8 Tdo 1052/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 54 písm. b) tr. zák.



8 Tdo 1052/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněné V. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 5 To 460/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 57/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 24 T 57/2008, byla obviněná V. B. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzena podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná uvedeného trestného činu dopustila tím, že jako jednatelka společnosti TOSEM, s. r. o., se sídlem P., N., podala u Finančního úřadu pro P., se sídlem P., n., daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, do kterého zahrnula fakturu údajně vystavenou dne 17. 2. 2004, údajně proplacenou dne 19. 3. 2004 na částku 2.594.800,- Kč společnosti C. M. AB, se sídlem ve Š., za vypracování marketingové studie, ač věděla s ohledem na předmět podnikání své společnosti - reklamní činnost a marketing, že studie pro společnost nepředstavuje náklad směřující k dosažení a zajištění příjmů, společnost C. M. AB platbu neobdržela, studii nevypracovala a ke škodě Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro P., byla zkrácena daň z příjmů právnických osob ve výši 703.920,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které zaměřila proti výroku o vině i navazujícímu výroku o trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 5 To 460/2009, bylo odvolání obviněné (byť nepřesně jmenované) podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Soudy obou stupňů podle dovolatelky nesprávně zjistily skutkový stav a na podkladě takto nesprávně zjištěného skutkového stavu věci přistoupily k právnímu hodnocení. Argumentaci odvolacího soudu ohledně naplnění subjektivní stránky považovala za nedostatečnou s tím, že v napadeném usnesení není zmíněn žádný důkaz, který by její naplnění prokázal. Měla za to, že závěry soudů jsou opřeny o spekulace a domněnky. Učiněná skutková zjištění nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť nebylo prokázáno jakékoliv povědomí dovolatelky o tom, zda pro ni marketingová studie představovala náklad směřující k dosažení a zajištění příjmů společnosti. V daném případě lze podle její obhajoby hovořit o extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Orgány činné v trestním řízení nabyly přesvědčení o její vině a tomu podřídily způsob hodnocení provedených důkazů. Soudy obou stupňů eliminovaly všechny zpochybňující důkazy, čímž ze svého pohledu učinily skutkový stav v podstatě nezpochybnitelným.

Dovolatelka tvrdila, že k jejímu povědomí o tom, zda mohla či nemohla považovat marketingovou studii za náklad směřující k podnikání, nebylo provedeno žádné dokazování (s výjimkou její výpovědi). Ona sama dostatečným způsobem vysvětlila, za jakých okolností byla předmětná marketingová zpráva objednána, vypracována, předána a uhrazena. Současně uvedla, z jakého důvodu si předmětnou marketingovou zprávu tolik oceňovala a z jakého důvodu nebyla následně realizována. Za podstatné pokládala, že její výpověď byla potvrzena svědeckými výpověďmi V. V., M. Š., V. V. m., a nesouhlasila se způsobem, jakým odvolací soud na tyto výpovědi nahlížel. Ačkoliv odvolací soud tvrdil, že svědectví svědka V. V. je smyšlené, neuvedl důkazy, které by pravdivost tvrzení tohoto svědka vyvracely, a hodnocení jeho věrohodnosti považovala proto za spekulativní. Nesprávně byly hodnoceny i okolnosti vstupu společnosti TOSEM, s. r. o., do likvidace, jelikož skutečným důvodem bylo onemocnění matky obviněné, a tedy osobní důvody. Odvolací soud také uvedl, že obviněná neměla panu K. prostřednictvím pana V. dát žádné písemné podklady k obsahu marketingové zprávy, což je podle ní v rozporu s její výpovědí i výpovědí svědka V. V. Obviněná ve své výpovědi při hlavním líčení uvedla, že V . dostal písemný podklad, jak to má vypadat, co má být obsahem, kolik má stát atd. , což tento svědek následně potvrdil. Zcela bez povšimnutí soudu zůstala poznámka svědka V. V. ml., který uvedl, že v R. ulici byl pan V. V. st. u někoho jménem K. nebo K. Tuto část výpovědi V. V. ml., která potvrzuje výpověď obviněné i V. V. st., soudy obou stupňů v rámci hodnocení provedených důkazů zcela opomněly.

Dále připomněla, že společnost TOSEM, s. r. o., v rozhodné době disponovala finančními prostředky v dostatečné výši a že tyto byly průběžně obviněnou vybírány a předávány svědku V. V. