8 Tdo 1118/2007
Datum rozhodnutí: 10.10.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1118/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2007 o dovolání, které podal obviněný D. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 6 To 586/2006, který rozhodl jako soud odvolací ve věci Okresního soudu v Šumperku vedené pod sp. zn. 1 T 14/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 1 T 14/2006, byl obviněný D. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 62.222,- Kč.

Z podnětu odvolání podaného obviněným Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 6 To 586/2006, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, obviněného D. B. uznal vinným, že dne 28. 8. 2005 kolem 19.15 hodin v Š. jako řidič nákladního vozidla zn. IVECO Euro Cargo ML 75 E, které je majetkem V. L. C., s.r.o., při odbočování z vedlejší účelové ulice od čerpací stanice S. vlevo na hlavní ulici nerespektoval dopravní značku dej přednost v jízdě , a přehlédl a nedal přednost v jízdě zleva po hlavní ulici jedoucí cyklistce E. T., která se snažila střetu vyhnout uhýbáním vlevo, přesto však došlo k nepatrnému kontaktu přední částí vozidla s pravým zadním kolem jízdního kola, po kterém E. T. utrpěla zhmoždění a otok mozku při tupém poranění hlavy se zlomeninami klenby a spodiny lební a s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou a další zranění, kterým dne 30. 8. 2005 podlehla. Takto vymezený skutek odvolací soud posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Rozhodl též o povinnosti obviněného nahradit vzniklou škodu.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný D. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. Ž. dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1. písm. d), g) tr. ř. Naplnění prvního z nich spatřoval obviněný v tom, že mu bylo postupem odvolacího soudu upřeno právo zúčastnit se veřejného zasedání konaného o jeho odvolání dne 27. 11. 2006. Obviněný uvedl, že o termínu konání veřejného zasedání byl sice řádně a včas vyrozuměn, avšak při cestě na veřejné zasedání v důsledku závady na vozidle, která se nečekaně projevila, byli spolu s obhájcem nuceni cestu ukončit. Obhájce telefonicky o této události informoval trestní kancelář odvolacího soudu ještě před začátkem konání veřejného zasedání, přičemž očekávali, že se veřejné zasedání nebude konat. To však proběhlo v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce. Obviněný tak byl zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť neměl možnost se vyjádřit, eventuelně doplnit svou výpověď, navrhnout nové důkazy atd. V rámci další námitky obviněný poukázal na skutečnost, že prvním rozsudkem v projednávané věci byl obžaloby zproštěn. Z podnětu odvolání státního zástupce však byl původní rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a projednání. Na základě odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž byl podán podrobný a rozsáhlý rozbor důkazní situace a návod, jak se má dále postupovat, soud prvního stupně, aniž by provedl jakékoliv důkazy, poté, co konstatoval obsah rozhodnutí odvolacího soudu, vynesl rozsudek. Na základě těchto souvislostí obviněný vytkl, že rozhodující zjištění, hodnocení důkazů a z nich vyplývající závěry byly koncipovány odvolacím soudem, což vedlo k tomu, že se obviněný nemohl na tomto procesu aktivně účastnit a nemohl dostatečně realizovat svá obhajovací práva. Byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, neboť odvolací soud, který sám provedl hodnocení důkazů, nerespektoval existenci některých verzí průběhu skutkového děje a bez jakýchkoliv logických argumentů zvolil pro obviněného nejméně příznivou variantu, byť byla stejně pravděpodobná jako verze ostatní. Soudu druhého stupně vytkl i to, že se nevypořádal s rozpory ve znaleckém posudku i ve výpovědi znalce a zcela pominul a nepřipustil provedení důkazů, které mohly mít význam pro rozhodnutí.

Z těchto důvodů v závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 6 To 586/2006 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 1 T 14/2006, ve výroku o vině a v návaznosti na to rovněž ve výroku o trestu a přikázal, aby obecné soudy o věci znovu jednaly a rozhodly.

K tomuto dovolání podala písemné stanovisko státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která ohledně námitek obviněného dotýkajících se otázky viny vyjádřila svůj souhlas se závěry soudu druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného uplatněnou v rámci jeho řádného opravného prostředku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že obviněný byl řádně vyrozuměn o místě a čase konání veřejného zasedání a odvolací soud měl splněny všechny podmínky pro to, aby veřejného zasedání probíhalo v nepřítomnosti obviněného. Skutečnost, že na vozidle, kterým obviněný cestoval k veřejnému zasedání se svým obhájcem, vznikla porucha, nezakládá nutnost konání veřejného zasedání v přítomnosti obviněného, případně jeho obhájce tak, jak to v určitých případech vyžaduje trestní řád. S ohledem na uvedené skutečnosti považovala dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. přichází do úvahy dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávaní jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě. Aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.

Z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005 a přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004).

Ve vztahu k těmto zákonným ustanovením lze poukázat na fakta zjištěná v projednávané trestní věci. V obsahu spisu je na č. l. 160 založena dodejka připojená ke shodnému číslu spisu, z níž je zřejmé, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 27. 11. 2006 ve 13.45 hod. vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), který mu byl doručen do vlastních rukou dne 10. 11. 2006. Nebyl tudíž k veřejnému zasedání předvolán, z čehož lze usuzovat na to, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný, pokud předmětné vyrozumění převzal, byl podle jeho obsahu poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti.

Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 11. 2006 založeném na č. l. 161 se dále podává, že když odvolací soud zjistil, že se obviněný a jeho obhájce nedostavili, zaprotokoloval, že se čte úřední záznam z dnešního dne, kdy ve 12.45 hodin telefonicky sdělil obhájce, že v důsledku poruchy na vozidle se omlouvají z neúčasti jak obviněný, tak obhájce a vyslovili žádost, aby, pokud se včas nedostaví, se veřejné zasedání konalo za jejich nepřítomnosti . Poté předseda senátu vyhlásil usnesení, že podle § 202 odst. 2 tr. ř. bude veřejné zasedání konáno za nepřítomnosti obviněného D. B. a jeho obhájce.

Nejvyšší soud, s ohledem na tvrzení obviněného uvedené v podaném dovolání, že očekávali s obhájcem, že když se po uvedené omluvě soudu nedostaví, bude veřejné zasedání odročeno, považoval za vhodné ověřit, jak přesně byla omluva obviněného, resp. jeho obhájce při telefonickém rozhovoru pracovnici soudu formulována. Proto před svým meritorním rozhodnutím požádal o součinnost soud prvního stupně, aby byl předmětný úřední záznam, který není součástí spisu, do jeho obsahu založen, a nebo aby byla vyslechnuta osoba, která jej pořídila a která telefonický vzkaz od obhájce přijala. Výsledkem tohoto postupu však bylo zjištění, že úřední záznam již neexistuje resp. jej nelze dohledat, a bývalá pracovnice odvolacího soudu, která svým pracovním zařazením mohla vzkaz přijmout, si na zmiňovanou záležitost nepamatuje, a není o těchto skutečnostech nic známo ani žádnému jinému pracovníkovi trestního oddělení odvolacího soudu.

I když se nepodařilo nesrovnalost mezi námitkou obviněného učiněnou v dovolání a obsahem protokolu o veřejném zasedání uvést na pravou míru, Nejvyšší soud shledal, že lze o věci spolehlivě rozhodnout, neboť je v obsahu spisu dostatek podkladů pro posouzení námitek obviněného.

Především je potřeba poukázat na to, že kromě námitky obviněného uvedené v dovolání, nebyl ničím jiným obsah protokolu o veřejném zasedání zpochybněn. Z jeho textu vyplývá, že obhájce obviněného vyjádřil možnost, že se k veřejnému zasedání nedostaví, a pro takový případ připustil, že je možné veřejné zasedání konat v nepřítomnosti i obviněného. Obviněný v dovolání tuto skutečnost reprodukoval odlišně v tom směru, že uvedl očekávali jsme, že se veřejné zasedání konat nebude , tedy šlo jen o jejich předpoklad bez toho, aniž by byl vznesen konkrétní požadavek na další postup soudu.

Vzhledem k tomu, že o porušení práva obviněného na jeho obhajobu s ohledem na shora uvedené zásady může dojít za situace, kdy obviněný byl o veřejném zasedání jen vyrozuměn pouze tehdy, když obviněný na své přítomnosti sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat, je nutné konstatovat, že v projednávané věci Nejvyšší soud ani v jedné ze zmíněných verzí nezjistil výslovné vyjádření v tomto duchu formulovaného požadavku.

Krajský soud v Ostravě proto neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když veřejné zasedání dne 27. 11. 2006 konal v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce, a nedošlo tak k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu uvedeného ustanovení. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný byl o konání daného zasedání toliko vyrozuměn, z čehož je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost u něj za nezbytnou. Za situace, kdy obviněný ve své telefonické omluvě výslovně nepožadoval odročení veřejného zasedání nařízeného na 27. 11. 2006 ani jinak výslovně nesdělil, že na své osobní účasti trvá, postupoval odvolací soud v souladu se shora citovanou právní úpravou. Námitka vznesená obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný za nesprávné považoval, že odvolací soud sám provedl hodnocení důkazů, aniž by nerespektoval evidentní existenci různých verzí průběhu skutkového děje, z nichž ani jednu nevyloučil, avšak zvolil tu, která je pro obviněného nejnepříznivější. Obviněný také namítal vady ve znaleckém posudku a konkrétně poukázal okolnosti, které podle něj vyvolávají rozpory.

Dovolací soud se z podnětu těchto námitek nemohl dovoláním obviněného zabývat, protože jde o výhrady, které na označený dovolací důvod, ani na žádný jiný vymezený důvod v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nedopadají.

Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, že dovolání je možné na jeho základě podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Za naplnění uvedeného důvodu nelze proto považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.

Námitky obviněného D. B. jsou však s uvedenými zásadami v rozporu, jelikož v nich poukazoval na nesprávnost procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný své námitky zaměřil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil a kritizoval především způsob, jakým bylo provedeno dokazování a jak byl zjištěn skutkový stav věci. Na základě vlastní obhajoby obviněný vyzdvihoval další verze průběhu skutkového děje, které považoval za pravděpodobné jako skutkový stav, jak byl na podkladě provedeného dokazování soudy zjištěn a v napadených rozhodnutích popsán, a dále zpochybnil věrohodnost znaleckého posudku a výpovědi znalce.

Obviněný nevznesl žádnou výhradu mající právní povahu v jejím materiálním obsahu, protože námitku, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu kladeného mu za vinu, odůvodnil úvahami založenými na polemice se skutkovými zjištěními soudu. Vzhledem k popisu předmětného skutku však není pochyb o tom, že svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty zmiňovaného trestného činu naplnil.

Ze všech shora pospaných důvodů Nejvyšší soud shledal, že při zachování správného procesního postupu odvolacího soudu byl obviněný plně v souladu s normami trestního práva napadeným rozhodnutím uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 6 To 586/2006, i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 1 T 14/2006, jsou proto správné a zákonné.

Dovolání obviněného ve vztahu ke shora rozvedené a relevantně uplatněné námitce bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová