8 Tdo 1127/2013
Datum rozhodnutí: 24.10.2013
Dotčené předpisy: § 38 odst. 1 tr. ř., § 253 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 1127/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2013 dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 45/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ). Za to byl podle § 248 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 2.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti čtyř měsíců. Současně byly zrušeny výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 3 T 61/2009, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 2 T 54/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že jako osoba zmocněná k zastupování společnosti Interbau CZ, s. r. o., IČ: 26506238, se sídlem v Teplicích, Školní 20, ve věcech projektu větrných elektráren v katastru obce P. převzal od svědka M. H. ve prospěch společnosti Interbau CZ, s. r. o., dne 5. 7. 2009 finanční zálohu v celkové výši 5.000,- Euro (odpovídající částce 129.250,- Kč) a následně dne 20. 7. 2009 finanční zálohu v celkové výši 10.000,- Euro (odpovídající částce 258.400,- Kč), obě účelově vázané na úhradu splatných závazků této společnosti, spojených s realizací uvedeného projektu, z takto svěřené zálohy uhradil věřitelům částku ve výši 65.440,- Kč a nejpozději v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna 2012 zbylou částku k výslovné žádosti poškozené společnosti nevyúčtoval, nedoložil ani nevrátil a tuto užil přesně nezjištěným způsobem v rozporu s účelem, pro který mu byla poskytnuta, a způsobil tak poškozené Interbau CZ, s. r. o., Teplice škodu v celkové výši 322.210,- Kč.

Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem obviněný podal odvolání směřující proti všem jeho výrokům, přičemž současně žádal o navrácení lhůty k podání odvolání ve smyslu § 61 odst. 1 tr. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, rozhodl tak, že podle § 61 odst. 1 tr. ř. žádost o navrácení lhůty k podání odvolání proti výše označenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem zamítl (výrok I.) a podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání zamítl, neboť bylo podáno opožděně (výrok II.).

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, konkrétně proti výroku pod bodem II. usnesení obviněný podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), l ) tr. ř.

Obviněný namítl, že vzhledem ke skutečnosti, že předchozí obhájce vypověděl plnou moc udělenou k jeho zastupování dne 17. 12. 2012, o čemž se téhož dne dozvěděl i soud prvního stupně, neměl počínaje dnem 17. 12. 2012 obhájce (v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 347/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 65, pod č. T 1284.). Rozsudek soudu prvního stupně mu byl doručen do věznice dne 19. 12. 2012, následujícího dne mu pak byla tamtéž doručena výpověď již zmíněné plné moci, tudíž již před doručením rozsudku nebyl řádně zastoupen, a ač byly splněny předpoklady pro nutnou obhajobu (obviněný se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody), předseda senátu soudu prvního stupně nesplnil svou povinnost stanovenou zákonem a neurčil mu lhůtu k ustanovení obhájce, resp. s ohledem na časovou tíseň obviněnému obhájce neprodleně neustanovil.

Dovolatel nesouhlasil s konstrukcí odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí poukázal na část ustanovení § 16 odst. 1 (správně § 20 odst. 6) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle něhož nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15 dnů od dne, kdy došlo ke zrušení jeho určení k poskytování právních služeb, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. Obviněný připomněl, že nutnou obhajobu komplexně řeší ustanovení trestního řádu, přičemž konstatuje, že zákon o advokacii je ve vztahu k trestnímu řádu nikoliv předpisem komplementárním či subsidiárním, a proto nelze dojít k závěru, že by obviněný v případě nutné obhajoby byl ve zmíněné patnáctidenní ochranné lhůtě zastoupen ve smyslu trestního řádu.

Uzavřel, že jestliže po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zjistil, že na rozsudku je vyznačena právní moc, zvolil si nového obhájce (kterému rozsudek soudu prvního stupně doposud doručen nebyl) a jeho prostřednictvím podal odvolání, pak toto odvolání bylo podáno včas. Žádal, aby byl spis předložen Nejvyššímu soudu s návrhem předsedy senátu soudu prvního stupně na odklad výkonu trestu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud výrok II. napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal , že petit dovolání je neúplný v tom smyslu, že pokud by bylo napadené rozhodnutí zrušeno pouze ve výroku pod bodem II. (o zamítnutí odvolání) a ponechán nedotčený výrok pod bodem I. (zamítnutí žádosti o navrácení lhůty k odvolání), nebylo by možné podané odvolání znovu projednat, neboť tento výrok by tvořil odvolacímu soudu procesní překážku v jednání, resp. by odvolací soud zavazoval znovu zamítnout odvolání obviněného jako podané opožděně.

Státní zástupce přisvědčil odvolacímu soudu, pakliže vyvodil, že odvolání obviněného nebylo podáno včas, neboť zákonná lhůta k podání odvolání uplynula dne 27. 12. 2012. Konstatoval, že k naplnění důvodu dovolání podle první alternativy § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tudíž nedošlo, protože soud druhého stupně při rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. postupoval v souladu s procesními podmínkami stanovenými zákonem.

Za relevantní nedostatek ale státní zástupce považoval absenci obhájce v průběhu odvolací lhůty. Podle státního zástupce měl nalézací soud, pokud mu byla doručena výpověď plné moci dosavadním obhájcem, nejprve vyzvat obviněného ke zvolení obhájce nového, nebo mu obhájce ustanovit sám. Protože obviněný, ač vykonával trest odnětí svobody, neměl v době od 17. 12. 2012 přibližně do začátku února 2013 obhájce, ačkoli ho podle zákona mít musel, byl v této věci podle mínění státního zástupce naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

O ustanovení § 16 odst. 1 zákona o advokacii se státní zástupce vyjádřil tak, že v tomto ustanovení je upravena jakási ochranná patnáctidenní lhůta, kterou tento předpis garantuje zastoupenému pro případ, že je právní zastoupení ukončeno, a během této lhůty je dosavadní obhájce oprávněn (a povinen) činit nezbytné úkony, aby klient neutrpěl úhonu na svých právech a právem chráněných zájmech. Uvedené ustanovení ale nemá naprosto žádnou návaznost na úpravu nutné obhajoby v ustanoveních § 36 a § 36a tr. ř. a nemůže ani omluvit nečinnost soudu v případě, kdy by měl soud z důvodu ukončení dosavadní obhajoby vyzvat obviněného k volbě nového obhájce nebo mu obhájce sám ustanovit.

Přestože selhání nalézacího soudu muselo být odvolacímu soudu známo, pokusil se je překlenout odůvodněním odkazujícím právě na tzv. ochrannou patnáctidenní lhůtu, během níž mohlo být odvolání původním obhájcem podáno. Jestliže však řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která zakládala důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., bylo podle státního zástupce povinností odvolacího soudu na tuto vadu reagovat a zařídit nápravu. K tomu by bývalo postačovalo navrátit obviněnému lhůtu k podání odvolání a jeho řádný opravný prostředek věcně projednat, v čemž mu nic nebránilo. Pokud naopak navzdory porušení norem upravujících nutnou obhajobu odvolání obviněného neprojednal a zamítl jako podané opožděně, zatížil své rozhodnutí vadou, jež odpovídá druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně uvedl, že vykonává-li obviněný uložený trest odnětí svobody, bylo by namístě vyhovět jeho žádosti a přerušit výkon uloženého trestu do rozhodnutí o dovolání.

Spis byl Nejvyššímu soudu předložen dne 8. 10. 2013 bez návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, avšak s upozorněním, že státní zástupce navrhoval vyhovět žádosti obviněného a přerušit výkon trestu odnětí svobody do rozhodnutí o dovolání. V této souvislosti je třeba upozornit, že obviněný ani státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu (aniž by jim bylo ovšem upíráno právo takové rozhodnutí iniciovat); jediným ze zákona oprávněným k podání takového návrhu je předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně, který však spis s příslušným návrhem nepředložil. Dovolací soud při rozhodování ve věci postupoval efektivně tak, aby o něm bylo urychleně rozhodnuto, aniž by bylo nutno samostatně rozhodovat o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení 265b odst. 1 písm. c) a písm. l ) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).

Z hlediska obsahu dovolání je v souvislostech spojených s tímto důvodem dovolání významná otázka, zda byla porušena ustanovení o nutné obhajobě, nepostupoval-li soud prvního stupně důsledně podle § 38 tr. ř. poté, co mu zvolený obhájce JUDr. Michal Vejlupek dne 17. 12. 2012 oznámil ukončení obhajoby obviněného.

Dovolací soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. Czekala proti Portugalsku, Bogumil proti Portugalsku aj.) či Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 83/96, III. ÚS 304/99, II. ÚS 2448/08 aj.) rovněž zastává názor, že cílem ustanovení garantujících právo na obhajobu, jak vyplývá z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) či čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je ochrana nikoliv teoretických či iluzorních, nýbrž konkrétních a účinných práv. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; podle čl. 37 odst. 2 Listiny každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení.

Důležitou součástí práva na obhajobu jsou bezpochyby ustanovení upravující nutnou obhajobu. Důvody nutné obhajoby v trestním řízení jsou upraveny v § 36 a § 36a tr. ř. V posuzovaném případě se zřetelem ke konkrétní situaci je nutno vyloučit důvody nutné obhajoby podle § 36a tr. ř. a dále pak ve vztahu k § 36 tr. ř. je rovněž nutno vyloučit důvody uvedené v odst. 2, odst. 3 a odst. 4 tr. ř. tohoto ustanovení zákona, přičemž teoreticky přichází v úvahu pouze jediný důvod nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. důvod uvedený v odst. 1, a to konkrétně pod písm. a), který spočívá v tom, že obviněný je ve výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž musí mít obhájce už v přípravném řízení. Není od věci připomenout, že důvody nutné obhajoby mohou vzniknout i po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně až do jeho právní moci. V takovém případě je nutno neprodleně postupem podle § 38 odst. 1 tr. ř. zajistit obviněnému obhájci (a případně mu i opis rozsudku doručit).

Z obsahu trestního spisu se podává, že obviněný byl v jiné trestní věci Okresního soudu v Ústí nad Labem vedené pod sp. zn. 2 T 222/2010 dne 21. 9. 2012 dodán do výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 247). Na základě této skutečnosti neboť vznikl důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1969, sp. zn. 6 Tz 83/69, publikováno též pod č. 16/1970 Sb. rozh. tr.) byl obviněný v posuzované trestní věci Okresního soudu v Ústí nad Labem vedené pod sp. zn. 1 T 45/2010 dne 4. 10. 2012 prostřednictvím faxu vyzván, aby soudu obratem sdělil, zda si obhájce zvolí sám na vlastní náklady, či žádá o ustanovení obhájce soudem (č. l. 250). Obviněný se neurčitě vyjádřil, že si již obhájce zvolil (č. l. 259), soud jej proto dne 5. 10. 2012 opět prostřednictvím faxu vyzval k doložení plné moci nového obhájce, neboť původní obhájce (JUDr. Rostislav Sochor) obviněnému plnou moc vypověděl (č. l. 161, 253). Jelikož obviněný plnou moc nedoložil, tzn. nevyužil svého práva zvolit si obhájce a tento mu nebyl zvolen ani jinou k tomu oprávněnou osobou, postupoval Okresní soud v Ústí nad Labem podle § 39 tr. ř. a obviněnému dne 10. 10. 2012 ustanovil obhájcem JUDr. Soňu Rákosovou, advokátku se sídlem Ústí nad Labem, Dobětická 2333/10 (č. l. 255). Dne 20. 10. 2012 udělil obviněný plnou moc JUDr. Michalu Vejlupkovi, advokátovi se sídlem Ústí nad Labem, Pařížská 6 (č. l. 263), resp. podle pozdějšího vyjádření JUDr. Michala Vejlupka (č. l. 323 a násl.) uzavřel dohodu o rozšíření obhajoby a smlouvy o právní službě, neboť JUDr. Michal Vejlupek obviněného od 30. 8. 2012 obhajoval před Okresním soudem v Ústí nad Labem ve věcech 5 T 212/2011 a 2 T 222/2010. O této skutečnosti byla informována ustanovená obhájkyně JUDr. Soňa Rákosová (č. l. 264 a verte) a jako obhájce obviněného v dalším řízení před soudem prvního stupně vystupoval JUDr. Michal Vejlupek. Ve věci byl dne 25. 10. 2012 vyhlášen rozsudek, přičemž po jeho vyhlášení se obviněný k právu podat opravný prostředek vyjádřil tak, že si ponechává lhůtu , státní zástupce a zmocněnec poškozeného se vzdali práva odvolání (č. l. 273 a verte). Nutno dále podotknout, že opis rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, byl JUDr. Michalu Vejlupkovi doručen dne 14. 12. 2012 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky u č. l. 283). Dne 17. 12. 2012 bylo Okresnímu soudu v Ústí nad Labem doručeno podání JUDr. Michala Vejlupka, jímž oznámil ukončení obhajoby obviněného v trestních věcech vedených pod sp. zn. 2 T 222/2010, 5 T 212/2011 a 1 T 45/2010 (č. l. 284). Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, byl pak obviněnému do Věznice V. doručen dne 19. 12. 2012 (č. l. 283). Oznámení o ukončení obhajoby ze strany JUDr. Michala Vejlupka v trestní věci téhož okresního soudu sp. zn. 2 T 222/2010 a sp. zn. 5 T 212/2011 ze dne 3. 12. 2012 mu bylo tamtéž doručeno dne 5. 12. 2012 (č. l. 323 a násl.) a oznámení o ukončení obhajoby v předmětné trestní věci 1 T 45/2010 ze dne 17. 12. 2012 bylo obviněnému do Věznice V. odesláno dne 19. 12. 2012 a doručeno dne 20. 12. 2012 (č. l. 324 ve spojení s č. l. 320). Obviněný byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn dne 2. 1. 2013. Dne 8. 2. 2013 bylo soudu prvního stupně doručeno jeho podání, jímž prostřednictvím nově zvoleného obhájce Mgr. Pavla Krase (plná moc ze dne 22. 1. 2013, viz č. l. 292) podal jednak odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, jednak žádost o navrácení lhůty, přičemž vysvětloval (stejně jako v dovolání), že nevěděl, že jeho původní obhájce soudu oznámil výpověď plné moci, nebyl soudem vyzván ke zvolení si obhájce jiného a žádný mu ani nebyl soudem ustanoven, neměl povědomí o tom, že obhájce nechá uplynout odvolací lhůtu marně a odvolání nepodá (č. l. 302 až 305).

Z výše naznačených souvislostí je zřejmé, že počátek osmidenní odvolací lhůty se datuje ke dni 20. 12. 2012, neboť odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, do osmi dnů od doručení opisu rozsudku (§ 248 odst. 1 tr. ř.), přičemž jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 248 odst. 2 tr. ř.). Pro úplnost nutno doplnit, že doručení opisu rozsudku JUDr. Michalu Vejlupkovi dne 14. 12. 2012 je doručením účinným, jelikož v té době byl obhájcem obviněného. Konec odvolací lhůty pak připadl na den 27. 12. 2012, tudíž do 27. 12. 2012 (včetně) nebyl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, pravomocným (v případě, že by proti rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek, právní moc by nastala dne 28. 12. 2012), a tudíž až do 27. 12. 2012 (včetně) měl mít obviněný obhájce, neboť nutná obhajoba, je-li jejím důvodem výkon trestu odnětí svobody, vzniká nástupem trestu a zaniká trvá-li důvod nutné obhajoby skončením trestního stíhání (srov. § 41 odst. 5 tr. ř.), přičemž trestní stíhání končí mimo jiné právní mocí rozsudku (srov. § 12 odst. 10 tr. ř.).

Jestliže tedy obhájce JUDr. Michal Vejlupek oznámil dne 17. 12. 2012 Okresnímu soudu v Ústí nad Labem ukončení obhajoby obviněného J. V., bylo na tomto soudu, aby obviněnému, u něhož trval důvod nutné obhajoby, určil lhůtu ke zvolení jiného (nového) obhájce a v případě, že by si obviněný nového obhájce v určené lhůtě nezvolil, a tento mu nebyl zvolen ani jinou osobou k tomu oprávněnou (§ 37 odst. 1 tr. ř.), bylo povinností zmíněného okresního soudu obviněnému obhájce neprodleně ustanovit (§ 38 odst. 1 tr. ř.). Jak již bylo výše uvedeno, trestní stíhání ke dni 17. 12. 2012, kdy obhájce JUDr. Michal Vejlupek oznámil soudu ukončení obhajoby obviněného, nebylo dosud pravomocně skončeno (odvolací lhůta dokonce ještě ani nezačala plynout), důvod nutné obhajoby přitom trval, jelikož obviněný vykonával trest odnětí svobody. Proto nepostupoval-li Okresní soud v Ústí nad Labem podle citovaného ustanovení § 38 odst. 1 tr. ř., porušil ustanovení trestního řádu upravující nutnou obhajobu, zkrátil obviněného na jeho právu být zastoupen obhájcem, který by jménem obviněného mohl v řádné odvolací lhůtě podat proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, přičemž takové pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, když žádost o navrácení odvolací lhůty zamítl a samotné odvolání zamítl jako podané opožděně. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je v tomto směru naplněn, neboť obviněný neměl od 17. 12. 2012 až do 27. 12. 2012 (včetně) v řízení obhájce, ač jej podle zákona mít měl. Skutečnost, že oznámení o ukončení obhajoby v trestní věci 1 T 45/2010 bylo obviněnému doručeno do Věznice V. až dne 20. 12. 2012, nemění nic na tom, že z pohledu soudu, který oznámení o ukončení obhajoby obdržel dne 17. 12. 2012, neměl obviněný obhájce již od uvedeného dne 17. 12. 2012, neboť podle § 28 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je odvolání plné moci účinné vůči soudu tehdy, bylo-li to soudu účastníkem nebo zástupcem oznámeno, a působí tedy ode dne, kdy soudu došlo takové oznámení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 347/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 65, pod č. T 1284.).

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani znění ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (v dovolání je nepřesný odkaz na § 16 odst. 1), na něž odkazoval odvolací soud. Podle tohoto ustanovení nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb na základě výpovědi podle odstavců 1 až 5 nebo z jiného důvodu zanikla, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu, což neplatí, pokud klient advokátovi sdělí, že na splnění této povinnosti netrvá. Jak správně poznamenal státní zástupce, skutečnost, že obhájce i po vypovězení plné moci mohl (ba dokonce i měl) za obviněného podat odvolání, na což obviněný podle jeho vyjádření spoléhal, ovšem nic nemění na tom, že obviněný od 17. 12. 2012 neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Lze jednoznačně souhlasit s obviněným, že institut nutné obhajoby je komplexně upraven v trestním řádu, tudíž argumentace odkazující na zákon o advokacii je ve vztahu k uvedenému institutu trestního práva naprosto bezpředmětná (a v posuzovaném případě i účelová).

K úvaze, že by výše specifikované pochybení soudů naplnilo rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jak obviněný v textu dovolání naznačoval, Nejvyšší soud podotýká následující:

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.):
1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení viz § 253 odst. 2 tr. ř., nebo v důsledku nedůvodného nevyhovění oprávněné žádosti o navrácení lhůty),
2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.),
3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v alternativě spadající pod shora uvedené body 1) a 2) spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému je evidentní, že v posuzovaném případě nemohla být pro neexistenci věcného přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně naplněna alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. specifikovaná pod body 2) a 3). Skutečnost, že odvolání obviněného bylo jako opožděné v důsledku nevyhovění podané žádosti o navrácení odvolací lhůty zamítnuto, konvenuje alternativě uvedené pod bodem 1).

Z obsahu spisového materiálu se podává, že odvolání obviněného skutečně nebylo podáno včas, jelikož zákonná lhůta k jeho podání uplynula dnem 27. 12. 2012. Jestliže odvolací soud odvolání obviněného zamítl jako podané opožděně, reagoval na skutečnost, že odvolání v této lhůtě nebylo podáno a bylo podáno až po jejím uplynutí dne 8. 2. 2012. Současně se vypořádal i se žádostí o navrácení lhůty k podání odvolání a vyložil, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky. Jakkoliv nelze závěrům odvolacího soudu upřít logiku, jeho přístup k právu obviněného na obhajobu nelze označit jinak než jako nepřístojně formalistický. Odvolací soud měl zjevné procesní pochybení soudu prvního stupně, nepostupoval-li v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 tr. ř. v relevantní fázi trestního stíhání obviněného, reflektovat a zjednat jeho nápravu. V úvahu přicházela možnost navrátit obviněnému lhůtu k podání odvolání (per analogiam) a jeho řádný opravný prostředek věcně projednat. Jestliže odvolací soud na uvedené procesní pochybení soudu prvního stupně nereagoval, žádost o navrácení odvolací lhůty, jakož i odvolání jako opožděně podané zamítl, nepostupoval v souladu se svými zákonem danými povinnostmi, neumožnil obviněnému domoci se přezkumu jeho věci v řádném opravném řízení, a založil tak existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť svým usnesením ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného shledal, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a v návaznosti na to dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Proto po zjištění, že dovolání je co do uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) a l ) tr. ř. důvodné, Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a to v celém rozsahu, jelikož výroky pod body I. a II. nelze v daném kontextu hodnotit jako oddělitelné; byl-li by ponechán nedotčeným výrok pod bodem I., jímž byla zamítnuta žádost o navrácení lhůty k podání odvolání, nebylo by totiž možné odvolání znovu projednat. Současně také zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.), a dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Protože vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková