8 Tdo 1057/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 1057/2011 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 26. 4. 2011, sp. zn. 4 To 307/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 50/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 18 T 50/2010, byl obviněný J. M. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.) a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle § 221 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným K. B. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů dopustil tím, že dne 16. 8. 2009 v době od 04.10 hodin do 04.15 hodin, po skončení akce pečení prasat , po předchozí výtržnosti a po předchozím požití alkoholických nápojů, na místní komunikaci v obci N., okr. S., bez udání důvodu úmyslně fyzicky napadl zde o dodávkový automobil opřeného K. B., kterého udeřil minimálně čtyřmi údery pěstí do obličeje a poté ho dalšími údery rukou srazil k zemi, kde ho pak opakovaně udeřil hlavou o asfaltový povrch silnice, čímž mu způsobil krevní výrony čela, očních víček obou očí a okolí obou očí, kořene nosu a pravé temenní krajiny, otok nosu, tržnou ránu nosu na kořeni, několik tržných ran na čele, tržnou ránu horního víčka pravého oka, drobnou tržnou ránu horního rtu, krevní výron nosní přepážky, krevní výron spojivky levého oka, drobný krevní výron a otok sítnice levého oka v místě žluté skvrny, oděrku levého kolena, otřes mozku, podvrtnutí krční páteře a odtržení šlachy natahovače posledního článku 3. prstu pravé ruky a vzniklo podezření na zlomeninu nosních kůstek, když takové zranění si vyžádalo okamžité lékařské ošetření na chirurgickém oddělení Nemocnice S., a. s. a je ze soudně znaleckého hlediska považováno za těžké, z důvodu odtržení šlachy natahovače 3. prstu pravé ruky s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností kolem osmi týdnů.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 To 307/2011, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že poškozený K. B. byl s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel namítal, že skutek popsaný ve skutkové části nenaplňuje znaky trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví, a to proto, že nebyl zjištěn subjekt trestného činu. V daném případě podle dovolatele existují pochybnosti o tom, kdo se jednání dopustil. Neexistuje totiž žádný přímý důkaz a ani souhrn nepřímých důkazů o tom, že pachatelem byl právě on. V této souvislosti poukazoval na výpovědi svědků J. B. a M. K., kteří sice viděli klečet pachatele na poškozeném a jeho mlácení pěstmi do poškozeného, avšak neviděli mu do obličeje, a nemohli tak útočníka s přesností identifikovat. Vedle toho hodnotil jako významné svědectví svědka Z. H., který měl být pachatelem rovněž napaden. Svědectví těchto tří svědků označil za vzájemně rozporná, neboť J. B. ani M. K. neviděli napadení svědka Z. H., ačkoliv se událo v místě a čase napadení K. B., a je proto vyloučeno, aby takový útok vůči Z. H. neviděli. Obviněný dále tvrdil, že při lékařské prohlídce nebylo zjištěno, že by byl udeřen židlí, jak popsal své jednání vůči útočníkovi Z. H. Ani ostatní svědectví podle dovolatele nesvědčí pro závěr, že by měl něco společného s napadením K. B.

V rámci rekognice byl ztotožněn pouze svědkem L. B., avšak jeho mínění mohlo být ovlivněno skutečností, že znal dovolatele z dřívější doby, a pochybnosti o jeho nezaujatosti lze mít i proto, že je osobou v blízkém příbuzenském vztahu s poškozeným. Svědkyně M. K. označila zcela jinou osobu než obviněného a navíc dodala, že možná tak na 50%, svědek B. sice označil osobu obviněného, ale dodal, že si není jistý. Zjištění přítomnosti jeho DNA na bundě nalezené na místě považoval dovolatel za bezpředmětné, neboť bunda mu byla při výslechu půjčena do ruky, aby si ji prohlédl. Tvrzení P. H., policisty provádějícího výslech, že obviněný neměl možnost si vzít bundu do ruky a prohlédnout si ji, označil za nepravdivé. Vzhledem k tomu, že na bundě byly zjištěny ještě další biologické stopy, bylo povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit totožnost dalších osob a nespokojit se s tím, že na bundě byla zajištěna biologická stopa obviněného. Svědecké výpovědi se podle dovolatele rozcházejí i v popisu a barevnosti bundy. Textilní bundu nalezenou na místě činu nikdy nevlastnil a nenosil.

Obviněný nesouhlasil ani s dobou léčení zranění poškozeného, která je v rozsudcích uvedena toliko hypoteticky. Mělo být podle něho zjišťováno, jak dlouhá byla ve skutečnosti doba trvání obtíží a pracovní neschopnost obviněného. V dané věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je mimo jiné právo na řádné projednání věci v souladu s procesními ustanoveními a objektivní a nestranné posouzení věci. V posuzovaném případě existuje také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a prvním posouzením skutku na straně druhé. Výrok o jeho vině je čistě formálního charakteru, neboť je zjevné, že nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Soudy nezjistily, že se obviněný jednání popsaného ve výrokové části dopustil. Skutkový stav byl dotvářen nepodloženými úvahami a není výsledkem logických hodnotících úvah. Dovolatel rovněž vytýkal, že odůvodnění napadeného rozsudku je příliš krátké a závěry odvolacího soudu příliš obecné. V dané věci mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo a obviněný měl být obžaloby zproštěn.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud ve Strakonicích a z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Českých Budějovicích. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jejichž prostřednictvím vytýkal, že soudy bez jakýchkoliv pochybností nezjistily, že pachatelem činu byl zrovna on. Měl za to, že opřely své rozhodnutí o jeho vině o nespolehlivé důkazy, neboť výpovědi M. K., J. B. a Z. H. vykazují značné rozpory, a že provedené důkazy nesprávně hodnotily, zejména pokud šlo o rekognici, věcnou stopu nalezenou bundu s jeho DNA a v souvislosti s ní i výpověď svědka P. H. Do stejné kategorie skutkových námitek náleží i ty, jimiž vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým soudy zjišťovaly rozsah zranění poškozeného, jakož i výhrady, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo a že porušily jeho právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i objektivní a nestranné posouzení věci.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebylo spolehlivě zjištěno, že to byl on, kdo napadl poškozeného) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. Obviněný naznačoval, že nebyly naplněny znaky předmětných skutkových podstat trestných činů, konkrétně znak subjektu, ale obsahem jeho námitek bylo, že subjektem pachatelem není on, ale někdo jiný, nikoliv zpochybnění znaků subjektu (věk, příčetnost atd.), jež by mohlo naplnit uplatněný dovolací důvod. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3, 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného, svědků, znaleckého posudku, rekognice, odborného vyjádření, věcných stop soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen především o výpovědi svědků L. B., J. B. a M. N., ale ke zjištění skutkového stavu věci posloužily i svědecké výpovědi M. K. či J. N. Svědecké výpovědi M. N. a L. B. potvrzovaly výskyt obviněného na místě činu, svědci hovořili též o jeho oděvu a o konfliktech, jež se během večera udály. Svědci M. K. a J. B. obviněného jako pachatele bezpečně neoznačili, avšak popsali průběh událostí před napadením i způsob vlastního útoku pachatele na poškozeného. Obviněný nemístně přeceňuje údajné rozpory či neurčitost výpovědí svědků M. K. a J. B., jejichž výpovědi hodnotí izolovaně, bez kontextu s ostatními provedenými důkazy. S usvědčujícími výpověďmi svědků korespondovala rekognice, při níž byl obviněný identifikován nejméně L. B., i odborné vyjádření z oboru biologická a genetická expertiza a nález pánské goretexové bundy s nápisem THE NORTH FACE s kapucí černé barvy na místě činu nesoucí stopy DNA obviněného. Soudy neuvěřily tvrzením obviněného, že jeho DNA se na bundu dostalo během výslechu, když toto tvrzení bylo vyvráceno svědectvím vyslýchajícího policisty P. H., který uvedl, že obviněný neměl možnost se bundy dotýkat. O věrohodnosti svědka P. H. nebylo důvodu pochybovat; odvolací soud v této souvislosti správně připomněl, že biologická stopa ztotožněná s DNA profilem obviněného byla sejmuta z rubové části límce a rukávů, což nelze vysvětlit toliko tím, že by obviněný držel bundu v ruce, aniž by ji oblékl. Za relevantní nelze považovat ani námitku obviněného, že na bundě byly zjištěny biologické stopy dalších osob a bylo povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit jejich totožnost. Je sice pravda, že ze stěru zajištěného na bundě byl při analýze DNA stanoven smíšený profil DNA nejméně dvou osob, ale odborným zkoumáním bylo shledáno, že majoritní profil DNA se shoduje s profilem DNA obviněného, tudíž zjištění totožnosti dalších osob, o jejichž přítomnosti na místě činu za okolností popisovaných svědky nebyly ostatně opatřeny žádné poznatky, není podstatné a nezbytné k objasnění skutkového stavu. Soud prvního stupně proto opodstatněně dospěl k závěru, že osobou, která měla na sobě bundu nalezenou na místě činu a která napadla poškozeného K. B., byl právě obviněný J. M. Rozsah a kvalifikace vzniklého poranění byla objektivizována znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. F. V., CSc. Ze soudně znaleckého hlediska bylo ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsané zranění hodnoceno jako těžké, a to především pro odtržení šlachy natahovače třetího prstu pravé ruky, přičemž pokud je takové zranění včas ošetřeno, doba léčení a pracovní neschopnost daná fixací prstu a následnou rehabilitací se pohybuje kolem osmi týdnů. V daném případě, jak připomíná soud prvního stupně (viz strana 6 rozsudku), zranění nebylo ošetřeno, zanechá trvalé následky v podobě trvalého ohnutí posledního článku třetího prstu pravé ruky, což ztěžuje užívání ruky k běžným úkonům. Tím je dána také odpověď na otázku, proč soud nespecifikoval přesnou dobu léčení vzniklého poranění a vymezil obvyklou dobu léčení ve shodě se závěry zmíněného znaleckého posudku. Soudy řádně odůvodnily, proč na základě takto provedeného dokazování uzavřely, že tím, kdo napadl poškozeného, byl obviněný, a proč způsobená zranění kvalifikovaly jako těžkou újmu na zdraví, neboť ve svém celku představují vážnou a současně delší dobu trvající poruchu zdraví.

Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu včetně zásady in dubio pro reo a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková