8 Tdo 1064/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1,2 tr. zákoník, § 147 odst. 1,2 tr. zákoník



8 Tdo 1064/2015-24

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného J. D. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 595/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 137/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 1 T 137/2014, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby na náhradě škody zaplatil poškozené J. P., bytem S., částku 29.249 Kč a poškozenému Z. Č., bytem S., částku 8.617 Kč; se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli oba poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. Č., bytem S., a P. P., bytem S., odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 595/2014, rozsudek nalézacího soudu z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených J. P., a Z. Č. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. P., bytem S., částku 26.325 Kč a poškozenému Z. Č., bytem S., částku 7.756 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškození se zbytky uplatněných a nepřiznaných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinů usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 10. 5. 2014 kolem 12.45 hod. jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Octavia, do něhož přibral čtyři spolujezdce, na silnici ve směru od S., okr. J. H., na D. při najíždění do pravotočivé zatáčky nacházející se na vrcholu stoupání nepřizpůsobil rychlost jízdy této okolnosti a profilu zatáčky, při jejím projíždění tak přivedl vozidlo do smyku, který se mu již nepodařilo vyrovnat, a za obloukem zatáčky se dostal do protisměru, v bočním smyku pravou přední stranou vozidla narazil do protijedoucího osobního automobilu zn. Ford Focus, řízeného K. T.; při střetu vozidel spolujezdec obviněného poškozený T. Č. utrpěl zejména úplné přerušení srdečnice hrudní v jejím oblouku těsně za odstupem velkých cév a v důsledku zakrvácení dutiny hrudní na místě dopravní nehody zemřel, další jeho spolujezdkyně Z. A. utrpěla zlomeniny obou stehenních kostí, podrobila se operaci a její léčení není dosud ukončeno, spolujezdec M. K. pak utrpěl otřes mozku, mnohočetné rány hlavy a obličeje, řezné rány obou uší, pohmoždění hrudníku vpravo, zlomeninu nehtové drsnatiny na levé ruce a podvrtnutí krční páteře s trvalým následkem v podobě částečné deformace pravého ušního boltce, lehčí zranění v podobě tržné rány na pravé noze a pohmoždění krční páteře s následným krátkodobým léčením utrpěl i poslední spolujezdec J. M. a řidič protijedoucího vozidla K. T. utrpěl otřes mozku, tržnou ránu hlavy, podvrtnutí krční páteře, zhmoždění hrudníku a břicha, těžké zhmoždění hlezenního kloubu pravé nohy s dosud probíhající rehabilitací a trvající pracovní neschopností poškozeného.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 595/2014, resp. jeho výroku, kterým byl ve výrocích o vině a trestu nedotčen rozsudek soudu nalézacího, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Vytkl, že ačkoliv znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř připustil, že ve spolupráci se znalcem z oboru silniční dopravy by bylo možné zjistit, zda byl smrtelný následek způsoben aktivací airbagu proti nepřipoutanému poškozenému T. Č. či bočním nárazem protijedoucího vozidla, soudy v tomto směru neučinily žádné kroky. Bez uvedeného zjištění však nelze dospět k závěru o naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti. Odvolací soud si z vyjádření zmíněného znalce vybral pouze pasáže svědčící v jeho neprospěch a vytrhl je z celkového kontextu. Argumentaci soudů, že je irelevantní, jestli k usmrcení poškozeného došlo v důsledku aktivace airbagu a nepřipoutání, poněvadž aktivace airbagu nebyla v příčinné souvislosti s tím, že poškozený nebyl připoután, pokládal za nesprávnou. Na základě takové úvahy by totiž bylo možné prakticky vždy dovodit výlučné zavinění řidiče na smrtelném následku bez ohledu na chování přepravovaných osob. Podle obviněného nebylo řádně zkoumáno ani spoluzavinění poškozené u přečinu těžkého ublížení na zdraví. Byl přesvědčen, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, jakým způsobem nepřipoutání bezpečnostními pásy ovlivnilo následky škody na zdraví. Odvolací soud svůj závěr, že míra spoluzavinění poškozených na následku činila 10 %, ničím nepodložil. Jím určená míra spoluúčasti je vzhledem ke konstantní judikatuře nepřiměřeně nízká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). Poškození se, byť měli podle jejich vyjádření před nehodou při průjezdu obcí k jeho řidičským schopnostem nedůvěru, nepřipoutali. Spoluzavinění poškozených mělo být promítnuto do hodnocení společenské škodlivosti činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1978, sp. zn. 6 Tz 37/78, uveřejněné pod č. 9/1979 Sb. rozh. tr.). Je otázkou, zda při zkoumání míry spoluzavinění je třeba zkoumat spoluzavinění na vzniku dopravní nehody, spoluzavinění na aktivaci airbagu či spoluzavinění na vzniklém smrtelném následku a na následku v podobě těžké újmy na zdraví. Řidič je sice povinen zajistit bezpečnou jízdu, zákon mu na druhou stranu ale neukládá povinnost kontrolovat zapnutí bezpečnostních pásů u spolujezdců. Být za jízdy připoután bezpečnostním pásem je povinností přepravované osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012).

Obviněný však brojil především proti výroku o trestu. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let považoval s ohledem na okolnosti případu za přísný a uložený v rozporu s ustanoveními § 38, 39 a 41 tr. zákoníku. Soudy nepřihlédly k pravidlům stanoveným v § 38 odst. 1 a 2 tr. zákoníku a upřednostnily aplikaci třetího odstavce citovaného ustanovení, resp. přihlédly k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem, tedy k zájmům pozůstalých po zemřelém T. Č. Byl toho názoru, že mu měl být uložen trest odnětí svobody nižší či trest odnětí svobody podmíněný. Jakkoliv si je vědom následků vzniklých při jeho nezkušené jízdě motorovým vozidlem, akcentoval shora zmíněné spoluzavinění poškozených, které do výroku o trestu nebylo promítnuto. V souvislosti s vytýkanou nepřiměřeností trestu poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 209/2001, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 419/2014, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 97/97.

Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 595/2014, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 1 T 137/2014, zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání jsou významnými otázky, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo významnou příčinou následků uvedených v § 143 a § 147 tr. zákoníku, a pokud ano, zda vývoj příčinné souvislosti byl zahrnut zaviněním obviněného.

Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jednak jinému z nedbalosti způsobil smrt, jednak jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, a uvedené činy spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

Shora označené přečiny jsou poruchovými trestnými činy, pro naplnění jejich objektivní stránky je tudíž třeba, aby smrt či těžká újma na zdraví nastaly, pouhé nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví nestačí. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost.

V kontextu daného případu je z hlediska naplnění zákonných znaků uvedených v § 143 odst. 2 a 147 odst. 2 tr. zákoníku relevantní poslední alternativa, tedy porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu ). Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).

Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. smrt u trestného činu podle § 143 odst. 1 či těžkou újmu na zdraví u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následků uvedených v § 143 a § 147 tr. zákoníku v podobě smrti a těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, pod č. T 389., aj.).

Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinů usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku spáchaných účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem o silničním provozu. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě smrt a těžkou újmu na zdraví jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chování ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že při najíždění do pravotočivé zatáčky nacházející se na vrcholu stoupání nepřizpůsobil rychlost jízdy této okolnosti a profilu zatáčky, při jejím projíždění tak přivedl vozidlo do smyku, který se mu již nepodařilo vyrovnat, za obloukem zatáčky se dostal do protisměru a v bočním smyku pravou přední stranou vozidla narazil do protijedoucího osobního automobilu, přičemž jeden ze spolujezdců obviněného, poškozený T. Č., utrpěl při střetu vozidel zejména úplné přerušení srdečnice hrudní v jejím oblouku těsně za odstupem velkých cév, a v důsledku zakrvácení dutiny hrudní na místě dopravní nehody zemřel, další jeho spolujezdkyně, poškozená Z. A., utrpěla zlomeniny obou stehenních kostí, podrobila se operaci a její léčení není dosud ukončeno a i ostatní dva spolujezdci obviněného, poškození M. K. a J. M., stejně jako řidič protijedoucího vozidla, poškozený K. T., utrpěli zranění.

Obviněný namítl, že v řízení nebylo postaveno na jisto, zda smrtelné zranění poškozeného T. Č. bylo způsobeno aktivovaným airbagem či deformujícím se interiérem vozidla, a že soudy při posuzování jeho viny nereflektovaly spoluzavinění poškozených, kteří porušili povinnost, již jim ukládá zákon o silničním provozu, a nepřipoutali se bezpečnostními pásy.

Shora uvedené výhrady však nemohou obstát.

Pokud jde o první z uvedených námitek, Nejvyšší soud se ztotožňuje s nalézacím soudem (str. 6 rozsudku), že byť MUDr. Zdeněk Šenkýř, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, připustil, že k přerušení aorty poškozeného T. Č. mohlo dojít i v důsledku tlaku způsobeného aktivovaným airbagem, aktivace airbagu byla způsobena nezákonným počínáním obviněného a nebyla v příčinné souvislosti s tím, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem. Ať už byl smrtelný následek způsoben aktivovaným airbagem či deformujícím se interiérem vozidla, byl zapříčiněn jednáním obviněného, který zavinil dopravní nehodu. Jinak řečeno, k aktivaci airbagu a deformaci interiéru došlo v důsledku jednání obviněného bez ohledu na to, zda byl poškozený připoután bezpečnostními pásy či nikoliv; připoutání či nepřipoutání bezpečnostními pásy nebylo v tomto smyslu relevantní. Soudům nelze vytýkat, že v kontextu vyjádření znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře, že by se snad se znalcem z oboru silniční dopravy mohl pokusit zjistit, co na hrudník poškozeného působilo nejdříve, zda airbag či deformující se interiér, nepřistoupily k bližšímu zkoumání této skutečnosti. Uvedená okolnost totiž nebyla z hlediska naplnění znaků přečinu usmrcení z nedbalosti rozhodná. Soud prvního stupně přiléhavě odůvodnil (str. 6 rozsudku) svoji rozvahu, v jejímž rámci nepovažoval za nezbytné doplňovat dokazování ve shora uvedeném smyslu, odkazem na úrazové změny zjištěné zevní prohlídkou a pitvou zemřelého poškozeného, z nichž lze seznat, že většina úrazových změn se nacházela na jeho těle vpravo, z čehož lze v návaznosti na polohu vozidel při střetu (bez potřeby dalšího znaleckého zkoumání) dovodit, že tělo poškozeného se po nárazu vlivem setrvačnosti pohybovalo spíše doprava, nehledě k tomu, že vlivem vysoké nárazové rychlosti došlo k naprosté devastaci karosérie vozidla, která byla vmáčknuta do prostoru pravého předního sedadla (viz fotodokumentace pořízená při technické prohlídce havarovaného vozidla (č. listu 139). V tomto kontextu, nebyl-li opatřen a proveden další znalecký posudek, nejde o opomenutý důkaz (viz kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další, v nichž tento soud podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů) a řízení není zatíženo vadou, která by ve svých důsledcích mohla znamenat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Pokud jde o druhou z uvedených námitek, závěr soudů, že rozhodující příčinou následků v podobě smrti a těžké újmy na zdraví bylo protiprávní jednání obviněného a že míra spoluzavinění poškozených na těchto následcích nebyla z hlediska možného právního posouzení skutku relevantní, shledává Nejvyšší soud správným.

V posuzované trestní věci není sporu o tom, že obviněný, který mimo obec při projíždění pravotočivé zatáčky s nedostatečným výhledem přes vrchol stoupání jel rychlostí převyšující 90 km/h, porušil ustanovení § 18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, tedy tzv. důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Podle prvního odstavce citovaného ustanovení rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Podle třetího odstavce citovaného ustanovení (věta první před středníkem) řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h.

Není rovněž sporu o tom, že v důsledku protiprávního jednání obviněného, jeho hazardní jízdy, došlo ke střetu jím řízeného vozidla s vozidlem protijedoucím. Obviněný nezvládl jízdu, uvedl vozidlo do smyku, které se následkem toho dostalo do levého jízdního pruhu, kde pravou přední částí narazilo do vozidla, které v tomto pruhu v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 zákona o silničním provozu jelo. Podle uvedeného ustanovení se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak.

Obviněný tím, že porušil shora uvedené důležité povinnosti uložené mu podle zákona, způsobil dopravní nehodu, při které došlo ke smrti a k těžké újmě na zdraví. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsaným následkům by nedošlo. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem těchto následků spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citovaná ustanovení zákona o silničním provozu, lze spatřovat jednu z příčin, ve svých důsledcích ale rozhodující, takto vzniklých následků. Současně ale nelze odhlédnout od skutečnosti, že spolucestující obviněného nebyli připoutáni bezpečnostními pásy.

Podle konstantní judikatury při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti (popř. těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti či usmrcení z nedbalosti) spáchaného řidičem motorového vozidla porušením předpisů zákona o silničním provozu jsou orgány činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví (na životě) a sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění (k tomu č. 9/1979 Sb. rozh. tr.). Znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř v hlavním líčení vypověděl, že pokud by byl poškozený T. Č. sedící na sedadle spolujezdce řádně připoután, jeho šance na přežití by při EES v hodnotě 60-70 km/h (ekvivalent energetické rychlosti vozidla obviněného v době nárazu) byla při čelním střetu nižší než 23 %. Při bočním střetu do pravé přední části vozidla by pak jeho šance na přežití podstatným způsobem klesla, a to až do nulové hodnoty. Účinnost bezpečnostních pásů by byla mizivá a poškozený by měl velmi malou šanci na přežití. Obdobné závěry učinil znalec, i pokud jde o ostatní poškozené, kteří seděli na zadních sedadlech a utrpěli zranění. Možnost, že by při bočním střetu zůstali nezraněni, označil také za mizivou. S ohledem na vyjádření znalce a závěry soudů, že v důsledku smyku obviněným řízené vozidlo narazilo svojí pravou přední stranou do protijedoucího vozidla, nutno konstatovat, že okolnost, že poškození nebyli v době střetu motorových vozidel připoutáni bezpečnostními pásy, neměla nikterak významný vliv na způsobených následcích. Proto nutno uzavřít, že jednání obviněného bylo z hlediska následků v podobě smrti a těžké újmy na zdraví poškozených příčinou dostatečně významnou. Pokud by primárně neporušil dopravní předpisy, k následkům na životě a zdraví by nedošlo.

Co se týče jeho zavinění k těmto následkům, závěr soudů, že věděl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě smrt a těžkou újmu na zdraví jiného, a že bez přiměřených důvodů spoléhal, že k vyvolání následků nedojde, je zcela správný. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následky, které takto vzešly. Obviněný s vědomím, že řídí vozidlo plně obsazené mladými lidmi, o kterých se nepřesvědčil, zda jsou připoutáni bezpečnostními pásy, jel mimo obec, kde je maximální povolená rychlost 90 km/h, rychlostí dosahující 120 km/h. Za daných okolností, byť jej bezprostředně předtím jeden z osádky vozidla vyzval, aby zpomalil, najel v rychlost přesahující maximální povolenou rychlost do pravotočivé zatáčky s nedostatečným výhledem dopředu přes vrchol stoupání. Je evidentní, že věděl, že jeho hazardní jízda je způsobilá porušit zájem na ochraně života a zdraví spolucestujících. Za zatáčku, do níž najížděl příliš vysokou rychlostí, obviněný neviděl. Věděl o možnosti, že jeho nepřiměřeně rychlá jízda v nepřehledném terénu může vést k nehodě, jež může mít zcela fatální následky.

V souvislosti s námitkou stran spoluzavinění poškozených, kteří nebyli řádně připoutáni na sedadlech bezpečnostním pásem, lze poukázat na obviněným zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012, v němž se dovolací soud zabýval vztahem mezi povinností řidiče zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu [§ 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu] a povinností přepravované osoby být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem [§ 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu]. Dovodil přitom, že tento vztah nelze vykládat jednostranně, poněvadž bude vždy záležet na komplexním posouzení konkrétní situace, za níž došlo k újmě na zdraví přepravované osoby. Nelze jednoznačně tvrdit, že nebyla-li přepravovaná osoba připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, nemůže se uplatnit povinnost obviněného uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu a důsledky s ní spojené a obviněného lze činit odpovědným případně jen za ta zranění, jež by hypoteticky mohla utrpět, byla-li by na sedadle připoutána bezpečnostním pásem.

V posuzované věci odvolací soud, opíraje se o vyjádření znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře ohledně reálné možnosti, aby řádně připoutaní poškození při bočním nárazu a EES 60-70 km/h nezemřeli, popř. neutrpěli způsobená zranění, konstatoval, že spoluzavinění poškozených na vzniklých následcích činí 10 %. Proti uvedenému závěru nelze mít žádných výhrad. Okolnost, že šance poškozeného T. Č. na přežití a šance poškozené Z. A. na neutrpění vážné újmy na zdraví dosahovala za situace, že by byli připoutáni, 10%, našla odraz v míře jejich spoluzavinění (a následně i ve výroku o náhradě škody). Odvolací soud, stejně jako předtím i nalézací soud, tedy jejich spoluzavinění reflektoval. Seznal však, že je natolik malé, že nemůže ovlivnit rozsah trestní odpovědnosti obviněného za způsobené následky. Relevantně akcentoval, že obviněný nese převažující podíl viny na následcích, které zapříčinil v souvislosti s ignorací takových řidičských povinností, jejichž porušení zpravidla vždy představuje nebezpečí pro lidský život a zdraví.

Soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znak objektivní stránky trestného činu spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, která je v případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku, jakož i přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku znakem jejich kvalifikované skutkové podstaty.

Pokud jde o výtku vztahující se k uloženému trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Ačkoliv tedy výtku obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec poznamenává, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil (str. 6 a 7 rozsudku). Soud uvedl, že obviněnému přitěžovalo spáchání dvou přečinů a rovněž to, že zcela bezohlednou a hazardní jízdou nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí způsobil (mimo následků v podobě smrti a těžké újmy na zdraví) nikoliv zanedbatelné ublížení na zdraví dalším dvěma poškozeným. Akcentoval, že jeho vysoce škodlivé jednání významně zasáhlo do života pozůstalých, zejména do života rodičů zemřelého. Podle soudu vzhledem k povaze zavinění a rozsahu následků kvalifikované nedbalosti nepřicházelo v úvahu uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody; jiný trest by nevedl k dosažení smyslu trestu včetně generální prevence. V úvahu tedy nebyla brána pouze resocializace obviněného, nýbrž také působení na širší řidičskou veřejnost. Soud rozvedl, že vědomí, že řidič, který projížděl nepřehlednou zatáčkou přes vrchol stoupání nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí, vjel do protisměru, v důsledku čehož jiného usmrtil a další účastníky provozu zranil, nebyl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody, by nepřispělo k dodržování pravidel silničního provozu ze strany jiných potencionálně neukázněných řidičů a nevedlo by k zajištění bezpečnosti silničního provozu. Přihlédl k věku obviněného a k jeho dosavadní bezúhonnosti (polehčující okolnost omluvu při hlavním líčení jako upřímnou lítost nebral s ohledem na její formální vyznění za relevantní) a v očekávání, že na něj bude mít výkon trestu důrazný dopad, vyměřil mu trest v trvání dvou let, tj. v pětině trestní sazby stanovené za přísněji postižitelný trestný čin, kterým je přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Současně poznamenal, že obviněný bude mít možnost docílit případného podmíněného propuštění po výkonu třetiny uloženého trestu. Odvolací soud se s nalézacím soudem ztotožnil, přičemž zdůraznil (str. 7 a 8 rozsudku), že následky nehodového děje nebyly zapříčiněny lidským selháním, nýbrž zcela vědomým porušením dopravních předpisů. S ohledem na formu zavinění dovodil, že účelu trestu nemůže být dosaženo toliko postihem výchovným. Třebaže reflektoval, že obviněný je ve věku blízkém věku mladistvých, považoval za nezbytné, aby nesl následky za své jednání, kterým naprosto zbytečně zbavil života mladého muže, a negativně tak poznamenal pozůstalé. Proti takovým závěrům soudů nelze mít žádných výhrad. Nejvyšší soud považuje jejich argumentaci za přiléhavou a úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let za adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému takto uložen, je sice trestem relativně přísným, není ale extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).

Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu