8 Tdo 1052/2015
Datum rozhodnutí: 17.09.2015
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1 tr. zákoník, § 5 odst. 1 písm. b) předpisu č. 361/2000Sb., § 54 odst. 1, 2 předpisu č. 361/2000Sb., § 125c odst. 1 písm. k) předpisu č. 361/2000Sb., § 4 písm. a) předpisu č. 361/2000Sb.



8 Tdo 1052/2015-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 83/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 342/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 2 T 342/2014, byl obviněný J. J. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je trestným činem, a věc není možno posoudit jinak, pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že
dne 19. 7. 2014 kolem 20.25 hod. řídil vlastní osobní motorové vozidlo tov. zn. Chrysler, po ulici P. P., v levém jízdním pruhu ve směru jízdy od ulice Ch. k ulici K. a vlivem nepozornosti a nedostatečného věnování se řízení vozidla v prostoru křižovatky s ulicí S. se střetl s chodcem Š. K., který přecházel vozovku ulice P. mimo přechod pro chodce z pohledu řidiče zprava doleva, kdy při střetu chodec utrpěl zlomeninu klenby spodiny lební vpravo, zlomeninu kloubní jamky stehenní kosti vpravo, sériovou zlomeninu 3. až 10. žebra vpravo, pohmoždění obou laloků plic, difuzní pohmoždění a otok mozku, krvácení do omozečnice a do mozkových komor, povrchová drobná trhlina sleziny, tržně zhmožděná rána pravé spánkové týlní krajině hlavy, vícečetné oděrky na hlavě, trupu, končetinách, kdy bezprostřední příčinou smrti chodce bylo ložiskové až difuzní pohmoždění a úrazový otok mozku při zlomenině klenby i spodiny lební. Součástí tohoto zprošťujícího výroku je i rozhodnutí o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 v neprospěch obviněného odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 83/2015, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Nejvyšší státní zástupce toto usnesení odvolacího soudu napadl v neprospěch obviněného dovoláním podaným z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Napadenému usnesení vytkl, že nemůže obstát z hlediska požadavků kladených na zprošťující rozhodnutí zákonem i rozhodovací praxí, a proto vyjádřil nesouhlas s právními závěry soudů, neboť v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, došlo k svévolnému hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Má tudíž za to, že v trestní věci obviněného J. J. jde o extrémní exces, neboť jak zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, tak i zamítavé rozhodnutí soudu druhého stupně se neopírají o zcela akceptovatelné tvrzení, že opožděná reakce obviněného na pohyb chodce na vozovce je tak malá, že nemůže mít vliv na jeho trestní odpovědnost za přečin podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

V dovolání nejvyšší státní zástupce vyjádřil, že Městský soud v Praze pochybil, neboť dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a jeho výsledek se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný, protože napadené rozhodnutí považuje s odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu za extrémně nesouladné s provedenými důkazy. Ačkoli nejvyšší státní zástupce označil za správný závěr soudů, že obviněný jel povolenou rychlostí, která byla přiměřená i dopravním okolnostem, nevěnoval řízení dostatečnou pozornost tak, jak byl jako řidič povinen podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 361/2000 Sb. ). Uvedené porušení pravidel silničního provozu dovolatel odvodil ze závěru soudu o tom, že existoval rozdíl mezi reakcí na chodce v místě, kdy bylo možné ještě střetu zabránit, a místem, v němž tak obviněný učinil, kde však již došlo ke střetu. Se soudem se však neztotožnil v závěru, že tento rozdíl byl tak malý, že by vedl k nevině obviněného.

I přesto, že i nejvyšší státní zástupce shledal na straně poškozeného Š. K. jako chodce výrazné spoluzavinění na vzniku dopravní nehody, nepovažoval závěr o tom, že obviněný jako řidič nemohl nehodě zabránit, za správný. Tak by tomu mohlo být jen tehdy, kdyby mu byla vytvořena překážka náhlá a neočekávaná, a ani při dodržení všech povinností řidiče stanovených v zákoně o silničním provozu ze strany obviněného, by nešlo střetu zabránit. Chodec však není překážkou, ale účastníkem silničního provozu ve smyslu § 2 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1012/2008), a proto nelze závěr soudů za zjištěných skutkových okolností akceptovat. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že absolutně pominul stěžejní důkazní materiál, jímž je záznam z průmyslové kamery, z něhož je patrné, že obviněný věděl, nebo měl vědět, o přítomnosti poškozeného ve vozovce cca 4 sekundy před vlastním střetem, přičemž včasnou reakcí, jak ostatně vyplývá i ze znaleckého posudku z odvětví městské a silniční dopravy, mohl střetu zabránit. Pokud tak obviněný neučinil, na vstup chodce do vozovky reagoval opožděně, ačkoliv mu žádná objektivní okolnost ve výhledu na pohyb chodce nebránila, dostatečně se nevěnoval řízení vozidla, což bylo v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody a jejím následkem spočívajícím v úmrtí poškozeného. Jenom zmíněný rozdíl v reakci obviněného na chodce v místě, nemůže vést k vyvinění obviněného ze vzniku fatální dopravní nehody. Taková okolnost by mohla najít odraz toliko ve výroku o trestu, nikoliv však ve výroku o vině.

Nejvyšší státní zástupce poukázal i na závěry znaleckého posudku, podle nichž obviněný mohl zabránit střetu, pokud by reagoval ve chvíli, kdy poškozený byl ve vozovce do 0,9 m od jejího kraje (přerušovaná část hranice vozovky), a že poškozený vcházel do vozovky v místě, ve kterém jak konstatoval i soud prvního stupně na něj nebyl řidičům zakryt pohled. Pokud obviněný reagoval až ve chvíli, kdy byl poškozený v polovině pravého jízdního pruhu, značí to, že po jistou dobu, která není s přihlédnutím k okolnostem příliš krátká, mohl zjistit pohyb poškozeného a jeho zřetelné směrování, byť rychlé, chůze do vozovky, a měl zpomalit z prakticky hraniční povolené rychlosti v daném místě [§ 4 písm. a) zák. 361/2000 Sb.] a případně reagovat na další vývoj, což však obviněný neučinil. Pro výrok o vině považuje za bezpředmětnou úvahu o změně směru chůze poškozeného v jízdním koridoru vozidla, neboť obviněný nereagoval včas již na vstup poškozeného do vozovky. Změna jízdního pruhu obviněným, stejně jako změna směru chůze poškozeného, již byly pouze navazující nesprávné reakce obou účastníků na vývoj nehodového děje. Obviněný tudíž svým vědomým jednáním postupoval ve zřejmém rozporu s § 5 odst. 1 písm. b), případně i s § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., přičemž jeho jednání se stalo jednou z příčin, které vedly k usmrcení poškozeného, a to vedle jednání poškozeného (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1134/2009).

Protože má nejvyšší státní zástupce za to, že se obviněný dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 83/2015, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 2 T 342/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný, jemuž byl opis dovolání nejvyššího státního zástupce zaslán podle § 265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření, s dovoláním nesouhlasil. Zdůraznil, že k dopravní nehodě došlo v levém jízdním pruhu, kde nelze na řidičích spravedlivě požadovat, aby permanentně sledovali dění na pravé krajnici, odkud jim nehrozí žádné nebezpečí. V posuzované věci řidič reagoval na chodce při jeho druhém kroku ve vozovce, když se nacházel zhruba ve středu pravého jízdního pruhu o šířce 3,5 m, což svědčí o správnosti závěrů soudů. Vyslovil rovněž nesouhlas s definicí, kterou učinil dovolatel ve vztahu k pojmu překážka náhlá a neočekávaná . Znalec otázku opožděnosti reakce obviněného ponechal, jakožto právní posouzení ohledně včasnosti či opožděnosti této reakce, na úvaze soudu. Nelze zaměňovat okamžik, kdy řidič mohl chodce poprvé spatřit, s okamžikem, kdy na něj měl a musel reagovat, resp. kdy mohl vyhodnotit nebezpečnost jednání přebíhajícího chodce. Požadavek dovolatele, aby řidič reagoval prudkým brzděním na chodce pohybujícího se v blízkosti vozovky či permanentně sledoval pohyb chodců v blízkosti vozovky, je nepřijatelný, a to zvláště za situace, kdy se chodec pohybuje při pravé krajnici a řidič jedoucí v levém jízdním pruhu se blíží k velké světelné křižovatce s přechodem pro chodce. Obviněný zdůraznil, že se plně věnoval dopravní situaci před sebou, a vběhnutí chodce do vozovky mimo vyznačený nedaleko se nacházející přechod pro chodce, nemohl očekávat. To, že reagoval již při druhém kroku chodce ve vozovce, naopak svědčí o tom, že se věnoval řízení vozidla i situaci na vozovce a jel ohleduplně, jak správně uzavřely oba soudy nižších stupňů. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), když shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda dovolání po obsahové stránce dopadá na dovolatelem označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání a rovněž proto, že odvolací soud odvolání státního zástupce přezkoumal z hledisek § 254 tr. ř., je zřejmé, že dovolatel tento důvod použil v jeho druhé alternativě. Tomu nasvědčuje i současně označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší státní zástupce v dovolání soudům formálně vytkl vadný postup při dovozování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a domáhal se přezkoumání způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy a v této souvislosti namítal i extrémní nesoulad napadeného rozhodnutí s vykonanými důkazy. V obsahu dovolání k vadnému postupu při prováděném dokazování neuvedl žádné argumenty, které by toto tvrzení podporovaly, ani neobjasnil, v čem je hodnocení provedených důkazů soudem nesprávné nebo z jakých skutečností pro tento svůj názor vychází. V dovolání se však převážně soustředil na to, jak soudy na základě učiněných skutkových zjištění (které dovolatel konkrétně nijak nerozporoval, akceptoval je a vycházel z nich pro své úvahy) vyhodnotily reakci obviněného na chodce, když sám připustil, že obviněný jel v místě povolenou rychlostí, přiměřenou dopravním okolnostem. V zásadě jde o polemiku se závěrem soudů, a vyjádření nesouhlasu s tím, že obviněný jako řidič vozidla nezanedbal žádnou povinnost plynoucí z pravidel silničního provozu a že jeho reakce na chodce za skutkově zjištěné situace byla adekvátní, což je podle nejvyššího státního zástupce nesprávné. Tyto výhrady se týkají závěru, zda chováním obviněného došlo k porušení § 5 odst. 1 písm. b), případně i s § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., a subjektivního vztahu obviněného ke vzniklému následku, a v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mají právní povahu, a proto Nejvyšší soud z jejich podnětu zkoumal, zda je dovolání důvodné.

Posouzení dovolatelem uplatněné námitky dotýkající se zavinění obviněného se neobejde bez připomenutí celé dopravní situace, jak byla výsledky provedeného dokazování zjištěna. Soudy na základě výpovědi obviněného, znaleckých posudků, slyšení znalců, ohledání vozidla na místě nehody, místních poměrů vyplývajících z plánku a fotodokumentace, apod., prokázaly, že obviněný jel osobním motorovým vozidlem v P. po ulici P. v levém jízdním pruhu této obousměrné pozemní komunikace o dvou jízdních pruzích pro každý směr jízdy, jejíž jednotlivé směry jsou odděleny mimoúrovňovým tramvajovým pásem. Pravý jízdní pruh je široký 3,6 m, levý jízdní pruh 3,8 m. Vozidlo řízené obviněným přijíždělo po ulici P. rychlostí 46,8 km, k nehodě došlo v prostoru světelné řízené křižovatky s ulicí S., za níž je (28 m od místa střetu) umístěn přechod pro chodce. Poškozený přecházel vozovku mimo tento přechod v místě těsně před křižovatkou velmi rychlou chůzí o rychlosti 7,7 km/h tak, že směřoval diagonálně zprava doleva ve směru jízdy vozidla. V okamžiku vstupu chodce do vozovky byl automobil od chodce vzdálen 35 m před pravděpodobným místem střetu. Řidič začal reagovat 24 m před místem přechodu chodce. V okamžiku, kdy byl chodec bezprostředně před jízdním pruhem, v němž se pohybovalo vozidlo obviněného, když se chodec nalézal uprostřed pravého jízdního pruhu, začal obviněný s vozidlem vybočovat při současném brzdění vpravo proto, aby umožnil chodci přejít vozovku. Chodec však již ve vozovce změnil svůj dosavadní záměr, ve své rychlé chůzi nepokračoval a ve stejné chvíli, v níž se mu řidič snažil vyhnout, se začal vracet zpět. Tehdy vozidlo narazilo do pravé poloviny jeho těla, které bylo odmrštěno.

Soud prvního stupně svůj zprošťující výrok odůvodnil na podkladě závěrů učiněných v rámci provedeného dokazování znalci z oboru dopravy a zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Vyšel z toho, v jakém prostoru se chodec rozhodl dvouproudou vozovku přecházet rychlostí více než 7,7 km/h, tj. blížící se běhu. Zvažoval povahu manévru řidiče, jenž na poškozeného reagoval ve vzdálenosti cca 24 m od místa následného střetu při dodržení povolené rychlosti, nadto přiměřené okolnostem. Dospěl tak k závěru, že obviněný reagoval na chodce včas, uhýbal a intenzivně brzdil, aby mu umožnil doběhnutí na druhou stranu, ale nemohl již zabránit nehodě ve chvíli, kdy chodec, který se při přebíhání otočil a chtěl uniknout z koridoru vozidla. Soud tak shledal zavinění na straně chodce, jež spatřoval v porušení ustanovení § 4 písm. a), b) a § 54 odst. 1, 2 zák. č. 361/2000 Sb., neboť nepoužil k přecházení vozovky přechod pro chodce, od něhož byl vzdálen 28 m, vozovku mimo přechod pro chodce nepřecházel jen kolmo k její ose. Chodec nerespektoval ani to, že smí přecházet vozovku jen tehdy, pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy (viz strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně).

Odvolací soud, jenž rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával k odvolání státního zástupce založenému v zásadě na obdobných argumentech, jež jsou nyní uplatněny i v dovolání, se se závěry učiněnými soudem prvního stupně ztotožnil. V odvolání neshledal potřebné úvahy pro závěr o vyslovení viny obviněného, nedbalostním jednáním ve smyslu § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. Uzavřel proto, že rozdíl mezi reakcí na chodce v době, kdy chodec se nacházel zhruba v polovině pravého jízdního pruhu, a v místě, kdy ještě bylo možno střetu zabránit (podle znalce v okamžiku, když chodec byl vzdálen od hranice křižovatky do 0,9 m), je tak malý, že nemůže být důvodem pro závěr, že se obviněný dostatečně nevěnoval řízení vozidla a porušil tak státním zástupcem shledávaná ustanovení zákona o silničním provozu. Přisvědčil soudu prvního stupně, že obviněný nenese spoluodpovědnost za vzniklý následek (viz stranu 2 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud těmto závěrům přisvědčil a dodává, že přečinu usmrcení jiného z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je v popsaném skutku spatřován obžalobou, se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.

Pachatelem trestných činů v dopravě sice zpravidla bývá řidič motorového vozidla, ale může to být i jiný řidič nebo jiný účastník provozu na pozemních komunikacích (např. chodec nebo průvodce hnaných zvířat), ale i další osoby (např. v případě nepředvídatelného zásahu do řízení motorového vozidla nebo při otevření dveří u spolujezdce).

U trestných činů v dopravě hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). Porušení předpisů, které mají zabránit následku, nestačí pro nedbalost tam, kde pachatel mohl vzhledem k poznatkům nebo ke svým odborným znalostem předpokládat, že postupem jím zvoleným takový následek způsoben nebude.

Spáchání uvedeného trestného činu předpokládá příčinnou souvislost mezi porušením dopravního předpisu a způsobením havárie se smrtelným následkem (srov. rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.

Podle shora rozvedených skutkových zjištění soudy správně posuzovaly účast každého z účastníků silničního provozu, včetně toho, jak obviněný jako řidič i poškozený jako chodec respektovali povinnosti, jež jim stanoví pravidla silničního provozu, a ve vztahu ke způsobu jízdy obviněného správně posuzovaly okolnosti, které může či nemůže řidič předvídat, a to právě se zřetelem na konkrétní dopravní situaci.

Soudy zodpovědně zkoumaly zejména chování chodce, který byl tím, kdo se pohyboval na komunikaci zcela v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1, 2 zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož, je-li blíže než 50 m křižovatka s řízeným provozem, přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod nebo podchod vyznačený dopravní značkou Přechod pro chodce , Podchod nebo nadchod , musí chodec přecházet jen na těchto místech. Mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.

Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že pro chodce je použití přechodu pro chodce za vymezených podmínek výslovně stanovenou povinností, a proto porušením tohoto ustanovení se chodec dopouští přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb.

Poškozený však, jak bylo soudy zjištěno, toto pravidlo významně porušil, neboť ač se nacházel od přechodu pro chodce ve vzdálenosti 28 m, přechod nepoužil a přecházel vozovku s dvěma jízdními pruhy mimo tento přechod. Navíc nikoliv kolmo, jak ustanovení § 54 odst. 1, 2 zák. č. 361/2000 Sb. určuje, ale napříč přebíhal křižovatkou, v níž se rovněž v rozporu s uvedeným ustanovením pohyboval tak, že se před vstupem do vozovky nepřesvědčil, zdali ji může přejít, protože do vozovky vstoupil těsně před tím, než se vozidlo obviněného k němu přiblížilo. Tímto vstupem do vozovky poškozený ohrozil nejen sebe, ale donutil i obviněného jedoucího plně v souladu se všemi mu zákonem stanovenými povinnostmi (ve svém jízdním pruhu, při povolené rychlosti za daných podmínek přiměřené ostatním okolnostem), k náhlé změně směru jízdy, jíž se snažil vyhnout poškozenému, který však rovněž změnil směr svého pohybu, což již obviněný nemohl očekávat. A pro nedostatek času a vzdálenosti již nemohl s vozidlem nic udělat. Vzhledem k tomu, že poškozený do vozovky vstoupil 35 m před tím, než došlo ke střetu, je zřejmé, že nerespektoval, že nemůže do vozovky vstoupit bezprostředně před blížícím se vozidlem, což je zakázáno výslovně pro případ, že chodec přechází vozovku po přechodu pro chodce (srov. § 54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.), a je tudíž nutné toto pravidlo vztáhnout tím spíše i pro situaci, když chodec do vozovky vstupuje mimo přechod, kde však v daném případě vůbec přecházet nemohl.

Na základě uvedeného souhrnu všech poškozeným porušených pravidel silničního provozu je zřejmé, že se jedná o seskupení povinností, které jako účastník silničního provozu nerespektoval, a závažným způsobem zákonem stanovené povinnosti porušil, čímž zapříčinil sám sobě tragický následek.

Obviněný jako řidič motorového vozidla si počínal v souladu s povinnostmi mu zákonem v konkrétní situaci předepsanými, když zejména dodržel povolenou rychlost, neboť jel před střetem rychlostí kolem 47 km/h v obci, kde je předepsaná rychlost 50 km/h, a tato rychlost byla za daných podmínek přiměřená i zjištěným okolnostem a dopravní situaci. Obviněný tedy jel v levém jízdním pruhu nižší nežli maximální povolenou rychlostí. Na poškozeného, který vstoupil do levého jízdního pruhu v okamžiku, kdy byl obviněný od něj vzdálen 35 m, zareagoval během doby, po kterou ujel 10 m, neboť jeho reakce se projevila, když byl od poškozeného, který mezi tím doběhl do středu levého jízdního pruhu, vzdálen 25 m (chodec v tomto okamžiku uběhl asi vzdálenost 3,4 m při uvážení, že jej obviněný viděl ve chvíli, kdy chodec byl od krajnice křižovatky vzdálen 0,9 m, pravý jízdní pruh měřil 3,6 m a levý 3,8 m). Při těchto propočtených hodnotách je zřejmé, že obviněný poškozeného vbíhajícího do vozovky z pravé strany, tzn. zcela mimo daná pravidla, mohl objektivně zaznamenat ve velmi krátkém časovém úseku, v němž musel nezbytně vyhodnotit tuto okolnost, která byla za dané situace málo předvídatelná, a zvolit, jak na ni zareaguje.

V těchto souvislostech je nutné brát do úvahy, za jakých dalších podmínek se dopravní situace odvíjela. Rozhodné je, že se obviněný svým vozidlem blížil ke světelné křižovatce v centru města, musel věnovat pozornost prostoru jak za sebou, zda za ním nejede nějaké vozidlo, tak i před sebou, kde musel kontrolovat světelnou signalizaci, aby včas reagoval na změnu světelného signálu, vnímat, zda do křižovatky nevjíždí zprava vozidlo. Toto jsou skutečnosti, které obviněný musel bezprostředně sledovat, a v okamžiku, kdy postřehl chodce v pravém jízdním pruhu (v prostoru této křižovatky), při věnování pozornosti uvedeným skutečnostem musel současně ve stejném časovém intervalu vyhodnotit i běžně neočekávatelný způsob přecházení vozovky poškozeným tak, aby jízdu vozidla korigoval s ohledem na jeho rychlou chůzi. Na chodce obviněný zareagoval podle vyvíjející se situace ve snaze se mu vyhnout vybočením opačným směrem, než byl směr chůze chodce, s předpokladem, že chodec v realizovaném směru bude pokračovat. Chodec však tento jeho předpoklad nenaplnil, protože ve stejném momentě změnil směr, a ve chvíli, kdy již bylo vozidlo obviněného vybočeno vpravo a intenzivně brzdilo, došlo ke střetu.

Nejvyšší soud při hodnocení chování obou účastníků silničního provozu v rámci uvedeného nehodového děje k zavinění z nedbalosti posuzoval kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu i existenci jejího subjektivního vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit, a že o zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). Rovněž měl na paměti, že od řidiče motorového vozidla jedoucího povolenou rychlostí, která je přiměřená také povětrnostním podmínkám, stavu vozovky apod., není možno očekávat, aby předvídal, že dospělí chodci, nacházející se v blízkosti vozovky, mohou neočekávaně vstoupit do vozovky, a aby proto omezil rychlost svého vozidla tak, aby mohl včas zastavit i při vyskytnuté se nepředvídané situaci způsobené tím, že chodec hrubě poruší pravidla silničního provozu (srov. rozhodnutí č. 28/1981 Sb. rozh. tr.). Dospěl tak k závěru, že soudy obou stupňů v souladu s vymezením zavinění z nedbalosti v § 16 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku nezjistily ve způsobu jízdy ani manévru, jímž obviněný reagoval na chodce vbíhajícího do dvouproudé vozovky z pravé strany, porušení žádného z pravidel silničního provozu, jehož se dovolatel s odkazem na § 5 odst. 1 písm. b), případně i § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. dovolával. Podle § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. je účastník provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle § 5 odst. 1 písm. b) cit. zák. je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.

Posoudí-li se přezkoumávané skutkové okolnosti, je zcela zřejmé, že obviněný povinnost podle § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. neporušil, protože ze všech zjištění plyne, že jeho chování na vozovce bylo ohleduplné a ukázněné, svým způsobem jízdy nikoho neohrožoval, jízdu přizpůsobil i situaci na vozovce. Jeho chování, jež vedlo ke vzniku dopravní nehody, bylo pouze reakcí na situaci, kterou vyvolal svým nenadálým, protizákonným a bezohledným chováním sám chodec, který nerespektoval pravidla silničního provozu, jak jsou k jeho tíži výše rozvedená. Tímto svým hazardérským přebíháním vozovky naopak vystavil v nebezpečí automobily jedoucí na vozovce, kterou přecházel ve světelně řízené křižovatce v době, kdy tato vozidla byla v pohybu, a obviněného tím donutil změnit směr jízdy tak, že musel vybočit do pravého jízdního pruhu, který byl vymezen v daném úseku pro autobusy.

Je tedy zřejmé, že to byl chodec, kdo nerespektoval povinnosti účastníka silničního provozu ve smyslu § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., kdežto obviněnému toto porušení za vinu klást není možné.

Pokud jde o povinnosti řidiče, soudy z jeho strany porušení § 5 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. rovněž nezjistily. Státní zástupce se jich dovolává proto, že ve způsobu reakce obviněného spatřuje nedodržení povinnosti řádně sledovat provoz na silnici, které dovozuje z toho, že měl řidič na chodce reagovat dříve, v momentě, kdy ještě podle znalce mohl tuto nehodu odvrátit, tím, že by začal brzdit v okamžiku, kdy se chodec nacházel od hranice křižovatky do 0,9 m. Za vinu obviněnému klade výhradně jen to, že zareagoval o nepřesně stanovený velmi krátký časový úsek později, tzn. v době, kdy se chodec ve svém rychlém běhu přemístil o 2 metry a více do středu komunikace, přeběhl pravý jízdní pruh (v němž zbývalo 1,7 m) a ocitl se před polovinou pruhu levého (1,8 m). Jedině tato téměř mizivá opožděnost reakce obviněného je podle nejvyššího státního zástupce důvodem pro jeho trestní odpovědnost.

Nejvyšší soud se s tímto názorem dovolatele neztotožnil, ale považuje ho za přepínající trestní odpovědnost řidičů v případech, kdy nelze shledat porušení pravidel silničních pravidel v podobě nedbalostního trestného jednání ve smyslu § 16 tr. zákoníku. Připomíná i to, že uvedený požadavek dovolatele je v rozporu s rozhodovací praxí soudů, která obdobné situace střetu řidiče a chodce vyřešila přiměřeně shodně, jako rozhodly soudy v nyní projednávané věci, a to zásadně tak, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které měl a mohl účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2005, sv. 11 pod č. T 746-1.).

Nejvyšší soud se k dovolatelem vzneseným argumentům nepřiklonil, neboť má za to, že soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav věci po právní stránce zcela správně posoudily, jestliže shledaly, že skutek, jenž byl v obžalobě popsán, není trestným činem, a za situace, kdy obviněný neporušil žádnou povinnost uloženou mu zákonem, se nemůže jednat ani o přestupek. Považoval proto za správné, že soudy obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostily.

Protože Nejvyšší soud z výše rozvedených důvodů shledal závěry soudů obou stupňů na základě výsledků provedeného dokazování správnými, rozhodl tak, že dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2015 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu