8 Tdo 1119/2010
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 329 odst. 1,2 písm. b,e, f) tr. ř.



8 Tdo 1119/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 91/2009 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného R. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 11 To 90/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 11 To 90/2010, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 1 T 91/2009, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku podal dne 30. 7. 2009 pod sp. zn. ZT 139/2008 Okresnímu soudu v Rakovníku obžalobu na obviněného R. P. pro trestný čin porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 86/1950 Sb. ve znění zákona č. 63/1956 Sb., jehož se měl dopustit tím, že ve funkci předsedy Místního národního výboru T., tehdejší okres N. S., do které byl zvolen dne 8. 6. 1952, v souvislosti s celostátně organizovanou perzekucí soukromě hospodařících rolníků, označovaných státními orgány a orgány KSČ za vesnické boháče, podepsal dne 15. 11. 1952 výměr MNV T., č. j. III-46-1952, kterým v rozporu s tehdy platným zákonem o hospodaření s byty č. 138/1948 Sb. ze dne 28. 4. 1948, konkrétně pak s ustanovením § 3 odst. 2 tohoto zákona zrušil užívací právo poškozeného K. H., k bytu v domě v obci T., který byl vlastnictvím poškozeného, a aniž byly splněny podmínky uvedené ve vyhlášce č. 1152 Ú. l. I. (správně č. 1152/1948 Ú. l. I), která byla prováděcím předpisem zákona o hospodaření s byty a současně nad rámec ustanovení § 2 odst. 1 téhož zákona přikázal, aby se poškozený K. H. spolu se svojí manželkou M. H., a třemi nezletilými dětmi, M. H., E.H. a P. H., na své vlastní náklady a s pouhou částí osobního majetku přestěhovali do předem určeného bytu v objektu Československých státních statků L., do provozovny Ž., tehdejší okres H., kde byli nuceni žít v nevyhovujících hygienických, zdravotních a pracovních podmínkách ve dvou místnostech bez přívodu vody, topení a WC, takže došlo k podlomení zdraví obou rodičů, jakož i ke zhoršení psychického stavu celé rodiny, přičemž uvedený stav trval až do roku 1962, kdy se rodina přestěhovala do N.

Usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 1 T 91/2009, bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za využití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného R. P. pro výše popsaný skutek, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) [správně písm. d)] zákona č. 86/1950 Sb., neboť trestní stíhání je promlčeno.

Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že trestní stíhání obviněného je promlčeno, poněvadž trestnost činu popsaného v obžalobě je třeba právně posoudit podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010, jelikož tato právní úprava je pro obviněného nejpříznivější. Předmětný skutek lze právně posoudit pouze podle základní skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, neboť není naplněn žádný znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. S ohledem na horní hranici trestní sazby uvedeného přečinu, která činí 3 léta odnětí svobody, zaniká trestnost přečinu podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let. K uplynutí promlčecí doby došlo v období od 30. 12. 1989 do 28. 12. 1999. Uvedené časové rozpětí se opírá o dikci ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jakož i zákona č. 327/1999 Sb., který nabyl účinnosti dne 28. 12. 1999 a jímž bylo do tehdy platného trestního zákona doplněno ustanovení § 67a písm. d), podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových nebo náboženských.

Označené usnesení napadl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku stížností. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 11 To 90/2010, byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce zamítnuta.

Krajský soud se v podstatě ztotožnil s názorem okresního soudu ohledně promlčení trestní odpovědnosti a trestního stíhání, dovodil-li, že následek jednání obviněného nelze podřadit pod žádnou z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle § 329 odst. 2 písm. a) až f) tr. zákoníku, který je z pohledu zásad o časové působnosti trestního zákona pro obviněného nejpříznivější. Nesouhlasil s názorem státního zástupce, že čin byl spáchán pro politické přesvědčení poškozeného. Smyslem Akce K byl podle něj postih tzv. vesnických boháčů, kteří odmítali vstoupit do tvořících se JZD. I když šlo v důsledku o projev nesouhlasu se zemědělskou politikou tehdy vládnoucí garnitury, nemusel být tento nesouhlas výrazem jiného politického přesvědčení, argumenty proti vstupu do JZD bývaly často ekonomické, podložené dlouholetou zkušeností těchto hospodářů, případně i personální, protože ve vedení JZD bývali dosazováni i lidé zcela nezkušení. Poškozený K. H. nebyl členem žádné politické strany, podle výsledků dokazování se nijak veřejně neangažoval, byl však morální autoritou, jejíž postoj bezpochyby spoluobčany ovlivňoval. Na podkladě těchto zjištění nelze učinit závěr o porušení ústavního práva občanů na sdružování garantovaného čl. 20 Listiny základních práv a svobod, které především ustanovení § 329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku chrání. Měl za to, že v úvahu nepřichází ani aplikace zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 329 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tj. způsobení vážné poruchy v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem, a v této souvislosti upozornil, že hospodářská činnost byla poškozenému znemožněna ještě před nuceným vystěhováním v listopadu 1952, jelikož k násilnému ukončení jeho hospodářské činnosti došlo již v srpnu 1952. Proti výměru o nuceném vystěhování podepsaném obviněným byl přípustný opravný prostředek (bez odkladného účinku), protože šlo o celostátní akci, bylo vyloučeno, aby případným odvoláním poškozený dosáhl změny. Krajský soud nesouhlasil s názorem státního zástupce, že jednání bylo spácháno za jednoznačné bezbrannosti a tísně poškozeného, vystaveného dlouhodobě nátlaku vládnoucí strany, proti němuž neměl reálnou šanci se bránit. Tento závěr označil jednak za spekulativní, i když dost pravděpodobný, jednak nešlo o stav tísně či bezbrannosti, jak je vykládán v tomto i dalších ustanoveních tr. zákoníku. Následkem stíhaného skutku není ani značná materiální škoda, již by bylo možno vyčíslit. Soud připomněl, že o prostředky k zemědělské výrobě byl poškozený připraven již v srpnu 1952, vlastnictví bytových jednotek a nezemědělských pozemků mu zůstalo zachováno a při dnes již omezeném okruhu důkazů je zjevně vyloučeno vypočítat možnou škodu jako důsledek změny zaměstnání poškozeného s vystěhováním spojený, v důsledku čehož nepřichází v úvahu ani kvalifikační okolnost uvedená v § 329 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Protože skutek obviněného bylo možno posoudit pouze jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, závěry okresního soudu o promlčení trestní odpovědnosti a nutnosti zastavení trestního stíhání pro jeho promlčení shledal správnými.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé usnesení, kterým Krajský soud v Praze v projednávané věci rozhodl o stížnosti státního zástupce. V prvním případě usnesením ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 11 To 462/2009, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 1 T 91/2009, a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Proti usnesení krajského soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 11 To 90/2010, kterým rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř., poněvadž usnesením soudu bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, avšak usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř.

Dovolatelka sumarizovala dosavadní průběh řízení včetně důvodů, které vedly krajský soud k zamítnutí stížnosti státního zástupce, a uzavřela, že argumentům krajského soudu nelze zcela přisvědčit, zejména pokud jde o zodpovězení otázky, zda následek jednání obviněného spočívající především ve fyzickém a psychickém strádání celé rodiny poškozeného K. H. po nezákonném a násilném vystěhování z přirozeného prostředí a následném dlouhodobém nuceném pobytu v nevyhovujících podmínkách není způsobilý naplnit některých ze zákonných znaků stanovených v § 329 odst. 2 tr. zákoníku.

Pro daný případ je podle ní stěžejní interpretace pojmu politické přesvědčení . Nesouhlasila s názorem krajského soudu, že smyslem tzv. Akce K byl postih vesnických boháčů, kteří odmítali vstoupit do tvořících se JZD, a že ačkoliv šlo v důsledku o projev nesouhlasu se zemědělskou politikou tehdy vládnoucí komunistické garnitury, nemusel být tento nesouhlas výrazem jiného politického přesvědčení, neboť argumenty proti vstupu do JZD byly často ekonomické či personální. Měla za to, že není podstatné, zda poškozený K. H. byl či nebyl členem politické strany anebo zda se jakkoliv veřejně angažoval, podstatné bylo, že poškozený výslovně projevil svůj nesouhlas se vstupem do JZD, což je nutno v kontextu tehdejší doby považovat za výraz politického přesvědčení, neboť vládní garnitura sama občany se stejným smýšlením zařadila mezi tzv. třídní nepřátele, zaujala k nim postoj jako k politicky protikladnému elementu a sama z nich de facto tvořila skupinu osob s netolerovatelným politickým přesvědčením. Tomu odpovídalo i nucené vystěhování poškozeného a jeho rodiny na základě výměru vydaného MNV T. podepsaného obviněným R. P., jež je nutno považovat za odvetné opatření tehdejších mocenských orgánů, jímž bylo reagováno na nesouhlas poškozeného s vynucovaným vstupem do JZD. Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že vrstva obyvatel, kam patřila rodina poškozeného, byla ve své době charakterizována jako buržoazní třída, skutečně zastávala odlišné politické přesvědčení než vládnoucí státní moc, zejména v otázce kolektivního hospodaření, a byla pro vládnoucí komunistickou stranu netolerovatelná. Cílem Akce K , odůvodněné učením o třídním boji, bylo ekonomicky zničit tuto nepřátelskou vrstvu obyvatel, aby nedokázala vytvořit politickou opozici komunistické diktatuře. Jednalo se o flagrantní nástroj politické perzekuce zaměřené proti tzv. vesnickým boháčům, tedy osobám v politickém smyslu nepohodlným. I z hlediska naplnění znaků subjektivní stránky jednání obviněného je podstatné, že musel vnímat svoji činnost směřující k postihu poškozeného a jeho rodiny jako metodu vypořádání se s politickými nepřáteli kolektivizace venkova.

Za nesprávné označila i stanovisko krajského soudu k naplnění znaku zneužití bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného ve smyslu § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Souhlasila a názorem, že poškozený se nenacházel ve stavu bezbrannosti, závislosti, rozumové slabosti nebo nezkušenosti, ale neztotožnila se s výkladem pojmu tíseň . Zdůraznila, že rodina poškozeného K. H. se mimo jakoukoliv pochybnost ocitla v mimořádně složitých osobních a rodinných i majetkových podmínkách v důsledku stupňující se perzekuce ze strany tehdejší vládní garnitury, což se projevilo především v tom, že dne 4. 8. 1952, čili nedlouho před událostmi popsanými ve skutkové větě, byly poškozenému z jeho statku zabrány budovy, živý i mrtvý inventář, pozemky s úrodou a předány k obhospodařování JZD, přičemž rodině H. byly ponechány pouze bytové jednotky. Za tohoto stavu, který lze podle dovolatelky označit za tíseň, byla perzekuce poškozeného a jeho rodiny završena jednáním, pro které byla na obviněného podána obžaloba. Nejednalo se o nějaký přechodný stav, poněvadž perzekuce rodiny poškozeného pokračovala ještě po dobu několika roků. Flagrantní bylo v daném případě i omezení či spíše vyloučení volnosti v rozhodování poškozeného a členů jeho rodiny ve vztahu k užívání vlastního majetku, donucení k opuštění dosavadního zaměstnání i rodinného zázemí a k faktickému započetí nového života v cizích a krajně nepříznivých podmínkách. Pominout podle ní nelze ani skutečnost, že poškozený neměl reálnou naději bránit se perzekuci své rodiny právní cestou. V daném případě proto bylo možné dovodit, že obviněný spáchal trestnou činnost zneužívaje aktuálně trvající tísně poškozeného a jeho rodiny.

