8 Tdo 106/2007
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 106/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání obviněného V. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 67 To 305/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 33/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 3 T 33/2001, byl obviněný V. G. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle § 213 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Tento rozsudek napadl odvoláním zaměřeným proti výroku o vině i trestu obhájce obviněného V. G., neboť proti obviněnému bylo vedeno řízení proti uprchlému. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 67 To 305/2006, z jeho podnětu rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. G. uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaného skutkového zjištění dopustil tak, že v době od ledna 2000 do ledna 2001 neplnil řádně svou vyživovací povinnost ke svým nezletilým synům P. G., ve výši 400,- Kč měsíčně a M. G., ve výši 600,- Kč měsíčně splatných do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky D. F., která mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 1997 pod sp. zn. P 3/97, čímž vydal své nezletilé děti do stavu finanční nouze, z níž matce dětí vypomáhal v době od srpna 2000 do ledna 2001 poskytováním zálohového výživného sociální odbor Obvodního úřadu, jemuž obviněný tuto zálohu 5. 2. 2001 vyrovnal, a tak mu na výživném vznikl dluh jen vůči matce oprávněných ve výši 7.000, Kč za období od ledna 2000 do července 2000 .

Za tento trestný čin obviněnému uložil podle § 213 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obhájce uprchlého obviněného JUDr. E. B. dovolání zaměřené proti výroku o vině, a v důsledku toho i proti výroku o trestu, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný jím zejména vytkl, že neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., protože nedostal ve smyslu § 214 tr. zák. potřebné informace o účinné lítosti. Odvolacímu soudu vytkl, že o jeho vině rozhodl i přesto, že na základě výzvy sociálního odboru OÚ, bez jakýchkoliv výhrad neprodleně uhradil dluh v částce 10.131,- Kč, která mu byla oficiálně oznámena jako dlužné výživné a měl v úmyslu zaplatit celý dluh na výživném, avšak neučinil tak proto, že nebyl náležitě kompetentním orgánu poučen. Kdyby obviněnému bylo poskytnuto řádné vysvětlení důsledků uhrazení dluhu na výživném, vyčíslenou částku by ve prospěch oprávněných dětí uhradil a trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy by zanikla podle § 214 tr. zák. Jestliže mu však potřebné poučení nebylo dáno, soud výrok o vině založil na skutkových zjištěních, která zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. nenaplňují. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a tomuto soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že argumentace obviněného uplatněná v jeho dovolání odezněla již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, a i když se k této námitce odvolací soud nevyjádřil, jde o námitky zjevně irelevantní, neboť se jimi dovolatel pokoušel přesunout odpovědnost obviněného za jeho protiprávní chování na údajné pochybení anonymního úředníka, a zcela pominul skutečnost, že znalost zákona je věcí každého občana. Obviněný měl možnost výživné doplatit po celou dobu od zahájení trestního stíhání až do 31. 3. 2006, kdy soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, tedy v období pěti let a dvou měsíců. Ani přes tento dlouhý časový úsek nic v naznačovaném směru neučinil, a z dostupných spisových materiálů neplyne, že by např. matku svých dětí, jíž byl povinen výživné vyplácet, kontaktoval. Z těchto důvodů státní zástupce shledal, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., § 304 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, a shledal, že pokud obviněný brojil proti nedostatečně posouzeným okolnostem významném pro zánik trestnosti činu podle § 214 tr. zák., namítal právní vady, což je v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K výhradám, o něž obviněný své dovolání opřel, je vhodné zmínit, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.

Podle ustanovení § 214 tr. zák. zanikne trestnost zanedbání povinné výživy, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Jedná se o zvláštní případ účinné lítosti mající přednost před obecnou úpravou podle ustanovení § 66 tr. zák., protože pro její uplatnění zákon stanoví příznivější podmínky, které musejí být splněny současně, a to, že čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost splnil. Splnit svou povinnost může pachatel v zásadě kdykoliv nejpozději do doby, než soud prvního stupně počne vyhlašovat rozsudek. Obviněný podle § 214 tr. zák. tak může uhradit dlužné částky i pod tlakem probíhajícího trestního stíhání a v jeho průběhu.

Hlavním smyslem ustanovení § 214 tr. zák. je přimět povinnou osobu, aby plnila svou zákonnou povinnost zaopatřovat jiného a je tím akcentován zájem státu na zajištění řádných životních podmínek dětí, a tedy i na jejich správné výchově a výživě. Právě proto je kladen důraz na ochranu těchto zájmů nezletilých dětí, která má před potrestáním pachatele přednost. Z charakteru ustanovení § 214 tr. zák. proto plyne, že splnění vyživovací povinnosti je považováno za přednostnější než potrestání pachatele (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.)

Proto, aby účinná lítost mohla být pachateli využívána a aby došlo k naplnění jejího smyslu, je nezbytné, aby byl obviněný o možnosti získat beztrestnost na základě účinné lítosti podle § 214 tr. zák. včas a řádně poučen, neboť hlavním smyslem je přimět povinnou osobu, aby plnila svou zákonnou povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného.

Pokud jde o tuto poučovací povinnost, z povahy institutu účinné lítosti je nepochybné, že je svěřena toliko orgánům činným v trestním řízení a soudům, neboť jen ony mají ze zákona možnost v rámci trestního řízení posoudit, zda stanovené zákonné podmínky byly splněny, a v důsledku toho rozhodnout o zániku trestnosti trestného činu podle § 213 tr. zák. Není proto možné se účinně dovolávat této povinnosti ze strany jiných orgánů, tedy např. příslušného státního orgánu, který poskytl příspěvek na výživu podle zákona o č. 482/1991., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, jak požadoval ve svém dovolání obviněný, protože tento nebo jiný orgán státní správy neposuzuje okolnosti týkající se trestního řízení, protože k tomu není ze zákona oprávněn. Je proto potřebné zdůraznit, že pouze orgány činné v trestním řízení a soud mohly obviněného o účinné lítosti ve smyslu § 214 tr. zák. poučit. Potřebné poučení může být obviněnému dáno v kterémkoliv stádiu trestního řízení, a to na základě okolností případu a s přihlédnutím k poměrům obviněného a nezletilých dětí, což má význam zejména pro závěr, zda čin měl nebo neměl trvale nepříznivé následky. Nutno podotknout i to, že i sám obviněný svým přístupem k trestnímu řízení musí vytvořit vhodnou situaci, aby se mu takového poučení dostalo.

S ohledem na tyto zásady je vhodné z obsahu spisu poukázat na to, že obviněnému V. G. bylo sděleno obvinění pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. dne 30. 1. 2001 (č. l. 1 spisu) poté, co byl téhož dne zadržen na hraničním přechodu (č. l. 3 spisu) jako celostátně hledaná osoba. Tentýž den byl rovněž k předmětnému obvinění vyslechnut (č. l. 6-7 spisu). V rámci tohoto výslechu obviněný sdělil adresu pro doručování a vzal na vědomí termín seznámení s výsledky vyšetřování stanovené na 26. 2. 2001. Podle obsahu tohoto protokolu byl obviněný v souladu s ustanovením § 214 tr. zák., poučen, neboť mu bylo vyšetřovatelem sděleno, že se uvedeného trestného činu týká účinná lítost ve smyslu § 214 tr. zák., a to v případě, když bude dlužná částka uhrazena dříve, než se soud 1. stupně zasedne .

Na základě těchto skutečností je patrné, že se obviněnému v rámci přípravného řízení poučení o účinné lítosti podle § 214 tr. zák. dostalo, a námitka obviněného, že měl v úmyslu zaplatit celý dluh na výživném, avšak neučinil tak pouze proto, že nebyl kompetentním orgánem včas a řádně poučen o možnosti získat beztrestnost na základě účinné lítosti, obsahu spisu neodpovídá a není pravdivá. Obviněný tudíž věděl, za jakých podmínek může uvedeného dobrodiní zákona docílit.

Z obsahu spisu však vyplývá, že se obviněný vyhýbal trestnímu řízení, neboť ode dne 30. 1. 2001 již nikdy v kontakt s orgány činnými v trestním řízení ani se soudem nevstoupil. Tyto orgány marně po jeho pobytu pátraly. Dne 14. 6. 2001 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8 vydán příkaz k jeho zatčení (č. l. 36), dne 8. 11. 2002 Policie České republiky, Obvodní ředitelství, (č. l. 39) a v dalších opakovaně soudem vyžadovaných zprávách sdělila, že na obviněného bylo dne 1. 8. 2001 vyhlášeno pátrání na území České republiky. Obvodní soud po marném zjišťování pobytu obviněného vydal dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 T 33/2001, usnesení, jímž podle § 305 tr. ř. rozhodl o konání řízení proti uprchlému, které bylo vedeno až do pravomocného skončení tohoto řízení. Obviněný je neznámého pobytu i v průběhu tohoto dovolacího řízení.

Pokud by obviněný měl zájem na využití účinné lítosti ve smyslu § 214 tr. zák., o níž byl dostatečně poučen, mohl její podmínky splnit kdykoliv po celou dobu od sdělení obvinění až do doby než rozhodl odvolací soud, neboť zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 214 tr. zák. lze použít i tehdy, došlo-li ke splnění vyživovací povinnosti až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, který byl zrušen odvolacím soudem (srov. rozhodnutí č. 54/1971 Sb. rozh. tr.). K úhradě uvedené částky však nedošlo. V postupu podle § 214 tr. zák. obviněnému nebránilo ani to, že proti němu bylo vedeno řízení za podmínek § 302 a násl. tr. ř. jako řízení proti uprchlému, protože dodatečného splnění vyživovací povinnosti podle § 214 tr. zák. je vykládáno tak, že o účinnou lítost půjde nejen tehdy, jestliže pachatel sám dlužné výživné uhradí, ale i tehdy, když jiným způsobem zařídí, aby za něho dlužné výživné uhradila jiná osoba (srov. rozhodnutí č. 44/1972 Sb. rozh. tr.).

Podle obsahu trestního spisu se též podává, že výše vyživovací povinnosti byla i pro toto trestní řízení vyjádřena shodně s tím, jak byla stanovena v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 1997, sp. zn. P 3/97 (č. l. 12), jímž byla schválena dohoda rodičů, v níž se obviněný zavázal přispívat částkou 400,- Kč měsíčně na nezletilého P. a 600,- Kč měsíčně na nezletilého M. Podle popisu skutkových zjištění uvedených v rozsudku odvolacího soudu je obviněný stíhán za období od ledna 2000 do ledna 2001, což představuje dobu 12 měsíců, a za tuto dobu na výživném neuhradil na nezletilého syna P. 4.800,- Kč a na nezletilého syna M. 7.200,- Kč, celkem tedy částku 12.000,- Kč. Za obviněného výživné matce dětí v období od 1. 8. 2000 do 1. 2. 2001 plnil Úřad městské části, sociální odbor, který vypomáhal matce dětí poskytováním zálohovaného výživného za obviněného, který vyplatil k rukám matky nezletilých dětí částku 6.000,- Kč. Obviněný tomuto úřadu složenkou dne 5. 2. 2001 zaplatil částku 10.131,- Kč (č. l. 16-17).

Je tedy zřejmé, že obviněný neuhradil svou vyživovací povinnost v celé výši, ale jen částečně, a to za období od 1. 8. 2000 do 1. 1. 2001 tím, že na účet Úřadu městské části složil předmětnou částku. Pro možnost využití účinné lítosti podle § 214 tr. zák. by totiž nebylo možné připočítat ani celou takto uhrazenou částku, neboť podle rozhodnutí č. 19/1984 Sb. rozh. tr. platí zásada, že podmínky pro použití § 214 tr. zák. nejsou splněny, zaplatil-li obviněný celé dlužné výživné k rukám matky oprávněného dítěte, ač správně měl příslušnou část zaplatit příslušnému státnímu orgánu, který poskytl příspěvek na výživu dítěte podle § 5 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Tento výklad lze aplikovat v konkrétním případě i v opačném smyslu. Z logiky této zásady pak vyplývá, že ve smyslu ustanovení § 214 tr. zák. by bylo možné pro případ účinné lítosti započítat v její prospěch toliko částku 6.000,- Kč. Pokud jde o rozdíl mezi částkou 6.000,- Kč, kterou Úřadu městské části dlužil a tou, kterou ve výši 10.131,- Kč fakticky uhradil, (představující 4.131,- Kč), tu by nebylo možné započítat jakou uhrazenou, neboť jde o částku, která nebyla vyplacena Úřadem městské části.

Na základě takto vyjádřené zásady, obviněný nesplnil podmínky zániku trestnosti zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák., neboť jsou splněny jen tehdy, jestliže obviněný nebo někdo jiný za něho s jeho přičiněním zaplatí, než soud počne vyhlašovat rozsudek, celé dlužné výživné za dobu, která je předmětem trestního stíhání, pokud trestný čin neměl trvale nepříznivých následků (srov. Bulletin č. 8/1971 104) V daném případě je rozhodné to, že obviněný v rámci vymezených podmínek za rozhodné období neuhradil celé dlužné výživné, a proto v daném případě nepřicházelo do úvahy použití účinné lítosti na podkladě ustanovení § 214 tr. zák.

Ze všech těchto důvodů dovolací soud shledal napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 67 To 305/2006 za správný, neboť odvolací soud s přihlédnutím i k rozhodnutí soudu prvního stupně uvážil a zjistil řádně skutečnosti významné z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný V. G. dopustil. V odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakých úvah a na základě kterých okolností tyto své závěry učinil.

Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal napadené rozhodnutí po všech stránkách správným a zákonným a dovolání obviněného V. G. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. února 2007



Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová