8 Tdo 1118/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1118/2015-18

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání obviněného D. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 5 To 34/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 73 T 128/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 73 T 128/2014, uznal obviněného D. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že:

dne 27. 9. 2014 kolem 22.10 hod. v O., po ulici B., neoprávněně řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel Vectra,
a to přesto, že mu byl pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2014 pod sp. zn. 8 T 52/2014, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2014, mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 40 měsíců, tj. od 22. 5. 2014 do 22. 2. 2018 .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce třiceti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 5 To 34/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Bohdana Serafina proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na toto ustanovení však pouze odkázal v úvodu svého podání, dále již nikterak nerozvedl, v čem ono nesprávné právní posouzení skutku konkrétně spatřoval.

Poté již dovolatel pouze rozporoval svědecké výpovědi policistů P. M. a M. H., kteří jej dne 27. 9. 2014 kontrolovali. Jejich tvrzení, že vozidlo (které měl údajně řídit) sledovali po celou dobu jeho pronásledování, nemohlo být pravdivé, jelikož díky charakteru tamních uliček jej museli ztratit z dohledu minimálně na 30 vteřin. Oba policisté rovněž uváděli rozdílné údaje o vzdálenosti, na kterou vozidlo sledovali (od 50 do 100 metrů). To, že vozidlo řídil někdo jiný, sice namítal od samého začátku, takovou možnost však policisté ignorovali a nijak ji neprověřili. Díky jejich značně zkresleným výpovědím, vzbuzujícím závažné pochybnosti o jeho vině či nevině, měl soud postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch a obžaloby jej zprostit.

V závěru svého podání dovolatel (aniž by odkázal na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí jak okresního, tak i krajského soudu a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu projednání a spravedlivému rozhodnutí.

K podanému dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem daného podání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Ve světle předchozích dvou odstavců je zřejmé, že podání dovolatele nemá naději na úspěch. Zásadním nedostatkem už je pouze fakt, že obviněný nijak neodůvodnil, v čem mělo ono nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívat. Dalo by se sice dovodit, že jím byly právě citované rozpory ve svědeckých výpovědích policistů, avšak i tato argumentace má povahu výlučně námitek skutkových (tedy proti hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů), které pod uvedený dovolací důvod (ani pod žádný jiný) stejně nespadají.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť se obviněný omezil pouze na kritiku způsobu hodnocení důkazů a žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry obou soudů nenamítl.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015 JUDr. Jan Bláha
předseda senátu