8 Tdo 106/2004
Datum rozhodnutí: 29.01.2004
Dotčené předpisy:




8 Tdo 106/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným I. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 3 To 100/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 75/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný I. A. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2002, sp. zn. 5 T 75/2002, uznán vinným, že

A) společně s obviněným R. O. dne 4. 11. 1999 po předchozí domluvě bez patřičného povolení přivezl R. O. z O. do B. kolem 12.00 hod. osobním motorovým vozem tovární značky VW Passat stříbrné barvy, balíček s obsahem nejméně 500 g metamfetaminu pervitinu, a to do bytu I. A. v B. na ul. V., který v tomto bytě převážili a následně převezli na parkoviště na M. nám. v B., kde v době kolem 14.00 hod. I. A. tento metamfetamin pervitin o hmotnosti nejméně 498,8 g prodal R. M. za finanční hotovost ve výši 250.000,- Kč,

B) sám od přesně nezjištěné doby do dne 4. 11. 1999 bez patřičného povolení ve svém bytě na ul. V. v B. přechovával v kapse saka uloženého ve skříni v pokoji metamfetamin pervitin o celkové hmotnosti 291,71 g, a to na žádost R. O., kdy takto přechovávaný metamfetamin pervitin mu měl později předat zpět,

přičemž jednání pod body A) a B) se obvinění dopustili přesto, že látka metamfetamin pervitin je zařazena jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a uložil mu za to podle § 187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo zabráno 498,8 g pervitinu označených jako CH-1, 229,67 g pervitinu označených jako vzorek č. 9, 51,86 g pervitinu označených jako vzorek č. 10, 1,10 g pervitinu označených jako vzorek č. 8a, 7,85 g pervitinu označených jako vzorek č. 8b a 1,23 g pervitinu označených jako vzorek č. 8c, které jsou uloženy na Policii ČR, kriminalistický ústav P. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Ericsson žluté barvy a mobilního telefonu zn. Ericsson černé barvy.

Uvedeným rozsudkem byl současně uznán vinným obviněný R. O. a byl mu uložen trest, a dále podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby další obviněný R. K.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal jak obviněný I. A., tak obviněný R. O. odvolání, která projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2003, sp. zn. 3 To 100/2003, a podle § 256 tr. ř. je obě zamítl.

Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému I. A. dne 1. 7. 2003 a jeho obhájkyni JUDr. L. K. dne 26. 6. 2003, obviněnému R. O. dne 30. 6. 2003 a jeho obhájci JUDr. A. F. dne 26. 6. 2003, a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 24. 6. 2003.

Dne 30. 7. 2003 podal obviněný I. A. prostřednictvím výše jmenované obhájkyně osobně u Městského soudu v Brně dovolání, kterým napadl usnesení Krajského soudu v Brně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech k uplatněnému dovolacímu důvodu nejprve uvedl, že bylo porušeno ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. z hlediska způsobu provedení trestného činu, jeho následků a především okolností, za kterých byl čin spáchán. Dále poukázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2000, jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, v němž bylo zdůrazněno, že je třeba věnovat pozornost problematice vztahující se k důkazům, ze kterých vyplývá, že žalovaná trestná činnost byla odhalena na základě policejní akce a je otázkou, zda tato nebyla vyvolána policejními orgány; konstatoval přitom, že orgány činné v přípravném řízení se této problematice vůbec nevěnovaly a k jejímu objasnění nezaměřily dokazování, ačkoliv se jedná o závažné skutečnosti, jež mohou mít vliv na správná skutková zjištění a na ně navazující právní závěry. Ve vztahu k uvedenému usnesení zmínil i v něm citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 ohledně protiústavnosti a nezákonnosti vyprovokování trestné činnosti policejními složkami, aby následně popsal okolnosti daného případu, a zdůraznil, že Krajský soud v Brně uložil orgánům činným v trestním řízení provést dokazování ke zjištění, v jaké fázi vstoupili do skutkového děje policisté a jak se jejich účast promítla v jeho rozhodování, připojit složku operativního svazku ke zmíněné policejní akci a zjistit a vyslechnout osobu jménem M. B. a tzv. P. Dovolatel pak vytkl orgánům činným v trestním řízení, že ačkoliv rovněž požadoval jak připojení operativního svazku, tak vyslechnutí osoby vystupující pod jménem M. B., nebylo těmto jeho návrhům vyhověno ani v přípravném řízení, ani před soudy obou stupňů a z jejich strany nebyl o ustanovení této osoby zájem; dodal, že jmenovaného tudíž hledal sám a posléze navrhl výslech osoby jménem B. s křestním jménem P., avšak když tohoto spatřil u hlavního líčení, musel konstatovat, že se jedná o jinou osobu, než jakou měl na mysli.

Závěrem obviněný uvedl, že jsou tedy splněny podmínky důvodu dovolání, který uplatnil, a navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 26. 1. 2004). Ke dni svého rozhodnutí Nejvyšší soud neměl takové případné vyjádření k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., neboť podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolací argumentace, kterou obviněný I. A. uplatnil ve svém podání a jíž odůvodnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemůže obstát. Dovolatel totiž sice v úvodu svého mimořádného opravného prostředku namítl, že bylo porušeno ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení, avšak v dalším textu pouze odkázal na obsah usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2000 (a stručně zmínil i v něm citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99) s tím, že jednak namítl, že orgány činné v trestním řízení vůbec nevěnovaly pozornost a nezaměřily dokazování k objasnění toho, zda žalovaná trestná činnost nebyla vyvolána policejními orgány přesto, že se jedná o závažné skutečnosti, které mohou mít vliv na správnost skutkových zjištění, a neprovedly úkony a doplnění, které jim jmenovaný soud uložil (především nepřipojily ke spisu složku operativního svazku, jak i on sám navrhoval), a dále popsal vlastní verzi skutkového děje (zejména tvrdil, že na zprostředkování koupě drogy přistoupil na opakované naléhání muže jménem M. B., o jehož ustanovení se však orgány činné v trestním řízení nezajímaly). Takové jeho výhrady brojí výlučně proti způsobu vedení dokazování orgánů činných v trestním řízení, resp. rozhodujících soudů a skutkovým zjištěním učiněným na jeho podkladě, a proto ačkoliv namítá porušení ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a vady v právním posouzením skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, ve skutečnosti spatřuje nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu. V žádném případě tak nejde o námitky, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky jiného hmotně právního posouzení (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným), nýbrž o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v podstatě veškeré výhrady, které obviněný uplatnil v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a jsou také opakováním jeho obhajoby z řízení před tímto soudem. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi zabýval a vypořádal se s nimi (ztotožnil se přitom s argumentací a závěry nalézacího soudu v tomto směru).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a