8 Tdo 1109/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 23 tr. zákoníku, § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku



8 Tdo 1109/2016-64

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovoláních obviněných P. Z. a I. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 3 To 49/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 44/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Z. a I. H. odmítají .
Odůvodnění:

1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 16 T 44/2012, uznal obviněné P. Z., M. K. (v rozsudku odvolacího soudu je označována jako M. R. K. ) a I. H. vinnými, že
P. Z., vystupující jako majitel provozovny kadeřnictví, kavárny, wellness a fitness studia v objektu B. d., O., P., dále jako jednatel společnosti AQuattro, s. r. o., IČ: 27205771 a I. H. jako jednatel obchodní společnosti AQuattro, s. r. o., se sídlem Olivova ul. 4/2096, 110 00 PRAHA 1, IČ: 27205771, společnost zapsána v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze dne 20. 12. 2004 v oddíle C, vložka 104360, registrována u Finančního úřadu pro Prahu 1 od 1. 1. 2005 jako plátce daně z přidané hodnoty s přiděleným DIČ: CZ27205771, provozující kadeřnictví, kavárnu, fitness a wellness studio v objektu B. d. na ulici O. P.,
a
M. K. jako jednatelka obchodní společnosti WILBERT, s. r. o., se sídlem Lidická 1104/177, 370 01 České Budějovice, IČ: 26096331, společnost zapsána v obchodním rejstříku u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 31. 10. 2005 v oddíle C, vložka 13737, registrována u Finančního úřadu v Českých Budějovicích jako plátce daně z přidané hodnoty s účinností od 28. 12. 2005 s přiděleným DIČ: CZ26096331 a jednatelka obchodní společnosti N.TRUST, s. r. o., se sídlem Lidická 1104/177, 370 01 České Budějovice, IČ: 26096552, společnost zapsána v obchodním rejstříku u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 10. 11. 2005 v oddíle C, vložka 13757, registrována u Finančního úřadu v Českých Budějovicích jako plátce daně z přidané hodnoty s účinností od 28. 12. 2005 s přiděleným DIČ: CZ26096552,
nejméně v době od 1. 11. 2005 do 30. 1. 2006 v P. a Č. B., ve společném jednání mající v úmyslu získat majetkový prospěch, zejména vylákat nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty, naplánovali a spolurealizovali fiktivní odprodej vybavení provozoven společnosti AQuattro, s. r. o., IČ: 27205771 na společnost WILBERT, s. r. o., IČ: 26096331 (vybavení kadeřnictví a kavárny v hodnotě 14 000 000 Kč + DPH ve výši 2 660 000 Kč) a na společnost N.TRUST, s. r. o., IČ: 26096552 (vybavení fitness a wellness v hodnotě 16 000 000 Kč + DPH ve výši 3 040 000 Kč), a to tak, že nejdříve P. Z. požádal I. H. o výkon funkce jednatele v obchodní společnosti AQuattro, s. r. o., v součinnosti s M. K. zakoupil obchodní společnosti WILBERT, s. r. o., a N.TRUST, s. r. o., a požádal M. K. o výkon funkce jednatelky v těchto společnostech, připravil fiktivní kupní smlouvy mezi společnostmi AQuattro, s. r. o., jako prodávajícím a spol. WILBERT, s. r. o., a N.TRUST, s. r. o., jako kupujícími, zajistil rovněž spolu s M. K. vedení účetnictví a daňové poradce a poté požádal I. H. a M. K. o podpisy kupních smluv, jakož i dokladů souvisejících, což jmenovaní k jeho žádosti učinili a takto konkrétně:
1) dne 30. 12. 2005 podepsali fiktivní kupní smlouvu mezi společností AQuattro, s. r. o., IČ: 27205771 jako prodávajícím a společností WILBERT, s. r. o., IČ: 26096331 jako kupujícím, kdy předmětem smlouvy byly movité věci, sloužící jako vybavení provozovny kadeřnictví a kavárny, umístěné v objektu B. d. na ulici O., P., za dohodnutou kupní cenu ve výši 14 000 000 Kč + DPH ve výši 19%, která měla být splácena ve 48 stanovených splátkách, deklarovali rovněž, že si téhož dne kupující společnost převzala kompletní soubor movitých věcí a stala se tak jejich výhradním vlastníkem, prodávající měl však nadále provozovat kadeřnictví a kavárnu na svůj účet až do 1. 4. 2006 za sjednané nájemné ve výši 100 000 Kč + DPH měsíčně, kdy ke skutečnému prodeji tohoto vybavení nedošlo, společnost AQuattro, s. r. o., IČ: 27205771 pokračovala beze změn i po datu 30. 12. 2005 ve své původní činnosti, vybavení obou provozoven nadále užívala, nehradila sjednané nájemné a zejména kupujícími nebyla uhrazena kupní cena a předmět smlouvy nebyl převzat,
přičemž I. H. na základě výše uvedené fiktivní kupní smlouvy vystavil za společnost AQuattro, s. r. o., IČ: 27205771 fakturu ze dne 30. 12. 2005 v celkové výši 16 660 000 Kč (14 000 000 Kč kupní cena + 2 660 000 Kč DPH), tuto zahrnul do účetnictví dané společnosti, stejně tak předmětnou fakturu zahrnula do účetnictví spol. WILBERT, s. r. o., i M. K. a v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí r. 2005, podaném dne 26. 1. 2006 za daňový subjekt WILBERT, s. r. o., IČ: 26096331 daňovým poradcem Ing. Z. M., byl tak neoprávněně vykázán nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2 660 000 Kč, který byl dne 24. 2. 2006 vyplacen Finančním úřadem v Českých Budějovicích na účet společnosti WILBERT, s. r. o., IČ: 26096331, vedený u tehdejší Živnostenské banky, a. s.,
2) dne 30. 12. 2005 podepsali fiktivní kupní smlouvu mezi společností AQuattro, s. r. o., IČ: 27205771 jako prodávajícím a společností N.TRUST, s. r. o., IČ: 26096552 jako kupujícím, kdy předmětem smlouvy byly movité věci, sloužící jako vybavení provozovny fitness a wellness centra, umístěné v objektu B. d. na ulici O., P., za dohodnutou kupní cenu ve výši 16 000 000 Kč + DPH ve výši 19%, která měla být splácena ve 48 stanovených splátkách, deklarovali rovněž, že si téhož dne kupující společnost převzala kompletní soubor movitých věcí a stala se tak jejich výhradním vlastníkem, prodávající měl však provozovat fitness a wellness centrum na svůj účet až do 1. 4. 2006 za sjednané nájemné ve výši 100 000 Kč + DPH měsíčně, kdy ke skutečnému prodeji tohoto vybavení nedošlo, společnost AQuattro, s. r. o., IČ: 27205771 pokračovala beze změn i po datu 30. 12. 2005 ve své původní činnosti, vybavení provozovny fitness a wellness nadále užívala, nehradila sjednané nájemné a zejména kupujícími nebyla uhrazena kupní cena a předmět smlouvy nebyl převzat,
přičemž I. H. na základě výše uvedené fiktivní kupní smlouvy vystavil za společnost AQuattro, s. r. o., IČ: 27205771 fakturu ze dne 30. 12. 2005 v celkové výši 19 040 000 Kč (16 000 000 Kč kupní cena + 3 040 000 Kč DPH), tuto zahrnul do účetnictví dané společnosti, stejně tak předmětnou fakturu zahrnula do účetnictví spol. N.TRUST, s. r. o., i M. K. a v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2005, podaném dne 26. 1. 2006 za daňový subjekt N.TRUST, s. r. o., daňovým poradcem Ing. Z. M., tak byl neoprávněně vykázán nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 3 040 000 Kč, který byl dne 24. 2. 2006 vyplacen Finančním úřadem v Českých Budějovicích na účet. společnosti N.TRUST, s. r. o., IČ: 26096552, vedený u tehdejší Živnostenské banky, a. s.,
výše uvedeným společným jednáním P. Z., M. K. a I. H. za zdaňovací období 4. čtvrtletí r. 2005 úmyslně vylákali za daňový subjekt WILBERT, s. r. o., IČ: 26096331 nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty ve výši nejméně 2 660 000 Kč a za daňový subjekt N.TRUST, s. r. o., IČ: 26096552 nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty ve výši nejméně 3 040 000 Kč, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, České Budějovice, IČ: 72080043, škodu v celkové výši nejméně 5 700 000 Kč.

2. Takto popsané jednání všech tří obviněných soud prvního stupně právně posoudil jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 3. Obviněnému P. Z. soud za projednávanou trestnou činnost a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 16 T 163/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 439/2010, uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 16 T 163/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 439/2010, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Obviněnému I. H. soud za tuto trestnou činnost a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 T 19/2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 8 To 216/2009, uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev a prokuristy na dobu 7 let. Zároveň podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 T 19/2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 8 To 216/2009, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 5. Pro úplnost lze dodat, že obviněné M. K. soud uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev a prokuristy na dobu 7 roků. 6. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání všichni tři obvinění (kromě nich podali odvolání i rodiče obviněné M. R. K. I. K. a M. K.). Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 3 To 49/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. u obviněného I. H. a podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. u obviněné M. R. K. zrušil těmito odvoláními napadený rozsudek ve výrocích o trestech těmto obviněným uložených, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině u obou těchto obviněných zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku těmto uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku mírnější tresty. Obviněnému I. H. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev a prokuristy na dobu 5 let. Obviněné M. K. uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev a prokuristy na dobu 5 let. Posledním výrokem odvolání obviněného P. Z. podle § 256 tr. ř. zamítl. 7. V návaznosti na to je vhodné zmínit, že Krajský soud v Českých Budějovicích výše citovaný rozsudek vyhlásil v době, kdy obviněný P. Z. byl stíhán jako uprchlý podle § 302 a násl. tr. ř. V odvolacím řízení důvody řízení proti uprchlému pominuly, takže v trestním řízení soud druhého stupně pokračoval podle obecných ustanovení trestního řádu. V rozsahu, v jakém o to tento obviněný požádal ve smyslu § 306a odst. 1 tr. ř., odvolací soud znovu provedl důkazy v předchozím soudním řízení provedené s výjimkou těch, které sice provedeny byly, nemohly však být podkladem pro rozhodnutí ve věci tohoto obviněného, neboť byly provedeny ještě předtím, než mu bylo sděleno obvinění. Se souhlasem obviněného P. Z. odvolací soud přečetl výpovědi těch svědků, kteří sice byli vyslechnuti předtím, než mu bylo sděleno obvinění, ale jejichž výslechy byly provedeny následně před soudem prvního stupně. Ani zmíněná omezení rozsahu provedeného dokazování ovšem neměla zásadní vliv na oběma soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění. 8. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání prostřednictvím svých obhájkyň (JUDr. Wandy Krygielové, resp. JUDr. Jany Šrámkové) obvinění P. Z. a I. H. 9. Obviněný P. Z. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), j) a l) tr. ř. Aniž ve svém podání následně rozlišil, které z uplatněných argumentů chce pod ten který dovolací důvod podřadit, nejprve poukázal na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným právním hodnocením věci. Zejména namítl, že soudy zkresleně interpretovaly jeho jednání s cíleným záměrem, aby byl vytvořen obraz takového průběhu skutkových okolností, za nichž byl označen jako iniciátor a hlavní strůjce trestného jednání (tvrdil, že k vytvoření takového jeho obrazu přispěly výpovědi spoluobviněných P. Z. a M. R. K., na které však měl soud nahlížet kriticky, neboť jejich záměrem bylo umenšit míru svého zavinění na vzniklém následku). 10. Dovolatel se následně ve svém podání ohradil proti tomu, že soudy nižších instancí konstatovaly, že v rozsudečném výroku popsané transakce jsou transakcemi fiktivními a simulovaným jednáním. Pořízené důkazy prý k takovému zhodnocení věci nedávaly prostor, zejména pak výpověď daňového poradce Ing. Z. M., který podal daňové přiznání s nárokem na vrácení daně v souladu s platnými daňovými předpisy, ale také věcná kontrola finančního úřadu, která neshledala žádná pochybení. Zdůraznil, že předmětné transakce vycházely z jeho podnikatelského záměru, neboť chtěl odprodat společnosti WILBERT, s. r. o., a N.TRUST, s. r. o., jejichž předměty podnikání byly odlišné. Jestliže se soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pozastavil nad převodem majetku společnosti AQuattro, s. r. o., dříve převedeného na společnosti WILBERT, s. r. o., a N.TRUST, s. r. o., na společnost IMOS a uvedenou situaci vyhodnotil v jeho neprospěch, pak zřejmě přehlédl skutečnost, že v době tohoto jednání již nebyl v České republice, a toto protiprávní jednání mělo být přičteno k tíži někomu jinému, zřejmě jednateli společnosti AQuattro, s. r. o., I. H. Obviněný dementoval názor soudů, že měl z trestné činnosti největší prospěch, a poukázal na to, že naopak do společnosti AQuattro, s. r. o., investoval značné finanční prostředky, a to ve formě půjček. 11. Podle názoru obviněného měla být v posuzované trestní věci uplatněna zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Namítl, že v napadeném rozsudku soud rozhodoval v extrémním rozporu s fakticky zjištěným skutkovým stavem, porušil u toho zásadu presumpce neviny a zásadu volného hodnocení důkazů, neboť důkazy hodnotil zaujatě, a to výrazně v jeho neprospěch. Namítl rovněž, že nebyly splněny podmínky k tomu, aby proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. 12. V návaznosti na takto koncipované dovolací námitky obviněný navrhl (aniž přitom uvedl konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil v části jeho se týkající napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 13. Obviněný I. H. podal dovolání z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadu v hmotněprávním posouzení skutku spatřoval v nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V tomto směru namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zcela nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění chybí vysvětlení, na základě jakých skutkových zjištění soudy dospěly k závěrům o potřebné formě úmyslného zavinění. Obviněný se ohradil i proti jejich argumentaci založené na závěrech rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, z něhož vyplývá, že pachatel může být srozuměn s vylákáním neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty ve smyslu § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku i za situace, jestliže se z důvodu získání určitého peněžního příjmu stal pouze formálně jednatelem společnosti s ručením omezeným, ale tuto funkci fakticky nevykonával, nezajímal se o hospodaření uvedené obchodní společnosti a zcela ponechal její obchodní vedení na společníkovi, který nebyl jednatelem, pokud pachatel jako jednatel podepsal tímto společníkem předložené daňové přiznání, jímž se v rozporu se skutečností deklarovalo zaplacení zboží nebo služeb na podkladě fiktivních faktur, a které mělo odůvodnit neoprávněné vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve prospěch společnosti s ručením omezeným. Připustil, že z naznačené skutkové situace závěr o srozumění pachatele se zákonem předvídaným následkem vyplynout může, avšak tuto situaci nelze zaměňovat s naprosto odlišnou situací, k níž došlo v této trestní věci. Podle jeho názoru soudy dostatečným způsobem nezkoumaly konkrétní skutkové okolnosti, které odlišují posuzovaný případ od případu, o kterém se zmiňovalo předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu; na danou trestní věc naopak dopadají právní úvahy Ústavního soudu rozvedené v jeho nálezu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, na nichž je vystavěn právní závěr, že nelze ze samotného opominutí povinného jednání automaticky dovozovat též existenci srozumění pachatele s porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kdy konečně ani lhostejnost ve vztahu k následku nestačí sama o sobě k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. 14. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že se ve společnosti AQuattro, s. r. o., osobně a v dobré víře v kvalitu podnikatelského záměru angažoval, zastával podle zavedené dělby práce úlohu vedoucího provozu a trenéra fitness a právem považoval soubor převáděných movitých věcí za existující předmět plnění, jehož účel mu spoluobviněný P. Z. vysvětlil stejně, jako pracovníkům finančního úřadu, kteří před vyplacením částky odpovídající nadměrnému odpočtu uplatněnému společnostmi WILBERT, s. r. o., a N.TRUST, s. r. o., na místě prováděli šetření. V rozporu s vnímanou skutečností nebyl v době jejich podpisu ani obsah listin předložený obviněným P. Z., přičemž právě jen těmito podpisy se na celé věci podílel. Pravdivé bylo i příslušné přiznání společnosti AQuattro, s. r. o., k dani z přidané hodnoty, které rovněž podepsal. Zároveň z provedených důkazů i ze samotné logiky věci podle jeho představ vyplývá, že obviněný P. Z. před ním skrýval svůj skutečný záměr spočívající v přisvojení si finančních prostředků vyplacených finančním úřadem na účty společnosti WILBERT, s. r. o., a N.TRUST, s. r. o. Považuje tedy tvrzení obsažené ve skutkové větě obou odsuzujících rozsudků, že jednal ve společném úmyslu získat neoprávněný prospěch vylákáním daňové výhody, za rozporný s obsahem provedených důkazů. 15. V návaznosti na takto formulované dovolací námitky obviněný navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil v části jeho se týkající napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i výroky navazující, včetně výroku mu předcházejícího. 16. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) se k oběma podaným dovoláním postupně písemně vyjádřila. V obecné rovině nejprve zmínila, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z tohoto pohledu námitky obou obviněných ve své podstatě směřovaly k argumentaci, že se jednání, pro které byli uznáni vinnými, nedopustili, neboť soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy. Takovými námitkami ovšem obvinění předložili vlastní verzi skutkového děje, v rámci něhož by neměli být označeni jako pachatelé ani jako spolupachatelé přisouzeného jednání s odpovídající trestněprávní kvalifikací. 17. V uvedené souvislosti státní zástupkyně k dovolání obviněného P. Z. uvedla, že obsahově shodné námitky obviněný uplatnil již v řízení před soudem odvolacím. Odkázala proto na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2002 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2002 sv. 17 pod T 408, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. . Zmíněný postup přichází v úvahu i pokud jde o jedinou obviněným právně relevantně uplatněnou námitku o tom, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani této námitce však není možno evidentně přisvědčit. 18. Zmínil-li tento obviněný tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, státní zástupkyně uvedla, že takový tvrzený nesoulad není možné zaznamenat v posuzované trestní věci, neboť veškerá jeho argumentace spočívala v tom, že nesouhlasil s hodnocením důkazů, které vyústilo ve zjištěný skutkový stav a jeho následné právní posouzení. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Hodnocení důkazů bylo přitom provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudu odpovídají plně § 125 tr. ř. 19. Z hlediska námitek uplatněných obviněným P. Z. považovala státní zástupkyně za relevantní pouze námitku, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tímto ustanovením je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty trestního práva byly používány pouze jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. 20. Podle státní zástupkyně se s uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe vypořádal ve svém rozhodnutí již odvolací soud. Jestliže v posuzovaném případě byl obviněný uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy ve výsledku způsobil svým jednáním škodu vylákáním nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty ve výši 5 700 000 Kč, není pro uplatnění této zásady prostor. Celý skutek obviněného vykazuje známky závažné hospodářské trestné činnosti podvodného charakteru, kdy byl narušen zájem státu na správném vyměření daní. Podstatou případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, který cíleně převáděl majetek z jedné společnosti na druhou proto, aby dosáhl vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, aniž by přitom došlo k jiným důsledkům z uvedeného převodu majetku vyplývajícím, resp. s ním souvisejícím. Kupující obchodní společnosti především za odkoupený majetek nezaplatily, ten zůstal v dispozici původní obchodní společnosti, která jej i nadále užívala ke svému podnikání. Za užívání majetku pak nebyl hrazen prodávající obchodní společnosti ani ve smlouvách deklarovaný nájem. Takové jednání nelze považovat za podnikatelský záměr, ale za podvodné jednání směřující k vylákání nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty. V této situaci bylo třeba na spáchaný čin reagovat prostředky trestního práva. Uplatnění trestní represe bylo v posuzovaném případě proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. Nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem, a to minimálně z důvodu způsobu spáchání předmětného trestného činu a z důvodu škody, která byla způsobena Českému státu. 21. Pokud obviněný P. Z. uplatnil ve svém podání jako další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, státní zástupkyně konstatovala, že obviněnému nebylo napadeným rozhodnutím uloženo žádné ochranné opatření, takže není zjevné, z jakého důvodu obviněný zmíněný dovolací důvod vůbec uplatnil. 