8 Tdo 1078/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 1078/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání obviněného M.M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 4 To 222/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 50/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 9 T 50/2010, byl obviněný M. M. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

1. dne 27. 9. 2009 v době kolem 20:00 hodin v B., v bytě na ulici S., fyzicky napadl svou přítelkyni K. T., která byla v přibližně dvanáctém týdnu gravidity, s úmyslem přivodit jí přerušení těhotenství, a to tak, že nejprve ji vyzýval k tomu, aby si sedla do vany s horkou vodou a vypila červené víno za tím účelem, aby potratila, když toto K. T.odmítla udělat, začal jí nadávat a kopl ji jedenkrát nohou do oblasti břicha a tlačil ji do prostoru vany, následně ji uchopil za zápěstí obou rukou a snažil se ji odtáhnout do pokoje, přičemž ji opakovaně sevřenou pěstí uhodil do břicha, v pokoji ji pak povalil na postel, rozepnul si kalhoty a vytáhl přirození, z K. T. přes její nesouhlas stáhl tepláky a kalhotky a pokoušel se o pohlavní styk, přičemž K. T. na něho křičela, ať ji nechá být, že to nechce, na což jí sdělil, že je jeho holka a že se jí nebude ptát, jestli chce nebo nechce, a na K. T. vykonal soulož, když ale viděl, že se souloží K. T. nesouhlasí a neúčastní se jí, sám ji ukončil, obkročmo si sedl na její břicho a opakovaně jí pěstí udeřil do obličeje, svým jednáním jí způsobil zranění, která si vyžádala lékařské ošetření tržnězhmožděnou ranku v pravém ústním koutku na hranici rtu, krvácení uvnitř dělohy v oblasti plodu a přivodil jí tak hrozící potrat, ke kterému však jen shodou okolností nedošlo,

2. dne 11. 12. 2009 v době od 21:00 hodin do 22:20 hodin v B. na ulici S., opakovaně telefonicky kontaktoval K. T., která s ním však nechtěla hovořit, a proto telefon zvedla její matka M. D., a řekla mu že dcera ven nepůjde, co po ní chce a aby jí dal pokoj, na což reagoval slovy ty kurvo, dej mně ji okamžitě k telefonu, co je ti po tom co po ní chci, já ti rozkopu tu tvoji cikánskou držku , ve výhrůžkách dále pokračoval s tím, že nemá vůbec vylézat z baráku, nebo že jí rozkope hubu, aby volala koho chce, že nemá z ničeho strach, že jí vypálí její cikánský barák a ať se jde podívat dolů, co jí udělá s autem, kdy vzhledem ke způsobu a intenzitě výhrůžek svým jednáním vzbudil v M. D. důvodnou obavu, že svoje výhrůžky splní,

3. dne 12. 12. 2009 v době kolem 23:00 hodin v B. na ulici S. čekal na K. T., s vědomím, že tato je v pokročilém stádiu těhotenství (pátý měsíc gravidity), ji proti její vůli následoval na chodbu výše uvedeného bytového domu, kde tuto opakovaně, nejméně čtyřikrát udeřil otevřenou dlaní do hlavy, přičemž neustále opakoval, že ji zabije, že jednou toho určitě dosáhne, kdy po posledním úderu jmenovaná napadla na zeď chodby, čehož M. využil, jmenovanou kopl kolenem do břicha a poté co upadla na zem, tak z místa utekl, čímž jmenované způsobil odtržení placenty s retroplacentárním hematomem o velikosti asi 4 cm a přivodil jí tak hrozící potrat, ke kterému však jen shodou okolností nedošlo .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství podle § 228 odst. 3 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ) spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. (skutek popsaný pod bodem 1. rozsudku), jednak jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (skutek popsaný pod bodem 2. rozsudku) a jednak jako trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství podle § 228 odst. 3 tr. zák. spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (skutek popsaný pod bodem 3. rozsudku).

Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno venkov ze dne 23. 12. 2009, č.j. 2 T 236/2009-49, soud obviněnému uložil podle § 228 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem B., B., škodu ve výši 526,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 4 To 222/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Dalibora Vaigerta podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V poměrně podrobném podání dovolatel nejprve v obecné rovině uvedl, že v průběhu řízení nebyla dostatečně hodnocena věrohodnost a důvěryhodnost svědků a že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil skutkový stav věci (srov. bod III. jeho podání). V bodech IV. až X. již postupně zaměřil pozornost na všechny tři shora popsané útoky a tvrdil, že se jich buď nedopustil vůbec, nebo je spáchal jiným způsobem a v jiném rozsahu (příp. s méně závažnými následky), než soudy zjistily. Aniž by bylo zapotřebí rozvádět všechny konkrétní výhrady dovolatele (v podstatě jimi zopakoval svou dosavadní obhajobu), stačí zmínit, že většina z nich se vztahovala k důkazní situaci, zejména k výpovědím jeho samotného na straně jedné a k výpovědím svědků na straně druhé (dovolatel opakovaně použil obrat tvrzení proti tvrzení ). Dovolatel se znovu domáhal pečlivého hodnocení provedených důkazů (zejména věrohodnosti poškozené K. T.) a také respektování základní zásady trestního řízení in dubio pro reo .

V bodě X. dovolání obviněný opět soudům obou instancí vytknul, že se nezabývaly hodnocením vypovídací schopnosti a věrohodnosti důkazu samotného a v souvislosti s tím připomenul rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS I. 910/07 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/2006 , jejichž právní věty citoval. Následně znovu zopakoval, že oba soudy se náležitě nezabývaly svědeckými výpověďmi poškozené K. T. a její matky M. D., že k rozporům mezi nimi nepřihlédly a naopak obě výpovědi hodnotily jako věrohodné.

Na základě těchto skutečností obviněný (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení) požádal Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací, aby zrušil napadení rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ve věci rozhodl sám Nejvyšší soud .

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že obviněný v rámci argumentace předložené v dovolání napadá pouze správnost dokazování a jeho rozsah, resp. správnost dovozených skutkových závěrů. Popsané námitky se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozhodnutí uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jednak jako shora uvedených trestných činů je chybné. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel opakovaně soudům obou instancí vytýkal způsob hodnocení provedených důkazů (konkrétně že svá rozhodnutí založily především na svědeckých výpovědích poškozené a její matky). Tím napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a