to, že v jeho trestní věci zjištění subjektivní stránky trestného činu zcela chybí, a soudy ji dovozovaly hlavně z toho, že obviněný je starší než poškozený, což obviněný považoval za mylný a nesprávný závěr. Obviněný uvedl, že on i poškozený jsou obdobné tělesné konstrukce i výšky, a v době, kdy k činu došlo, se mu poškozený coby aktivní řidič autobusu v produktivním věku rozhodně nejevil jako starší člověk důchodového věku, u nějž by měl předpokládat jakékoli zdravotní komplikace. Obviněný brojil především proti právní kvalifikaci podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku na základě následku spočívajícího v poškození mozku, protože v tomto případě nejde o poškození důležitého orgánu v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že v rámci hodnocení viny dostatečně nepřihlížel k tomu, že poškozený nebyl zdráv a trpěl zdravotními komplikacemi, pro které musel užívat lék na ředění krve Warfarin, jenž ve svém důsledku zapříčinil krvácení do mozku. Tento závěr soudu je podle něj v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaného MUDr. Pavlem Mandysem, z něhož vyplynulo, že na krvácení do mozku poškozeného měla významný, ne-li rozhodující, podíl farmakologicky, lékem Warfarin, zpomalená krevní srážlivost. V této skutečnosti dovolatel spatřuje přerušení příčinné souvislosti mezi napadením poškozeného a následkem, který u něj nastal a jejž obviněnému nelze klást za vinu. Současně obviněný zdůraznil, že není osobou, která by disponovala nebo měla disponovat nějakými zvláštními znalostmi ohledně toho, co může způsobit úder pěstí do obličeje, neboť nemá žádný speciální výcvik, ani neovládá žádné bojové sporty, naopak je člověkem, který se nikdy nepral. Ze všech uvedených důvodů má obviněný za to, že je mu chybně přičítána odpovědnost za způsobený následek, neboť nebylo prokázáno, že by svým jednáním směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví nebo že by byl alespoň srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému těžkou újmu na zdraví způsobit.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 50 To 339/2012, a poté aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, případně aby Nejvyšší soud sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265 o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, konstatovala, že obviněný zvolený dovolací důvod uplatnil právně relevantně, neboť namítl nedostatek svého zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním a způsobeným následkem v podobě krvácení do mozku poškozeného, jelikož nemohl předvídat, že obviněný užívá lék, který způsobuje nadměrnou krvácivost. Ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu připomenula, že útočí-li pachatel na jinou osobu, nemůže bez dalšího vycházet z předpokladu a spoléhat se na to, že jde o osobu zcela fyzicky zdravou, tedy bez jakýchkoliv zdravotních komplikací, které by mohly mít vliv na účinnost jeho útoku. Poukázala na rozdíl mezi vědomou nedbalostí a eventuálního úmyslu, tudíž tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale v eventuálním úmyslu. Aktuální zdravotní stav osoby, na niž je útočeno, pakliže není útočníku známa, je víceméně náhodná okolnost, na níž nelze s výjimkou nejmarkantnějších jevů patrných z věku a vzezření osoby s určitostí usuzovat. V posuzované trestní věci bylo postaveno najisto, že obviněný zaútočil na poškozeného ranami pěstí do obličejové části hlavy, přičemž se jednalo nejméně o dva údery, kdy při jednom z nich měl poškozený za hlavou pevnou podložku. V důsledku nezpochybnitelného útoku obviněného utrpěl poškozený zlomeninu horní čelisti a jařmového oblouku, čímž vznikl tlak v očnici, který měl za následek vznik diplopie, tedy dvojitého vidění poškozeného. V důsledku úderu došlo i k pohmoždění mozku v předním laloku a ke komplikacím spojených s krvácením do mozku poškozeného, které skutečně mohly být sekundárně způsobeny vlivem předchozí léčby lékem na ředění krve Warfarinem. V přímé souvislosti s fyzickým napadením poškozeného proto došlo ke dvojitému vidění poškozeného a k nevratnému poškození mozku v jeho předním laloku, čímž poškozenému byla způsobena těžká újma na zdraví podle ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) a i) tr. zákoníku, a to v podobě poškození důležitého orgánu a delší doby trvající poruchy zdraví. Plně se proto ztotožnila se závěry odvolacího soudu, že následek spočívající v těžké újmě na zdraví iniciovalo právě jednání poškozeného, a pokud následně přistoupila ve vztahu ke konkrétnímu poškození mozku i příčina další, nedošlo tím k přerušení příčinné souvislosti mezi inkriminovaným jednáním a nastalým následkem. Uzavřela, že skutečnost, že poškozený užíval lék na ředění krve, nemá vliv ani na subjektivní stránku trestného činu, neboť bylo nepochybně prokázáno, že obviněný jednal v eventuálním úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poněvadž pro dovození úmyslného jednání u obviněného není podstatné to, zda chtěl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, ale zda s takovým následkem mohl v reálných souvislostech určených konkrétní situací počítat. Ze všech zjištěných souvislostí dospěla k závěru, že obviněný byl srozuměn s následkem, který u poškozeného nastal, neboť razantní a opakovaný útok pěstí do obličejové části hlavy je způsobilý těžkou újmu na zdraví i zdravému člověku přivodit. Protože posouzení skutku soudy obou stupňů považuje za správné, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

S odkazem na dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání vytýkal nesprávnost právního posouzení jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku pro neuvážení všech rozhodných okolností vztahujících se k povaze a důvodům, pro něž vzniklý následek v podobě těžké újmy na zdraví nastal, jsou jeho výhrady podřaditelné pod uvedený dovolací důvod.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Těžká újma na zdraví je definována v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je vymezena dvěma podmínkami, a to, že vždy musí jít o vážnou poruchu na zdraví nebo vážné onemocnění a musí současně odpovídat některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se shodly na tom, že zranění, které obviněný poškozenému způsobil, vykazuje znaky poškození důležitého orgánu podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku delší dobu trvající poruchy zdraví. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že by se u poškozeného jednalo též o těžkou újmu na zdraví spočívající v podstatném oslabení funkce smyslového ústrojí podle § 122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve ztrátě či podstatném snížení pracovní způsobilosti ve smyslu § 122 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (viz strany 7 až 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se za poškození důležitého orgánu považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. V případě nebezpečí pro život musí jít o poranění, které je provázeno některou život ohrožující komplikací (viz rozhodnutí č. R II/1965 Sb. rozh. tr.). Závažný déletrvající nebo trvalý je takový stav, který odpovídá těžké újmě na zdraví jiného druhu podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

Podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se za těžkou újmu považuje delší dobu trvající porucha zdraví, tj. vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezují způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (srov. např. rozhodnutí č. 5/1962, č.13/1966, č.18/1969 Sb. rozh. tr.).

Rovněž je nutné zdůraznit, že způsobit těžkou újmu na zdraví je možné jakýmkoliv jednáním (konáním nebo opomenutím), jehož následkem je těžká újma na zdraví, a přitom není rozhodné, jakých prostředků bylo při něm užito, zda šlo o jednání jednorázové nebo postupné a dlouhodobé.

Z hlediska těchto znaků je nutné posuzovat i čin obviněného a je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se této otázce věnovaly v dostatečné míře. Jen pro úplnost je vhodné poukázat na to, že pokud jde o mechanizmus, jakým obviněný poškozenému zranění způsobil, je podle skutkových zjištění zřejmé, že následky na zdraví poškozeného vznikly tím, že obviněný stojícímu poškozenému dal minimálně jednu ránu pěstí mířenou do obličeje, po níž poškozený upadl, a poté obviněný na obličejovou část poškozeného zaútočil znovu a zasadil mu další ránu, kdy obě byly vedeny prudkým a razantním úderem.

