8 Tdo 1129/2005
Datum rozhodnutí: 22.09.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1129/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2005 o dovoláních obviněných F. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., a R. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 5 To 525/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 4/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. O. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění F. O. a R. Š. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 6 T 4/2004, uznáni vinnými, že

obviněný F. O.

dne 29. 12. 2003, kolem 16:50 hodin v B., před domem, spolu s dosud neustanoveným spolupachatelem, přistoupil k F. S., a pod hrozbou fyzického násilí po něm požadoval vydání finanční částky, načež poškozený ze strachu vydal každému 100,- Kč, poté mu neustanovený spolupachatel z ruky vytrhl i částku 600,- Kč,

přičemž obviněný F. O. se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 1995, sp. zn. 2 T 106/1995, který nabyl právní moci dne 18. 1. 1996, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a tento vykonal dne 11. 11. 1998,

obvinění F. O. a R. Š. společně

dne 13. 2. 2004, kolem 02:00 hodin v B., v průběhu jízdy autobusu, od zastávky H. n. na zastávku K. v B., oba chytali D. H. za ruce, lomcovali s ním, F. O. se jej pokoušel prošacovat v úmyslu odcizit nějaké věci, když je poškozený odstrčil, R. Š. jej opětovně chytal za ruce a F. O. mu vzal z levé náprsní kapsy saka peněženku s částkou 150,- Kč a tři průkazy, načež poškozený pokračoval v jejich pronásledování, a když je dostihl, obviněný F. O. mu vrátil 150,- Kč a osobní doklady,

přičemž obžalovaný F. O. se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 1995, sp. zn. 2 T 106/1995, který nabyl právní moci dne 18. 1. 1996, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a tento vykonal dne 11. 11. 1998, a obviněný R. Š. se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. 6 T 97/1998, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 3 To 574/1998, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a tento vykonal dne 19. 9. 2002.

Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v případě obviněného F. O. jako dvojnásobný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a v případě obviněného R. Š. jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Za to odsoudil obviněného F. O. podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 42 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 1 (správně odst. 2) písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněného R. Š. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 1 (správně odst. 2) písm. d) tr. zák. zařadil rovněž do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně uložil obviněnému F. O. ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozenému F. S., škodu ve výši 800,- Kč.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, jež projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2004, a usnesením sp. zn. 5 To 525/2004 je obě jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení odvolacího soudu (včetně rozsudku soudu prvního stupně) napadli obvinění dovoláními, přičemž obviněný F. O. tak učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. Z. U. a obviněný R. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. I. N.

Obviněný F. O. svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil proti výroku o vině, trestu i náhradě škody (přičemž zdůraznil, že jeho námitky se týkají především skutku, který měl spáchat společně s obviněným R. Š.) a opřel jej jednak o důvod dovolání stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v důsledku těchto pochybení mu byl uložen nepřiměřený trest.

Jmenovaný obviněný v prvé řadě namítl zkrácení jeho práva na obhajobu, které spatřoval v tom, že soud neprovedl jím navrhované důkazy. Za nedostatek v tomto směru označil zejména to, že soud nezjistil ani totožnost řidiče, který příslušný autobus v předmětné době řídil, ani jména jiných osob, které v autobuse v té chvíli cestovaly, a dále že nepostupoval v souladu s § 118 tr. ř. a neopatřil znalecký posudek, jenž by se vyslovil k duševnímu stavu poškozeného D. H. Rozvedl, že jak osoba poškozeného, tak i samotná jeho výpověď byla velmi nevěrohodná, a vytkl, že v rámci hlavního líčení byl tento poškozený zcela bezdůvodně vyslechnut bez jeho (a současně i obviněného R. Š.) přítomnosti. Domníval se, že závěr soudu o jeho vině nemá oporu v provedených důkazech, a tím došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Z provedených důkazů podle jeho názoru nelze dovodit ani jeho podíl na uvedené trestné činnosti ani jeho úmysl použít vůči poškozeným násilí za účelem zmocnění se cizí věci. Snahou orgánů činných v trestním řízení prý bylo dosáhnout jeho odsouzení za každou cenu . Za nesprávnou dále považoval aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. a poukázal na to, že od spáchání předchozího trestného činu již uplynula doba téměř deseti let. Současně v této souvislosti obviněný zdůraznil, že v případě trestného činu, jehož se dopustil nyní, nebylo nikomu způsobeno žádné zranění a poškozenému D. H. byly odcizené věci vráceny. Z uvedených důvodů se domáhal právního posouzení svého jednání (přestože spáchání jakékoli trestné činnosti popřel) toliko jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Závěrem svého podání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a poté sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí, případně aby přikázal soudu, který napadené rozhodnutí vydal, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný R. Š. své dovolání vymezil důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl nesprávné právní posouzení svého jednání (stejně jako chybný výrok o trestu) z důvodu chybných skutkových zjištění, jež prý nevyplývají z provedených důkazů. Měl za to, že soud nerespektoval jak zásadu zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé, tak i povinnost zkoumat pečlivě i okolnosti svědčící ve prospěch osoby, proti níž se vede trestní řízení. Vyjádřil, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s nedostatky ve svědecké výpovědi poškozeného D. H., na něž obvinění v předchozích stádiích řízení opakovaně poukazovali. Zpochybnil způsob, jakým soudy prvního i druhého stupně aplikovaly zásadu volného hodnocení důkazů, a vznesl výhradu proti přílišné vágnosti a stručnosti odůvodnění napadených rozhodnutí.

S ohledem na shora rozvedené okolnosti uvedený obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 6 T 4/2004, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 5 To 525/2004, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. a opisy dovolání obviněných zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného F. O. dospěla k závěru, že tento obviněný je osobou, která má sklony k páchání úmyslné trestné činnosti (zejména majetkového charakteru), a proto je aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. zcela na místě. Ve vztahu k dovolání obviněného R. Š. státní zástupkyně vyjádřila názor, že jeho mimořádný opravný prostředek neobsahuje žádnou námitku, kterou by bylo možné pod deklarovaný důvod dovolání podřadit, neboť obviněný výlučně zpochybnil ve věci učiněná skutková zjištění. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. O. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného R. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud uvedené rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obvinění ve svých dovoláních (byť obviněný F. O. pouze v části svého podání) činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Z tohoto pohledu námitky obviněného F. O., že jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána (zejména jeho úmysl či podíl na předmětné trestné činnosti), jeho tvrzení, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu § 89 a násl. tr. ř. (zejména ty, které obviněný navrhoval, tj. znalecké posouzení duševního stavu poškozeného D. H. podle § 118 tr. ř., zjištění totožnosti řidiče a ostatních cestujících v příslušném autobuse), čímž mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu, stejně jako jeho argumenty, že soud vycházel z neucelených a nespolehlivých důkazů (zejména z nevěrohodné výpovědi poškozeného D. H.), které jednotlivě ani ve vzájemném souhrnu neprokazují, že předmětný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudem prvního stupně hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Uvedené platí i pro výhrady obviněného R. Š., pokud tvrdil, že se soud nevypořádal se všemi skutečnostmi podstatnými pro jeho rozhodnutí, zejména s nedostatky ve výpovědi poškozeného D. H. Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byli obvinění uznáni vinnými). Ze strany obviněných jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jako námitky zcela skutkového charakteru je třeba hodnotit i argumenty obviněných, že byly porušeny zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a volného hodnocení důkazů uvedené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásada presumpce neviny, proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat.

Jestliže obviněný R. Š. dále brojil proti rozsahu a úplnosti odůvodnění napadených rozhodnutí, pak je s odkazem na ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř. nutné upozornit na to, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Je tak evidentní, že obvinění, ačkoliv ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného jednání, jímž byli uznáni vinnými, nedopustili. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního a následně potvrzeny soudem druhého stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnili. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dále subsumovat výhrady obviněného F. O., pokud se jednak domníval, že cílem jednání orgánů činných v trestním řízení bylo dosáhnout jeho odsouzení za každou cenou , a současně pokud zpochybnil postup soudu, provedl-li svědecký výslech poškozeného D. H. bez přítomnosti obviněných.

Charakter výhrad právních, jež by byly způsobilé deklarovaný důvod dovolání naplnit, nemají ani argumenty obviněného R. Š., jimiž zpochybnil správnost výroku o uloženém trestu. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám dospěl k závěru, že ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká jiného nesprávného hmotně právního posouzení , se nevztahuje na výrok o trestu, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Jestliže ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení § 31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení § 58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení § 59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§ 278 odst. 1 tr. ř.).

Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení § 246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).

Z tohoto pohledu výhrady obviněného R. Š., že výrok o trestu je nesprávný, nelze akceptovat, neboť opět nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným) a korespondovaly s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože obviněný R. Š. ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedl žádné argumenty, které by jej mohly zakládat, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv tohoto dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Dále se Nejvyšší soud zabýval částí dovolání obviněného F. O., v níž tento obviněný nad rámec námitek skutkového a zcela procesního charakteru, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal výše v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně vytkl, že soud pochybil, pokud v projednávané věci aplikoval na jeho trestnou činnost ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě podle § 41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že takto vznesené argumenty by mohly citovaný důvod dovolání obsahově naplnit, a proto dále řešil otázku, zda podané dovolání jmenovaného obviněného je v rozsahu těchto výhrad opodstatněné.

Obviněný F. O. (dále převážně jen obviněný ) se domníval, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaného za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je zcela nepřípadná, a to zejména s ohledem na dobu uplynuvší od spáchání jeho předchozí trestné činnosti a současně s přihlédnutím ke způsobu provedení nyní posuzovaných trestných jednání (kdy nikomu nebylo způsobeno žádné zranění a odcizené věci byly zejména poškozenému D. H. vráceny).

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Podle § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Nejvyšší soud v uvedených souvislostech připomíná, že zvlášť nebezpečná recidiva je nejzávažnějším, kvalifikovaným případem recidivy, proto je (na rozdíl od jiných forem recidivy) předmětem zvláštní úpravy v trestním zákoně. Smyslem takové úpravy je důraznější postup proti zvlášť nebezpečným recidivistům a jejich citelnější trestání, což ovšem může mít účinky jen ve spojení s dalšími opatřeními mimotrestní povahy. V aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě se výrazně projevuje represivní stránka trestního práva a zdůrazňuje jeho ochranná funkce. Tím se trestní zákon snaží omezit opětovné páchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů.

Pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost (v tom je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy). Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Délku této doby ovšem nelze předem vymezit ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné). Vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, přitom nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Dále bude důležité ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, případně působení jiných opatření (např. ochranného léčení), páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod. Závažným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod.



Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, jež se otázkou zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. u obviněného F. O. rovněž zabývaly. Odvolací soud (v souladu s úvahami soudu prvního stupně) především poukázal na četná předchozí odsouzení obviněného za trestnou činnost převážně majetkové povahy. V této spojitosti konstatoval, že poté, co byl obviněný propuštěn dne 11. 11. 1998 z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen mimo jiné za dva zvlášť závažné úmyslné trestné činy (jednalo se shodně o trestné činy loupeže podle § 234 tr. zák.), opět nežil řádným životem; naopak byl dvakrát odsouzen za majetkovou trestnou činnost, naposledy k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, z jehož výkonu byl propuštěn dne 21. 12. 2003, tedy jen osm dní před spácháním prvního z obou žalovaných skutků.

Dovolací soud je přesvědčen, že uznal-li soud obviněného F. O. vinným dvojnásobným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spáchaným za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., kvalifikoval jeho jednání zcela přiléhavě a z hlediska splnění podmínek § 41 odst. 1 tr. zák. důvodně. Je evidentní, že v případě trestné činnosti jmenovaného obviněného byly podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle citovaného ustanovení naplněny nejen formálně (tzn. ve shodě se znaky uvedenými v trestním zákoně), ale současně i materiálně (tzn. že všechny relevantní okolnosti případu pro svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost činu pro společnost). K tomuto závěru přitom Nejvyšší soud dospěl nejen s ohledem na charakter (nyní projednávané i předchozí) trestné činnosti obviněného, kdy obviněný znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák., ač již byl za takový zvlášť závažný trestný čin potrestán, ale současně i s přihlédnutím k četnosti jeho předchozích útoků, doby, jež uplynula od jeho posledního odsouzení, a komplexnímu zhodnocení osoby obviněného. Přehlédnout nebylo možné ani celkový způsob provedení trestných činů, jež jsou předmětem tohoto trestního řízení, kdy obviněný opět použil pohrůžky bezprostředního násilí či přímo násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Na závažnosti posuzovaného jednání a celkové nebezpečnosti předmětné trestné činnosti pro společnost přitom nemůže nic změnit tvrzení obviněného, že nikomu nebylo způsobeno žádné zranění či že odcizené věci byly (v případě poškozeného D. H.) vráceny. Ve světle zákonných předpokladů zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. jsou tyto námitky zcela irelevantní.

Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl shora popsaným námitkám obviněného, vyslovil-li nesouhlas s použitou právní kvalifikací jeho jednání jako jednání spáchaného za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., přisvědčit. Pak ovšem nemohly obstát ani ty výhrady obviněného, jestliže se domáhal právního posouzení jeho trestné činnosti maximálně jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Dalším důvodem dovolání, na nějž obviněný F. O. ve svém mimořádném opravném prostředku taktéž odkázal, byl ten, který je stanoven v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle citovaného ustanovení je dovolání možné podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je třeba zdůraznit, že tento dovolací důvod slouží k nápravě vad výroku o trestu v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných, přičemž druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu, dále jestliže mu byly uloženy dva či více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 16 odst. 2 tr. zák.).

V daném případě se však o takovou situaci nejednalo; pod tento důvod dovolání nelze rozhodně podřadit ty výhrady obviněného, kterými vyslovil nesouhlas s uloženým trestem odnětí svobody z toho důvodu, že jej považoval na nepřiměřený. Dovolatel nenapadl výrok o trestu odnětí svobody proto, že by zákon takový druh trestu nepřipouštěl, nebo že by se jednalo o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale jeho námitky byly zaměřeny výhradně proti rozsahu, v jakém mu byl tento trest odnětí svobody vyměřen. Jeho výhrady se týkaly jiných údajných pochybení soudu, jimiž poukázal na nesprávné hodnocení kritérií uvedených v § 23 a § 31 tr. zák., a v důsledku toho namítal uložení nepřiměřeného trestu, což jsou ovšem výhrady, které nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, nebo jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Jelikož obviněný takto označený důvod dovolání nerozvedl žádnými jinými (dalšími) námitkami, jež by jej mohly zakládat, Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného vznesené prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného F. O. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

O dovolání obou obviněných dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a