8 Tdo 1097/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1097/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání obviněného S. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 4 To 100/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 8/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 3 T 8/2004, byli obvinění S. H., J. H. a I. Z. (dříve H.) uznáni vinnými jednáním, jež tento soud právně kvalifikoval v případě obviněného S. H. v bodě 1. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodech 2. až 4. jako pokračující trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodech 5. až 7. jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v případě obviněné J. H. v bodě 5. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ukončený ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a v případě obviněné I. Z. v bodech 6. a 7. jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za to je soud odsoudil: obviněného S. H. podle § 250 odst. 3 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem; současně mu uložil podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 250.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, a obviněné J. H. a I. Z. každou z nich podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. každé z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří let.

Oproti tomu byli obvinění S. H. a I. Z. pro část svého jednání podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Nutno podotknout, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, jímž soud prvního stupně v této trestní věci rozhodl; jeho první odsuzující rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 3 T 8/2004, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 4 To 36/2005, v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Proti tomuto druhému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění S. H., J. H. a I. Z. odvolání. Z jejich podnětu Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2006 napadený rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem sp. zn. 4 To 100/2005 podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celé odsuzující části, tj.

- ohledně obviněného S. H. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 1., pokračujícím trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák. pod body 2., 3. a 4. a pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 8 odst. 1 tr. zák. pod body 5., 6. a 7.,

- ohledně obviněné J. H. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ukončeným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. pod bodem 5.,

- ohledně obviněné I. Z. ve výroku o vině pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 8 odst. 1 tr. zák. pod body 6. a 7.,

dále v celém výroku o trestech uložených obviněným a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených J. L. a H. L., L. K., V. N., J. S., K. Ž., M. Ž. a J. S.

Za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud obviněné znovu uznal vinnými tím, že

1. obviněný S. H.

na základě smlouvy o půjčce ze dne 21. 6. 1993, kterou uzavřel s poškozeným L. K., jako zástupce firmy C., v. o. s., zapůjčil poškozenému částku 1.000.000,- Kč s úrokovou sazbou 6 % měsíčně, se splatností do 30. 9. 1993 a se smluvní pokutou ve výši 169.000,- Kč za každý započatý měsíc prodlení a na základě další smlouvy o půjčce ze dne 25. 6. 1993 poskytl poškozenému další půjčku ve výši 600.000,- Kč s úrokovou sazbou 10 % měsíčně se splatností do 30. 9. 1993 a smluvní pokutou 112.000,- Kč za každý započatý měsíc prodlení,

přičemž jako na zajištění pohledávek obviněného se dohodl s poškozeným na trvání zástavního práva k nemovitosti poškozeného v hodnotě nejméně 1.775.340,- Kč podle zástavní smlouvy ze dne 1. 4. 1993, kterou uzavřeli v souvislosti s předchozí půjčkou 1.000.000,- Kč splatné do 30. 6. 1993, s vkladem zástavního práva pro obviněného dne 15. 4. 1993, kterou poškozený řádně splatil,

dále obviněný pro případ finančních potíží poškozeného a jeho neschopnosti vrátit půjčené peníze podle smluvených podmínek, přislíbil poškozenému realizaci prodeje zastavené nemovitosti za dohodnutých podmínek a dne 24. 6. 1993 s ním uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě, v níž sjednali, že do 30. 9. 1993 uzavřou kupní smlouvu o koupi uvedené nemovitosti, jejímž obsahem bude, že poškozený L. K. nemovitost prodává firmě C., v. o. s., zastoupené S. H. za dohodnutou kupní cenu 3.500.000,- Kč, přičemž na kupní cenu se započítává půjčka 1.000.000,- Kč, která se ku dni 30. 9. 1993 zvýšila o úrok 360.000,- Kč, dále se započítává půjčka 600.000,- Kč, která se ku dni 30. 9. 1993 zvýšila o úrok 180.000,- Kč, přičemž zbývající částkou ve výši 1.360.000,- Kč kupující vyrovná úvěr prodávajícího Č. s., a. s., přičemž obviněný dohodnutý způsob splacení půjček neměl v úmyslu dodržet,

neboť poté, co poškozený oznámil obviněnému, že je schopen uhradit pouze sjednané úroky, a požadoval realizaci prodeje objektu v souladu s kupní smlouvou, k jejímuž uzavření se oba zavázali, obviněný dohodnutým způsobem vrácení půjčky celkem ve výši 1.600.000,- Kč poškozenému neumožnil,

ale vyzval poškozeného dne 8. 10. 1993 k zaplacení dluhu ve výši 2.361.000,- Kč do 30. 10. 1993 s odvoláním na obsah uzavřených smluv o půjčkách, dále dne 28. 12. 1993 zaslal poškozenému odstoupení od kupní smlouvy o prodeji nemovitosti ze dne 16. 12. 1992, resp. 4. 1. 1993, za kupní cenu 4.200.000,- Kč a požádal ho o vrácení této kupní ceny, s tím, že kupní smlouvu nelze vložit do katastru nemovitostí, kdy se jednalo o kupní smlouvu, dle které byla vyplacena kupní cena za nemovitost poškozenému před podpisem kupní smlouvy, jejíž sjednání obviněný na poškozeném vylákal pod záminkou jištění půjčky ve výši 1.000.000,- Kč splatné do 31. 3. 1993, poskytnuté mu obviněným v předchozí době pro případ jejího nezaplacení, a to na naléhání obviněného a pod jeho slibem, že tuto kupní smlouvu nepoužije a bude roztrhána po vložení zástavního práva na základě uzavřené zástavní smlouvy k téže nemovitosti, přičemž obviněný kupní smlouvu nezničil, přesto, že mu poškozený půjčku splatil, a ani to v době sjednání půjčky a jejího jištění neměl v úmyslu,

naopak jeho záměrem od počátku bylo získat nemovitost poškozeného na základě neplatné kupní smlouvy, kterou poškozený podepsat nechtěl, neboť nemovitost neměl v úmyslu prodat, která měla pouze zajistit vrácení předchozí půjčky obviněnému, kterou si však ponechal k využití pro případ, že dojde k situaci, kdy poškozený nebude schopen půjčku vrátit, případně mu její vrácení znemožní, přičemž skutečně rozhodnutím KÚ ze dne 12. 1. 1995 došlo k převodu vlastnického práva k nemovitosti na obviněného s právními účinky od 21. 6. 1994,

čímž sebe obohatil a poškozenému způsobil škodu ve výši nejméně ve výši 175.340,- Kč,

2. obvinění S. H. a I. Z.

po podpisu smlouvy o obstarání věci ze dne 29. 1. 1997, kterou uzavřel obviněný S. H. s P. P., o zajištění úvěru pro P. P. ve výši 250.000,- Kč, obviněný S. H. dne 15. 4. 1997 v kanceláři společnosti C., v. o. s., jako podmínku poskytnutí půjčky nechal podepsat P. P. vlastní směnku na částku 270.000,- Kč ve prospěch obviněného S. H. s termínem zaplacení dne 15. 10. 1997 a dále H. L. a J. L., jako garantům, přesto že peníze P. P. nepředal a ani to v úmyslu neměl, přičemž půjčení peněz dále podmiňoval poskytnutím zástavy, a proto byla dne 15. 4. 1997 uzavřena zástavní smlouva na nemovitost manželů H. a J. L. zapsané ve vložce pozemkové knihy k. ú. H., mj. domu se stavební parcelou a zahradou ve prospěch zástavního věřitele obžalovaného S. H. k zajištění dosud neexistujícího směnečného dluhu ve výši 270.000,- Kč vyplývajícího z uvedené směnky P. P., přičemž zástavní právo bylo vloženo na základě této smlouvy s právními účinky vkladu dne 16. 4. 1997, následně pak společně s obžalovanou I. Z., dříve H. nechal podepsat jako pojistku pro případ, že by půjčka nebyla vrácena ve sjednaném termínu, manželům L. dne 12. 6. 1997 kupní smlouvu, kterou uzavřeli J. L. a H. L. a C., v. o. s., zastoupená I. H. a kterou manželé L. prodali nemovitosti dům se st. p. a pozemkovou parcelou označenou jako zahrada v k. ú. H., za dohodnutou kupní cenu 500.000,- Kč, která měla být vypořádána nejpozději do 30 dnů od účinnosti této smlouvy, kdy uvěřili ujišťování obou obžalovaných, že bez podepsání kupní smlouvy nemůže být půjčka poskytnuta, ale že jde o formalitu, neboť smlouva nebude uplatněna do doby vrácení peněz, které však neměli v úmyslu poskytnout, přičemž pod těmito záminkami zajištění půjčky obvinění získali podepsání kupní smlouvy a zmocnění ve věci vkladu kupní smlouvy do k. ú. pro I. H. a návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí v úmyslu získat nemovitost poškozených, kterou tito prodat nechtěli a už vůbec ne za částku 500.000,- Kč a dále i splátkový kalendář, který podepsal P. P. dne 13. 6. 1997 a v němž se zavázal, že na směnečnou pohledávku 270.000,- Kč bude splácet 45.000,- Kč měsíčně, přičemž obžalovaný S. H. vzápětí po podpisu kupní smlouvy a po ověření podpisů poškozeným sdělil, že jim peníze nemůže vyplatit, neboť je má vázané na termínovaný úrok a jejich vyplacení následně pouze sliboval a přesto, že dne 16. 6. 1997 P. P. odstoupil od smlouvy o obstarání věci z důvodů nevyplacení sjednané půjčky podle dohody s obžalovaným dne 13. 6. 1997, došlo k převedení uvedené nemovitosti poškozených do vlastnictví C., v. o. s., s právními účinky vkladu ku dni 16. 6. 1997, čímž obvinění způsobili poškozeným manželům L. škodu ve výši nejméně 1.100.000,- Kč a v této výši obohatili společnost C., v. o. s.

3. obvinění S. H. a I. Z.

pod slibem vyřízení požadovaného úvěru ve výši 2.000.000,- Kč v krátké době podle smlouvy o obstarání věci uzavřené dne 7. 4. 1997 mezi obviněnou I. H., nyní Z. jako obstaravatelem, a firmou S., s. r. o., za níž jednal J. S., jako objednatelem, který neměli v úmyslu obstarat, dne 9. 4. 1997 poškozeného J. S., nechali podepsat vlastní směnku pro obviněnou I. H., nyní Z. na částku 1.000.000,- Kč s dobou splatnosti dne 9. 6. 1997, která měla sloužit k urychlení vyřízení úvěru ve výši 2.000.000,- Kč pro poškozeného jako záruka, než bude vyhotoven znalecký posudek a zástavní smlouva na nemovitost, ač k předání peněz nedošlo a ani dojít nemělo, když poškozený uvěřil slibům obviněných, že směnka nebude zneužita, a že se tím jednání o úvěru urychlí, poté však co obvinění na místo zástavní smlouvy seznámili poškozeného s návrhy smluv o poskytnutí finanční jistiny ve výši 2.000.000,- Kč, na základě nichž by se stali majiteli hotelu, poškozený s nimi nesouhlasil a požadoval zrušení smlouvy o obstarání věci na základě dodatku ze dne 30. 4. 1997, který sepsal s obviněnou I. H., nyní Z., přesto však směnka byla dne 19. 6. 1997 uplatněna I. H. u Krajského obchodního soudu v Brně k vydání směnečného platebního rozkazu na částku 900.000,- Kč, který byl vydán dne 22. 7. 1997, přičemž k plnění ze směnky nedošlo.

Takto zjištěné jednání obviněných S. H. a I. Z. soud druhého stupně právně posoudil v bodě 1. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (obviněný S. H. sám) a v bodech 2. a 3. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (obvinění S. H. a I. Z.). Za to je odsoudil: obviněného S. H. podle § 250 odst. 3 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a dále podle § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 250.000,- Kč a pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v délce tří měsíců, a obviněnou I. Z. podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvou let.

Oproti tomu byl obviněný S. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. pro část žalovaného jednání zproštěn obžaloby.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. K., J. S., a J. L., a H. L., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na řízení ve věcech občanskoprávních byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni podle § 229 odst. 3 tr. ř. také poškození V. N., a J. S.

Dále odvolací soud rozhodl, že podle § 259 odst. 1 tr. ř. se věc obviněného S. H. pod bodem 4. napadeného rozsudku ohledně poškozených manželů K. a M. Ž. a věc obviněných S. H. a J. H. pod bodem 5. napadeného rozsudku ohledně poškozené Z. N. vrací soudu prvního stupně.

Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně napadl již jen obviněný S. H. (dále převážně jen obviněný ) prostřednictvím obhájce Mgr. P. K. dovoláním, v němž v obecné rovině odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci námitek soustředěných ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu druhého stupně obviněný především setrval na svém tvrzení, že dne 16. 12. 1992 uzavřel jako kupující s poškozeným L. K. jako prodávajícím kupní smlouvu na nemovitost, za kterou L. K. zaplatil sjednanou kupní cenu ve 4.200.000,- Kč. O řádném uzavření této kupní smlouvy má svědčit to, že si L. K. nechal tentýž den u tehdejšího Státního notářství v P. ověřit svůj podpis, jímž byla uvedená smlouva opatřena. Třebaže ověření uvedeného podpisu jasně vyplývá z výpovědi svědkyně L. K., která je osobně provedla, soudy k této skutečnosti nepřihlédly a nadále ve svých závěrech o vině vycházely důsledně právě z výpovědi L. K. Výpovědi jmenovaného soudy uvěřily i přesto, že ověření pravosti tohoto podpisu včetně podepsání této kupní smlouvy výslovně popřel, s tím, že se nejedná o jeho podpis. V potaz naopak soudy nevzaly svědeckou výpověď matky obviněného M. H., která uvedla, že zdroj finančních prostředků pro zaplacení kupní ceny za předmětnou nemovitost obviněný získal na základě pozůstalosti velmi významné hodnoty po příbuzných.

Nesprávné hmotně právní posouzení obviněný spatřoval v otázce soudem stanovené výše způsobené škody. Domáhal se toho, že od celkové částky 175.340,- Kč musí být ještě odečteny částky odpovídající jak sjednaným výším úroků u půjček na částky 1.000.000,- Kč a 600.000,- Kč, které mu měl poškozený uhradit, a dále také výše smluvních pokut. Tvrdil, že i kdyby mu poškozený býval vrátil obě půjčky řádně a včas (což se však prý nestalo, proto bylo na místě počítat se smluvní pokutou), byl by mu povinen zaplatit společně se sjednanými úroky celkovou částku 1.960.000,- Kč (úrok z každé z půjček za tři měsíce činil 180.000,- Kč). Protože tato částka, kterou mu poškozený dlužil ke dni předložení návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 16. 12. 1992, byla vyšší, než kolik činila hodnota nemovitosti podle znaleckého posudku ke dni 27. 11. 1993, stanovená na částku 1.775.340,- Kč, je podle obviněného zjevné, že poškozenému žádnou škodu nezpůsobil a nedopustil se vůči němu ani žádného podvodného jednání. Důraz kladl také na to, že hodnota uvedené nemovitosti byla snížena i v důsledku zatížení zástavním právem, jež na ní vázlo ve prospěch zástavního věřitele Č. s., a. s., pro pohledávku poškozeného ve výši 1.800.000,- Kč. Tvrdil, že v době uzavírání předmětné kupní smlouvy toto zástavní právo pro Č. s., a. s., ještě nebylo v katastru nemovitostí zapsáno a ani poškozený jej o jeho zřízení neinformoval, proto nebylo ani v uvedené kupní smlouvě žádným způsobem upraveno. Poněvadž se po zaplacení kupní ceny ve výši 4.200.000,- Kč stal vlastníkem nemovitosti, na které nadále vázlo zástavní právo pro pohledávku poškozeného ve výši, jež dosahovala téměř poloviny jím zaplacené kupní ceny, byla i tato skutečnost příčinou odstoupení od této kupní smlouvy, což učinil dopisem ze dne 28. 12. 1993. V dalším namítl, že odvolací soud nekonkretizoval, v jakém okamžiku spatřoval počátek jeho podvodného jednání.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku obviněný odmítl závěr odvolacího soudu, podle něhož manželé L. své nemovitosti prodat nechtěli a kupní smlouvu na jejich prodej se společností C., v. o. s., uzavřeli jen na základě jeho ujištění, že se jedná jen o formální zajišťovací prostředek ve vztahu k půjčce poskytnuté P. P. a že k převodu vlastnického práva na jmenovanou společnost nedojde. Trval na tom, že zmíněná kupní smlouva je platným dvoustranným právním úkonem, založeném na svobodné a vážné vůli obou smluvních stran, z něhož nelze dovozovat žádné důsledky v rovině trestněprávní. Popřel, že by tuto kupní smlouvu uzavřel s jakýmkoli podvodným úmyslem vůči manželům L., a poukázal na to, že okolnosti uzavření této smlouvy nezpochybnili ani sami manželé L., kteří jej toliko vyzvali k doplacení sjednané kupní ceny. Za nesprávný označil názor odvolacího soudu, podle kterého jmenovaní učinili uvedené výzvy pouze proto, aby byly na jejich straně dodrženy náležitosti odstoupení od uvedené kupní smlouvy a aby mohli následně podat žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, což také učinili. Rovněž namítl, že tato kupní smlouva byla uzavřena nezávisle na vzniku a existenci směnečného závazku mezi ním a P. P.; tento závazek vznikl na základě vlastní směnky na částku 270.000,- Kč, již vystavil P. P. dne 15. 4. 1997 za účelem zajištění finanční půjčky v uvedené výši, kterou mu obviněný poskytl. Tvrzení poškozeného, že mu obviněný žádnou půjčku nakonec neposkytl, nemá na existenci tohoto platného směnečného závazku v tomto ohledu žádný vliv.

Nesprávné zhodnocení svého jednání obviněný vytkl i v rámci námitek soustředěných ke skutku pod bodem 3. napadeného rozsudku. Namítl, že soud i v tomto případně chybně zhodnotil existenci směnky vlastní výstavce J. S., na jejímž základě mu obviněný poskytl půjčku ve výši 1.000.000,- Kč. Konstatoval, že svého závazku tuto částku obviněnému vrátit, se J. S. nemůže zbavit pouhým prohlášením o tom, že směnku sice podepsal, ale že žádnou půjčku od obviněného neobdržel. Poukázal na to, že J. S. byl osobou dobře znalou následků přijetí směnečného závazku, a tvrdil, že mu finanční půjčku ve výši uvedené směnečné sumy skutečně poskytl; o tom mají svědčit i dvě úhrady jmenovaného, jež činily každá částku ve výši 50.000,- Kč. Z toho dovozoval, že poskytnutím půjčky ve výši 1.000.000,- Kč se vůči J. S. trestného činu podvodu ve stadiu pokusu nedopustil.

V dalším obviněný vznesl výhrady proti uloženému peněžitému trestu ve výši 250.000,- Kč s odůvodněním, že pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky, neboť na něho nelze hledět jako na osobu, která by svým jednáním získala trvající majetkový prospěch.

Na základě všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a aby jej obžaloby zprostil.

Podáním ze dne 2. 10. 2006 obviněný Nejvyššímu soudu k podanému dovolání dodatečně předložil listiny týkající se dědictví po zemřelém S. H., jež mají dokládat existenci půjčky ve výši 4.500.000,- Kč jakožto finančního zdroje k zaplacení kupní ceny za objekt.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v písemném vyjádření ze dne 18. 12. 2006 zaujal názor, že dovolacím námitkám obviněného nelze přisvědčit. Předeslal sice, že popis skutků v jednotlivých skutkových větách je značně komplikovaný až nepřehledný, zároveň však konstatoval, že obviněný prakticky žádné námitky týkající se nesouladu mezi skutkovými zjištěními vylíčenými v tzv. skutkových větách a zákonnými znaky přisouzených trestných činů neuplatnil.

K námitkám týkajícím se skutku pod bodem 1. výroku o vině státní zástupce poukázal na znění související tzv. skutkové věty, v níž je uvedeno, že sjednání kupní smlouvy ze dne 16. 12. 1992 obviněný na poškozeném vylákal pod záminkou jištění smlouvy o půjčce splatné do 31. 3. 1993, kterou poškozený splatil. Dovodil, že námitka obviněného, podle které poškozenému na základě této kupní smlouvy skutečně zaplatil částku 4.200.000,- Kč, a veškerá argumentace s tímto tvrzením související, a to včetně zpochybnění ceny předmětné nemovitosti, směřují do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Za jedinou námitku týkající se hmotně právního posouzení tohoto skutku lze podle něj považovat pouze námitku, podle které při stanovení výše škody měla být zohledněna výše sjednaných úroků k jednotlivým půjčkám. Tuto námitku však státní zástupce zhodnotil jako nedůvodnou a poznamenal, že smlouvy o půjčkách byly neplatnými právními úkony ve smyslu § 39 tr. zák.; podle učiněných skutkových zjištění bylo totiž jednání obviněného podvodné od samého počátku a poskytnutí půjček poškozenému bylo jen součástí jeho záměru získat předmětné nemovitosti. Dodal, že teoreticky by dokonce bylo možno uvažovat o tom, že škodou byla celá hodnota předmětné nemovitosti, avšak takovýto postup by nekorespondoval s výkladem pojmu škody jako zmenšení majetku poškozeného. Proto bylo nutno při stanovení výše škody zohlednit i částky obviněným poškozenému skutečně vyplacené. Na druhé straně však nepřicházelo v úvahu, aby tyto částky, které obviněný podle zjištění soudů vynaložil v souvislosti s pácháním trestné činnosti, byly v jeho prospěch úročeny tak, jako kdyby šlo o řádně sjednané půjčky.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku státní zástupce označil za rozhodující to, že obviněný P. P. žádný úvěr neposkytl a poskytnout ani neměl v úmyslu. Okolnost, že směnka, kterou P. P. na žádost obviněného podepsal, byla formálně bezvadná, je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného irelevantní, přičemž částka 270.000,- Kč v této směnce uvedená ostatně ani není v tzv. skutkové větě obsažena jako součást skutečně způsobené nebo zamýšlené škody. Pokud se týká okolností uzavření kupní smlouvy, pak je třeba vycházet z toho, že obvinění S. H. a I. Z. utvrzovali poškozené, že podepsání kupní smlouvy je formalitou, bez které nemůže být půjčka poskytnuta, a že poškození ve skutečnosti nemovitosti prodat nechtěli. Pokud obviněný líčí okolnosti uzavření kupní smlouvy jiným způsobem a uvádí, že šlo o platný dvoustranný právní úkon, ve kterém obě strany svobodně projevily svoji vážně míněnou vůli, jde opět o primárně skutkovou námitku, která deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá.

Ke shodným závěrům státní zástupce dospěl i pokud se týče argumentů obviněného ke skutku pod bodem 3. odsuzujícího rozsudku. Zmínil, že z hlediska znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je podstatné to, že podpisu směnky dovolatel dosáhl podvodným jednáním, nikoli okolnost, že směnka byla formálně bezvadná. Přihlížet podle něj nelze ani k výhradám obviněného vůči výroku o uloženém peněžitém trestu, neboť svým obsahem opět směřují proti kvalitě skutkových zjištění týkajících se jeho majetkových poměrů.

Se zřetelem k uvedeným skutečnostem zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, což lze učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje též obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V rozporu s těmito obecnými východisky je však z obsahu podaného dovolání patrné, že dovolatel uplatnil v převážné části výhrady, v jejichž rámci zopakoval obhajobu z předchozích stadií řízení a jež směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a na jejich podkladě učiněným skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně. Tak tomu bylo především v té části jeho dovolací argumentace, pokud trval na tom, že vlastnické právo k nemovitostem na něho bylo řádně převedeno na základě kupních smluv, jež uzavřel s poškozenými L. K. a manžely L., kdy za uvedené nemovitosti jmenovaným zaplatil sjednanou kupní cenu a tuto jim předal. Stejný charakter mají i jeho výhrady, tvrdil-li, že soudy nevzaly v potaz svědeckou výpověď jeho matky M. H. a že chybně zhodnotily existenci směnečných závazků, vzniklých na základě vystavení směnek vlastních výstavců P. P. a J. S., zejména že uvěřily jejich tvrzení, že ač příslušné směnky podepsali, žádnou půjčku či sjednání úvěru od obviněného neobdrželi ani nezískali.

Z formulace takto uplatněných námitek, s nimiž se odvolací soud přesvědčivým způsobem vypořádal (str. 20, 44 a 45 citovaného rozsudku), je patrné, že obviněný v podstatě postavil oproti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, podle nichž sjednání kupní smlouvy ze dne 16. 12. 1992 na poškozeném L. K. vylákal pod záminkou jištění smlouvy o půjčce splatné do 31. 3. 1993, kterou mu poškozený uhradil (skutek pod bodem 1.), že P. P. žádný úvěr neposkytl a poskytnout ani neměl v úmyslu a poškozené manžele L. utvrzoval, že podepsání kupní smlouvy na jejich nemovitost je jen formalitou, bez které nemůže být půjčka P. P. poskytnuta, když jmenovaní tyto nemovitosti ve skutečnosti prodat nechtěli (skutek pod bodem 2.), a že podpisu směnky výstavce J. S. dosáhl podvodným jednáním pod záminkou zajištění úvěru (skutek pod bodem 3.), svoji verzi tohoto jednání a tvrdil, že předmětné nemovitosti řádně nabyl na základě kupních smluv, jež s jednotlivými poškozenými uzavřel a zaplatil kupní cenu, a že se v případě směnek jednalo o platné směnečné závazky, na jejichž podkladě byl oprávněn k plnění směnečného peníze.

Povaha takto vytýkaných vad tudíž svědčí o tom, že ač obviněný ve svém dovolání formálně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově uplatnil v tomto rozsahu námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se především domáhal změny způsobu hodnocení důkazů a v návaznosti na to také změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění a na podkladě vlastní skutkové verze vyvozoval nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání a to, že soudem použitá právní kvalifikace jeho jednání jako trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (včetně jeho pokusu), adekvátní. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudy obou stupňů, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich následným právním posouzením na straně druhé. Své závěry o tom, že obviněný na poškozených uzavření předmětných kupních smluv a vystavení směnek podvodně vylákal, soudy dostatečně a racionálně odůvodnily a jejich závěry nebudí důvodné pochybnosti, proto je lze akceptovat.

Výhradně do soudy učiněných skutkových zjištění týkajících se majetkových poměrů obviněného směřují rovněž dovolatelovy argumenty, vyjádřil-li nesouhlas s uloženým peněžitým trestem. Nejvyšší soud nemohl takto uplatněné námitky obviněného přijmout, neboť ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká jiného nesprávného hmotně právního posouzení , se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Stanoví-li ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pak ovšem nemohou být ani výše uvedené námitky obviněného stran nesprávného uložení peněžitého trestu těmi námitkami, které se vztahují k problematice právního posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Proto také okruh těchto výhrad nedopadá na obviněným zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Uvažovat v tomto ohledu nelze ani o případném naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jeho zákonná citace je uvedena výše). Existence tohoto dovolacího důvodu je v tomto případě vyloučena proto, že obviněnému nebyl uložen ani trest nepřípustný, tj. takový druh trestu uvedený v § 27 tr. zák., který soud uložil bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, ani trest, jehož výměra by překračovala trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Ze všech shora uvedených skutečností je tedy zjevné, že obviněný i v této části namítal vady, které v dovolání nelze namítat ani prostřednictvím jím zvoleného, ani jiných dovolacích důvodů taxativně obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však zároveň existenci tohoto důvodu dovolání shledával jednak v absenci zjištění dokládajících, že při svém jednání byl veden úmyslem uvést poškozené v omyl a ke škodě jejich majetku se obohatit, a jednak v chybném zjištění výše způsobené škody u skutku pod bodem 1. výroku o vině napadeného rozsudku. Z hlediska podaného dovolání a napadeného rozhodnutí je tudíž významná otázka, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil znaky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (včetně jeho pokusu) po stránce subjektivní a zda nedošlo k pochybení soudu při úvahách stran výše způsobené škody u skutku pod bodem 1. Poněvadž se v této části jedná o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní, neboť mají hmotně právní povahu, řešil Nejvyšší soud dále otázku, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.

K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, resp. škodu značnou.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Malou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč a škodou značnou škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněného byly veškeré zákonné znaky skutkových podstat trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. naplněny či nikoli, jsou rozhodující skutky uvedené ve výroku o vině pod body 1. až 3. rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkových větách), případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části rozsudku.

Právě z těchto právních vět výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného za naplněné ty znaky trestných činů podle výše uvedených ustanovení, které záleží v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou (bod 1.), resp. značnou škodu a jednak se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil na cizím majetku značnou škodu v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání činu nedošlo (body 2. a 3.).

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky těchto trestných činů a to včetně znaků, jejichž existenci obviněný zpochybňoval spolehlivě vyjadřují.

Vycházeje z takto popsaných skutkových zjištění Nejvyšší soud dovodil, že právní kvalifikace jednání obviněného, jak k ní dospěly soudy prvního a druhého stupně, je důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé jednak to, jakým postupem soudy dospěly k výši škody, již obviněný pod bodem 1. poškozeným způsobil, a jednak to, jakými úvahami byly vedeny, učinily-li závěr o tom, že obviněný úmyslně uvedl (nebo se o to alespoň pokusil) za účelem obohatit se, jednotlivé poškozené v omyl a svým jednáním (jež nepochybně vykazovalo podvodný charakter) způsobil (nebo způsobit chtěl) ke škodě majetku těchto poškozených škodu, která odpovídala v bodě 1. škodě nikoli malé a v bodech 2. a 3. škodě značné. Proto shora uvedené výhrady obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání jako trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (včetně jeho pokusu) nebylo možné shledat důvodnými.

Je tomu tak i přes zdánlivou nepřehlednost, rozvláčnost a komplikovanost popisu jednotlivých skutků, neboť podstatné je to, že jsou v nich konkretizována právě ta skutková zjištění, jež naplňují zákonné znaky shora jmenovaných trestných činů, následek a subjektivní stránku nevyjímaje.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).

Z dovoláním napadených rozhodnutí je zjevné, že ve vztahu k existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu (včetně jeho pokusu) podle výše citovaných ustanovení soudy obou stupňů učinily taková skutková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Žádná pochybení soudů prvního a druhého stupně však dovolací soud neshledal ani pokud se týče zjištěné výše způsobené škody u skutku pod bodem 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku.

Soudy se řádně zabývaly všemi aspekty jednání obviněného (včetně jeho obhajoby nyní uplatňované v dovolání) a náležitě rozebraly a odůvodnily, z jakých důkazů zavinění obviněného dovodily a které skutečnosti vzaly za prokázané. Tyto právní závěry nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.

Tzv. úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák. je dán tehdy, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle citovaného ustanovení je dáno u skutku pod bodem 1. jeho podvodným záměrem, jímž bylo získat nemovitost ve vlastnictví poškozeného L. K.; za tímto účelem obviněný na jmenovaném pod záminkou jištění půjčky ve výši 1.000.000,- Kč, splatné do 31. 3. 1993, vylákal sjednání kupní smlouvy na tuto nemovitost (již poškozený prodat nechtěl), a to tak, že na něho naléhal a slíbil mu, že tuto kupní smlouvu nepoužije a že ji po provedení vkladu zástavního práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí roztrhá a zničí, což neučinil, naopak třebaže mu poškozený uvedenou půjčku uhradil podal na Katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva k této nemovitosti, který byl povolen s právními účinky vkladu ke dni 21. 6. 1994, a stal se tak vlastníkem této nemovitosti.

U skutku pod bodem 2. výroku o vině je třeba úmysl obviněného spatřovat v tom, že ač od počátku nezamýšlel P. P. žádný úvěr zajistit ani poskytnout, přiměl jej k podpisu vlastní směnky na částku 270.000,- Kč v jeho prospěch a dále přemluvil manžele H. a J. L. k podpisu kupní smlouvy na jejich nemovitost, ačkoli jmenovaní tuto nemovitost prodat nechtěli, a to vše pod záminkou, že se jedná o nutné podmínky k poskytnutí úvěru s tím, že v případě podepsání kupní smlouvy se jedná pouze o formalitu a smlouva nebude uplatněna do doby vrácení půjčených peněz; po podpisu kupní smlouvy obviněný poškozeným sdělil, že jim peníze nemůže vyplatit a namísto toho převedl vlastnické právo k předmětné nemovitosti na sebe.

Stejným způsobem je nutno hodnotit též jednání obviněného pod bodem 3. odsuzujícího rozsudku, neboť i zde obviněný přislíbil poškozenému J. S. zajistit poskytnutí úvěru a za tím účelem jej přiměl k vystavení vlastní směnky na částku 1.000.000,- Kč ve prospěch spoluobviněné I. Z.; učinil tak přesto, že od počátku žádný úvěr poškozenému zajistit nehodlal, přičemž spoluobviněná I. Z. směnku uplatnila u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Brně se záměrem dosáhnout vydání směnečného platebního rozkazu, který byl sice vydán dne 22. 7. 1997, ale k plnění ze směnky nedošlo.

Lze tedy shrnout, že obviněný ve všech případech od počátku zcela vědomě předstíral, že jednotlivým poškozeným zajistí půjčku či úvěr, ač tak učinit neměl v úmyslu, když jeho jediným cílem bylo od počátku dosáhnout buď převodu předmětných nemovitostí do svého vlastnictví či plnění z vystavených směnek. Nelze tak mít pochyb o tom, že obviněný jednal právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Opodstatněnou však Nejvyšší soud neshledal ani výhradu obviněného stran výše škody zjištěné soudy u skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, zvláště domáhal-li se započtení též sjednaných úroků z poskytnutých půjček a smluvní pokuty.

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.

Nelze nepoznamenat, že uvedená námitka již rovněž tvořila součást obhajoby, kterou obviněný uplatnil v předchozích stadiích řízení. Nejvyšší soud i v tomto ohledu přisvědčil přiléhavé argumentaci odvolacího soudu (str. 21 rozsudku), jestliže dovodil, že takové započítání úroků ze sjednaných půjček či smluvních pokut v tomto případě není možné. Nelze totiž přehlédnout, že na straně obviněného se jednalo od počátku o promyšlené a cílené jednání, jehož záměrem nebylo sjednání půjčky pro L. K., nýbrž a to především podvodné vylákání prodeje jeho nemovitosti. Sjednání předmětné půjčky tak bylo pouze zastírací záminkou obviněného pro získání nemovitosti poškozeného L. K. a za této situace nepřicházelo jakékoli zohlednění úroků či smluvních pokut v úvahu.

Ze všech shora uvedených důvodů nemohly výhrady obviněného, jež relevantně uplatnil v rámci deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obstát.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného S. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a