Podle dovolatelky nelze přehlížet ani znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 329 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, který je naplněn tehdy, způsobí-li pachatel takovým činem značnou škodu . Připustila, že značný časový odstup od doby, kdy se skutek odehrál, komplikuje možnost ocenění majetku, z něhož byl poškozený vyhnán, nečiní ho však nemožným. Zásah státní moci postihl prakticky celý majetek poškozeného a jeho rodiny. Předmětem znaleckého zkoumání by se mělo stát peněžité ocenění zásahu do majetku poškozeného.

Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 11 To 90/2010, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 1 T 91/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Rakovníku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný R.P. v obsáhlém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném prostřednictvím obhájce upozornil, že dovolatelka zcela pominula skutečnost, že podepsal výměr pouze v prvním stupni, a to s poučením o možnosti podat proti němu odvolání. Poškozený však této možnosti nevyužil, čímž sám výměr legitimizoval, způsobil nabytí právní moci a přerušil příčinnou souvislosti mezi jednáním obviněného a následky, které vyplývaly z pravomocného výměru. Obviněný, i kdyby se podpisem výměru dopustil protiprávního jednání, nemůže být odpovědný za důsledky vyplývající z nabytí právní moci výměru, neboť tyto si poškozený způsobil sám tím, že zmařil přezkum výměru. Vedení sporu o výklad zákonných pojmů zločinu podle § 329 odst. 2 písm. b), e) a f) tr. zákoníku považoval za neúčelné, jelikož jednání popsané v obžalobě bylo abolováno rozhodnutím prezidenta republiky č. 54/1960 Sb. ještě před tím, než mohlo dojít k jeho promlčení podle tehdejšího zákona, natož zákonů pozdějších. I odhlížeje od rozhodnutí prezidenta republiky pokládal vedení tohoto sporu za neúčelné i proto, že čin byl promlčen v desetileté promlčecí době, která podle něho uplynula dnem 16. 11. 1962. Obviněný následně rozebíral problematiku zákazu retroaktivity zakotveného v ústavních i podústavních normách a dovozoval, že výčet trestných činů, jejichž trestnost uplynutím promlčení nezaniká, byl proveden pozdějšími pro pachatele nepříznivými zákony. Vzhledem k zákazu retroaktivity se na obviněného nevztahuje ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., kterým bylo zavedeno stavění promlčecí doby od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, neboť tato překážka byla zavedena až po více než 40 letech od doby, kdy byl domnělý čin spáchán. Zákon č. 327/1999 Sb., jakož i § 35 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb. mění hmotně právní situaci v neprospěch obviněného, což je nepřípustně retroaktivní i ve vztahu k § 5 zákona č. 198/1993 Sb. Uzavřel, že jeho trestní stíhání je promlčeno bez ohledu na novelizace trestního zákona a související předpisy, neboť jejich případnou aplikací by vždy došlo k porušení zákazu retroaktivity. Obviněný dále znovu zdůrazňoval, že jeho trestní stíhání je nepřípustné též z důvodu rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vyhlášené pod č. 54/1960 Sb., přičemž amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky je nadzákonný právní akt, který nelze podřadit politické podmínce dodatečného přerušení běhu promlčecí doby podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a následujících obdobných ustanovení jako např. § 67a písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb. či § 35 písm. c) tr. zákoníku. Závěrem zopakoval, že dovolatelka patrně přehlédla, že podle § 265p odst. 2 tr. ř. je dovolání v neprospěch obviněného vyloučeno, jestliže se na čin vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo.

Navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako nepřípustné, protože trestní stíhání proti němu bylo vedeno, ačkoliv je promlčeno, a kromě toho je vyloučeno, neboť na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vyhlášené pod č. 54/1960 Sb., kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost toho výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Stížnost státního zástupce byla zamítnuta poté, co krajský soud na jejím podkladě meritorně přezkoumal usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatelka odkázala na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. S odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné důvody podřadit.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně jsou významné dvě otázky; tou primární je, zda jednání obviněného lze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (nadále tr. zákoník), či zda skutečně vykazuje zákonné znaky toliko přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a druhou, navazující, zda trestní stíhání obviněného bylo promlčeno, a byly tak splněny podmínky pro jeho zastavení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Závěr o tom, zda a jaký trestný čin, jehož skutková podstata je obsažena v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010, lze v jednání obviněného spatřovat, je výsledkem hodnotících úvah spojených s otázkou časové působnosti trestních zákonů.

Podle § 12 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 účinného v době spáchání činu a shodně též podle § 16 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného od 1. 1. 1962 a § 2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník) platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Kritéria pro závěr o příznivosti nového trestního zákona musí zohlednit všechny individuální zvláštnosti spáchaného trestného činu a jeho pachatele, a to s přihlédnutím ke stavu v době rozhodování. Soud přitom zkoumá tato kritéria z úřední povinnosti tak, aby mohl učinit odůvodněný závěr, zda použití nového trestního zákoníku není pro pachatele příznivější (srov. č. 32/1962 a č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).

Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek pro pachatele příznivější než právo dřívější (k tomu např. rozhodnutí č. 73/1951 Sb. rozh. tr.). Trestněprávními normami, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení činu pro pachatele, jsou zejména ustanovení popisující druhově určitý trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství a vývojových stadiích trestné činnosti, ustanovení o ukládání trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry u ustanovení o zániku trestnosti apod.

Jde-li konkrétně o čin obviněného spáchaný 15. 11. 1952, z hlediska úvah spojených s časovou působností trestního zákona přichází v úvahu posouzení jeho trestnosti podle trestního zákona č. 86/1950 Sb. účinného v době jeho spáchání, podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného od 1. 1. 1962 a konečně podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010.

Trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) tr. zákona č. 86/1950 Sb., ve znění účinném v době spáchání činu (jak správně uvádí okresní soud oproti obžalobě), se dopustí, kdo jako veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo někomu jinému neoprávněný prospěch, obstarává veřejné věci způsobem zákonu odporujícím, má-li takový čin za následek jinou značnou škodu. Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody na tři až deset let.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pachatele tohoto trestného činu lze potrestat odnětím svobody na tři léta až deset let.

Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Za to bude potrestána odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

Zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 v alternativách uvedených pod písmeny a) až f) tr. zákoníku se pachatel, jehož lze potrestat odnětím svobody na dvě léta až deset let, dopustí za následujících podmínek:
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch,
b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,
c) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,
d) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem,
e) spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného, nebo
f) způsobí-li takovým činem značnou škodu.

Protože posouzení trestnosti činu podle trestního zákona č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb. bylo stejné, byla jeho trestnost do 1. 1. 2010, tedy do účinnosti tr. zákoníku, posuzována podle zákona účinného v době jeho spáchání. Soudy obou stupňů správně vyvodily, že změny, jež přinesl tr. zákoník, se relevantně dotýkají trestnosti posuzovaného činu. S tímto závěrem nepolemizuje ani dovolatelka. Ta je však na rozdíl od soudů obou stupňů přesvědčena, že v jednání obviněného lze spatřovat zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e), f) tr. zákoníku, nikoliv jen přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak shodně uzavřely soudy obou stupňů. Z textu dovolání je zjevné, že dovolatelka nesouhlasila s výkladem zákonných znaků spáchání činu na jiném pro jeho skutečné nebo domnělé politické přesvědčení , spáchání činu zneužívaje tísně jiného podaným soudy a polemizovala rovněž s úvahou, že není možné vyčíslit materiální škodu způsobenou činem, čímž byla vyloučena možnost učinit závěr, že jím byla způsobena značná škoda.

Konkrétní výhrady, jež dovolatelka uplatnila k výkladu znaku spáchání činu na jiném pro jeho skutečné nebo domnělé politické přesvědčení uvedenému v ustanovení odst. 2 písm. b) § 329 tr. zákoníku, považuje dovolací soud za výstižné. Přiléhavě z nich vyplývá, že výklad zaujatý soudy postrádá přihlédnutí k historickým souvislostem. Je tomu tak konkrétně v té části argumentace krajského soudu, kde zdůraznil, že smyslem Akce K byl postih tzv. vesnických boháčů, kteří odmítali vstoupit do tvořících se jednotných zemědělských družstev, přičemž tento nesouhlas, byť v konečném důsledku byl projevem nesouhlasu se zemědělskou politikou tehdy vládnoucí garnitury, nemusel být výrazem jiného politického přesvědčení a Akce K vždy jen postihem za ně. Poškozený K. H. nebyl členem žádné politické strany, nijak se veřejně neangažoval, byl morální autoritou, jejíž postoj spoluobčany ovlivňoval. Citované ustanovení tr. zákoníku podle něj chrání ústavní právo občanů na sdružování vyplývající z čl. 20 a 22 Listiny základních práv a svobod a o zásah proti těmto občanským právům podle něj nešlo.

Obdobně je třeba nahlížet i na tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž krajský soud vyloučil, že obviněný čin spáchal zneužívaje tísně poškozeného, čímž vyloučil možnost aplikace ustanovení § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to s argumentem, že nešlo o stav tísně ve smyslu standardního výkladu tohoto zákonného znaku podávaného soudní praxí. Připustil sice, že poškozený by reálně nemohl dosáhnout změny podáním opravného prostředku proti výměru o nuceném vystěhování, ale přesto odmítl, že by byl čin spáchán za stavu tísně poškozeného. Ten neshledal v charakteristice, že poškozený byl dlouhodobě vystaven nátlaku vládnoucí třídy, proti němuž neměl reálnou šanci se bránit, navíc označil toto tvrzení za spekulativní (i když dost pravděpodobné).

Nejvyšší soud má za to, že přesvědčivý výklad zákonných znaků obsažených v ustanovení § 329 odst. 2 tr. zákoníku, jmenovitě pak pod písmeny b) a e), v konkrétní věci nezbytně vyžaduje kontext historický i politický (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Pokud historické souvislosti krajský soud vědomě odmítá s argumentem, že by se jednalo o nepřípustné rozšiřování podmínek trestnosti, nelze s ním souhlasit.

V prvé řadě nelze přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že v posuzované věci nepřichází v úvahu aplikace zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v ustanovení § 329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v tom, že čin vykazující znaky skutkové podstaty obsažené v § 329 odst. 1 citovaného ustanovení (o čemž soudy neměly pochybnosti), byl spáchán na jiném pro jeho skutečné nebo domnělé politické přesvědčení.

Dovolatelka přiléhavě zdůraznila, že vrstva obyvatel, do níž lze zařadit i rodinu poškozeného K. H., byla ve své době charakterizována jako vesničtí boháči, zastávala odlišné politické přesvědčení v otázce kolektivního hospodaření a v tomto smyslu byla pro vládnoucí komunistickou stranu netolerovatelná a nežádoucí. Cílem Akce K bylo ekonomicky zničit tuto vládnoucí garnituře nepřátelskou vrstvu obyvatel, a to mimo jiné i metodami a prostředky, jež byly zvoleny právě proti poškozenému a jeho rodině. Dostatečně výmluvně jsou tyto skutečnosti dokládány listinami opatřenými z archivů, jež tvoří součást spisu, z nichž se mimo jiné podává, že ...vesnický boháč je největším nepřítelem a odpůrcem budování socialismu na vesnici , přičemž v materiálu pro sekretariát ÚV KSČ označeném jako Řešení některých otázek vesnických boháčů (č. l. 7 10 archivních písemností) jsou uvedeny hlavní typy vesnických boháčů včetně opatření, jež se nabízejí k boji proti nim a mezi nimiž byla doporučována taková opatření jako dát jeho celé hospodářství družstvu do nuceného nájmu . Za nutné bylo považováno řešit otázku vesnických boháčů, jejichž hospodářství převzalo družstvo do nuceného nájmu, jejich následným vysídlením z vesnice, jelikož jejich přítomnost byla škodlivá, mimo jiné i z důvodu diskreditace družstevní myšlenky. Obdobně v materiálu označeném Hlavní prostředky omezování a zatlačování vesnických boháčů jsou vesničtí boháči vnímáni nejen jako zapřísáhlí nepřátelé jednotných zemědělských družstev, ale jako poslední kapitalistická třída a hlavní naděje západních imperialistů, pročež jsou stanovena v zájmu úspěšného budování socialismu na venkově a bezpečnost státu zde jmenovaná politická a hospodářská opatření v boji proti nim (č. l. 17 25 archivních materiálů). Obžaloba pak v souladu s obsahem archivních materiálů uvádí, že vlastní provedení opatření náleželo referátům III příslušného ONV, který měl vydat písemné rozhodnutí. Konstatování obžaloby, že tomu tak bylo i v případě vydání výměru, jež se týkal poškozeného K. H., který byl sice vydán pod hlavičkou MNV T., opatřen razítkem a podpisem předsedy obviněným, ale byl vyhotoven pracovníky odboru III N. S., nasvědčuje nejen sp. zn. III-46-1952, ale i záznam o tom, že obviněný tuto listinu převzal 15. XI. 1952 (č. l. 109). Přesvědčivost argumentů dovolatelky je podložena ostatně i odůvodněním výměru, z něhož se mimo jiné podává, že přestěhování navazuje na již dříve realizované opatření, na jehož základě bylo hospodářství poškozeného dáno do nuceného pachtu JZD a užívání bytu bylo shledáno v rozporu s veřejnými zájmy , na jejichž podstatu a povahu nutno pohlížet ve světle výše zmíněných zásad vytyčených stranickými orgány.

Krajský soud svoji úvahu, na základě níž odmítl připustit možnost aplikace ustanovení § 329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, odůvodnil tím, že poškozený nebyl členem žádné politické strany a že nebylo ani doloženo, že by se veřejně angažoval, a že jeho pozice ve vesnici byla dána tím, že byl morální autoritou, jejíž postoj spoluobčany ovlivňoval. Za důležité totiž považoval, že citované ustanovení tr. zákoníku chrání ústavní právo občanů na sdružování, podle kterého mají občané právo zakládat též politické strany a politická hnutí (čl. 20 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod), a o zásah proti těmto právům se podle něj nejednalo. Dovolací soud tento názor nesdílí. Je přesvědčen, že nelze doslovně přijmout komentář k citovanému ustanovení tr. zákoníku, podle něhož politické přesvědčení občana souvisí se základním právem na sdružování vyplývajícím z čl. 20 LPS, podle kterého mají občané právo zakládat též politické strany a politická hnutí, přičemž podle čl. 22 LPS zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2995). Politické přesvědčení nelze omezit jen na právo sdružování chráněné a garantované čl. 20 Listiny, Politické přesvědčení je pojmem širším, zahrnuje politické postoje založené na víře o pravdivosti a správnosti určitého souboru názorů na správu věcí veřejných (organizaci veřejného života, jeho ideovou strukturovanost a dějinné směřování). Právo zakládat politické strany je jeho vyústěním do formalizovaných struktur, členství v politické straně je třeba vnímat jako institucionalizaci politických postojů a přesvědčení, což ale neznamená, že nelze hovořit o politickém přesvědčení jedince, ať již skutečném nebo domnělém, aniž by bylo spjato s členstvím v politické straně či hnutí.

Pakliže pro naplnění zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje spáchání činu na jiném i jen pro jeho domnělé politické přesvědčení, nelze mít vážné pochybnosti o tom, že opatření učiněné proti poškozenému a jeho rodině coby představitelům vesnických boháčů, nepřátelům budování socialismu na vesnici, bylo tímto záměrem vedeno.

Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasila ani s argumenty krajského soudu, jimiž odmítl aplikaci zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v ustanovení § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, spočívající v tom, že čin vykazující znaky skutkové podstaty obsažené v § 329 odst. 1 citovaného ustanovení byl spáchán zneužívaje tísně jiného, a to z důvodů, které již byly konkretizovány. I v tomto případě lze námitky dovolatelky označit za opodstatněné. Správně akcentovala delší dobu trvající pronásledování poškozeného a jeho rodiny tehdejší vládnoucí garniturou, vyznačující se stupňovaným ekonomickým tlakem, přičemž dne 4. 8. 1952, tedy již v době, kdy byl předsedou MNV obviněný, byly poškozenému z jeho statku zabrány budovy, živý a mrtvý inventář i pozemky s úrodou a předány k obhospodařování JZD, přičemž poškozenému a jeho rodině byly ponechány pouze bytové jednotky. Zcela v souladu s taktikou boje proti vesnickým boháčům byla perzekuce završena rozhodnutím o nuceném přestěhování podepsaném obviněným. Se zřetelem k cílenému působení jednotlivých opatření směřujících proti vesnickým boháčům právě kombinací nuceného pachtu a nuceného vystěhování z důvodu veřejného zájmu nelze konstatovat, ba je namístě spolehlivě vyloučit, že poškozený měl reálnou možnost se těmto opatřením bránit při využití standardních právních prostředků, jak se domnívá i obviněný. Okolnost, že se poškozený nebránil odvoláním, může být naopak doložením stavu jeho tísně.

Rozumí-li se tísní stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi omezujícími volnost rozhodování, přičemž tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1589, 2877), není ani podle dovolacího soudu vyloučeno na stav poškozeného nahlížet jako na stav tísně a na jednání obviněného jako na čin, jehož se dopustil zneužívaje tohoto stavu. V těchto souvislostech a k doložení naplnění tohoto zákonného znaku je ovšem potřebné všemi dostupnými prostředky objasnit okolnosti, za nichž došlo k nucenému pachtu, zda a jak se na tomto opatření podílel obviněný, či alespoň doložit typické a metodicky zpracované postupy vedoucí k tomuto opatření a jeho realizaci.

Nejvyšší soud si je vědom problematičnosti dokazování, přesto však pokládá za potřebné a nezbytné k řádnému objasnění všech okolností případu, ke spolehlivému doložení existence zákonných znaků uvedených v ustanovení § 329 odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku v tom smyslu, zda se jednalo o čin spáchaný na jiném pro jeho skutečné nebo domnělé politické přesvědčení a zneužívaje jeho tísně, dokazování doplnit či se o to alespoň všemi dostupnými prostředky pokusit. Tento požadavek je potřebný i z hlediska požadavku posouzení míry zavinění obviněného, poněvadž povinností orgánů činných v trestním řízení je objasnit pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se trestní stíhání vede. Nabízí se především výslechy svědků, pamětníků perzekučních postupů proti poškozenému a jeho rodině, kteří by se mohli vyjádřit nejen k chování obviněného, vystupování a angažovanosti poškozeného, ale i k otázkám spojeným s uvalením nuceného pachtu na jeho hospodářství, jakož i k jeho rozsahu (který dosud též nebyl objektivizován) a vystěhování jeho rodiny. Výpovědi dcer poškozeného P. Š., E. F. i M. P. jsou v tomto ohledu velmi stručné a vyčerpávající informace nebyly obsaženy ani ve sdělení E. K. Ta sice hovoří o tom, že je poslední žijící pamětnicí z vrstvy středních zemědělců žijících v obci T. v 50. letech minulého století, což ale ještě samo o sobě neznamená, že je jedinou svědkyní, která je způsobilá se k poměrům panujícím v obci v roce 1952 a k rodině K. H. vyjádřit. Nelze pominout, že o tzv. nuceném pachtu bylo rozhodnuto ještě ve vztahu k dalším osobám (č. l. 113), přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by nikdo kupř. z rodinných příslušníků těchto osob či dalších obyvatel vesnice, pamatujících si inkriminované události a jejich aktéry, již nežil. Nebude-li možné dokazování doplnit o výslechy svědků, kteří by objasnili konkrétní důvody a situaci provázející jak uvalení nuceného nájmu, tak nuceného přestěhování, roli obviněného v tomto procesu, dovolací soud považuje za vhodné doplnit dokazování o znalecký posudek Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, popř. Ústavu pro studium totalitních režimů, k otázkám spojeným s realizací metodiky boje proti vesnickým boháčům vypracované ústředními orgány na úrovni místních národních výborů, zda a do jaké míry mohl obviněný svým jednáním ovlivnit konkrétní rozhodnutí referátu III příslušného ONV, zda se předpokládala jeho předchozí aktivita při vytipování osob, proti nimž byla posléze opatření použita, apod.

Krajský soud konečně dovozoval, že následkem jednání není ani způsobení značné škody, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Připomněl, že o prostředky k zemědělské výrobě byl poškozený připraven již v srpnu 1952, vlastnictví bytových jednotek a nezemědělských pozemků mu zůstalo zachováno, přičemž při omezeném okruhu důkazů je vyloučeno vypočítat možnou škodu jako důsledek změny zaměstnání poškozeného s vystěhováním spojený. Dovolací soud se s tímto názorem neztotožňuje. Stejně jako dovolatelka je přesvědčen, že není na místě rezignovat na stanovení a vyčíslení škody, jež byla v důsledku vystěhování poškozenému způsobena. Tato škoda není primárně představována škodou vzniklou v důsledku změny zaměstnání poškozeného, jak usuzuje krajský soud, ale především škodou na majetku poškozeného, jež je představována tím, že zásahem státu poškozený jednak nemohl svůj majetek řádně užívat, jednak byl připraven o tu jeho část, kterou musel zanechat ve svých nemovitostech (vybavení domácnosti, dříví, uhlí apod.). V daných souvislostech je lichý argument okresního soudu, že poškozený byl sice na podkladě označeného výměru zbaven práva užívat svůj majetek, ale že jej nepozbyl zcela, o čemž svědčí kupní smlouva ze dne 16. 2. 1971. Je pravda, že poškozený skutečně nebyl zbaven vlastnického práva k předmětné nemovitosti, nicméně podstatných práv vlastníka, tj. práva věc držet a užívat, po dlouhou dobu evidentně zbaven byl. To se z povahy věci nevymyká materiálnímu vymezení a tím i hodnotovému vyčíslení.

Jakkoliv jsou důkazní prostředky k řádnému objasnění tohoto následku omezené, nic nebrání tomu, aby byly svědkyně P. Š., E. F. a především pak M. P. podrobněji vyslechnuty k rozsahu majetku, který musela rodina poškozeného K. H. v domě v důsledku nuceného vystěhování zanechat, aniž měl poškozený možnost s ním disponovat, podpůrně lze vyjít i z informací obsažených v postupní smlouvě ze dne 31. 1. 1938 uzavřené mezi J. a Š. S. a K. a M. H. (č. l. 269 275) a kupní smlouvy ze dne 16. 2. 1971 uzavřené mezi prodávajícími K. a M. H. a kupujícím Jednotným zemědělským družstvem P. se sídlem ve M. (č. l. 262 265). Shromážděné důkazy nechť jsou poté podkladem pro vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky, přičemž úkolem znalce bude, aby stanovil výši škody, jež byla v důsledku nuceného vystěhování poškozenému K. H. na jeho majetku způsobena. Majetek je zde třeba vnímat ve smyslu všech majetkových práv, na nichž došlo k jejich poškození (omezení), a to včetně hodnoty bydlení, jehož byl zbaven.

Po doplnění dokazování bude na orgánech činných v trestním řízení, aby se znovu pečlivě vypořádaly s otázkou časové působnosti trestního zákona. V této souvislosti není od věci připomenout, že při posuzování zákonných znaků trestného činu podle trestních zákonů účinných do 31. 12. 2009 bude třeba zabývat se i splněním materiálních předpokladů pro použití vyšší trestní sazby (§ 75 odst. 4 tr. zákona č. 86/1950 Sb., § 88 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb.), pročež je nezbytné s ohledem na výsledky dokazování hodnotit i tuto okolnost významnou z hlediska řešení otázky trestnosti činu. Dospějí-li k závěru, že trestnost činu je třeba posoudit podle tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., nezůstane stranou jejich pozornosti ani náležitý popis skutku tak, aby jednání obviněného a jeho následek, jakož i skutková zjištění vyjadřující zavinění vystihovaly všechny zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku v odpovídající alternativě. Netřeba zvláště zdůrazňovat, že i přes jisté odlišnosti a upřesnění, jež lze očekávat od nového popisu skutku, bude jeho totožnost zachována, jelikož není žádných pochybností o zachování totožnosti jednání. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, platí, že totožnost skutku je zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, přičemž postačí shoda částečná (avšak musí jít o skutečnosti z hlediska podstaty skutku relevantní - k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Respektování těchto požadavků není případným doplněním a upřesněním popisu skutku nikterak zpochybněno.

Dovolací soud nemůže pominout ani vyjádření obviněného a námitky, jež v něm byly obsaženy. Za relevantní nelze označit výhrady obviněného, že z titulu výkonu funkce předsedy Místního národního výboru T. podepsal výměr pouze v prvním stupni spolu s poučením o možnosti podat proti němu odvolání , čehož poškozený nevyužil a sám tak výměr legitimizoval a způsobil, že nabyl právní moci a přerušil tak příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následky, které z pravomocného výměru vyplývaly. Bylo již vyloženo, v jaké situaci byl výměr podepsaný obviněným poškozenému doručen a že jakákoliv představa o účinném použití opravného prostředku proti němu byla lichá, nehledě na to, že takový opravný prostředek neměl ani odkladný účinek. Za takové situace nemůže obstát ani námitka obviněného, že poškozený nepodáním opravného prostředku přerušil příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následky vzniklými v důsledku realizace předmětného výměru.

Ve shodě s dosud vyjadřovanými výhradami proti postupu orgánů činných v trestním řízení obviněný akcentoval, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, neboť je promlčeno, a to nezávisle na právním posouzení skutku. Touto otázkou se zabýval státní zástupce v obžalobě, zevrubně na ni reagoval Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 11 To 462/2009, a jejich závěry, neshledaly-li je opodstatněnými, sdílí i Nejvyšší soud. Odkazuje na znění § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publikovaný pod č. 14/1994 Sb., z něj vycházející usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 5 Tdo 915/2006, 8 Tdo 348/2007 aj.), připomíná, že nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního stíhání je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto předpokladu nemůže být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto právního institutu. Pokud stát určité trestné činy a určité pachatele stíhat nechce, je promlčení zbytečné: v těchto případech běh promlčení lhůty ve skutečnosti neexistuje a promlčení samo o sobě je fiktivní. Logickým důsledkem aplikace ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. by v případě právního posouzení skutku obviněného jako trestný čin porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 2 tr. zákona č. 86/1950 Sb. a stejně zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. bylo použití ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. (shodně i § 35 písm. c) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.) , jež bylo do trestního zákona zařazeno zákonem č. 327/1999 Sb. před uplynutím desetileté promlčecí doby právě se záměrem, aby nedošlo k promlčení nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.

Konečně je třeba vypořádat se i s námitkou obviněného, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné též proto, že tak nařídil prezident republiky, uživ svého práva udílet amnestii; v konkrétním případě jde o to, zda bylo na místě použít rozhodnutí prezidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii publikované pod č. 54/1960 Sb. Touto otázkou se zabývaly orgány činné v přípravném řízení, státní zástupce v obžalobě vyloučil možnost použití aboličního rozhodnutí prezidenta republiky s argumentem, že nemůže dopadat na trestné činy uvedené v § 67a písm. d) tr. zák. Ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 1 T 91/2009, státní zástupce tento právní názor dále rozvedl tak, že uvedená abolice se sice vztahuje na trestný čin podle § 175 zákona č. 86/1950 Sb., avšak jen na taková jednání, která bylo možné podle uvedeného § v době vydání amnestie postihnout. Žalované jednání však v žádném případě takovým jednáním není. Úmysl výkonné moci tedy k amnestování nesměřoval a už proto je nutné považovat takové jednání za trestný čin, který je trestně postižitelný . Současně ale také upozornil, že na znění čl. IV písm. c), e) tohoto rozhodnutí o amnestii, jimiž jsou z použití amnestie vyloučeny trestné činy proti majetku v osobním vlastnictví a proti důstojnosti člověka. Výklad těchto ustanovení jej vedl k závěru, že amnestie je vyloučena i v případech trestných činů, jimiž byla poškozena majetková práva osob, proti nimž byla trestná činnost namířena, nebo byla ohrožena jejich důstojnost, přičemž nemusí jednat jen o trestné činy majetkové uvedené v hlavě osmé trestního zákona č. 86/1950 Sb. a trestné činy proti důstojnosti člověka uvedené v hlavě sedmé oddílu druhém tohoto trestního zákona. Krajský soud v Praze se v odůvodnění svého usnesení ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 11 To 462/2009, touto otázkou nezabýval, ačkoliv tak jistě učinit měl, a soustředil svoji pozornost výlučně k problematice promlčení.

Dovolací soud nesdílí právní názor státního zástupce, dovozoval-li, že použití amnestie nemůže dopadat na trestné činy uvedené v § 67a písm. d) tr. zák., a to s argumentem, že abolice se sice vztahuje na trestný čin podle § 175 zákona č. 86/1950 Sb., avšak jen na taková jednání, která bylo možné v době vydání amnestie postihnout, přičemž žalované jednání takovým jednáním není. Rozhodnutí, proč je použití amnestie prezidenta republiky vyloučeno, se musí opírat a musí být založeno jen na důvodech obsažených v tomto rozhodnutí prezidenta republiky, nemůže odkazovat na jiné než právě zde uvedené důvody vylučující možnost použití abolice. Odkaz na ustanovení § 67a tr. zákona č. 140/2961 Sb. není v těchto souvislostech přiléhavý, jelikož jde o ustanovení relevantní toliko pro posuzování promlčení trestní odpovědnosti, není je možné vnímat jako obecnou podmínku vylučující či naopak umožňující použití amnestie prezidenta republiky.

Nejvyšší soud však ve shodě s názorem státního zástupce pokládá za potřebné upozornit právě na ta ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky, která obsahují vylučující podmínky pro použití amnestijního rozhodnutí, konkrétně v návaznosti na čl. V rozhodnutí o amnestii, podle něhož bylo nařízeno, aby nebylo zaváděno a bylo-li zavedeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání za trestné činy a přestupky uvedené v části II čl. III spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí s výjimkou trestných činů uvedených v článku IV tohoto rozhodnutí. Státní zástupce odkázal na znění čl. IV písm. c) a e) tohoto rozhodnutí, podle něhož se rozhodnutí nevztahuje na úmyslné trestné činy proti majetku v osobním vlastnictví [písm. c)] a mimo jiné též trestné činy proti důstojnosti člověka, ohrožení mravní výchovy mládeže [písm. e)]. Nejvyšší soud shledává významným zejména čl. IV písm. c) rozhodnutí o amnestii, podle něhož se toto rozhodnutí nevztahuje na úmyslné trestné činy proti majetku v osobním vlastnictví, a souhlasí s názorem, že toto ustanovení nelze interpretovat tak, že vyloučeny jsou toliko trestné činy uvedené v hlavě osmé zvláštní části trestního zákona č. 86/1950 Sb. označené jako Trestné činy majetkové a že pod tuto kategorii vylučující použití amnestijního rozhodnutí lze podřadit i další trestné činy, jimiž byla úmyslným jednáním pachatele způsobena škoda na majetku jednotlivce. Nelze nepřipomenout, že skutkové podstaty trestných činů podle §175 tr. zákona č. 86/1950 Sb., 158 tr. zákona č. 140/1961 Sb. i § 329 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. obsahují zákonný znak v úmyslu způsobit jinému škodu (tj. materiální škodu) charakterizující pohnutku trestného činu. To je také důvod, proč pokládá dovolací soud za významné všestranně objasnit následek jednání obviněného a též jeho zavinění. Nejvyšší soud se ale neztotožňuje s názorem, že aplikace rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 je vyloučena i z důvodů uvedených v čl. IV písm. e) tohoto rozhodnutí, poněvadž z kontextu této vylučující podmínky (vedle trestných činů proti důstojnosti člověka je zahrnuto ohrožení mravní výchovy mládeže) se podává, že jde skutečně o kategorii trestných činů proti důstojnosti člověka obsažených v hlavě sedmé oddílu druhém zvláštní části tr. zákona č. 86/1950 Sb., což by ovšem na závěru o nemožnosti použít amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, pokud by byly zjištěny okolnosti uvedené v jejím čl. IV písm. c), nic neměnilo.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně z důvodu uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 11 To 90/2010, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 1 T 91/2009, zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Se zřetelem na rozsah a povahu dokazování, jež je k objasnění věci nezbytné provést, potřebu operativnosti , jež se předpokládá především u orgánů činných v přípravném řízení, byla věc vrácena až do stadia přípravného řízení a státnímu zástupci bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. To znamená, že dokazování bude doplněno o důkazy požadované dovolacím soudem, přičemž není vyloučeno, aby byly opatřeny i důkazy další, nezbytné k řádnému objasnění věci a významné pro právní kvalifikaci skutku, a bude na státním zástupci, aby zvážil, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání obžaloby, či zda je nutno trestní stíhání pro promlčení zastavit. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2011 Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková