8 Tdo 1101/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1101/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněných J. Š., M. B. a J. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 9 To 17/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 48/2004 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 9 To 17/2005, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 1 T 48/2004, z r u š u j í v celém rozsahu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obvinění

J. Š.,

M. B.,

J. D.,

j s o u v i n n i ,

ž e

obviněný J. Š. jako jednatel společnosti J. P., spol. s r. o., v době, kdy obchodní společnost splňovala podmínky pro prohlášení konkursu pro dlouhodobou neschopnost plnit své splatné závazky, v úmyslu umožnit přednostní a neoprávněné plné uspokojení pohledávky obviněného J. D. na úkor ostatních věřitelů dne 16. 9. 1998 provedl vzájemné započtení pohledávek mezi obchodní společností J. P., spol. s r. o., jako dlužníkem a J. D., C. M. P. jako věřitelem k částce ve výši 1.557.958,- Kč a J. P., spol. s r. o., jako věřitelem a J. D., C. M. P. jako dlužníkem k částce ve výši 1.627.480,- Kč a dne 14. 9. 1998 obviněný M. B. s obviněným J. D., v úmyslu umožnit přednostní a neoprávněné plné uspokojení pohledávky obviněného J. D. na úkor ostatních věřitelů, provedli obviněný M. B. a obviněný J. D. započtení pohledávek mezi obchodní společností K. P., s. r. o., zastoupené obviněným M. B. jako věřitelem a J. D., C. M. P. jako dlužníkem k částce 1.500.000,- Kč a K. P., s. r. o., jako dlužníkem a J. D., C. M. P.jako věřitelem k částce 1.627.480,- Kč, které vznikly za pomoci obviněných J. D. a M. B. tak, že obviněný J. Š. dne 7. 9. 1998 prodal obviněnému J. D., C. M. P. movité věci v celkové hodnotě 1.627.480,- Kč, které obviněný J. D. dne 9. 9. 1998 prodal K. P., s. r. o., zastoupené obviněným M. B. jako jednatelem, zároveň došlo dne 3. 9. 1998 k postoupení dluhu ve výši 1.557.958,- Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávky za obchodní společností J. P., spol. s r. o., z v. d. i. O. P. na K. P., s. r. o., zastoupenou obviněným M. B. za částku 20.000,- Kč a dne 5. 9. 1998 k postoupení téže pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze společnosti K. P., s. r. o., zastoupené obviněným M. B. na obviněného J. D., C. M. P. za částku 1.500.000,- Kč, čímž došlo k úplnému uspokojení pohledávky věřitele společnosti J. P., spol. s r. o., obviněného J. D. ve výši 1.557.958,- Kč, ačkoli jako jednomu z věřitelů spol. s r. o. J. P. by mu v konkursním řízení náležela k uspokojení jeho pohledávky jen poměrná část ve výši 33.238,45 Kč, čímž byl na úkor ostatních věřitelů zvýhodněn o částku 1.524.719,55 Kč,

t e d y :

obviněný J. Š.

jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, částečně zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele a činem způsobil značnou škodu,

obviněný M. B. a obviněný J. D.

jinému poskytli pomoc k spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, částečně zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele a činem způsobil značnou škodu,

č í m ž s p á c h a l i

obviněný J. Š.

trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák.,

obviněný M. B. a obviněný J. D.

pomoc k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 256a odst. 1, 2 tr. zák.

a o d s u z u j í s e

obviněný J. Š.

podle § 256a odst. 2 tr. zák., § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 150.000,- Kč.

Podle § 53 odst. 4 tr. zák. se stanoví, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 25.000,- Kč.

Podle § 54 odst. 3 tr. zák. se pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanové lhůtě vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody na š e s t (6) měsíců.

Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. se ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti na t ř i (3) léta.

obviněný M. B.

podle § 256a odst. 2 tr. zák., § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč.

Podle § 53 odst. 4 tr. zák. se stanoví, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 25.000,- Kč.

Podle § 54 odst. 3 tr. zák. se pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody na t ř i (3) měsíce.

obviněný J. D.

podle § 256a odst. 2 tr. zák., § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč.

Podle § 53 odst. 4 tr. zák. se stanoví, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 25.000,- Kč.

Podle § 54 odst. 3 tr. zák. se pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody na t ř i (3) měsíce.



Podle § 229 odst. 1 tr. ř. se na řízení ve věcech občanskoprávních odkazují s nároky na náhradu škody poškození:

Ing. P. K.,

O., v. d. i. v P.,

S. T., spol. s r. o., R. p. T.,

P. D.,

M. J.,

V. s. P., zastoupené Z. R.,

I. R., spol. s r. o.,

1. B., spol. s r. o., P.

S., s. r. o. v likvidaci, P.,

V. z. p. ČR, O. p. P.,

E.-D., a. s., P.,

F., s. r. o., M.,

M. T., s. r. o., P.,

Ing. S. Ř.,

Č. s. s. z. P.,

E. P.,

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 1 T 6/2003, byli uznáni vinnými obviněný J. Š. trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., obvinění M. B. a J. D. trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněný J. Š. byl odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák., § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 150.000,- Kč, podle § 53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 25.000,- Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a podle § 49 odst. 1 tr. zák. (nesprávně uvedeno § 59 odst. 1 tr. zák.) mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti na tři léta; obvinění M. B. a J. D. byli shodně odsouzeni podle § 256 odst. 3 tr. zák., § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč, podle § 53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 25.000,- Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání všech tří obviněných byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 9 To 382/2003, jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti tomuto usnesení krajského soudu jakožto soudu druhého stupně podali obvinění J. Š., M. B. i J. D. dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, byly podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 9 To 382/2003, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 1 T 6/2003, zrušeny. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst.1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Příbrami přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V řízení po přikázání věci dovolacím soudem byli rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 1 T 48/2004, uznáni vinnými obviněný J. Š. trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák., obvinění M. B. a J. D. pomocí k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 256a odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný J. Š. byl odsouzen podle § 256a odst. 3 tr. zák., § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 150.000,- Kč, podle § 53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 25.000,- Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok, a podle § 59 odst. 1 tr. zák. (správně § 49 odst. 1 tr. zák.) mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti na tři léta; obvinění M. B. a J. D. byli shodně odsouzeni podle § 256a odst. 3 tr. zák., § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč, podle § 53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 25.000,- Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění trestných činů dopustili tím, že obviněný J. Š. jako jednatel společnosti J. P., spol. r. o., v době, kdy společnost splňovala podmínky pro vyhlášení konkursu, v úmyslu umožnit přednostní a neoprávněné plné uspokojení pohledávky obviněného J. D. na úkor ostatních věřitelů dne 16. 9. 1998 provedl vzájemné započtení pohledávek mezi společností J. P., spol. s r. o., jako dlužníkem aj. D., C. M. P. jako věřitelem k částce ve výši 1.557.958,- Kč a společností J. P., spol. s r. o., jako věřitelem a J. D., C. M. P. jako dlužníkem k částce ve výši 1.627.480,- Kč a dne 14. 9. 1998 obviněný M. B. s obviněným J. D., v úmyslu umožnit přednostní a neoprávněné plné uspokojení pohledávky obviněného D. na úkor ostatních věřitelů, provedli obviněný M. B. a obviněný J. D. započtení pohledávek mezi společností K. P., s. r. o., zastoupené obviněným M. B. jako věřitelem a J. D., C. M. P. jako dlužníkem k částce 1.500.000,- Kč a společností K. P., s. r. o., jako dlužníkem a J. D., C. M. P. jako věřitelem k částce 1.627.480,- Kč, které vznikly za pomoci obviněných J. D. a M. B. tak, že J. Š. dne 7. 9. 1998 prodal obviněnému J. D., C. M. P., movité věci v celkové hodnotě 1.627.480,- Kč, které obviněný J. D.dne 9. 9. 1998 prodal společnosti K. P., s. r. o., zastoupené obviněným M. B. jako jednatelem, zároveň došlo dne 3. 9. 1998 k postoupení dluhu ve výši 1.557.958,- Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávky za společností J. P., spol. s r. o., z výrobního družstva invalidů O. v P. na společnost K. P., s. r. o., zastoupenou obviněným M. B. za částku 20.000,- Kč a dne 5. 9. 1998 k postoupení téže pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze společnosti K. P., s. r. o., zastoupené obviněným M. B. na obviněného J. D., C. M. P. za částku 1.500.000,- Kč, čímž bylo dosaženo zmenšení majetku společnosti J. P. o movité věci v celkové hodnotě 1.627.480,- Kč, a došlo k úplnému uspokojení pohledávky věřitele společnosti J. P. obviněného J. D. ve výši 1.557.958,- Kč, ačkoli jen jednomu z věřitelů společnosti J. P. by mu v konkursním řízení náležela jako uspokojení jeho pohledávky jen poměrná část ve výši 33.238,45- Kč, a majetek společnosti J. P., spol. s r. o., byl tak na úkor ostatních věřitelů ve výroku rozsudku uvedených zmenšen o částku 1.594.241,55 Kč.

Odvolání, jež proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 9 To 17/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění J. Š., M. B. a J. D. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, výroku o trestu i výroku o náhradě škody a shodně v něm odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obvinění J. Š. a M. B. v obsahově identickém dovolání vytkli, že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a dále uvedli, že jejich jednání znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 256a odst. 1 tr. zák. a ani žádného jiného trestného činu nenaplňuje. Podle nich se nalézací soud nezabýval řádně majetkovými poměry firmy J. P., spol. s. r. o. Podle nich je z hlediska objektivní stránky trestného činu nutné zabývat se tím, zda dlužník není vůbec, a to ani v budoucnu, schopen dostát svým závazkům, protože jeho majetek nepostačuje k úhradě všech splatných pohledávek, nebo zda je schopen dostát svým splatným závazkům (a to i v budoucnu), neboť jeho majetek zcela postačuje k úhradě všech splatných závazků, poněvadž pouze v případě uvedeném v pořadí jako prvém se dlužník může dopustit trestného činu. Jestliže majetek dlužníka je vyšší než jeho dluhy, nemůže se podle nich dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Oba obvinění poukazovali na jejich přípis a znalecký posudek znalce J. H., podle nichž majetek obchodní společnosti J. P., spol. s r. o., stačil k úhradě všech pohledávek ve výši cca 13.000.000,- Kč. Za nevýznamnou v těchto souvislostech pokládali skutečnost, že nemovitosti tvořící majetek obchodní společnosti byly zatíženy zástavním právem ve prospěch banky, poněvadž každé zástavní právo může být smluvně odstraněno a obviněný J. Š. jednal s úvěrovou bankou o postoupení pohledávky, což ale soud prvního stupně nezjišťoval. Ten se podle nich nezabýval ani subjektivní stránkou trestného činu, která nemůže být dána, existuje-li majetek společnosti, který plně postačoval k úhradě všech závazků společnosti, o čemž byl obviněný J. Š. přesvědčen.

Obvinění J. Š. a M. B. navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušil a zprostil je obžaloby.

Obviněný J. D. namítl, že soud prvního stupně nesprávně usoudil, že jen proto, že došlo k uzavření více smluv, musel o celé záležitosti vědět a stal se pomocníkem obviněného J. Š. Vytkl, že nebyly provedeny žádné důkazy a nebyla prokázána jeho účast na tomto trestném činu. S námitkou, že se nemohl dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele, neboť nevěděl nic o stavu společnosti J. P., spol. s r. o., se podle něj dostatečně nevypořádal ani odvolací soud. Dále vyjádřil přesvědčení, že došlo k promlčení trestního stíhání, neboť z ustanovení § 67 odst. 3 tr. zák. vyplývá, že promlčecí doba se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, avšak sdělení obvinění Policie ČR ze dne 25. 7. 2001 se týká trestného činu poškozování věřitele, nikoliv trestného činu zvýhodňování věřitele, pro který byl odsouzen.



Obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušil a aby jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby Okresnímu soudu v Příbrami přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných J. Š. a M. B. uvedl, že většina jejich námitek fakticky směřuje do oblasti skutkových zjištění a dovolatelé zaměňují stav insolvence, který je podmínkou trestní odpovědnosti dlužníka ze trestný čin podle § 256a tr. zák., za stav předlužení. Námitku ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu nepovažoval za důvodnou. Existence úmyslu jednoznačně vyplývá z charakteru celé série na sebe navazujících právních úkonů popsaných ve skutkové větě, které zjevně účelově směřovaly k tomu, aby se obviněný J. D. dostal do postavení dlužníka a současně věřitele společnosti J. P., spol. s r. o. Závěrem vyjádřil pochybnosti o správnosti postupu soudu při vyčíslení způsobené škody; správně měla být zjišťována částka, ohledně které bylo poměrně zmařeno uspokojení pohledávek dalších ve výroku o vině uvedených věřitelů společnosti J. P., spol. r. o., poznamenal však, že v tomto směru dovolatelé žádné výhrady neuplatnili.

Úvodem vyjádření k dovolání obviněného J. D. státní zástupce poznamenal, že rozhodnutí je zatíženo rozporem mezi právními větami, v nichž se správně v souladu se skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě uvádí, že obviněný J. D. i další obvinění způsobili značnou škodu, resp. k jejímu způsobení poskytli pomoc, a právní kvalifikací skutku podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák., poněvadž tato skutková podstata dopadá na pachatele, který způsobí škodu velkého rozsahu. Dodal ale, že na tuto vadu nikdo z obviněných neupozornil. Dále uvedl, že většina námitek obviněného J. D. má skutkovou povahu. Jedinou námitku právní povahy, týkající se promlčení trestního stíhání, nepovažoval za důvodnou. Dne 14. 8. 2001 bylo obviněnému sděleno obvinění pro skutek vymezený i přes odlišnou právní kvalifikaci v podstatných rysech shodně jako v odsuzujících soudních rozhodnutích. Sdělení obvinění se podle něj týká vždy konkrétně vymezeného skutku a nikoli právní kvalifikace; dojde-li ke změně právní kvalifikace skutku v průběhu trestního stíhání, která navíc nemá dopad na délku promlčecí doby, je takováto změna z hlediska přerušení promlčení trestního stíhání bez významu.

Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. Š., M. B. i J. D. byla podle § 265j tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obvinění v dovolání poukázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly především vůči způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Do této kategorie námitek náležejí ty, na jejichž podkladě obvinění J. Š. a M. B. nesouhlasili s hodnocením důkazů ve vztahu ke zjištěním, týkajícím se majetkových poměrů obchodní společnosti J. P., spol. s r. o., a na podkladě vlastního rozboru ekonomické situace této obchodní společnosti formulovali závěr, že majetkové poměry obchodní společnosti objektivně dovolovaly řádné uspokojení věřitelů. Patří sem i obecně formulované výhrady obviněného J. D., že nebyly provedeny žádné potřebné důkazy, na základě nichž by bylo dostatečně prokázáno, že došlo k jeho účasti na trestném činu. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obvinění primárně polemizovali se správností skutkových zjištění, která učinil nalézací soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Je na místě dodat, že ze zevrubného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., a to obvinění J. Š. a M. B. pro absenci objektivní i subjektivní stránky, obviněný J. D. pro absenci jeho subjektivní stránky. Relevantní je také námitka obviněného J. D. týkající se promlčení trestního stíhání.

Bylo již předesláno, že rozsudek soudu prvního stupně (jakož i napadené usnesení odvolacího soudu) vzešly z řízení, které následovalo u Okresního soudu v Příbrami poté, co byly z podnětu předchozích dovolání obviněných, která podali proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 9 To 382/2003, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, toto usnesení jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 1 T 6/2003, zrušeny (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Okresnímu soudu v Příbrami bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných důvodnými v té části, v níž polemizovali se správností závěru, že se dopustili trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Podstata jednání obviněných, mělo-li primárně směřovat proti majetkovým právům věřitelů, nebyla přiléhavě vyjádřena tím, že představuje prodej (zcizení) části movitých věcí obchodní společnosti J. P., spol. s r. o., aniž by došlo k odpovídajícímu protiplnění (v důsledku čehož se snížila hodnota majetku této obchodní společnosti na úkor rovnoměrného splácení všech závazků společnosti), jak uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Těžiště jednání obviněných spočívalo v tom, že na podkladě společné předchozí dohody obviněný J. Š. za obchodní společnost J. P., spol. s r. o., jako dlužník, který nebyl schopen plnit své závazky, zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že účelově převedl (zcizil) část svého majetku na obviněného J. D., jednoho ze svých věřitelů, jehož pohledávka tím byla (započtením) splněna. V důsledku toho jej zjevně na úkor věřitelů ostatních, vůči nimž měl splatné pohledávky v celkové částce převyšující 13.000.000,- Kč, zvýhodnil. Soudy měly proto věnovat pozornost zjištění, že obchodní společnost J. P., spol. s r. o., nebyla schopna plnit své splatné závazky a že konečným důsledkem jednání obviněných bylo částečné zmaření uspokojení dalších věřitelů tohoto dlužníka tím, že byl zvýhodněn věřitel jeden. Soudům vytkl, že se nevypořádaly s možností právního posouzení skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Současně poznamenal, že škodou ve smyslu zákonného znaku § 256a odst. 2, resp. 3 tr. zák. je třeba rozumět částku, která představuje rozdíl mezi výší částky, jíž byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni.

Okresní soud v Příbrami, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, v rozsudku ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 1 T 48/2004, uznal vinnými obviněného J. Š. trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. a obviněné M. B. a J. D. pomocí k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 256a odst. 1, 3 tr. zák.



Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku okresního soudu vyplývá, že ve vztahu k obviněnému J. Š. soud považoval za naplněné znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jako dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné závazky, částečně zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele a činem způsobil značnou škodu; ve vztahu k obviněným M. B. a J. D. považoval za naplněné znaky pomoci k trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 256a tr. zák., které spočívají v tom, že poskytli jinému pomoc ke spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že jako dlužník neschopný plnit své splatné závazky, částečně zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele a činem způsobil značnou škodu.

Skutková část výroku o vině rozsudku okresního soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahují konkrétní skutková zjištění, která tyto zákonné znaky v podstatě vyjadřují.

Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela přiléhavý. Pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. je příznačné, že celkový stav majetku pachatele použitelného k uspokojení věřitelů se nemění (reálně ani fiktivně), majetek je ale použit k uspokojení věřitelů neproporcionálně. Soud měl správně ve skutkové části výroku o vině uvést konkrétní skutková zjištění, která by výstižněji vyjádřila takové konkrétní jednání obviněných, jež by přiléhavě vystihlo zákonné znaky právě trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., což předpokládalo konkrétní úpravu skutkových zjištění učiněných v předcházejících stadiích řízení. To beze zbytku respektováno nebylo, v popisu skutku zůstala zjištění nadbytečná a nevěcná (týkala se údajného zmenšení majetku), ale ve svých důsledcích jde jen o určitou nepřesnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje zcela požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku. Z výsledků provedeného dokazování je zjevné, že obviněný J. Š. jako jednatel obchodní společnosti J. P., spol. s r. o., v době, kdy obchodní společnost splňovala podmínky pro prohlášení konkursu, protože po delší dobu nebyla schopna plnit své splatné závazky, na úkor ostatních věřitelů provedl společně se spoluobviněnými M. B. jako jednatelem obchodní společnosti K. P., s. r. o., a J. D., C. M. P., v úmyslu umožnit přednostní a neoprávněné plné uspokojení pohledávky obviněného J. D., několik na sebe navazujících právních úkonů, v jejichž důsledku došlo k plnému uspokojení pohledávky věřitele obchodní společnosti J. P., spol. s r. o., obviněného J. D. ve výši 1.557.958,- Kč, ačkoliv jako jednomu z věřitelů této obchodní společnosti by mu v konkursním řízení náležela k uspokojení jeho pohledávky jen poměrná část ve výši 33.238,45 Kč, přičemž v důsledku tohoto zvýhodnění věřitele obviněného J. D. byli zbývající věřitelé poškozeni.

V rozporu s tím je ale závěr soudu prvního stupně, že se obvinění dopustili trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. (ať už ve formě pachatelství či účastenství), neboť tohoto trestného činu se dopustí, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele, tím, že zvýhodní jiného věřitele, způsobí-li činem škodu velkého rozsahu.

Dovolací soud sice ve smyslu zásad vyjádřených v § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, tato zásada se však nemůže uplatnit v případě zjištění, že napadené rozhodnutí evidentně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jež má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález sp. zn. I. ÚS 55/04).

Třebaže to obvinění v dovolání nevytkli, nemohl proto ponechat stranou své pozornosti, že ačkoliv soud prvního stupně správně použil v tzv. právní větě dikci ustanovení § 256a odst. 1, 2 tr. zák., skutek obviněných ve výsledku vadně označil jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. ohledně obviněného J. Š. a jako pomoc k tomuto trestnému činu u obviněných M. B. a J. D. Odvolací soud tento nedostatek soudu prvního stupně svým rozhodnutím neodstranil. Toto pochybení soudů má však zásadní vliv na vnímání kvality trestného činu obviněných (trestný čin podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. je podle § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným trestným činem) a podle § 256a odst. 3 tr. zák. byl též ukládán trest, a proto na něj bylo třeba v rozhodnutí Nejvyššího soudu reagovat.

Rozhodnutí soudů obou stupňů je zatíženo též pochybením ve stanovení výše škody. Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, v těchto souvislostech vyjádřil tak, že škodou ve smyslu zákonného znaku § 256a odst. 2, resp. 3 tr. zák. je třeba rozumět částku, která představuje rozdíl mezi výší částky, jíž byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni. Znamená to, že škoda byla představována rozdílem částky 1.557.958,- Kč a 33.238,45 Kč (tj. částka 1.524.719,55 Kč), nikoliv rozdílem částek 1.627.480,- Kč a 33.238,45 Kč. Ani toto pochybení nebylo dovolacím soudem ignorováno, ačkoliv samo o sobě zásadní vliv na právní posouzení skutku obviněných nemá.

Námitky obviněných, že skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., nemohou obstát.

Obvinění J. Š. a M. B. vyslovili přesvědčení, že podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. je, aby byl dlužník v úpadku a aby jeho majetek objektivně nepostačoval k úhradě všech splatných závazků, což v jejich případě zjištěno nebylo. S odkazem na závěry znaleckého posudku znalce J. H. vyvozovali, že majetek obchodní společnost J. P., spol. s r. o., postačoval k plnému uspokojení věřitelů, a to nezávisle na výsledku konkursního řízení.

Bylo již uvedeno, že podstata těchto námitek má skutkovou povahu, a proto k těmto výhradám dovolací soud nepřihlížel; obvinění polemizovali se zjištěním soudu prvního stupně, že v rozhodné době tato obchodní společnost dlouhodobě vytvářela prvotní platební neschopnost a nebyla schopná hradit splatné pohledávky svých četných věřitelů, které převyšovaly částku 13.000.000,- Kč. Ovšem právě tato zpochybňovaná zjištění jsou relevantní pro právní závěr, že obchodní společnost J. P., spol. s r. o., byla v postavení dlužníka, který nebyl schopen plnit (a to dlouhodobě) své splatné závazky.

Nad rámec řečeného a pro úplnost je však na místě dodat, že trestní zákon stav neschopnosti plnit splatné závazky nedefinuje, vycházet je proto třeba z charakteristiky takového stavu, jak jej podává zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů v ustanovení § 1 odst. 2. Dlužník je podle něj v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu, jak byla podána v tzv. skutkové větě výroku jeho rozsudku a doplněna v odpovídající části jeho odůvodnění, jasně vyplývá, že právě v takové situaci se dlužník, tj. obchodní společnosti J. P., spol. s r. o., nalézala. Soud prvního stupně v souladu s právním názorem vyjádřeným v citovaném usnesení Nejvyššího soudu uzavřel, že zvýhodněním věřitele J. D., C. M. P., plněním, jež nekoresponduje zásadě poměrného uspokojení (§ 32 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) a jež v tomto případě spočívalo ve vzájemném započtení objektivně existujících pohledávek, bylo částečně zmařeno uspokojení zbývajících věřitelů tohoto dlužníka. V tomto ohledu ostatně obvinění žádné námitky ani neuplatnili. Pokud vytýkali, že nebyla věnována patřičná pozornost celkové ekonomické situaci obchodní společnosti J. P., spol. s r. o., a zejména pak skutečnosti, že její celkový majetek byl vyšší než splatné pohledávky věřitelů, je z charakteru této námitky zjevné, že mířila do zpochybnění případného závěru, že se obchodní společnost nalézala ve stavu předlužení (§ 1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb.). Ten ale podmínkou trestní odpovědnosti podle § 256a tr. zák. není. Znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. u obviněného J. Š. a pomoci k tomuto trestnému činu u obviněného M. B. tak byly co do jejich subjektů a objektivní stránky evidentně naplněny.

Všichni obvinění vytkli, že prokázána nebyla ani subjektivní stránka trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Ani tyto výhrady nelze akceptovat.

Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Tato zjištění dovolují vyslovení spolehlivého závěru, že všichni obvinění jednali nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., jak uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Nejméně o takovou situaci se v posuzovaném případě evidentně jednalo. Soud prvního stupně ve výroku o vině výslovně uvedl, že všichni obvinění jednali v úmyslu umožnit přednostní a neoprávněné uspokojení pohledávky obviněného J. D. na úkor ostatních věřitelů. Soud prvního stupně v těchto souvislostech v odůvodnění svého rozsudku poukázal na okolnosti provázející způsob provedení činu, zdůraznil, že se nejednalo o ojedinělý právní úkon, ale o sled na sebe navazujících právních úkonů, které předpokládaly důkladně promyšlenou spolupráci obviněných. Sled těchto úkonů účelově směřoval k tomu, aby se obviněný J. D.dostal do postavení dlužníka, ale současně i věřitele obchodní společnosti J. P., spol. s r. o., jehož pohledávka bude plně uspokojena.

Stejně tak nemůže obstát ani námitka obviněného J. D., týkající se promlčení trestního stíhání.

Trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. náleží do kategorie trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby činí tři léta.

Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestnost takového činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let.

Trestní zákon nestanoví okamžik, od kterého začíná běžet promlčecí doba. Soudní praxe i právní věda vycházejí z názoru, že promlčecí doba začíná běžet od spáchání trestného činu, tedy od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, resp. v případě pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů, od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena. Rozhodná je doba ukončení jednání; dlužno dodat, že pokud je však znakem skutkové podstaty účinek, popř. těžší účinek, pak promlčecí doba začíná běžet od vzniku účinku nebo těžšího účinku.

V konkrétní případě trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. to znamená, že trestný čin byl dokonán dne 16. 9. 1998. Neexistovala-li by žádná z okolností modifikujících promlčení trestního stíhání, jak jsou upraveny v § 67 odst. 2, 3 tr. zák. (aplikace ustanovení § 67a tr. zák. nepřichází v úvahu), pak by trestnost činu obviněného J. D. zanikla dnem 14. 9. 2003.

Z obsahu spisu je patrno, že dne 14. 8. 2001 bylo obviněnému J. D. doručeno sdělení obvinění vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování P., ČVS: OVPB-17/20-04-01 ze dne 25. 7. 2001 (č. l. 157 p. v.) pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., poté byly průběžně konány procesní úkony v přípravném řízení, dne 17. 1. 2003 byla podána obžaloba a následovaly procesní úkony v řízení před soudy obou stupňů.

Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného přiléhavě poznamenal, že sdělením obvinění pro skutek původně kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. a po něm navazujícími úkony orgánů činných v trestním řízení bylo promlčení trestního stíhání přerušeno ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Skutek obviněného byl sice ve sdělení obvinění právně posouzen jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 4 tr. zák., jisto však je, že byl popsán v podstatných rysech ve shodě se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem pro jeho právní posouzení jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. a jde o skutek co do vymezení jednání obviněných totožný. Je-li v ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. uvedeno, že promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde , je třeba tuto dikci zákona vyložit tak, že sdělení obvinění se musí týkat téhož skutku, o jakém je posléze věcně rozhodnuto. Pokud v průběhu trestního stíhání dojde ke změně právního posouzení totožného skutku, je taková změna z hlediska promlčení trestního stíhání podle § 67 tr. zák. nevýznamná. V posuzovaném případě navíc změna právní kvalifikace skutku neměla vliv ani na délku promlčecí doby, jež činí u trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 4 tr. zák. i u trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. pět let.

Přesto je ale výrok o vině obviněného J. Š. trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. a obviněných M. B. a J. D. pomocí k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c), § 256a odst. 1, 3 tr. zák. z důvodů již vyložených vadný. V tomto ohledu spočívá jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i předcházející rozsudek soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 9 To 17/2005, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 1 T 48/2004, v celém rozsahu zrušil.

Za splnění podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám hned rozhodl ve věci tak, že při víceméně formální úpravě skutkových zjištěních, jak byla vyjádřena v rozsudku soudu prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud, uznal vinnými obviněného J. Š. trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. a obviněné M. B. a J. D. pomocí k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c), § 256a odst. 1, 2 tr. zák. Není pochyb o tom, že byly splněny i materiální předpoklady pro použití okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (značná škoda), neboť ta pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněných pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák.).

V důsledku zrušení výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno zrušit celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve zrušené části výroku o vině svůj podklad, tj. výroky o náhradě škody poškozeným, a v tomto rozsahu bylo třeba též nově rozhodnout.

Nejvyšší soud nově rozhodl o druhu a výměře trestu ve vztahu ke všem obviněným. Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák., přihlédl Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry k stupni nebezpečnosti trestných činů obviněných pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům obviněných (§ 31 odst. 1 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činy dotčen, způsobem provedení činů a jejich následky, okolnostmi, za kterých byly činy spáchány, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činů obviněných pro společnost je, vycházeje z těchto kritérií, nepřehlédnutelný; obvinění významným a rafinovaným způsobem porušili zájem společnosti na ochraně majetku, konkrétně právu věřitele na uspokojení jeho pohledávky podle zásad konkursního řízení. Ve shodě se soudy obou stupňů ale nebyly se zřetelem na chování obviněných či jejich minulost významnou z pohledu trestního práva zjištěny žádné okolnosti, které by bylo třeba vyhodnotit v jejich neprospěch, obvinění J. Š. a J. D. žádné jiné odsouzení v opise rejstříku trestů vyznačeno nemají, na obviněného M. B.se hledí, jako by odsouzen nebyl.

Nejvyšší soud obviněným ukládal trest podle § 256a odst. 2 tr. zák. a za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu též potřebný shledal trest peněžitý uložený jednotlivým obviněným ve shodné výměře, jak již učinil soud prvního stupně. Obviněnému J. Š. byl tak uložen peněžitý trest ve výměře 150.000,- Kč a obviněným M. B. a J. D. ve výměře 75.000,- Kč; tato diferenciace přiléhavě vystihuje odlišnou míru zavinění obviněných. Stejně s předchozími závěry soudů bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 25.000,- Kč (§ 53 odst. 4 tr. zák.). Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody; jeho konkrétní výměra byla stanovena odlišně od závěrů soudu prvního stupně tak, aby lépe korespondovala s výměrou peněžitého trestu. Obviněnému J. Š. byl proto stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců, obviněným M. B. a J. D. byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce. Za splnění zákonných předpokladů uvedených v § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému J. Š. uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti na tři léta.

Ve shodě s již učiněnými závěry soudů rozhodl dovolací soud i o náhradě škody ohledně poškozených, když správnost výroku, jimiž byli tito poškození s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních nebyla dovoláními ani zpochybněna.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková