8 Tdo 109/2016
Datum rozhodnutí: 10.02.2016
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 205 odst. 2 tr. zákoník, § 178 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 109/2016-32

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného A. L. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 12 To 352/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 188/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. L. odmítá .

Odůvodnění:

V trestní věci vedené proti obviněným A. L. a Z. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 3 T 188/2014, obviněný A. L. v bodě 1) výroku tohoto rozsudku uznán vinným, že

dne 26. 3. 2014, v době od 02.00 hod. do 04.15 hod., po předchozí vzájemné domluvě přivezl Z. H. vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, A. L. do ulice J. v P. s tím, že A. L. zde provede vloupání do náhodně vytipovaného rodinného domu s cílem ukrást zde hotovost případně jiné hodnotné věci, proto se zhasnutými světly pomalu přijel před dům, kde zůstal stát a čekal na A. L., který mezitím vybaven plastovými a kovovými planžetami, neoprávněně vnikl na oplocený pozemek rodinného domu vlastníka K. B., pomocí kapesní svítilny prozkoumal vstupní dveře, poté celý dům obešel, obhlédl a následně vyšel zpět na ulici, dal zde pohybem rukou signál H., aby zůstal stát na místě a vnikl na oplocený pozemek domu vlastníka H. Š., kde byl ve 04.15 hodin zadržen hlídkou Policie ČR,
a A. L. se tohoto jednání dopustil, přestože byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 123/2010, který nabyl právní moci dne 24. 9. 2013, mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 48 měsíců (zbytek tohoto výroku se týkal předchozího odsouzení obviněného Z. H.).

Takto popsané jednání obviněného A. L. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu:
§ podle § 205 odst. 2 za použití § 43 odst. 1, 2, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný a souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin,
§ podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (jednalo se o 32 věcí ve výroku o trestu vyjmenovaných, vesměs určených k páchání trestné činnosti),
§ podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců,
§ podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč,
§ podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku (pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán) náhradní trest odnětí svobody ve výměře 9 měsíců,
§ podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu v okrese P. v trvání 5 let.
Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z trestních příkazů Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 9. 2014, č. j. 37 T 192/2014-62, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 51 T 107/2014, , jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Za výše popsané jednání shledal vinným i druhého obviněného Z. H., a to ve formě účastenství (pomoci) podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, navíc (v bodě 2 výroku tohoto rozsudku) i za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře dvou let a trest zákazu pobytu v okrese P. v trvání jednoho roku.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. L. odvolání, jímž napadl jen výrok o trestu propadnutí věci konkrétně jednoho kusu látkové bundy na zip, velikosti L, zn. ARMANI JEANS. Odvolání v neprospěch obou obviněných rovněž pouze do výroku o uložených trestech, které mu připadaly nepřiměřeně mírné podal i státní zástupce. Krajský soud v Praze proto rozsudek přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. jen v napadených výrocích, aniž by se věcně zabýval otázkou viny obou obviněných, a rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 12 To 352/2015, z podnětu obou zmíněných odvolání nejprve podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil celý výrok o trestu týkající se obviněného A. L., a poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. tomuto obviněnému při nedotčeném výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku nově uložil: § podle § 205 odst. 2 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem,
§ podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (jednalo se o ty samé věci jako v rozsudku soudu nalézacího, ovšem s výjimkou jednoho kusu látkové bundy na zip, velikosti L, zn. ARMANI JEANS).
Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z trestních příkazů Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 9. 2014, č. j. 37 T 192/2014-62, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 51 T 107/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud částečně zrušil i výrok o trestu u druhého obviněného Z. H., jemuž následně zpřísnil trest obecně prospěšných prací na 300 hodin.

S takovým rozhodnutím odvolacího soudu obviněný A. L. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) nesouhlasil, a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Svobody dovolání směřující do všech jeho výroků; uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel ve svém podání nejprve zdůraznil, že s výrokem o vině rozsudku soudu prvního stupně se sice neztotožnil, avšak odvolání proti němu nepodal, neboť uložený trest mu připadal vzhledem k jeho skutečnému provinění přiměřený. Nicméně v rámci vyjádření k odvolání státního zástupce, který požadoval zpřísnění uloženého trestu, již musel nesprávnost výroku o vině vytknout. Soud druhého stupně měl tedy tento výrok zrušit a věc buď vrátit soudu nalézacímu anebo nově rozhodnout o vině a zachovat původní trest, jenž by nové právní kvalifikaci odpovídal.

K namítané nesprávné právní kvalifikaci skutku obviněný podotkl, že nelze učinit absolutní závěr o jeho vině pokusem přečinu krádeže, neboť žádným způsobem nezapočal útok na zájem chráněný ustanovením § 205 tr. zákoníku. Jeho jednání proto není možné vnímat jako přímo směřující k naplnění uvedené skutkové podstaty, dalo by se zhodnotit maximálně jako příprava posuzovaného přečinu.

Obviněný dále zpochybnil i proces dokazování, když soud prvního stupně podle něj nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jelikož provedené důkazy hodnotil v zásadě jednostranně, v jeho neprospěch a zcela zřejmě nerespektoval zachování zásady in dubio pro reo . Jediný nepřímý usvědčující důkaz (pouzdro s planžetami nalezené na jednom z pozemků, na který neoprávněně vnikl) byl prý opatřen nezákonným způsobem.

Své podání dovolatel uzavřel tím, že mohl být prokazatelně uznán vinným pouze přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k této skutečnosti mu tedy trest, uložený rozsudkem soudu odvolacího, připadal naprosto nepřiměřený. Proto (bez odkazu na konkrétní zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 12 To 352/2015-421, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se ve svém vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry zejména soudu prvního stupně. Celá řada přímých a nepřímých důkazů dostatečně a přesvědčivě prokázala jednání obviněného, které je mu v odsuzujícím rozsudku kladeno za vinu, a to jak po stránce objektivní tak i subjektivní. Z jeho chování na místě činu, jak popsali slyšení svědci, s přihlédnutím k jeho vybavenosti pomůckami, určenými ke spáchání přinejmenším majetkové trestné činnosti, i k pokročilé noční hodině lze opodstatněně dovodit, že jeho jednání jednoznačně směřovalo k vloupání do cíleně vybraného objektu, k jehož dokonání nedošlo pouze díky včasnému zákroku příslušníků Policie ČR. Proto kvalifikace zmíněného jednání jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku byla zcela namístě.

Další argumenty dovolatele již podle státního zástupce nejsou podřaditelné pod jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými a následnými právními závěry na straně druhé v posuzovaném případě shledat nelze. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 29. 1. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští , (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí rozhodnutí ve věci samé). V této souvislosti je velmi významný mimo jiné i rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu nalézacího věcně přezkoumával. Této problematice je věnován § 254 tr. ř. Jeho první odstavec uvádí, že odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání , i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou v odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání .

V posuzovaném případě (jak již bylo zmíněno výše) se jak obviněný, tak státní zástupce odvolali proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu výhradně do výroku o trestu. Odvolací soud tedy napadený výrok ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, aniž by bylo nutné věcně se zabývat jakýmkoliv jiným výrokem (postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř.) a pouze o něm také svým rozsudkem rozhodl.

S ohledem na znění § 254 odst. 1 tr. ř. a hlavně § 265a odst. 1 tr. ř. je tudíž zřejmé, že podané dovolání je přípustné , a to podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., ovšem jedině proti výroku o trestu . Právě učiněný závěr má oporu též v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. jeho rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Na tom již nic nemůže změnit ani tvrzení dovolatele, že v rámci svého vyjádření k odvolání státního zástupce musel nesprávnost výroku o vině vytknout, a proto soud druhého stupně se jím měl zabývat a rozhodnout o něm. K tomu lze pouze poznamenat, že pokud obviněný s tímto výrokem nesouhlasil, mohl využít svého práva podat řádný opravný prostředek nejen proti výroku o trestu, ale i o vině.

V tomto světle je jasné, že Nejvyšší soud se nijak blíže nezabýval námitkou nesprávné právní kvalifikace skutku (zda mělo jít o pokus či přípravu přečinu krádeže) ani údajnými procesními pochybeními nižších soudů. Pokud by pouze ony byly obsahem podání obviněného, Nejvyšší soud by je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako dovolání nepřípustné.

Za jedinou přípustnou námitku v dovolání obviněného tedy lze považovat pouze v jeho závěru uvedenou (a jen obecně vymezenou) výhradu nepřiměřenosti uloženého trestu. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda taková námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v případech, kdy soud nesprávně zhodnotí hmotně právní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 22/2003 a 36/2004 Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná pod obviněným zvolený dovolací důvod.

Jen pro úplnost lze dodat, že dovolatelem jen obecně formulovanou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2016 JUDr. Jan Bláha
předseda senátu