8 Tdo 1136/2005
Datum rozhodnutí: 21.09.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1136/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2005 o dovolání obviněného P. B. nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. P. (v jiné trestní věci), proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 To 665/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 1/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 To 665/2004, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 19 T 1/2004, v části týkající se obviněného P. B.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 19 T 1/2004, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den v měsíci červenci 2003 na přesně nezjištěném místě v S., opatřil dopis na originálním hlavičkovém papíře společnosti S. LB, s. r. o., se sídlem L., s pravým razítkem společnosti a podpisem jejího jednatele A. K., ve kterém bylo dne 10. 7. 2003 na adresu spoluobviněného R. G. nepravdivě uvedeno, že mu byl přidělen byt na vlastní náklady, a to v S., a tento dopis jako pravý předal obviněnému R. G. a převzal od něho za zprostředkování částku 2.000,-- Kč a následně dne 1. 8. 2003 se spoluobvinění R. G. a M. G. do uvedeného bytu, jehož vlastníkem je společnost S. LB, s. r. o., se sídlem L., v dobré víře nastěhovali, načež poté, co byli dne 15. 8. 2003 jednatelem společnosti A. K. upozorněni na to, že jim byt přidělen nebyl a užívají jej protiprávně, přislíbili byt vyklidit do 20. 8. 2003, což však neučinili, a od 21. 8. 2003 byt neoprávněně užívali do 6. 1. 2004 . Za to byl podle § 209 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněných R. G. a M. G.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 To 665/2004, odvolání obviněného P. B. podané proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. S. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že odvolací soud neměl jeho odvolání zamítnout jako nedůvodné, protože soud prvního stupně pochybil v právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, v němž nebylo možné shledat naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti konstatoval, že dopis, který měl podle skutkových zjištění vyhotovit a předat R. G., svým obsahem toliko sděluje, že společnost S. LB, s. r. o., manželům G. přiděluje byt, a nemůže tudíž vyvolat účinky spojené se získáním bytu, protože ty mohou nastat až na základě nájemní smlouvy. I když obviněný zpochybnil závěr soudů, že je autorem předmětného dopisu právě on, připustil, že za situace, kdy manželé G. neuzavřeli nájemní smlouvu, společnost S. LB, s. r. o., nebyla omezena v dispozici se svým majetkem, neboť samotný dopis neopravňoval manžele G. k nastěhování do bytu, který tato společnost vlastnila. To mohli učinit až poté, co by byla sepsána nájemní smlouva, jejíhož uzavření měli vyčkat. Vyhotovením falešného dopisu obsahujícího příslib přidělení bytu nemohl obviněný jmenované společnosti způsobit vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl. Jiná situace by podle jeho názoru nastala tehdy, pokud by vyhotovil falešnou nájemní smlouvu opatřenou podpisy jednatele společnosti.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené rozhodnutí a sám aby ho zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., v rámci svého vyjádření poukázala na dva okruhy vytýkaných vad. Ve vztahu k výhradám týkajícím se otázky průkaznosti faktu, zda obviněný mohl být autorem dopisu obsahujícího nepravdivý údaj o přidělení bytu manželům G., zdůraznila, že se jedná o námitku skutkové povahy, k níž není možné v dovolacím řízení přihlížet. Pokud obviněný vytýkal, že samotný dopis nemůže vyvolat účinky spojené s uzavřením nájemní smlouvy zakládající právo nájmu konkrétního bytu a tím omezení dispozičního práva k majetku společnosti S. LB, s. r. o., shledala v této části dovolání podaným v souladu s označeným dovolacím důvodem s tím, že mu nelze přikládat navrhovaný právní význam. Zdůraznila, že se obviněný na základě popsaných skutkových zjištění prostřednictvím označeného dopisu nedopustil takového jednání, kterým by uvedenou obchodní společnost uvedl jakkoliv v omyl v otázce týkající se dispozičního práva s uvedeným bytem, protože jde o oblast vlastnického práva, na které trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. nedopadá, neboť poskytuje ochranu pouze právům nemajetkové povahy. Škodlivý následek představovaný zásahem do nemajetkových práv však shledala u manželů G., u kterých došlo k zásahu do sféry jejich sociální jistoty představované základní životní potřebou bydlení a k narušení jejich dobré víry o oprávněnosti jejího uspokojení. Z tohoto dovodila vznik vážné újmy na právech nemajetkové povahy, a následně i trestní odpovědnost obviněného P. B. za trestný čin poškozování cizích práv § 209 odst. 1 tr. zák., jehož znaky skutkové podstaty v těchto souvislostech shledala naplněné. Navrhla proto, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.

Podle uvedeného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

V rozporu s těmito zákonnými hledisky bylo dovolání podáno v té části, kde dovolatel vyjádřil pochybnosti o skutkových zjištěních soudu prvního stupně, podle nichž měl být autorem dopisu, jímž bylo manželům G. sděleno, že jim společnost S. LB, s. r. o., přiděluje byt. Tato námitka na označený dovolací důvod nedopadá, protože se netýká právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Dovolací soud se jí nemohl zabývat, protože jde o argumentaci, která nedopadá ani na žádný jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b tr. ř.

V další části svého dovolání obviněný soudům obou stupňů vytýkal zejména nedostatky v posouzení okolností majících význam pro zjištění následku, který považoval za nesprávně vymezený, a v důsledku toho zpochybnil i opodstatněnost použité právní kvalifikace. Takto charakterizované námitky mají právní povahu, Nejvyšší soud je posoudil jako podané v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože neshledal okolnosti, pro které by byl povinen dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Protože obviněný své výtky zaměřil proti nedostatkům právní kvalifikace, je nejprve třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že a) uvede někoho v omyl, nebo b) využije něčího omylu.

Jak již z této zákonné dikce plyne, objektem tohoto trestného činu jsou cizí práva, za něž jsou ve smyslu této trestně právní ochrany považována jiná než majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., a to i práva právnických osob, kolektivních orgánů apod., jakož i práva státu. Vyjdeme-li z opaku smyslu této zásady, pak pod takto vymezená cizí práva nelze zahrnout práva mající majetkovou povahu, neboť ta jsou chráněna ustanovením § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu.

Pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o práva, které jsou spjata s majetkem. Majetkem se rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) příslušící určitému subjektu a vyjadřuje, co někomu patří, co někdo vlastní, co náleží výlučně jediné osobě. Za majetek se označuje každé penězi ocenitelné právo, v užším smyslu vlastnictví, tedy neomezené a výlučné právo k věci nebo nehmotnému statku, právo disponovat s věcí nebo s nehmotným statkem jakýmkoliv právem dovoleným způsobem, zejména je držet, užívat, požívat, nakládat s ním a vyloučit každého, kdo by v tom oprávněného rušil. Jde o neomezená práva užívání a disponování, která lze poprávu vykonávat nad jednotlivou věcí nebo nehmotným právem tj. neomezená práva užívání a disponování. Práva vlastníka jsou vymezena v ustanovení § 123 obč. zák., podle něhož je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Vlastnické právo je charakteristické tím, že vlastník vykonává svá oprávnění svou mocí, tedy mocí nezávislou na současné existenci moci kohokoliv jiného k téže věci.

Na základě tohoto vymezení majetkových práv lze určit, že nemajetkovými právy jsou každá jiná práva, která se svým obsahem nedotýkají majetku ani úkonů s ním souvisejících.

Pro úplnost je s ohledem na námitky obviněného a v duchu těchto obecných zásad vhodné dodat i to, že k naplnění znaků trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák. je nutné jednak způsobení vážné újmy na takto vymezených cizích nemajetkových právech a jednak jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posuzovat ad hoc, tj. se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Uvedením v omyl je pak takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod.

Podle skutkových zjištění je obviněnému kladeno za vinu, že opatřil dopis na originálním hlavičkovém papíře společnosti S. LB, s. r. o., s pravým razítkem společnosti a podpisem jejího jednatele A. K., ve kterém bylo dne 10. 7. 2003 na adresu obviněného R. G. uvedeno, že mu byl přidělen byt na vlastní náklady, a tento dopis jako pravý předal obviněnému R. G. a převzal od něho za zprostředkování částku 2.000,-- Kč. Na takto ve skutkovém zjištění vymezené trestné jednání obviněného navazuje trestná činnost obviněných R. G. a M. G., která byla posouzena jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že se dne 1. 8. 2003 do uvedeného bytu, jehož vlastníkem je společnost S. LB, s. r. o., v dobré víře nastěhovali, načež poté, co byli dne 15. 8. 2003 jednatelem společnosti A. K. upozorněni na to, že jim byt přidělen nebyl a užívají jej protiprávně, přislíbili byt vyklidit do 20. 8. 2003, což však neučinili a od 21. 8. 2003 byt neoprávněně užívali do 6. 1. 2004.

Uvedená skutková zjištění vyjadřují, že v rámci trestného jednání obviněného a následně i obviněných manželů G., byl předmětem jejich trestného jednání byt v v S., který měla ve vlastnictví společnost S. LB, s. r. o.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 8) lze dále zjistit, že za následek, který obviněný svým jednáním způsobil, je považována vážná újma na právech, jež vznikla jak společnosti S. LB, s. r. o., tak i manželům G. Za vážnou újmu na právech společnosti S. LB, s. r. o., považoval nalézací soud to, že tato společnost musela vynaložit značné úsilí k tomu, aby přiměla G., aby se z bytu odstěhovali, byla nucena toto řešit soudní cestou, neboť G. dobrovolně byt neopustili. I v případě dobrovolného opuštění G. předmětného bytu by vážná újma spočívala v tom, že obviněný B. převzal za společnost dispoziční právo k bytu a tento bez vědomí a souhlasu společnosti přidělil manželům G. Společnosti tedy jednáním obviněného B. bylo odejmuto právo volně disponovat s vlastním majetkem. Vážná újma na právech vznikla také spoluobviněným manželům G., když tito se do předmětného bytu nastěhovali v domnění, že jednají oprávněně, byt na své náklady zrekonstruovali a následně byli vyzváni, aby byt opustili . Z tohoto odůvodnění, které koresponduje se skutkovými zjištěními, plyne, že v daném případě je za předmět trestného jednání obviněného považováno poškození majetkových práv společnosti S. LB, s. r. o., jako vlastníka bytu na jedné straně a obviněných manželů G. jako neoprávněných nájemců tohoto bytu, byť zpočátku v dobré víře vystupujících, na straně druhé.

Došlo-li k porušení práv spojených s vlastnictvím a užíváním bytu, nelze takto určený předmět útoku podřadit pod nemajetková práva, kterými je vymezen objekt trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák., protože práva k bytům jsou svým charakterem majetkovými právy.

Právní úpravu vlastnického práva k nemovitostem, jmenovitě k bytům a nebytovým prostorám, občanský zákoník sám výslovně neupravuje, ale v rámci ustanovení § 125 obč. zák., které je zařazeno v části druhé, věcná práva, v hlavě I. upravující vlastnické právo, odkazuje na zvláštní právní úpravu obsaženou v zákoně č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Není proto pochyb o tom, že jde o majetkové právo, do jehož výkonu obviněný svým trestným jednáním zasáhl, jak ostatně uvedl i nalézací soud na str. 8 svého rozsudku, a to jak ve vztahu ke společnosti S. LB, s. r. o., tak i k manželům G., neboť veškerá práva jednáním obviněného dotčená měla majetkovou povahu. Jednáním obviněného tak nebyl naplněn základní znak skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák., protože následkem činu obviněného byl ohrožen jiný než touto konkrétní skutkovou podstatou určený objekt.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal důvodným, neboť dospěl k závěru, že činem, jímž byl obviněný P. B. uznán vinným, nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák., a protože soudy obou stupňů v rozporu se shora rozvedenými zásadami trestné jednání obviněného P. B. chybně podle § 209 odst. 1 tr. zák. posoudily, nemohla napadená rozhodnutí obstát, a dovolací soud proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 To 665/2004, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 19 T 1/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení též zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o zrušení napadeného rozhodnutí a o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Pro to, aby zjištěná pochybení byla odstraněna, bude na soudu prvního stupně, jemuž byla věc pro další řízení vrácena, aby znovu ze všech rozhodných hledisek posoudil, zda popsaným skutkem obviněný naplnil znaky konkrétního trestného činu, eventuelně zda se nabízí možnost doplnit dokazování o další důkazy, jejichž provedením by byly objasněny nové okolnosti významné pro právní posouzení. Pokud takové závěry ani po doplnění dokazování nebude možné učinit a na jednání obviněného nebude dopadat žádná skutková podstata trestného činu uvedená v trestním zákoně, bude potřebné zvažovat, zda se nejedná o přestupek. Jestliže ani pro takový závěr nebude dostatek podkladů, nezbude než obviněného žalovaného skutku zprostit.

V těchto souvislostech Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že prozatím jednání obviněného, jak bylo ve skutkových zjištěních popsáno, nemůže být posouzeno nejenom podle § 209 tr. zák., ale bez dalšího dokazování ani jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., pro který by sice svědčilo, jak je shora vysvětleno, že byl obviněným porušen objekt spočívající v poškození majetkových práv, neboť majetková práva v případě trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. jeho ochrany požívají, ale této právní kvalifikaci brání nedostatek skutečností naplňujících znak způsobení škody nikoli nepatrné . Škoda by mohla v důsledku jednání obviněného vzniknout jak poškozeným G., tak i na majetku společnosti S. LB, s. r. o., avšak pro takový závěr nejsou podklady, protože této otázce prozatím nebyla věnována potřebná pozornost. Je tudíž velmi sporné, zda ke vzniku takové škody v této trestní věci vůbec mohlo dojít, když ani na straně společnosti S. LB, s. r. o., ani u obviněných G. doposud nevyšly najevo skutečnosti svědčící o vzniku majetkové újmy. Naopak je nutné uvážit, že obvinění manželé G. do bytu investovali jisté vlastní finanční prostředky, když na vlastní náklady v bytě provedli některé úpravy, a lze předpokládat, že tím byt zhodnotili (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), a za dobu, po kterou v bytě bydleli, zasílali na adresu vlastníka bytu měsíčně částku 1.900,- Kč. Za účelem zjištění škody by bylo nutné zkoumat, zda takto neoprávněně a bez právního titulu přijímaná částka byla obviněným G. vrácena či nikoliv, a uvažovat, zda došlo ke vzniku majetkové újmy. U obviněných G. by za škodu ve smyslu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. mohly být považovány prostředky vložené do rekonstrukce bytu či uhrazený nájem, což však vylučuje okolnost, že šlo o jejich dobrovolné úhrady.

Nebude-li prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., Nejvyšší soud upozorňuje na možnost posouzení činu obviněného z hlediska akcesority účastenství ve formě organizátorství nebo návodu podle § 10 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zák. k trestnému činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák., jež je kladen za vinu obviněným manželům G. I když by jednání obviněného P. B. vykazovalo znak zosnování jako jedné z forem organizátorství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (protože čin inicioval, vymyslel plán, jak ho provést, vyhledal osoby, které se na něm podílely a koordinoval chování obviněných G.), tomuto právnímu posouzení brání skutečnost, že se obviněný přímo nepodílel na trestném jednání manželů G., neboť jejich skutek s trestnou činností kladenou mu za vinu podle popisu skutku nekoresponduje.

Nejvyšší soud v tomto přehledu úvah, jimiž se bude muset nalézací soud zabývat, považuje za vhodné zvážit i právní kvalifikaci podle § 209 tr. zák., jíž by bylo možné vystavět na vzniku nemajetkové újmy u obviněných G., kterou zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, jako vážné újmy jim způsobené ve sféře jejich sociální jistoty vztahující se k bydlení jako základní životní potřebě. Nejvyšší soud na základě doposud provedených důkazů, ale i s ohledem na existující právní úpravu upozorňuje, že pokud jde o právo na bydlení, není nikde konkrétně zákonem garantováno, není tedy vynutitelné a není na ně ani právní nárok. Současně je nutné zvažovat i to, že obviněný nebyl v takovém postavení, z jehož titulu by byl povinen respektovat či zaručovat právní jistoty těchto obviněných, a proto úvahu státním zastupitelstvím zmíněnou dovolací soud považuje za neodůvodněnou.

Všemi těmito úvahami, právními názory a zásadami se v dalším řízení bude muset soud prvního stupně zabývat. Dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že při novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně povinen se řídit ustanovením § 265s tr. ř., podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Na závěr Nejvyšší soud poznamenává, že nerozhodoval ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného P. B., neboť v době projednávání věci Nejvyšším soudem obviněný vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen na základě rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3T 170/2001, tedy obviněný v současné době nevykonává trest, který byl k dovolání obviněného zrušen.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová