8 Tdo 1065/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1065/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 o dovoláních obviněných M. K. a M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 55 To 338/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 129/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. K. a M. B. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění M. K. a M. B. byli rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 3 T 129/2001, uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a každý z nich odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, jež projednal Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ve veřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2005, a rozsudkem sp. zn. 55 To 338/2004 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznal oba obviněné vinnými, že

v L. i jinde oba obžalovaní v průběhu měsíce září 1999 předložili a zaslali na I. P., a. s., P., a na její pobočku v L. dodatek ke kupní smlouvě o prodeji vozu MITSUBISHI PAJERO 2.8 TDI, podepsaný J. K., a obžalovaným M. B., který byl účelově sepsán a zpětně datován dnem 10. 6. 1999, v úmyslu dosáhnout vyplacení pojistného plnění z pojistné smlouvy za odcizení tohoto motorového vozidla dne 19. 7. 1999 v M., okres Č. L., které by činilo 591.930,- Kč, na které však podle pojistných podmínek nevznikl nárok, k vyplacení pojistného však nedošlo .

Takto zjištěné jednání obviněných soud druhého stupně právně posoudil jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a každému z nich uložil podle § 250a odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Citovaný rozsudek soudu druhého stupně (včetně rozsudku soudu prvního stupně) napadli oba obvinění prostřednictvím společného obhájce JUDr. J. K. (plné moci ze dne 5. 6. 2005) dovoláním, které vymezili důvodem dovolání stanoveným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za obviněného M. B. současně podala dovolání i jemu soudem ustanovená obhájkyně JUDr. A. S. (§ 41 odst. 5 tr. ř.), která jej taktéž vymezila důvodem dovolání uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání obou obviněných podané prostřednictvím obhájce JUDr. J. K.



Naplnění uplatněného důvodu dovolání obvinění spatřovali v tom, že jejich vina pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. nebyla v řízení před soudy obou stupňů spolehlivě prokázána. Soud údajně dospěl k závěru o jejich vině pouze na podkladě vlastních domněnek, které však nemají oporu v provedeném dokazování, a proto měli být obžaloby zproštěni podle § 226 písm. a), c) tr. ř. Vytkli absenci jakýchkoli důkazů svědčících o účelovosti či antidatování předmětného dodatku ke kupní smlouvě. Zpochybnili závěr odvolacího soudu, jestliže bez dalšího přisvědčil způsobu hodnocení důkazů (který prý byl výrazem libovůle) ze strany soudu prvního stupně, a namítli, že v uvedené trestní věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo a současně k nerespektování čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále převážně jen Listina ). Za chybné dále označili úvahy soudu, vycházel-li při hodnocení důkazů z toho, že ve zmíněném dodatku ke kupní smlouvě, jímž bylo od této kupní smlouvy následně odstoupeno, nebyla vyřešena otázka vrácení vzájemného plnění (tj. vrácení finanční částky a vozidla); uvedené nedostatky obvinění považovali z hlediska jejich viny za zcela irelevantní.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že je zprostí obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., resp. podle § 226 písm. c) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro takový postup, navrhli, aby věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání obviněného M. B. podané prostřednictvím obhájkyně JUDr. A.S.

V tomto dovolání obviněný namítl, že ačkoli soud prvního stupně provedl důkaz příslušnou pojistnou smlouvou, dostatečným způsobem nezkoumal její všeobecné pojistné podmínky (jež za jeden ze způsobů zániku pojištění považují také skončení užívání pojištěné věci). Právě formulaci zmíněného způsobu zániku pojištění obviněný považoval z hlediska občanskoprávního pojetí právních úkonů za příliš vágní, resp. neurčitou, neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jednalo o faktické či právní skončení užívání pojištěné věci. Dále měl za to, že soud ve vztahu k jeho trestné činnosti zkoumal pouze vůli jedné strany, a to té, která podala trestní oznámení.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací z podnětu jeho dovolání zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2005 (v dovolání chybně uvedeno datum 8. 4. 2005), sp. zn. 55 To 338/2004, tak i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 3 T 129/2001, a Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že osobou oprávněnou k podání dovolání je obviněný, nikoliv jeho obhájci, jejichž prostřednictvím dovolání podává (§ 265d odst. 2, věta první, tr. ř.). Proto v případě, že za téhož obviněného učiní několik jeho obhájců více podání označených jako dovolání, jde vždy o jediné dovolání tohoto obviněného (obdobně rozhodl Nejvyšší soud již usnesením ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 725/2002).

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. a opisy dovolání obou obviněných zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 24. 6. 2005 k dovolání obviněných, jež podali prostřednictvím JUDr. J. K., konstatoval, že obvinění napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkli žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obvinění opírají své dovolání). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

V dalším vyjádření ze dne 26. 8. 2005 k dovolání obviněného M. B., které podal prostřednictvím JUDr. A. S., státní zástupce zaujal názor, že pod uplatněný dovolací důvod jsou podřaditelné především ty výhrady obviněného, které se vztahují ke znění čl. 2 odst. 5 písm. c) všeobecných pojistných podmínek, v němž je stanoveno, že vedle důvodů uvedených v právních předpisech zaniká pojištění také skončením užívání věci. Vzhledem k tomu, že státní zástupce považoval (z důvodů podrobně rozvedených) zmíněnou argumentaci za opodstatněnou (a současně s ohledem na tzv. zásadu beneficium cohaesionis ), navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 55 To 338/2004, nejenom ve vztahu k obviněnému M. B., ale i ohledně obviněného M. K., a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I v případě tohoto dovolání státní zástupce souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obvinění ve svých dovoláních činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Z tohoto pohledu námitky obviněných, že pro závěr soudu o jejich vině pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. nesvědčí žádná skutková zjištění, resp. že soud je shledal vinnými pouze na podkladě vlastních domněnek, dále jejich tvrzení o absenci jakýchkoli důkazů, z nichž by vyplývala účelovost a antidatování příslušného dodatku ke kupní smlouvě, a současně jejich argumenty zpochybňující postup soudu při hodnocení důkazů, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly ze strany soudů obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav věci. Stejným způsobem je třeba hodnotit námitky obviněného M. B. (v podání učiněném prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. S.), jestliže soudům obou stupňů vytýkal, že se nesprávným způsobem vypořádaly jak s jeho obhajobou, tak i s příslušnými všeobecnými pojistnými podmínkami (obzvláště s tou jejich částí, vztahující se ke způsobům skončení užívání pojištěné věci). Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byli obvinění uznáni vinnými). Ze strany obviněných jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v tomto směru se Nejvyšší soud neztotožnil ani s názorem státního zástupce).

Charakter výhrad právních, jež by byly způsobilé deklarovaný důvod dovolání naplnit, nemají ani ty argumenty obviněných, jimiž zpochybnili respektování zásady zákonného procesu zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť se jedná o námitky zcela procesní povahy.

Se zřetelem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. nejsou přípustné ani ty námitky, jimiž obviněný M. B. (dovolání podané prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. S.) brojil proti rozsahu a úplnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Je tak evidentní, že obvinění, ačkoliv ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného jednání, jímž byli uznáni vinnými, nedopustili. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnili. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.

Jestliže obvinění rovněž poukazovali na to, že soudy v řízení porušily zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo , které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného(ných) , tj. týká se právě jen otázek skutkových.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud obě dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelů, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a