8 Tdo 109/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 109/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněného B. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 67 To 235/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 26/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 3 T 26/2008, byl obviněný B. N. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

poté, co přesně nezjištěným způsobem získal do své dispozice odcizenou platební kartu poškozené V. J., vydanou Č. s. a. s. na její jméno, vědom si této skutečnosti zadal pokyny k vyplacení finančních prostředků z účtu poškozené V. J. vedeného u Č. s. a. s., a to konkrétně dílčími útoky č. 1. 9. (v rozsudku blíže specifikovanými), čímž poškozené na uskutečněných výběrech způsobil škodu ve výši 9.000,- Kč a dalšími nerealizovanými transakcemi hodlal způsobit další škodu ve výši 47.500,- Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 17. 2. 2005 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T 65/2002, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 61 To 411/2003, mj. pro trestný čin krádeže podle

§ 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. .

Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a uložil mu podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené V. J. na náhradě škody částku 9.000,- Kč. Současně soud obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch tak učinila i obvodní státní zástupkyně. Městský soud v Praze o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 67 To 235/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. L. V. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný nejprve obecně uvedl, že nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, zejména po stránce subjektivní. Tuto argumentaci dále rozvedl tak, že odvolací soud neshledal žádná procesní pochybení v postupu soudu prvého stupně a ztotožnil se se závěry tohoto soudu, které vycházely především z výpovědi V. J. S výpovědí této svědkyně zásadně nesouhlasil a poukázal na skutečnost, že ona samotná podáním odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpochybnila skutkový stav za dané důkazní situace .

Dovolatel dále brojil proti rozsahu provedeného dokazování ze strany soudů nižších stupňů a tvrdil, že ani jeden z nich nezkoumal, jak se mu dostala předmětná platební karta i s bezpečnostním kódem tzv. PIN do rukou. V postupu soudů spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces a práva účastníka navrhovat provedení důkazů na svou obhajobu, zvláště když soudy neprovedly výslech svědka M. K. (v dalším textu zřejmě omylem zmínil M. J.), který navrhoval.

V další části podaného dovolání obviněný vznesl námitku týkající se místní příslušnosti soudu prvého stupně (současně však uvedl, že nemá význam z hlediska podaného dovolání ). Podle jeho názoru měl trestní věc projednávat Obvodní soud pro Prahu 1, na jehož území měla být trestná činnost spáchána, a ne Obvodní soud pro Prahu 10. Protože nebylo prokázáno, že by odcizil platební kartu v místě bydliště poškozené v P., mohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže až výběrem hotovosti z bankomatu, a pak rozhodoval místně nepříslušný soud.

Obviněný proto v samém závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že obviněným uplatněný důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál je přitom možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

Státní zástupce dále zdůraznil, že o vině obviněného nejsou žádné pochybnosti, neboť ta byla prokázána svědeckou výpovědí poškozené V. J. a listinami, zejména výpisem z účtu poškozené vedeného u Č. s., a. s. a přehledu o všech uskutečněných transakcích pomocí platební karty k jejímu účtu vydané, jakož i záznamem kamerového systému umístěného u bankomatu, kde došlo k výběrům hotovosti (body 2. 6. odsuzujícího rozsudku). Námitky obviněného jsou jen opakováním obhajoby z jeho odvolání; sice nebylo zjištěno, jakým způsobem platební kartu poškozené V. J. získal, ale je nepochybné, že zněla na její jméno a této skutečnosti si musel být vědom, když opakovaně zadal pokyny k vyplacení finančních prostředků z jejího účtu. Byly vyvráceny i další okolnosti, jejichž uvedením se obviněný snažil zbavit trestní odpovědnosti za spáchány delikt, především v tom ohledu, že jednal na žádost M. K. a že ze zcizených prostředků měl jen částečný zisk.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají především rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém podání v podstatě nesouhlasil s tím, že soudy nevyslechly M. K. jako svědka, a s tím, jak hodnotily svědeckou výpověď poškozené V. J. Trval na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní zpochybnil závěr o správnosti právní kvalifikace trestných činů a konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy se přesvědčivě vypořádaly i s tím, proč nepovažovaly za potřebné doplňovat dokazování výslechem navrhovaného svědka M. K. (srov. zejména str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Ani uplatněnou námitku místní nepříslušnosti soudu nelze v rámci dovolacího řízení považovat za relevantní (toho si byl obviněný i vědom, jak je zřejmé z jeho podání). Proto postačuje toliko dodat, že obviněný měl možnost vznést námitku (výtku) místní nepříslušnosti soudu (srov. § 222 odst. 1 tr. ř.) kdykoli v průběhu hlavního líčení, včetně závěrečné řeči nebo posledního slova, tedy až do doby, než se soud (prvního stupně) odebral k závěrečné poradě (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 3/1984 22 publikované v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR). Jelikož tak neučinil, bylo dokonce povinností soudu prvního stupně ve věci rozhodnout (srov. § 222 odst. 1 věta druhá tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a