22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný P. Z. v dovolání rovněž uplatnil, státní zástupkyně uvedla, že ten v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v jeho druhé zákonné alternativě vymezené zákonnou dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k) . Tato alternativa je tedy vázána na některý z dalších dovolacích důvodů a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Z toho pak vyplývá, že pokud je třeba na dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nazírat jako na dovolání zjevně neopodstatněné, pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud pak obviněný svými námitkami nenaplnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., nenaplnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 23. Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil ještě námitky vůči tomu, že proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému. Uvedenou námitku však nelze subsumovat ani pod jeden z jím uplatněných dovolacích důvodů. V úvahu by přicházel pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, který však obviněný ve svém podání neuplatnil. Státní zástupkyně přesto konstatovala, že trestní stíhání obviněného bylo vedeno jako řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. důvodně (odkázala tu na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze). 24. Státní zástupkyně vzhledem ke shora uvedené argumentaci navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 25. K dovolání obviněného I. H. státní zástupkyně uvedla, že ve svém podání dostál požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uplatnil námitku právní spočívající v tvrzení o absenci zavinění ve formě předpokládané zákonem, když tvrdil, že vzhledem ke skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku nejednal ani v úmyslu nepřímém, neboť v rámci společnosti AQuattro, s. r. o., jejímž byl jednatelem, fakticky neměl žádné rozhodovací pravomoci, jelikož byl pouze prodlouženou rukou spoluobviněného P. Z., který jako jediný rozhodoval o směřování a obchodním vedení obchodních společností, které byly na celém případu zainteresovány, tedy jak společnosti AQuattro, s. r. o., tak společností N.TRUST, s. r. o., a WILBERT, s. r. o. 26. K této námitce státní zástupkyně uvedla, že obviněný I. H. se nemůže zbavit své trestní odpovědnosti v posuzované věci, a to i přesto, že z provedených důkazů lze dovodit zásadní účast spoluobviněného P. Z. na této trestné činnosti. Účast obviněného I. H. na podnikání společnosti AQuattro, s. r. o., sice nebyla taková, která by odpovídala jeho postavení společníka a jednatele, na druhé straně však nelze přijmout závěr o tom, že by nebyl jakkoli odpovědný za závazky a povinnosti této obchodní společnosti, neboť si musel být vědom pouhé fiktivnosti smluv uzavřených mezi společnostmi AQuattro, s. r. o., N.TRUST, s. r. o., a WILBERT, s. r. o., zejména pak skutečností, že k faktickému plnění z těchto smluv, především k úhradě kupní ceny, nedošlo, stejně tak jako ze strany AQuattro, s. r. o., nedošlo k úhradě dohodnutého nájemného v obou případech ve výši 100 000 Kč měsíčně, které mělo být hrazeno do konce března 2006. Navíc se tento obviněný ani nezajímal, zda společnost AQuattro, s. r. o., zaplatí daň z přidané hodnoty z těchto tvrzených prodejů zařízení a dalšího vybavení provozoven v B. d. Totožné věci, které byly předmětem smluv mezi společnostmi AQuattro, s. r. o., N.TRUST, s. r. o., a WILBERT, s. r. o., se totiž posléze staly předmětem kupní smlouvy o prodeji movitých věcí s firmou IMOS Brno ze dne 28. 7. 2006. Zcela jednoznačně tedy nešlo o restrukturalizaci podnikání, ale o fiktivní převod majetku mezi obchodními společnostmi, na jejichž základě došlo k vyměření a vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty. Na fiktivnosti celé transakce nic nemění ani skutečnost, že fyzicky předmět smluv existoval. 27. Státní zástupkyně dále zmínila, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí případně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované pod č. T 1147 v sešitě 51 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném v nakladatelství C. H. Beck. V označené trestní věci totiž byl za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, 3 tehdejšího trestního zákona (v současné úpravě mu odpovídá § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku) odsouzen pachatel, který prostřednictvím účetnické společnosti uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty s použitím fiktivních faktur. Nejvyšší soud u něho shledal naplnění vědomostní složky úmyslu podle § 4 písm. b) trestního zákona na podkladě zjištění, že podepsal tyto faktury jako statutární orgán obchodní společnosti, která měla být příjemcem zboží, jež však ve skutečnosti nikdy dodáno nebylo. Pokud jde o volní složku úmyslu, dovodil ji Nejvyšší soud právě z postavení obviněného, který ve společnosti, jež v rozporu se skutečností deklarovala příjem zboží, zastával funkci jednatele. Za přijetí tohoto postu přijímal finanční odměnu, aniž by však fakticky odváděl jakoukoliv činnost a plnil některou z povinností jednatele společnosti s ručením omezeným. Tímto svým postojem demonstroval svůj vztah lhostejnosti k možnému následku spočívajícímu v tom, že vystavené faktury nebudou odpovídat skutečnému stavu a mohou být použity k získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Obviněný tak nepočítal se žádnou okolností, která by mohla případnému trestnímu následku zabránit a s jeho vznikem tak byl srozuměn. Za této situace Nejvyšší soud potvrdil jako správný právní závěr soudů nižších stupňů, které u obviněného shledaly zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) trestního zákona [nyní § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. 28. Byť tedy obviněný I. H. pouze podepisoval jemu předložené smlouvy a faktury, jimiž deklaroval odprodej věcí z majetku společnosti, jejímž byl společníkem a jednatelem, do majetku jiné obchodní společnosti, musel být podle názoru státní zástupkyně srozuměn s tím, že jde o účelovou účetní operaci, neboť musel být srozuměn s tím, že společnost, jejímž jménem jednal, nebude schopna ve skutečnosti hradit nájemné za odprodané vybavení, pokud za tento majetek nebude zaplaceno. S tím, že zaplaceno nebude, rovněž mohl počítat, neboť obě kupující společnosti byly zastoupeny M. K. jako jednatelkou, o níž obviněný dobře věděl, že je prodlouženou rukou P. Z. a nemá žádné zkušenosti s podnikáním, neboť byla pouze asistentkou tohoto spoluobviněného. Jestliže odkupující společnosti měly v uvedené souvislosti možnost nárokovat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, je třeba jeho laxnost v podnikání a nezájem o hospodaření obchodní společnosti vyložit jako srozumění se vznikem škodlivého následku předpokládaného trestním zákonem. 29. Podle státní zástupkyně je současně třeba odmítnout argumentaci obviněného nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, který byl vydán v naprosto odlišné skutkové situaci, kdy pachatelka byla stíhána pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že neoznámila změnu rozhodnou pro přiznání sociální dávky příslušnému úřadu, kdy zároveň pobírala jiný příspěvek, takže došlo k neoprávněné výplatě dávek sociální péče. V této trestní věci šlo o posuzování subjektivní stránky v případě omisivního deliktu, kdy jednání pachatelky spočívalo v opomenutí takového konání, k němuž byla podle okolností a svých poměrů povinna, kdy neexistoval žádný přímý důkaz o jejím eventuálním úmyslu se neoprávněně obohatit zamlčením podstatné skutečnosti, tedy souběžného pobírání dávky sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory. V tomto případě byla zohledněna i skutečnost, že obviněná byla sociálně hendikepovaná, trpěla vážnou poruchou zraku, neorientovala se v úpravě podmínek pro poskytování sociálních dávek, kdy byla přesvědčena o oprávněném odebírání obou, takže se nabízela reálně odůvodněná verze, že mohla omisivně jednat ve skutkovém eventuálně právním omylu. V tomto případě Ústavní soud konstatoval, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. V posuzovaném případě však jde o situaci zjevně odlišnou. 30. Protože podle státní zástupkyně soudy obou stupňů správně posoudily jak míru účasti obviněného I. H. na spáchaném trestném činu, tak jeho zavinění, v závěru svého vyjádření i ohledně něho navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) t. ř.] odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 31. Obě vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud shora jmenovaným obhájkyním obou dovolatelů, které na ně reagovaly písemnými replikami. 32. Obhájkyně obviněného P. Z. JUDr. Wanda Krygielová v ní odmítla argumentaci státní zástupkyně, že rozsudek odvolacího soudu splňuje požadavky ustanovení § 2 a § 125 tr. ř., neboť jeho odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Obhájkyně je naopak přesvědčena, že z odůvodnění rozsudku nelze zjistit, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, a že v něm chybí pečlivé uvážení všech okolností případu a hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu. V další části svého podání obhájkyně zopakovala mnohé argumenty formulované již v dovolání a v jeho závěru setrvala na návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu výroku o zamítnutí odvolání obviněného P. Z. a dále postupoval podle § 265l nebo § 265m tr. ř. 33. Obhájkyně obviněného I. H. JUDr. Jana Šrámková v písemné replice polemizovala především s argumentací státní zástupkyně vztahující se k úmyslu tohoto obviněného vylákat výhodu na dani v podobě odpočtu daně z přidané hodnoty. Pokud jde o předmětnou transakci, jíž se obviněný zjištěným způsobem zúčastnil, je ve vztahu k jeho vnitřnímu postoji významné, že za situace, kdy ani pracovníci finančních úřadů provádějící cílenou kontrolu nezjistili nic závadného, a kdy byl spoluobviněným P. Z. ujištěn ve své představě o účelu transakce, neznal a ani nemusel znát skutečný záměr tohoto spoluobviněného zmocnit se peněz z účtů shora jmenovaných společností. Za zcela nepřípadnou považovala i argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, v němž je řešena neporovnatelná skutková situace. V dalším odkázala na obsah předchozích podání v rámci opravných prostředků. 34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných v dané věci jsou podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustná, byla podána osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájkyň, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Obě podání splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. 35. Jak již bylo výše uvedeno, zatímco obviněný P. Z. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) a l) tr. ř., obviněný I. H. uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 36. Z logiky věci je zapotřebí zmínit se nejprve o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný P. Z. ve svém podání tento dovolací důvod pouze zmínil, aniž by jej jakkoliv blíže odůvodnil, a obviněný I. H. jej konkretizoval tím, že jej uvedl v jeho druhé variantě s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 37. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že z dikce citovaného ustanovení vyplývají dvě alternativy. První z nich nepřichází v konkrétním případě v úvahu, neboť podmínkou jejího uplatnění je absence věcného přezkumu řádného opravného prostředku ze strany odvolacího soudu. Jelikož Vrchní soud v Praze se odvoláním i tohoto obviněného věcně zabýval, je možná pouze varianta druhá (což ostatně nepřímo vyplývá i z obsahu podaného dovolání), a to, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 38. Tím měl být v případě obou obviněných dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který lze uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 39. Z tohoto pohledu je zřejmé, že naprostá většina námitek obou dovolatelů přímo či nepřímo směřovala proti hodnocení provedených důkazů, a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily oba soudy nižších stupňů. Obvinění tak primárně napadali správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhali jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými. Takovou jejich argumentaci ovšem pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit. 40. Skutkový charakter námitek obou dovolatelů správně odhalila již státní zástupkyně ve svých vyjádřeních. S její výstižnou argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožnil, což mu umožňuje, aby na tato vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal. Stačí jen připomenout, že dovolací soud je při svém rozhodování vázán skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, k nimž došly na základě rozsáhlého a velice podrobného procesu dokazování. 41. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť oba dovolatelé se omezili v podstatě pouze na kritiku způsobu hodnocení důkazů a žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry obou soudů nenamítli. Nadto je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení ze strany soudů nižších instancí, když soud nalézací při provádění a oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly velice precizně, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., čímž dospěly ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Takto zjištěný skutek následně podřadily pod správnou a zákonnou skutkovou podstatu a právně jej kvalifikovali jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 42. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, které by bylo nutno v dovolacím řízení napravovat. Ke stejným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. například jeho rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09 a I ÚS 1601/07 aj.). V návaznosti na to je třeba uvést, že krajský soud si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak všech tří obviněných, tak i svědků a tyto výpovědi hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (zejména listinnými). Z odůvodnění rozsudku je patrno jak se již soud nalézací vypořádal s obhajobou obou obviněných, takže mu nelze vytknout případnou svévoli. Navíc odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů jsou jasná, logická a přesvědčivá. Činí-li i přes tyto skutečnosti dovolatelé kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od těchto závěrů dovozují jiné závěry právní, pak nelze než zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. 43. Jak již shora zmínila státní zástupkyně, z hlediska námitek uplatněných obviněným P. Z. je relevantním dovolacím důvodem pouze námitka, že odsuzujícím výrokem o jeho vině bylo porušeno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto zákonného ustanovení totiž trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. 44. Tímto ustanovením je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituce trestního práva byly používány pouze jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118). 45. S aplikací těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ se vypořádal ve svém rozhodnutí již odvolací soud, jenž správně konstatoval, že pokud v posuzovaném případě byl obviněný uznán vinným zločinem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy ve výsledku způsobil vylákáním nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty škodu ve výši 5 700 000 Kč, není pro uplatnění této zásady prostor. Celý skutek tohoto obviněného (ale i dalších spoluobviněných) vykazuje známky závažné hospodářské trestné činnosti podvodného charakteru, jímž byl narušen zájem státu na správném vyměření daní. Již státní zástupkyně správně akcentovala, že podstatou případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněných, kteří cíleně převáděli majetek z jedné společnosti na druhou proto, aby dosáhli vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, aniž by přitom došlo k jiným důsledkům z uvedeného převodu majetku vyplývajícím, resp. s ním souvisejícím. Kupující obchodní společnosti především za odkoupený majetek nezaplatily, ten zůstal v dispozici původní obchodní společnosti, která jej i nadále užívala ke svému podnikání. Za popsané užívání majetku však nebyl hrazen prodávající obchodní společnosti ani ve smlouvách deklarovaný nájem. Takové jednání nelze považovat za tvrzený podnikatelský záměr, nýbrž za podvodné jednání směřující ke způsobení škody státu vylákáním nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty. Za takové situace musely orgány trestního postihu reagovat na spáchaný zločin prostředky trestního práva a uplatnění trestní represe bylo adekvátním zásahem do základních práv obviněného. 46. U druhého dovolatele I. H. lze považovat (s jistou mírou tolerance) za relevantní námitku v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku směřující údajné absenci jeho úmyslného zavinění, byť i tato výhrada je ve své podstatě podmíněna požadavkem na změnu soudy učiněných skutkových zjištění. Pokud tento obviněný tvrdil, že nejednal ani v úmyslu nepřímém, neboť v rámci společnosti AQuattro, s. r. o., jejímž byl jednatelem, fakticky neměl žádné rozhodovací pravomoci, neboť byl pouze prodlouženou rukou spoluobviněného P. Z., který jako jediný rozhodoval o směřování a obchodním vedení obchodních společností, které byly na celém případu zainteresovány, je třeba (opět ve shodě se státní zástupkyní) zdůraznit, že obviněný I. H. se nemůže zbavit své trestní odpovědnosti, přestože skutková zjištění soudů svědčí o zásadním podílu spoluobviněného P. Z. na trestné činnosti. I když podíl obviněného I. H. na trestné činnosti nebyl tak výrazný, nelze přijmout závěr, že by vůbec nebyl trestně odpovědný, neboť si zcela nepochybně musel být vědom pouhé fiktivnosti smluv uzavřených mezi společnostmi AQuattro, s. r. o., N.TRUST, s. r. o., a WILBERT, s. r. o., zejména pak skutečností, že k faktickému plnění z těchto smluv, především k úhradě kupní ceny, nedošlo (obviněný ostatně sám připustil, že zastával roli nastrčeného bílého koně vykonávajícího pouze vůli jiné osoby). Navíc tento obviněný se ani nezajímal o to, zda společnost AQuattro, s. r. o., zaplatí daň z přidané hodnoty z tvrzených prodejů zařízení a dalšího vybavení provozoven v B. d. Pokud se totožné věci, které byly předmětem smluv mezi společnostmi AQuattro, s. r. o., N.TRUST, s. r. o., a WILBERT, s. r. o., posléze staly předmětem kupní smlouvy o prodeji movitých věcí s firmou IMOS Brno ze dne 28. 7. 2006, zcela evidentně nešlo a ani nemohlo jít o jakousi restrukturalizaci podnikání, nýbrž naprosto zřetelně šlo o fiktivní převod majetku mezi obchodními společnostmi, na jejichž základě došlo k vyměření a vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty. Na fiktivnosti celé transakce nic nemění ani skutečnost, že předmět smluv fyzicky existoval. 47. Pro správnost právního závěru obou soudů nižších stupňů, které u obviněného I. H. shledaly zavinění ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. stranu 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) ostatně svědčí i to, že z účtu společnosti AQuattro, s. r. o., vedeného u Živnostenské banky uskutečnil v roce 2005 výběr ve výši 800 000 Kč (srov. stranu 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Za této situace je zcela přiléhavý odkaz odvolacího soudu (ale i státní zástupkyně) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované pod č. T 1147 v sešitě 51 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném v nakladatelství C. H. Beck. Třebaže tento obviněný pouze podepisoval jemu předložené smlouvy a faktury, jimiž deklaroval odprodej věcí z majetku společnosti, jejímž byl společníkem a jednatelem, do majetku jiné obchodní společnosti, musel být srozuměn s tím, že jde účelovou účetní operaci, neboť musel být srozuměn i s tím, že společnost, jejímž jménem jednal, nebude schopna ve skutečnosti hradit nájemné za odprodané vybavení, pokud za tento majetek nebude zaplaceno. S tím, že zaplaceno nebude, rovněž mohl počítat, neboť obě kupující společnosti byly zastoupeny spoluobviněnou M. K. jako jednatelkou, o níž také dobře věděl, že je tzv. prodlouženou rukou spoluobviněného P. Z. a nemá žádné zkušenosti s podnikáním. S tím souvisí i správný závěr soudů nižších stupňů, že všichni spoluobvinění se dopustili trestné činnosti jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. 48. Obviněný P. Z. v dovolání uplatnil jako další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , aniž ovšem vyložil, v čem jeho naplnění spatřuje. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení . Obviněnému však v odsuzujícím rozsudku žádné ochranné opatření nebylo uloženo, takže vůbec není zřejmé, z jakého důvodu tento zmíněný dovolací důvod uplatnil. 49. Pokud tento obviněný v dovolání uplatnil ještě námitky vůči tomu, že proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému, je třeba především uvést, že takovou námitku nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů. V úvahu by sice mohl přicházet dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, tento dovolací důvod však obviněný ve svém podání neuplatnil. Už proto Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody podaného dovolání neshledává potřebu podrobněji se k této námitce vyjadřovat (ostatně postačovalo by stejně odkázat na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, který shledal, že trestní stíhání obviněného bylo vedeno jako řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. důvodně srov. strany 9 a 10). 50. Z těchto podstatných a jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oběma soudy nižších instancí zjištěné jednání obou dovolatelů, jak je popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Proto dovolání obou obviněných shledal jako celek zjevně neopodstatněnými a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl. 51. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu