8 Tdo 1122/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoník, § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoník, § 185 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoník, § 234 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1122/2013-76

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání obviněného J. K. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 To 38/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 7/2012 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 11 T 7/2012, uznal obviněného J. K. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodech A 1-18, B 24), zločinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (v bodech A 1-18), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (v bodě B 23) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě B 24). Za to mu uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku trest propadnutí věci - finanční částky 22.600,- Kč uložené na účtu č. Policie ČR vedeném ČNB, finanční částky 280.967,53,- Kč uložené na vnitřním účtu č. vedeném u R. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud rozhodl o zabrání věcí uvedených na stranách 8 a 9 rozsudku.

Pro úplnost je vhodné dodat, že soud zároveň rozhodl o vině a trestu spoluobviněného V. R.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněným J. K. a V. R. uložil za povinnost uhradit jednak společně a nerozdílně, jednak každému z nich samostatně, škodu poškozeným vyjmenovaným na stranách 9 a 10 rozsudku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak poškozené vyjmenované na str. 10 rozsudku odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a na toto řízení odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené vyjmenované na stranách 10 a 11 se zbytky jejich nároků na náhradu škody.

Současně soud podle § 226 písm.c) tr. ř. obviněné J. K. a V. R. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 3 KZV 28/2012 pro skutek uvedený v bodě 6) obžaloby, obviněného J. K. pro skutky uvedené v bodech 19), 20), 21), 22) obžaloby, a obviněného V. R. pro skutky uvedené v bodech 4), 13), 23), 25), 26) obžaloby, jimiž měli spáchat zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku; poškozené vyjmenované na str. 13 rozsudku odkázal podle § 229 odst. 3 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. K. a V. R. odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 To 38/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. z jejich podnětu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byl obviněnému V. R. podle § 70 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci - finanční částky 8.545,- Kč uložené na účtu č. Policie ČR, vedeném ČNB, a finanční částky 227,10 Euro uložené na účtu č. Policie ČR, vedeném ČNB, a ve výrocích o náhradě škody, kterými byli oba obvinění podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázáni povinností uhradit poškozené společnosti CALlBRA PLUS, s. r. o., se sídlem J., N. H. č., IČ, škodu ve výši 84.747,- Kč, a kterými podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř. byli poškození A. L. a společnost TOUR SPORT, s. r. o., se sídlem v T. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému V. R. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozené společnosti CALIBRA PLUS, s. r. o., N. H. č., J., IČ, škodu ve výši 17.197,- Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal na toto řízení i poškozenou společnost TOUR SPORT, s. r. o., J. b. č., T., IČ . Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.

Dovolatel se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Holuba podal proti němu (do výroku pod bodem III.) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení věci.

Obviněný, který spáchání trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, popírá, předně namítl rozpor skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem s provedenými důkazy. Napadl i procesní postupy soudů obou stupňů při dokazování, resp. při hodnocení důkazů a současně správnost zjištěného skutkového stavu. Tyto své námitky vztáhl především ke skutkům uvedeným pod body A) 1 - 12, 15 - 18 a B) 23 - 24) výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Nejzásadnější pochybení odvolacího soudu dovolatel shledal v jeho postupu u skutku popsaného pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, jenž označil za stěžejní důkaz výpovědi spoluobviněného V. R.; k nim však neměl vůbec přihlížet, pokud jde o jeho osobu, neboť tyto výpovědi byly učiněny ještě před zahájením jeho trestního stíhání pro tento skutek. V této souvislosti poukázal na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 27/1995 Sb. rozh. trest. a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/01. Dodal, že uvedené procesní pochybení se vztahuje i k bodům 2), 3) a 15) napadeného rozsudku, a že z kamerového záznamu není zřejmé, který konkrétní pachatel tento skutek spáchal, takže tato osoba nebyla nijak ztotožněna.

Stran dokazování obviněný dále konstatoval, že byly použity důkazy, které nebyly provedeny v souladu s trestním řádem, a úvahy soudu označil za jednostranné a hypotetické, nemající oporu v obsahu jednotlivých důkazů a v provedeném dokazování. Pokud se jedná o soudem prvního stupně popisovaný modus operandi, tedy způsob páchání trestné činnosti, ten sice může být velmi podobný, je však nutno konstatovat, že provedení všech útoků lze charakterizovat jako běžné vloupání, které bylo provedeno obvyklým způsobem, a které je typické pro širší okruh blíže neurčených pachatelů. Na způsobu provedení všech útoků není nic, co by jejich pachatele nějak blíže individualizovalo a odlišovalo ho od zmíněného okruhu blíže neurčených pachatelů takových typických vloupání, jak jsou popsána jednotlivě pod body 1) až 30) obžaloby. Sám nalézací soud přitom připustil, že se předmětných skutků mohlo účastnit více pachatelů. Dovolatel je proto názoru, že takový podpůrný důkaz nelze v tomto řízení použít.

Pokud soud prvního stupně své hodnocení viny opřel i o výsledky domovních prohlídek, zejména domovní prohlídky nebytových prostor na ulici D. č. v B., dovolatel namítl, že tato prohlídka nebyla provedena v souladu s trestním řádem a tudíž ji nelze připustit v řízení jako zákonný důkaz a přihlížet k ní jako k důkazu při rozhodování o jeho vině. Zdůraznil, že ačkoliv byl výlučným uživatelem skladů na ulici D., kde k prohlídce došlo, nebyl mu podle ust. § 83 odst. 1 tr. ř. a § 83a odst. 1 tr. ř. jako výlučnému uživateli nemovitosti doručen příkaz k prohlídce, a to při prohlídce nebo do 24 hodin od odpadnutí překážky, která brání doručení. Na místě prohlídky se nacházela mimo policistů paní D., která v danou dobu nebyla ani faktickým ani právním uživatelem objektu. V případě pachových stop, které byly zajištěny na místě činu, a znaleckého posudku JUDr. Martina Kloubka obviněný poukázal na možnost přenosu pachu a zdůraznil, že své oblečení a boty půjčoval i dalším osobám, přičemž k přenosu pachových stop pak došlo užíváním společných oblečení.

Obviněný rovněž zpochybnil veškeré skutkové závěry týkající se bodu B/23., resp. B/24. výroku rozsudku, včetně výpovědi poškozené A. L., s tím, že ani tohoto útoku se nedopustil. Zopakoval, že své oblečení i boty půjčoval dalším osobám, a proto pachové stopy, zajištěné na poškozené A. L., mohly být přeneseny z oblečení, které někdy předtím užíval, aniž by byl sám na místě činu a předmětný skutek spáchal. Rovněž tvrzení soudu o shodnosti nalezené rukavice s popisem poškozené nemá oporu v provedeném dokazování. V tomto směru poukázal na podrobnou výpověď poškozené A. L. Namítl rovněž, že se v žádném případě neprokázalo, že by tato rukavice byla nalezena v bezprostřední blízkosti nalezené peněženky. S odkazem na výpověď svědka S. A. namítl nepravdivost skutečností uvedených policejním orgánem v protokolu o ohledání místa nálezu a zdůraznil, že měl být zajištěn důkaz v podobě srovnání pachových stop nalezených na rukavici s pachovou stopou jmenované poškozené. Pokud tato rukavice měla být použita při spáchání trestného činu tak, že pachatel po delší dobu držel svoji ruku v této rukavici na obličeji poškozené, tak by se na rukavici musela nacházet pachová stopa poškozené a pravděpodobně i její DNA. Poukázal i na popis pachatele samotnou poškozenou, který je rozdílný s jeho podobou, a zpochybnil i úkony provedené soudem prvního stupně v průběhu hlavního líčení (označení jeho osoby poškozenou a porovnání hlasového projevu obviněných). Podle mínění dovolatele měl soud prvního stupně rovněž nechat zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, na jeho osobu, neboť je evidentní, že předmětný skutek zcela vybočuje z chování normálního a ze sexuálního i psychického hlediska zdravého člověka, a v tomto směru navrhl doplnit dokazování.

S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 To 38/2013, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který k dovolací argumentaci obviněného uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. na § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Podle státního zástupce však uvedená situace v přezkoumávaném řízení nenastala. Soudy dříve činné ve věci se totiž důsledně hodnocením důkazů zaobíraly, a to i v návaznosti na opakující se námitky obviněného, uplatněné již v průběhu řízení, zejména v podaném odvolání (poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1211/2006) a dovodily zákonem akceptovatelné závěry, zejména v podobě vyslovení nepochybného skutkového průběhu trestné činnosti, jejímž pachatelem je obviněný. Argumentaci obviněného ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani k žádnému jinému tak shledal jako irelevantní.

Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z nich, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod zjevně uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů a správnost jimi zjištěného skutkového stavu (konkrétně když soudům vytýkal, že odmítly provést jím navržené důkazy, když napadal způsob hodnocení výpovědí spoluobviněného V. R., modu operandi trestné činnosti, okolnosti provedení domovních prohlídek, vyhodnocení pachových stop, nebo pokud jim vytýkal, že při dovozování svých závěrů vycházely z nepřímých a okrajových důkazů, anebo že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil) . Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2013

Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a

Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal