8 Tdo 1057/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoník



8 Tdo 1057/2015-45

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného P. D. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 86/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 205/2014, takto:

Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá .
Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 3 T 205/2014, uznal obviněného P. D. (dále převážně jen obviněný ) vinným, že

1. nejméně od roku 2009 do 20. 11. 2013 na adrese společného bydliště v obci S. v přesně nezjištěných dnech a nepravidelných intervalech, které se postupem času začaly stupňovat, opakovaně, zejména pod vlivem alkoholu, slovně a fyzicky napadal svoji manželku H. D., kterou hrubě slovně urážel nadávkami, že je kráva, píča, svině , ponižoval ji tím, že se nehodí na nic jiného než na uklízení, že je žebrák a v domě jí nic nepatří, že tam nemá co dělat a vypadnout, opakovaně jí vyhrožoval tím, že jí sekerou usekne ve spánku hlavu, koupí si pistoli a zastřelí ji a půjde sedět na 20 let, poškozená se z obavy o svůj život začala zamykat ve svém pokoji, v zimním období jí zakazoval topit, dále dívat se na televizi, opakovaně jí zakazoval používat v domě WC, kdy několikrát místnost i zamkl a poškozená jej musela prosit, aby ji na WC pustil, fyzicky ji napadal tím, že do ní strkal, až jednou narazila hlavou na zeď, kopl ji do rozkroku, přičemž např. v roce 2013 ji fyzickými útoky napadl přibližně v sedmi případech, kdy naposledy dne 20. 11. 2013 ve večerních hodinách nejprve na ni křičel, že jde do hospody, aby se neodvážila dívat na televizi, protože ji neplatí, po návratu pod vlivem alkoholu nemohl nalézt sáčky na tlačenku, začal poškozené nadávat, že je svině, že mu je ukradla, vzal do ruky židli s tím, že jí rozbije hlavu, poté vzal tlakový hrnec, kterým poškozené vyhrožoval, že jí hlavu hrncem rozmlátí a následně vzal do ruky nůž, se kterým v ruce na poškozenou křičel, že ji propíchne, zabije a půjde sedět na 20 let, poškozená z obavy o život utekla z domu a zavolala Policii ČR, následkem dlouhodobých opakovaných útoků se u poškozené začaly objevovat psychické i zdravotní potíže, kdy se budila často ze spaní, zvýšil se jí krevní tlak a hladina cukru, trpěla depresemi s častým pláčem a začala trpět duševní poruchou s názvem porucha přizpůsobení,

2. od měsíce února 2014 do 31. 8. 2014 na adrese společného bydliště v obci S. v přesně nezjištěných dnech v nepravidelných intervalech, které se staly postupně každodenními útoky, vyjma období, kdy byl opakovaně z bydliště vykázán Policií ČR, zejména pod vlivem alkoholu slovně a fyzicky napadal nyní již bývalou manželku H. D., kterou hrubě slovně urážel, že je kráva, píča, svině černá , ponižoval ji tím, že na ni křičel, že je bachratá, vypadá jako slon, že má hlavu jako prase, či že jí v domě nic nepatří, ať se sbalí a vypadne, plival po ní, vyhazoval a ničil její věci, omezoval ji v užívání nemovitosti tím, že zamykal dveře na WC, zamykal kuchyň, aby ji nemohla používat, vyhrožoval jí, že ji rozkuchá, propíchne, rozdupe a rozmlátí, opaří ji horkou polévkou, kdy k poslednímu útoku došlo dne 31. 8. 2014, kdy opět pod vlivem alkoholu jí hrubě slovně nadával, křičel na ni, ať vypadne, že jí v domě nic nepatří, vyhrožoval, že ji zabije a vykuchá a večer kolem 20:00 hod., když se míjeli u dveří, jí začal nadávat slovy vypadni, táhni odsud ty píčo černá , přičemž do ní strčil takovým způsobem, že zády a zátylkem narazila na zeď a v dalším útoku mu zabránila přicházející dcera K. s bratrem P., kterým vyhrožoval, že jim rozmlátí hlavu sekerou, kdy poškozená opět z obavy o svůj život se zamykala ve svém pokoji, výrazným způsobem psychicky strádala, trpěla nespavostí, bolestí žaludku, vnitřním třesem a úzkostí a byla u ní konstatována těžká forma duševní poruchy s názvem porucha přizpůsobení s výraznou depresivní symptomatologií .

Takto popsaná jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako dva samostatné zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Za zločin uvedený pod bodem 1. a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 2. 2014, č. j. 4 T 17/2014-42, mu soud uložil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 2. 2014, č. j. 4 T 17/2014-42, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za zločin uvedený pod bodem 2. soud obviněnému uložil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 86/2015, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

nejméně od roku 2009 do 31. 8. 2014 na adrese společného bydliště v obci S., v přesně nezjištěných dnech a nepravidelných intervalech, které se postupem času začaly stupňovat, vyjma období, kdy byl opakovaně z bydliště vykázán Policií ČR, opakovaně, zejména pod vlivem alkoholu, slovně a fyzicky napadal svoji manželku H. D., později již bývalou manželku, kterou hrubě slovně urážel nadávkami, že je kráva, píča, svině , ponižoval ji tím, že se nehodí na nic jiného než na uklízení, že je žebrák a v domě jí nic nepatří, že tam nemá co dělat a vypadnout, opakovaně jí vyhrožoval tím, že jí sekerou usekne ve spánku hlavu, koupí si pistoli a zastřelí ji a půjde sedět na 20 let, poškozená se z obavy o svůj život začala zamykat ve svém pokoji, v zimním období jí zakazoval topit, dále dívat se na televizi, opakovaně jí zakazoval používat v domě WC, kdy několikrát místnost i zamkl a poškozená jej musela prosit, aby ji na WC pustil, fyzicky ji napadal tím, že do ní strkal, až jednou narazila hlavou na zeď, kopl ji do rozkroku, přičemž např. v roce 2013 ji fyzickými útoky napadl přibližně v sedmi případech, kdy dne 20. 11. 2013 ve večerních hodinách nejprve na ni křičel, že jde do hospody, aby se neodvážila dívat na televizi, protože ji neplatí, po návratu pod vlivem alkoholu nemohl nalézt sáčky na tlačenku, začal poškozené nadávat, že je svině, že mu je ukradla, vzal do ruky židli s tím, že jí rozbije hlavu, poté vzal tlakový hrnec, kterým poškozené vyhrožoval, že jí hlavu hrncem rozmlátí a následně vzal do ruky nůž, se kterým v ruce na poškozenou křičel, že ji propíchne, zabije a půjde sedět na 20 let, poškozená z obavy o život utekla z domu a zavolala Policii ČR, vyhrožoval jí, že ji rozkuchá, propíchne, rozdupe a rozmlátí, opaří ji horkou polévkou, kdy k poslednímu útoku došlo dne 31. 8. 2014, kdy opět pod vlivem alkoholu jí hrubě slovně nadával, křičel na ni, ať vypadne, že jí v domě nic nepatří, vyhrožoval, že ji zabije a vykuchá a večer kolem 20:00 hod., když se míjeli u dveří, jí začal nadávat slovy vypadni, táhni odsud ty píčo černá , přičemž do ní strčil takovým způsobem, že zády a zátylkem narazila na zeď a v dalším útoku mu zabránila přicházející dcera K. s bratrem P., kterým vyhrožoval, že jim rozmlátí hlavu sekerou, kdy poškozená opět z obavy o svůj život se zamykala ve svém pokoji, výrazným způsobem psychicky strádala, trpěla nespavostí, bolestí žaludku, vnitřním třesem a úzkostí a byla u ní konstatována těžká forma duševní poruchy s názvem porucha přizpůsobení s výraznou depresivní symptomatologií .

Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako (jeden) zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích podal nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V podrobnostech dovolatel nejdříve zrekapituloval dosavadní řízení před soudy obou stupňů, přičemž poukázal na to, že při stejných skutkových zjištěních Okresní soud v Pardubicích uznal obviněného vinným dvěma skutky, z nichž každý naplňoval znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, zatímco Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích dospěl k závěru, že jednání obviněného je třeba posoudit jako skutek jeden, spojil je proto ve skutkové větě do jednoho a kvalifikoval jej jako jeden zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle citovaného ustanovení tr. zákoníku. Odvolací soud přitom argumentoval tím, že jednání obviněného je nutno posoudit jako trestný čin trvající (poukázal v této souvislosti na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014).

S takovým právním závěrem odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce neztotožnil a vytkl mu, že nezohlednil dosah ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., který nastupuje rovněž vůči trvajícímu trestnému činu. Ve shodě se soudem prvního stupně měl za to, že jednání obviněného je třeba posoudit jako dva samostatné skutky, z nichž každý naplňuje znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Předmětný trestný čin sice je trestným činem trvajícím, pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků a jako takový se posuzuje jako jediné jednání (třebaže protiprávní stav trvá sebedéle), jeden skutek a jeden trestný čin, zároveň však k němu přistupuje pravidlo, že nejde o jeden skutek a jeden trestný čin, probíhá-li taková trestná činnost i po sdělení obvinění. Ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. totiž platí, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek; pojem pokračuje-li v jednání zahrnuje nejen samotné pokračování v trestném činu, nýbrž rovněž pokračování v jednání jednotlivé dílčí akty trestných činů hromadných a právě i trestných činů trvajících. Mezníkem, který z hlediska citovaného ustanovení ukončuje jeden trvající trestný čin, který naplňuje znaky takového trestného činu, a odděluje ho od dalšího, je sdělení obvinění, přičemž rozhodující je, kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému skutečně doručeno. Dovolatel poukázal na to, že v dané věci bylo usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 1. 2014 doručeno obviněnému dne 24. 1. 2014 a tímto okamžikem byl ukončen jeden trvající trestný čin a oddělen od dalšího. Vzhledem k tomu, že v průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že obviněný i poté pokračoval v obdobné trestné činnosti, bylo usnesením téhož policejního orgánu ze dne 4. 9. 2014 zahájeno, resp. rozšířeno jeho trestní stíhání pro skutek spáchaný v období od února 2014 do 31. 8. 2014, tj. pro nový skutek kvalifikovaný jako druhý zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.

V této souvislosti nejvyšší státní zástupce rovněž uvedl, že soudem druhého stupně citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, se nevyslovuje ve prospěch jeho závěru, že v případě jednání obviněného se jednalo o jeden skutek a jeden trvající trestný čin, nýbrž naopak označuje sdělení obvinění za mezník, jenž přerušuje páchání takového trestného činu a tvoří předěl, od kterého se další jednání posuzuje jako samostatný skutek (viz str. 18 19 tohoto usnesení).

Pro případ, že by Nejvyšší soud uvažoval o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., nejvyšší státní zástupce vyjádřil názor, že v dané věci není naplněna negativní podmínka, tj. že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí a rozhodnutí o dovolání by totiž mohlo vést ke změně situace obviněného vzhledem k uloženému trestu; zatímco okresní soud mu uložil tresty dva (jednak trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců jako trest souhrnný a jednak trest odnětí svobody v trvání dvou let), krajský soud při odlišném právním posouzení jednání obviněného uložil jeden trest odnětí svobody v trvání tří let.

Ze zmíněných důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 86/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takové rozhodnutí by měl učinit v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání však souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

K podanému dovolání se vyjádřila nejprve obhájkyně obviněného JUDr. Anna Vyhlídová, která uvedla, že se s právním názorem nejvyššího státního zástupce neztotožňuje, neboť se jednalo o celkovou trvající situaci v rodině obviněného. Proto navrhla (aniž citovala konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Posléze se samostatným přípisem vyjádřil i sám obviněný, který rovněž navrhl podané dovolání odmítnout, neboť Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozhodl správně. Obhájkyně obviněného i obviněný rovněž vyslovili souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [(§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. , § 265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Nejvyšší státní zástupce spatřoval nesprávnost právního posouzení skutku obviněného soudem druhého stupně podle uvedeného dovolacího důvodu v tom, že jednání obviněného označil za skutek jeden, ačkoliv je třeba je kvalifikovat jako dva samostatné skutky, z nichž každý naplňuje znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Proto je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nejen formálně, ale i materiálně.

Jelikož Nejvyšší soud, jak bude dále vyloženo, neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.

Podstatou přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v této věci je, zda jednání obviněného je třeba posoudit jako dva skutky naplňující znaky dvou trvajících trestných činů, v konkrétním případě zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jak dovodil soud prvního stupně a jak se toho v podaném dovolání domáhá nejvyšší státní zástupce, nebo jen jako jediný tento trestný čin, jak usoudil soud odvolací.

Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.). Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).

Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a páchá-li takový čin po delší dobu .

Znak týrání je interpretován tak, že jde o zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Jakkoli mechanicky vzato by mohlo být uvažováno o tom, že týráním může být sled jednotlivých útoků, je třeba mít na zřeteli podstatu předmětného deliktu, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, neboť právě tak je založen znak týrání ve výše vymezeném smyslu. Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Závěr o povaze předmětného trestného činu jako trestného činu trvajícího je třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky ( týrá ), tj. užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího a rovněž z toho, že trestní zákoník při vymezení kvalifikačního znaku upraveného v písmenu d) odstavce druhého předmětného zákonného ustanovení užívá dikce páchá-li takový čin po delší dobu [oproti dřívější právní úpravě v § 215a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona, ve znění pozdějších předpisů, jež tento znak vymezovala dikcí pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu ; (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014)].

Podle § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek . V tomto zákonném ustanovení vymezuje trestní řád účinky sdělení obvinění (kterým se rozumí zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř.) ve vztahu k pokračujícímu jednání a nikoli ve vztahu k pokračujícímu trestnému činu, a proto zahrnuje pokračování v jednání u trestných činů nejen pokračujících v užším smyslu, ale také u trestných činů trvajících a hromadných. Pojem pokračuje-li v jednání je tedy širší než pokračování v trestném činu a mezníkem, který z hlediska § 12 odst. 11 tr. ř. ukončuje jeden pokračující, trvající nebo hromadný trestný čin, který naplňuje znaky takového trestného činu, a odděluje ho od dalšího, je právě sdělení obvinění. V případě, že obviněný pokračuje v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se pak takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek (i v tomto směru lze spolu s dovolatelem odkázat na již výše citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014). Rozhodující je přitom okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno (proto zde zákonodárce používá stále pojem sdělení obvinění , i když jinak pro tento okamžik používá pojem zahájení trestního stíhání , jehož obsahem je však stále sdělení obvinění, srov. znění § 160 tr. ř.), tj. kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř.

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na přezkoumávanou věc je třeba rovněž připomenout, že obviněnému bylo usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 1. 2014 doručeno dne 24. 1. 2014. Tímto okamžikem byl ukončen jeden skutek (podle učiněných skutkových zjištění spáchaný jednáním obviněného nejméně od roku 2009 do 20. 11. 2013) a jeden trvající trestný čin zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a oddělen od dalšího. Vzhledem k tomu, že v průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že obviněný i poté pokračoval v obdobném protiprávním jednání, bylo usnesením téhož policejního orgánu ze dne 4. 9. 2014 zahájeno jeho trestní stíhání pro skutek spáchaný v období od února 2014 do 31. 8. 2014, tj. pro nový skutek shodné právní kvalifikace.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto směru je argumentace rozvedená nejvyšším státním zástupcem v podaném dovolání v zásadě správná a výstižná, takže soud prvního stupně právně kvalifikoval jednání obviněného správně jako dva samostatné skutky naplňující znaky dvou zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.

Z tohoto důvodu nepřicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jenž naopak posoudil jednání obviněného jako jediný zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obdobně Nejvyšší soud nemohl případně odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť při postupu podle tohoto ustanovení [na rozdíl od rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., kdy se zároveň předpokládá, že pro odmítnutí dovolání není dán ani žádný z jiných důvodů uvedených v § 265i odst. 1 písm. a) až d) tr. ř.] se vychází z toho, že dovolání je alespoň částečně opodstatněné, tzn. že Nejvyšší soud shledal existenci uplatněného dovolacího důvodu, ale přesto dospěl k závěru, že není třeba napravit vadu napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, která zakládá důvod dovolání, a to kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. Takový postup je totiž vázán na splnění dvou kumulativně stanovených podmínek: jednak projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (tj. přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila, a to ani v případě, kdyby Nejvyšší soud zcela vyhověl podanému dovolání), a jednak otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu (tato okolnost předpokládá, že v dovolacím řízení by mohla být řešena jen otázka, která již v praxi soudů byla vyřešena, např. judikaturou, a ani z jiného důvodu nečiní její řešení potíže, popřípadě se dovolatel podáním dovolání domáhá řešení takové právní otázky, která neměla pro posouzení věci určující význam, ale byla jen okrajová a její řešení v dovolacím řízení by nemohlo přinést žádnou podstatnou změnu napadeného rozhodnutí nebo právních vztahů jím založených) k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3246 a 3247.

S ohledem na již shora opakovaně zmiňované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, v přezkoumávané věci není pochyb o tom, že posuzované otázky (že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím a že ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. dopadá rovněž na trvající trestný čin) byly již judikaturou jednoznačně vyřešeny, takže nemohou být po právní stránce zásadního významu. Pro případný postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. ze strany dovolacího soudu by však musela být současně splněna i druhá (negativní) podmínka, tj. že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Právě tato podmínka však v dané věci splněna nebyla. V tomto směru Nejvyšší soud musel přisvědčit dovolateli, že přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí a rozhodnutí o dovolání by mohlo vést ke změně situace obviněného vzhledem k uloženému trestu, neboť zatímco soud prvního stupně mu uložil tresty dva (jednak trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců jako trest souhrnný, jednak trest odnětí svobody v trvání dvou let), odvolací soud při odlišném právním posouzení jednání obviněného mu uložil pouze jeden trest (trest odnětí svobody v trvání tří let).

Přestože zákonné podmínky pro případné odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. z uvedených důvodů nebyly bezezbytku splněny, Nejvyšší soud při svém rozhodování musel vzít současně v úvahu i samotnou podstatu dovolání, jeho význam a širší účel opravného řízení, jehož smyslem je řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední účel v podobě nápravy všech (tedy jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. Právo na dovolání totiž jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (není ústavně zaručeno ani v Ústavě České republiky, ani v Listině základních práv a svobod, ale ani v závazných mezinárodních smlouvách). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolání nemůže nahrazovat nejen řádné opravné prostředky, ale ani další dva mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení).

Obdobně Nejvyšší soud musel mít na zřeteli, že i dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí , a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy dokonce již vykonaného; v posuzované věci aktuálně vykonávaného) rozhodnutí soudu. V konkrétním případě tedy musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí . Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát , takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování.

Nejvyšší soud s ohledem na právě akcentované okolnosti zvažoval výše učiněné závěry o právním posouzení jednání obviněného v souvislosti s jemu uloženými tresty soudem prvního stupně a trestem uloženým odvolacím soudem. V tomto směru shledal, že vzhledem ke všem rozhodným okolnostem daného případu není trest uložený soudem druhého stupně v takovém rozporu (natož pak v rozporu extrémním) s povahou a závažností dovolatelem spáchané trestné činnosti a s dalšími relevantními hledisky, aby byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. V posuzované věci s přihlédnutím k tomu, že obviněný poprvé vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody, je trest uložený odvolacím soudem v trvání tří let trestem přiměřeným, a tudíž akceptovatelným, stejně jako je třeba přisvědčit i závěru tohoto soudu, že vzhledem k obecně vysokému stupni škodlivosti jednání obviněného je na něj nutno působit již přímým výkonem uloženého trestu a nepostačí jej podmíněně odložit. Bez povšimnutí přitom nemohl zůstat ani fakt, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl (v její závěrečné fázi) i po 19. únoru 2014 (až do 31. 8. 2014), kdy mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 17/2014 uložen podmíněný šestiměsíční trest odnětí svobody, tedy ve zkušební době podmíněného odsouzení (ta běží od právní moci rozsudku dne 18. 3. 2014 do 18. 3. 2016), takže právě v důsledku pravomocného rozsudku odvolacího soudu mu reálně hrozí přeměna tohoto trestu v trest nepodmíněný (to ostatně zmínil již soud prvního stupně na str. 14 odůvodnění svého rozsudku).

Především tyto skutečnosti nakonec vedly Nejvyšší soud k závěru, že je namístě dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265j tr. ř. zamítnout. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, neboť s tímto způsobem projednání souhlasili jak nejvyšší státní zástupce, tak i obviněný a jeho obhájkyně (srov. shora).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu