8 Tdo 1125/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1125/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 9 To 50/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 40/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 T 40/2003, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák., § 45 odst. 1 a § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené obchodní společnosti E. P., a. s.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 11. 9. 2002 kolem 9.00 hod. v P. odcizil z neuzamčené vrátnice společnosti E. P., a. s., základní jednotku osobního počítače Compaq 2000, v. č. 8744BK522P478/1997, P/166 MHz, 32 MB RAM, 2,1 GB HDD, FDDD 3,5/1, 44 MB, CD ROM s fax modemem, čímž shora jmenované obchodní společnosti způsobil škodu ve výši 6.500,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 9 To 50/2005, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení Městského soudu v Praze, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a namítl, že veřejné zasedání odvolacího soudu proběhlo bez jeho účasti, a to i přesto, že se zasedání účastnit chtěl a že se k němu též řádně dostavil. Uvedl, že na zahájení veřejného zasedání čekal před jednací síní a protože nebylo zahájeno včas, vzdálil se na toaletu a před jednací síň se vrátil asi za 5 minut. Po celou dobu nebyl volán do jednací síně a ani nezaznamenal žádný pohyb v jednací síni, a důvodně proto mohl předpokládat, že ještě probíhá předcházející jednání. Vytkl, že pokud soud nezačal jednání ve stanoveném termínu, pak měl projevit více iniciativy při zjišťování, zda jsou účastníci přítomni v budově, resp. zda se ve stanovený termín dostavili k jednání, a to přinejmenším opakovaným voláním do jednací síně v delších časových odstupech. Podle něj nelze totiž po účastnících soudního řízení spravedlivě požadovat, aby v případě prodlení soudu vyčkávali na zahájení jednání v náhradním termínu naprosto neurčitou dobu, bez jakékoliv informace, včasné omluvy a bez upozornění, o jaký časový úsek se zahájení odkládá. Tvrdil, že byl ponechán v nejistotě, kdy bude jednání zahájeno, přičemž za daných okolností bylo patrno, že došlo k jeho zpoždění, a nebylo na místě, aby urgoval zahájení jednání přímo v jednací síni. Postup soudu označil za diskriminační, neboť mu nebyla poskytnuta rovná příležitost účastnit se veřejného zasedání jako státnímu zástupci, veřejného zasedání se nemohl účastnit v příčinné souvislosti se změnou jeho termínu, o níž nebyl náležitě informován. Dodal, že jeho odvolání bylo důvodné a že účast ve veřejném zasedání by mu umožnila námitky proti rozsudku soudu prvního stupně blíže objasnit a dosáhnout tak jiného výsledku trestního řízení.



Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pokud by veřejné zasedání proběhlo v jiném časovém termínu, než o kterém byl obviněný informován (předvoláním či vyrozuměním), soud nese odpovědnost za to, zda byla informace o změně času konání veřejného zasedání předána obviněnému, který se k soudu dostavil a byl přítomen v době, kdy mělo veřejné zasedání proběhnout. Pokud Nejvyšší soud zjistí, že veřejné zasedání bylo konáno v jiném termínu a obviněný nebyl o změně informován, přestože byl přítomen, navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 16. 2. 2005 konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.). Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.



Obecně také platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.

Z obsahu spisu se podává, že obviněný byl k veřejnému zasedání, jehož termín byl stanoven na den 16. 2. 2005 ve 13.45 hodin, dv. č. 100/II. poschodí budovy Městského soudu v Praze, řádně předvolán prostřednictvím vzoru č. 8 tr. ř., který mu byl doručen dne 7. 2. 2005 (viz dodejka připojená u č. l. 145). Je evidentní, že obviněný byl k veřejnému zasedání předvolán včas.

Ani z toho, že byl k veřejnému zasedání předvolán, nikoliv o něm vyrozuměn, však nelze jednoznačně usoudit na nutnost jeho účasti při veřejném zasedání, protože novela trestního řádu provedená zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 do určité míry setřela rozdíl mezi důsledky předvolání a vyrozumění obviněného o veřejném zasedání. V § 263 odst. 6 poslední věta tr. ř. nově stanovila, že není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Jde o speciální ustanovení, které platí pro řízení před odvolacím soudem a veřejné zasedání konané v nepřítomnosti obviněného, jenž byl k němu řádně předvolán, a vyplývá z něj, že konat veřejné zasedání o odvolání obviněného lze i tehdy, byl-li k němu předvolán, nejen když byl o jeho konání vyrozuměn.

Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná tehdy, jestliže soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat a dal najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Tak se tomu v posuzované věci nestalo. V textu předvolání vz. č. 8 tr. ř. se sice uvádí, že účast obviněného je nutná, především je ale pozornost soustředěna k tomu, jaké sankce (předvedení nebo potrestání pořádkovou pokutou do 50.000,- Kč) mohou být užity, pokud se obviněný bez dostatečné omluvy nedostaví. Toto poučení vychází z ustanovení § 90 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný musí být předem upozorněn na následky, jež lze aplikovat v případě, že se k provedení procesního úkonu, k němuž je předvoláván, nedostaví. Kromě toho je tímto vzorem obviněný rovněž poučován, jak má postupovat, jestliže bude požadovat provedení důkazů, dále na to, že s sebou musí mít občanský průkaz a že do objektu soudu je zakázáno vnášet zbraně a střelivo. Z tohoto vzoru však neplyne nic, z čeho by bylo možné dovodit, že pokud se obviněný nedostaví, nebude možné veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konat a bude muset být odročeno. Takovou okolnost nelze dovodit ani z gramatického či logického výkladu textu jeho jednotlivých poučení.

S ohledem na tyto skutečnosti musel obviněný zcela důvodně předpokládat, že nedostaví-li se bez dostatečné omluvy k veřejnému zasedání, může odvolací soud použít některý ze sankčních prostředků (k čemuž v této věci nedošlo), ale též i to, že může konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, byť to předmětné předvolání explicitně nestanovilo.

Obviněný v odůvodnění dovolání nezpochybnil, že byl k veřejnému zasedání předvolán řádně a včas. Podstata jeho námitek spočívala v tom, že se včas k veřejnému zasedání dostavil, to však ve stanovenou hodinu zahájeno nebylo, aniž byl informován o tom, s jakou časovou prodlevou lze počítat a kdy tedy bude veřejné zasedání o jeho odvolání konáno. Proto pokládal za diskriminační, bylo-li veřejné zasedání zahájeno v době, kdy se na krátkou dobu (asi pěti minut) vzdálil, aniž odvolací soud učinil důkladnější opatření k zajištění jeho přítomnosti v něm.

Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 16. 2. 2005 (č. l. 149) se podává, že toto zasedání bylo řádně zahájeno ve 13.45 hod., tedy v čase, který byl uveden v předvolání k veřejnému zasedání. Odvolací soud v protokolu dále uvedl, že se k veřejnému zasedání nedostavil svědek V. J., jemuž předvolání nebylo doručeno, že se nedostavil ani obviněný, i když jemu bylo doručeno včas. Následně je zaznamenáno, že se obviněný ve 14.05 hod. po poradě senátu a před vyhlášením rozhodnutí dostavil do jednací síně, s tím, že se omlouvá, že byl dole na WC, že je dole psaný .

K námitce obviněného, že veřejné zasedání nebylo zahájeno včas (čímž zpochybnil správnost této veřejné listiny) a že na jeho zahájení bez potřebné informace marně čekal, Nejvyšší soud provedl potřebné šetření, neboť toho bylo třeba k rozhodnutí o dovolání (§ 265o odst. 2 tr. ř.). Vyžádal si vyjádření členů senátu odvolacího soudu, protokolující úřednice, intervenující státní zástupkyně a též nosič se zvukovým záznamem veřejného zasedání.

Státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že dne 16. 2. 2005 celý den intervenovala u Městského soudu v Praze u odvolacího senátu 9 To. Trestní věc, která byla nařízena před trestní věcí dovolatele, se nekonala, a proto zůstala sedět před jednací síní č. 100 ve 2. patře budovy Městského soudu v Praze. V době, kdy se mělo konat veřejné zasedání a též v době předcházející, nikdo kromě ní před touto jednací síní nebyl. Krátce po stanovené době začátku veřejného zasedání zapisovatelka hlasitě a zřetelně vyvolala předvolané osoby.

Z vyjádření státní zástupkyně je zjevné nejen to, že před jednací síní v době zahájení veřejného zasedání nikdo jiný nebyl (shodně uvádějí i členové senátu odvolacího soudu a protokolující úřednice), ale též to, že tomu tak nebylo ani v relativně dlouhé době před vyvoláním věci a že veřejné zasedání nebylo zahájeno se zpožděním (nebyl pro to ostatně ani žádný důvod, poněvadž veřejné zasedání v předchozí trestní věci bylo odročeno).

Výhrady obviněného vůči správnosti a korektnosti postupu odvolacího soudu nemohou proto obstát. Protože nebyl prokázán opak ve vztahu k údaji označujícímu počátek veřejného zasedání, jak byl uveden v protokolu o veřejném zasedání, který je veřejnou listinou (§ 134 o. s. ř.), platí, že údaj v něm uvedený je pravdivý. K veřejnému zasedání byl obviněný řádně předvolán a chtěl-li se ho osobně účastnit, bylo na něm, aby se k němu dostavil včas. Neučinil-li tak a dostavil se až po jeho zahájení a neudělal žádné opatření vedoucí ke vstupu do jednací síně, nelze odpovědnost za jeho liknavý přístup k výkonu svých práv přenášet na odvolací soud. Po odvolacím soudu nelze vyžadovat, aby se zahájením veřejného zasedání otálel a opakovaně prověřoval, zda se obviněný dostavil, když ostatně žádnou informaci, že tak chce skutečně učinit, neměl.

Rozhodl-li za této situace odvolací soud po zjištění, že se obviněný nedostavil a svou neúčast na něm nijak neomluvil, a že se nedostavil ani svědek V. J., jemuž se přes opakované pokusy soudů obou stupňů nepodařilo předvolání k výslechu ani doručit, že jsou splněny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze mu ničeho vytknout. Ve veřejném zasedání neprováděl žádné úkony, při nichž by byla přítomnost obviněného podle zákona nezbytná nebo o nichž by musel být předem vyrozuměn (srov. § 211 odst. 1 poslední věta tr. ř.).

I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2005 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).

S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Dlužno ovšem dodat, že veřejné zasedání konané o odvolání obviněného, se svojí povahou i významem blíží hlavnímu líčení. Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup odvolacího soudu nebyl nekorektní. Obviněný svoji neúčast neomluvil, sám o odročení hlavního líčení nepožádal. Postup odvolacího soudu, který se rozhodl provést veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Dovolací soud již zmínil, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková