8 Tdo 1097/2013
Datum rozhodnutí: 24.10.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 21 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1097/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2013 o dovolání obviněného R. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 4 To 203/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 201/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 91 T 201/2012, uznal obviněného R. D. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným, že:

dne 18. 10. 2012 v době kolem 00:40 hod. v restauraci T. P. na ulici B. v B. po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného M. Š., tak, že jej uhodil jedenkrát pěstí do obličeje, do oblasti pravého oka, a když poškozený po úderu upadl na zem, tak jej nejméně šestkrát kopl nohou do oblasti břicha, v následném napadání se mu snažila zabránit P. P., tak, že si stoupla mezi poškozeného a obžalovaného, ale ten ji odstrčil stranou, a když poté poškozený vytáhl mobilní telefon zn. NOKIA N70 v hodnotě 1.000,-- Kč, aby přivolala policii, tak mu obžalovaný jeho mobilní telefon vytrhl z ruky a s tímto vzápětí utekl z restaurace pryč; svým jednáním způsobil poškozenému M. Š. škodu ve výši 1.000,-- Kč na odcizeném mobilním telefonu a dále zhmoždění obličeje kolem pravého oka, které si vyžádalo lékařské ošetření a výrazně neomezilo M. Š. v obvyklém způsobu života, avšak svým útokem, konkrétně kopy nohou, mohl způsobit poškozenému zranění závažnější, zejména zhmoždění břišní stěny s krevním výronem a pohmoždění svaloviny stěny břišní, která by výrazně omezila poškozeného v běžném způsobu života po dobu delší než 7 dní, k čemuž však nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli obžalovaného .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, když mu zároveň podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil také povinnost nahradit poškozeným M. Š. škodu ve výši 1.000,-- Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 1.517,-- Kč.

Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 4 To 203/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným, že

dne 18. 10. 2012 v době kolem 00:40 hod. v restauraci T. P. na ulici B. v B. po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného M. Š., tak, že jej uhodil jedenkrát pěstí do obličeje, do oblasti pravého oka, a když poškozený po úderu upadl na zem, tak jej nejméně šestkrát kopl nohou do oblasti břicha, v následném napadání se mu snažila zabránit P. P., tak, že si stoupla mezi poškozeného a obžalovaného, ale ten ji odstrčil stranou, a když poté poškozený vytáhl mobilní telefon zn. NOKIA N70, aby přivolal policii, tak mu obžalovaný jeho mobilní telefon vytrhl z ruky a s tímto vzápětí utekl z restaurace pryč; svým jednáním způsobil poškozenému M. Š. zhmoždění obličeje kolem pravého oka, které si vyžádalo lékařské ošetření a výrazně neomezilo M. Š. v obvyklém způsobu života, avšak svým útokem, konkrétně kopy nohou, mohl způsobit poškozenému zranění závažnější, zejména zhmoždění břišní stěny s krevním výronem a pohmožděním svaloviny stěny břišní, která by výrazně omezila poškozeného v běžném způsobu života po dobu delší než 7 dní, k čemuž však nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli obžalovaného .

Odvolací soud takto popsané jednání obviněného právně kvalifikoval jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil úhrnný peněžitý trest ve výši 50.000,-- Kč, což představuje 50 denních sazeb po 1.000,-- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému rovněž povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 1.517,-- Kč; naproti tomu poškozeného M. Š. (dále jen poškozený ) podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Steve Georgese podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel poté, co zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, zaměřil své námitky do rozsahu a způsobu provedeného dokazování. V této souvislosti citoval ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř., § 89 odst. 2 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. s tím, že soudy nižších stupňů tato ustanovení dostatečně nerespektovaly. Využil totiž svého zákonného práva a před soudem prvního stupně navrhl doplnění dokazování znaleckým posudkem, jeho návrh však byl zamítnut. Proto si nechal znalecký posudek vypracovat sám a předložil jej v rámci odvolacího řízení, ovšem ani odvolací soud návrh na provedení takového důkazu neakceptoval. Přitom ve věci bylo vypracováno pouze odborné vyjádření, které má podle názoru obviněného nižší důkazní hodnotu než znalecký posudek. Jím předložený znalecký posudek byl přitom vypracován prof. MUDr. Miroslavem Hirtem, CSc., přednostou Ústavu soudního lékařství v Brně, jehož je MUDr. Karel Schneller (zpracovatel původního odborného vyjádření) pouhým zaměstnancem. Podle názoru obviněného by provedení znaleckého posudku mohlo zásadně přispět k objasnění věci a za jeho pomoci by bylo prokázáno, že se přečinu ublížení na zdraví nedopustil. Odborné vyjádření považoval za neprocesní a nedostatečný důkaz, neboť obsahuje pouze výčet zranění, která u poškozeného mohla vzniknout. Pro rozhodnutí soudu by však mělo být směrodatné zjištění, jaká zranění poškozený skutečně utrpěl a jakým způsobem MUDr. Karel Schneller dospěl k závěru, že u poškozeného nemohlo dojít ke zcela jiným zraněním.

Dovolatel vyjádřil nespokojenost s postupem odvolacího soudu, který rovněž odmítl provést výslech znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., a tvrdil, že takovým postupem bylo zasaženo do práva garantovaného mu trestním řádem, zejména práva předkládat znalecké posudky, jakož i práva, aby takové důkazy byly provedeny a závěry z nich kvalifikovaně posouzeny.

Dalšími výhradami obviněný zpochybňoval důkazní sílu pouhého odborného vyjádření a tvrdil, že odborné vyjádření má nižší důkazní hodnotu než znalecký posudek, zejména proto, že na něj nejsou kladeny takové požadavky. Vyjádřil i důvodné pochybnosti o tom, zda odborné vyjádření bylo získáno zákonným způsobem a zda nešlo pouze o záznam policisty, který mu byl jmenovaným lékařem nadiktován do telefonu. Tento důkaz by měl být shledán jako nezákonný, protože byl získán odvozeně a ne na základě objektivních zjištění. Ze znaleckého posudku prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., akcentoval pasáž, v níž znalec uvedl, že je v absolutním rozporu se zásadami odborné soudně lékařské praxe teoreticky rozebírat možnosti vzniku zranění, pokud se nejedná o rozbor kompletní. Tupým násilím do oblasti břicha totiž může vzniknout nepřeberné množství zranění zcela mizivých na jedné straně až po zranění smrtelná na straně druhé . Tento znalecký posudek tudíž jednoznačně vyvrací závěry uvedené v odborném vyjádření a mohl rozhodným způsobem přispět k osvětlení celé věci. Jestliže jej soudy odmítly provést, poškodily ho na jeho právech. Pokud by soudy naopak znalecký posudek jako důkaz připustily, musely by jednoznačně dospět k závěru, že se přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil.

Dovolatel dále napadl názor soudu druhého stupně, že u pokusu trestného činu (v dané věci přečinu) postačuje nepřímý úmysl, a tvrdil, že zásadně musí jít o úmysl přímý. V této souvislosti odkázal na odbornou literaturu, v níž převládá názor, že se u pokusu trestného činu musí jednat o úmysl přímý, zatímco úmysl nepřímý je postačující jen ve zcela ojedinělých případech. Vzhledem k tomu že odvolací soud dovodil zavinění ve formě úmyslu nepřímého, nedošlo podle dovolatele k naplnění subjektivní stránky trestného činu.

V závěru svého podání obviněný znovu citoval jemu vyhovující části znaleckého posudku prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., a z nich činil dílčí závěry, které by měly zpochybnit provedené dokazování a zejména vyvrátit skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, a navrhl (aniž by citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc tomuto odvolacímu soudu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že dovolatel vznese námitky proti aplikaci norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav, který akceptuje. Z podaného dovolání je však zřejmé, že skutková zjištění soudu neakceptuje, zejména pokud jde o část skutku popisující způsob a rozsah fyzického napadení poškozeného. Veškerá uplatněná argumentace směřuje k jedinému základnímu cíli, a to zvrátit skutkové závěry vyjádřené v popisu skutku a definující tu část dovolatelova jednání, jež je posuzována jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Takové námitky však zvolenému, ale ani žádnému jinému důvodu neodpovídají.

Ke konkrétním výhradám dovolatele státní zástupce poznamenal, že vzájemné profesní postavení dvou znalců, kteří podávají v jedné věci odlišné odborné posudky
či vyjádření (zde v postavení přednosty ústavu a jemu podřízeného lékaře) nemá
a nesmí mít žádný vliv na posouzení obsahu jejich vyjádření. Vyslovil však podiv nad tím, že dva lékaři z jednoho pracoviště v jedné trestní věci vydají dvě různá, navzájem nesouladná dobrozdání, přičemž to, jež bylo podáno později a s vědomím existence prvního, nemůže nevyvolávat jisté pochyby etického rázu (bez ohledu na to, který znalec byl nadřízeným druhého).

Námitkám obviněného ohledně nepřipuštění jím navrhovaných důkazů státní zástupce přisvědčil jen zčásti. K tomu uvedl, že obviněný má nepochybně právo nabízet důkazy ve své věci (§ 92 odst. 2 in fine tr. ř.) a v tomto ohledu nebyl nijak omezen. Naopak trestní řád ani žádná jiná norma obviněnému negarantuje právo na to, aby tyto důkazy byly v trestním řízení vždy provedeny a posuzovány. Jestliže soud odmítl provést důkaz znaleckým posudkem předloženým obhajobou, učinil tak proto, že již provedené důkazy dostatečně objasnily rozhodné skutkové okolnosti a nově nabízený důkaz nebyl takové povahy, aby výsledky dokazování jakkoli zásadně ovlivnil.

Státní zástupce nesouhlasil ani s tvrzením dovolatele, že odborné vyjádření je důkazem nižší právní síly než znalecký posudek . Připomněl, že důkazy se obecně dělí podle několika kritérií na usvědčující a ospravedlňující, na původní a prostředečné a na přímé a nepřímé. Žádné silnější a slabší důkazy teorie procesního práva trestního nezná (nehledě na to, že u důkazu, což je informace nesená důkazním prostředkem, naprosto nelze hovořit o nějaké právní síle ). Naopak v soudní praxi i trestně právní teorii je opakovaně proklamována zásada, že důkazy jsou a priori co do svého významu rovnocenné a důkazní význam každého důkazního prostředku je závislý na okolnostech konkrétní trestní věci, na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních ve věci získaných důkazních prostředků a na tom, jak sám o sobě a ve spojení s ostatními důkazy potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost (poukázal konkrétně na Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 579).

Podobné závěry předestřel státní zástupce také v případě dovolatelových výhrad stran zavinění v podobě nepřímého úmyslu u pokusu trestného činu. Zákon takové omezení (tedy že by pokus trestného činu musel být kryt přímým úmyslem) nevyslovuje a ani rozhodnutí judikatorní povahy takovou možnost nevylučují. Právě u protiprávních jednání spočívajících v násilném ataku pachatele proti druhé osobě bude zpravidla nutno uvažovat o úmyslu nepřímém. Ve spádu děje totiž pachatel většinou není schopen přesně odhadnout povahu možného následku v podobě ublížení na zdraví, jedná však s vědomím, že takový následek může nastat; současně však je podle rozsahu, způsobu a prostředků užitých k útoku nepochybně schopen mentálně rozlišit hrozbu prosté újmy na zdraví, těžké újmy na zdraví a možnost usmrcení poškozeného.

Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.

Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen extrémní nesoulad , resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění, atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil velkou část námitek výlučně proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily oba soudy nižších stupňů. Poukazoval především na to, že soudy nižších stupňů odmítly provést jím vyžádaný důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný prof. MUDr. Miroslavem Hirtem, CSc., jehož cílem pak bylo zpochybnění závěrů obsažených v odborném vyjádření vypracovaném MUDr. Karlem Schnellerem. Právě v takovém postupu soudů obviněný spatřoval porušení příslušných ustanovení trestního řádu.

Nejvyšší soud opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Z tohoto pohledu představuje jistý průlom do výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judikatura Ústavního soudu, v níž se Nejvyššímu soudu vytýká, že uvedený dovolací důvod v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces.

V tomto smyslu je nutné zdůraznit, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Pravidla pro postup orgánů činných v trestním řízení v souladu se zásadou vyhledávací a zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností jsou obsažena mimo jiné v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení usilují o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Znění zákona nutí orgány činné v trestním řízení zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi. S ohledem na to, že tato zásada je kombinována se zásadou vyhledávací [tzn. odpovědnost za zjištění skutkového stavu nesou orgány činné v trestním řízení a v konečném důsledku soud (srov. § 2 odst. 5 poslední větu tr. ř.), byť zejména po novelizaci zákonem č. 265/2001 Sb. významnou roli při dokazování v řízení před soudem hrají strany], je důsledkem této modifikace i to, že meze dokazování si stanoví procesní orgán tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout. Jinak řečeno, pokud má být rozhodnuto o vině, musí shromážděné důkazy k takovému rozhodnutí postačovat.

Pokud jde o zranění, která poškozenému v důsledku jednání obviněného reálně hrozila, soud prvního stupně provedl dokazování (výslechem samotného poškozeného, výslechem svědků přítomných při incidentu, jakož i listinnými důkazy, zejména lékařskými zprávami), které bylo dostačující pro skutkové i právní závěry. Shora zmiňované odborné vyjádření MUDr. Karla Schnellera se v trestním spise sice nenachází, na č. l. 24 je však záznam policejního orgánu, podle něhož jmenovaný lékař (poté, co byl seznámen se závěry lékařských zpráv) uvedl, že u poškozeného v důsledku utrpěných kopanců mohlo dojít ke zhmoždění břišní stěny s krevním výronem a pohmoždění svaloviny stěny břišní. Domáhal-li se obviněný (ve vztahu k následku hrozícímu poškozenému) provedení důkazu shora zmíněným znaleckým posudkem vypracovaným prof. MUDr. Miroslavem Hirtem, CSc., pak takový důkaz pro rozhodnutí ve věci nebyl nezbytný, což odvolací soud na str. 5 svého rozsudku také odůvodnil (vyložil, proč jej považuje za nadbytečný).

K tomu je zapotřebí k dovolatelem uplatněné námitce dodat (v plné shodě se státním zástupcem), že teorie procesního práva žádné rozdělení důkazů na silnější a slabší nezná. V soudní praxi i trestně právní teorii je naopak respektována zásada, že provedené důkazy jsou co do svého významu rovnocenné a důkazní význam každého důkazního prostředku je závislý na okolnostech konkrétní trestní věci, na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních ve věci získaných důkazních prostředků a na tom, jak sám o sobě a ve spojení s ostatními důkazy potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost (srov. odkaz státního zástupce v jeho vyjádření).

Pro volbu správné právní kvalifikace, kterou bylo třeba aplikovat na protiprávní jednání obviněného, však ani zprostředkovaný názor lékaře MUDr. Karla Schnellera, ani znalecký posudek prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc. není rozhodující. Významnější jsou totiž skutková zjištění obou soudů nižších instancí, podle nichž poškozený, který je oproti obviněnému menšího tělesného vzrůstu a výrazně nižší hmotnosti, při fyzickém útoku obviněného ležel na zemi na boku a jeho jedinou obranou proti kopům obviněného do oblasti břicha byla ochrana pomocí rukou, jimiž se snažil kopy tlumit (srov. stranu 8 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). I když obviněný poškozenému žádná zranění v oblasti břicha ani rukou (resp. paží) nezpůsobil, nelze pochybovat o tom, že opakovanými kopy nohou obutých nejspíše do sportovní obuvi mu mohl zranění břicha či paží (minimálně v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku) reálně přivodit. Každý průměrně disponovaný pachatel (třeba jen se základním vzděláním) má totiž povědomost o tom, že oblast břicha je citlivá a jsou v ní uloženy důležité orgány, takže v případě, že do této oblasti útočí fyzickou silou (konkrétně kopy nohou), pak musí být minimálně obeznámen s tím, že takovým počínáním může způsobit napadené osobě zranění různé závažnosti. Proto závěr soudů, že zjištěné jednání obviněného vykazuje zákonné znaky minimálně pokusu přečinu ublížení na zdraví ve smyslu § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku je správný a zákonný. Pokud se však v dané věci na druhé straně neprokázalo, že by obviněný vystupoval vůči poškozenému razantně a při útoku použil větší síly, mohly soudy vystačit s touto relativně mírnou právní kvalifikací.

K námitce obviněného směřující proti naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku je vhodné (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že mezi základní pojmové znaky pokusu trestného činu patří úmysl. Úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Jestliže by úmysl pachatele nesměřoval k dokonání v úvahu přicházejícího trestného činu, nejde vůbec o pokus trestného činu, a proto takové jednání nemůže být trestné. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 297 s.).

Také tuto námitku dovolatele tedy dovolací soud považoval za bezpředmětnou. Soud prvního stupně ze způsobu a charakteru jednání obviněného dovodil minimálně úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. stranu 8 odůvodnění jeho rozsudku). Tomuto závěru, především s poukazem na okolnosti popsané shora, nelze ničeho vytknout.

Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly. Plně tak respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřena v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění i právní závěry (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a