Pokud jde o vzniklá zranění, jež byla tímto mechanizmem poškozenému způsobena, jak se podle obsahu zpracovaných znaleckých posudků z oboru soudního lékařství i očního lékařství podává, lze vzniklá zranění rozdělit na dvě fáze. Za prvé jde o ta zranění, která vznikla přímým působením síly pěsti obviněného na obličej poškozeného, za druhé jde o komplikaci v podobě krvácení do mozku. Do první skupiny patří zranění, která podle popisu skutku na základě výsledků znaleckého zkoumání spočívají v krevní podlitině a otoku v oblasti levé očnice s malou tržnou rankou délky 10 mm, zlomení nosních kůstek provázené krvácením z nosních otvorů, pohmoždění spodní plochy pravého čelního laloku mozku velikosti 15 x 13 mm, vychýlené zlomení čelistně lícního komplexu vlevo zasahující až do spodiny a zevní stěny očnice a zlomení levého jařmového oblouku. Tato zranění, jak se podává zejména ve znaleckému posudku znalce MUDr. Pavla Mandyse (srov. č. l. 128 až 131, 143 až 146), spočívají především v tom, že došlo k plnému zásahu oční jamky, a tak i ke zlomení poměrně pevného čelistně lícního komplexu (viz str. 130). Právě tato vychýlená zlomenina horní čelisti způsobila útlak struktur oční jamky úlomkem kosti, v důsledku které došlo u poškozeného k dvojitému vidění. Tyto úrazové změny rovněž vedly k pohmoždění mozku. K následku utrpěného zranění, který se projevil ve zrakové poruše spočívající ve dvojitém vidění (diplopii), se vyjádřil i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví očního lékařství, Prof. MUDr. Pavel Těšínský, Dr.Sc., který potvrdil, že zlomeniny obličejových kostí, tj. levé očnice, jařmového oblouku a nosu, ohrozily stav poškozeného posunem obsahu očnice a inkarcerací očních svalů a způsobily následně uvedené dvojité vidění.

Oba jmenovaní znalci tato zranění, která vycházela z přímého kontaktu obviněného s obličejem poškozeného a vznikla jednoznačně ve zcela bezprostřední návaznosti na útok, který obviněný proti této části hlavy poškozeného vedl, posoudily jako zranění, která měla z medicínského pohledu povahu těžkých zranění. Znalec MUDr. Pavel Mandys se přímo vyjádřil, že jenom zranění spočívající ve vychýlené zlomenině čelistně lícního komplexu si vyžádala léčení po dobu několika týdnů. Navíc, jak oba znalci shodně potvrdili, právě tyto zlomeniny obličejových kostí s jejich vybočením měly za následek pohmoždění mozku v této části spodní plochy očního laloku a zasáhly rovněž i do faktické funkce oka natolik, že vyvolaly oční vadu spočívají v diplopii, tj. dvojím vidění. Tento následek znalec z očního lékařství popsal jako trvalý následek, který přetrvával ještě pět měsíců po utrpěném úrazu. Uvedená porucha se projevila konkrétně v tom, že poškozený nejenom že nebyl schopen řídit motorové vozidlo, ale byl i odkázán na druhou osobu, měl potíže při chůzi ze schodů i při sledování televize a čtení apod. Podle znalce tato porucha vidění může přetrvávat několik měsíců, a nelze vyloučit dokonce ani nutnost další operace.

Nejvyšší soud ze všech těchto zjištění v souladu se závěry soudů obou stupňů shledal, že obviněný v uvedeném rozsahu způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, jak ji vymezuje ustanovení § 122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku, protože poškozenému způsobením zmíněných popsaných zlomenin v obličeji přivodil vážnou poruchu zdraví, neboť v jejich přímém důsledku došlo k pohmoždění jednak oka, a tím k porušení schopnosti vidění, a jednak i k pohmoždění mozku. Obviněný tak ohrozil přímo životně důležité orgány, jejichž porušením poškozeného ohrozil vážným způsobem na zdraví.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné doplnit, že delší dobu trvající poruchou zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku omezující poškozeného po tuto dobu v obvyklém způsobu života se podle ustálené judikatury rozumí doba trvající nejméně šest týdnů. Jelikož v době rozhodování soudy nižších stupňů v této trestní věci dvojité vidění poškozeného přetrvávalo, jak se podává z popsaných skutkových zjištění, byla naplněna i takto okolnost představující těžkou újmu na zdraví.

Soudy z těchto důvodů v souladu s podmínkami vymezeným v § 122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku správně shledaly, že u poškozeného z uvedených důvodů došlo ke vzniku těžké újmy na zdraví.

Pokud jde o druhý důsledek, který obviněný zejména v podaném dovolání vytýká, spočívající v další komplikaci projevující se v krvácení do mozku, což vedlo k dalším komplikacím v podobě zhoršení zdravotního stavu při léčení prvotních zranění poškozeného, nejsou tyto skutečnosti pro právní posouzení činu obviněného významné.

Lze tedy v souladu s obhajobou a tím, jak již naznačil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 7 uzavřít, že krvácení do mozku poškozeného je okolnost, která v dané situaci sice byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, neboť vznikla v důsledku úrazu, který poškozenému způsobil, avšak šlo o okolnost, která se k již vzniklým zraněním přidružila.

Uvedená další komplikace však nemá z hlediska hodnocení povahy zranění, které obviněný svým činem způsobil, podstatný význam, neboť i bez jejího zvažování, již způsobené zlomeniny obličejových kostí vedly ve svém přímém důsledku ke zraněním, která mají povahu těžké újmy na zdraví, jak bylo výše vysvětleno. Proto lze v této souvislosti navazující krvácení do mozku nebrat do úvahy, neboť přímým útokem vzniklých zranění naplňujících podmínky § 122 odst. 2 písm. e) a i) tr. zákoníku tato ovlivnit nemůže.

Shledaly-li soudy obou stupňů zcela v souladu s výsledky provedeného dokazování, že obviněný poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, pak není pochyb, že takové zranění vykazující znaky těžké újmy na zdraví obviněný způsobil úmyslně, jak předpokládá zločin podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, u nějž je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. K naplnění subjektivní stránky u tohoto trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Pokud úmysl obviněného způsobit těžké zranění ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku z provedených důkazů přímo nevyplynul, soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat tak, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (viz. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Z hlediska způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžký následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).

Pro závěr o naplnění subjektivní stránky je třeba vycházet ze skutkových zjištění učiněných a popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jimiž je Nejvyšší soud při svém rozhodování vázán. Z těchto zjištění se podává, že obviněný ihned po přistoupení k poškozenému jej okamžitě a bez varování udeřil nejméně jedním prudkým úderem pravou rukou sevřenou v pěst do obličeje takovou intenzitou, že poškozený v důsledku tohoto nečekaného a razantního úderu upadl a dalším nejméně jedním razantním úderem vedeným pěstí do obličeje jej opětovně udeřil . Z uvedeného je zřejmé, že útok proti tělesné integritě, konkrétně obličejové části poškozeného, byl obviněným veden velkou silou s velkou razancí, v jejímž důsledku poškozený, který po první útočníkově ráně upadl na zem, kde mu obviněný zasadil další ránu opět mířenou do obličeje. Předně je potřeba uvést, že je obvyklé, že právě ránou vedenou pěstí do obličeje, je-li taková rána prudká a razantní, lze způsobit v obličeji vážná poranění. Obzvláště pak, pokud taková rána směřuje přímo do oblasti oka, které není chráněno žádnou kostní konstrukcí, a je proto velmi lehce zasažitelné. Právě do těchto míst v obličeji obviněný ránu vedl a zcela cíleně tak zasáhl oko a jeho bezprostřední okolí. Následky, které vznikly v podobě zlomenin obličejových kostí, vykazují sílu i tvrdost úderu, a to navíc i opakovaného, který měl zcela přirozeně ty devastační účinky, k nimž u poškozeného došlo.

Z tohoto způsobu vedení útoku a místu, kam údery obviněného směřovaly, nadto při druhém útoku rovněž s velkou silou a razancí proti obličeji osoby ležící na zemi, je zjevné minimálně srozumění obviněného s možným následkem, resp. účinkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, neboť si za této situace musel být vědom, že opakovanými silnými údery pěstí do obličeje jiného člověka je možný a dokonce pravděpodobný vznik těžkých zranění např. oka, mozku, čelisti, apod., byť jejich způsobení nebylo jeho přímým záměrem (srov. stranu 16 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud soudy na podkladě všech rozvedených skutečností dospěly k závěru, že zranění poškozeného vykazuje znaky těžké újmy na zdraví spočívající v poškození důležitého orgánu a představují delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku, nepochybily, neboť pro tyto závěry měly dostatek podkladů a uvedené znaky vyplynuly z výsledků provedeného dokazování.

Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považoval dovolání obviněného za neopodstatněné, neboť ve shodě se soudy nižších stupňů shledal naplněnými všechny znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž však obviněný v dovolání žádné výhrady nevznesl).

Na podkladě výše rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů uplatněná právní kvalifikace byla užita plně v souladu se všemi zákonnými hledisky. Jelikož napadená rozhodnutí nevykazují vady obviněným vytýkané, jeho dovolání bylo posouzeno jako zjevně neopodstatněné a jako takové bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve smyslu požadavku obviněného podle § 265 o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon trestu, v němž se obviněný nachází.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová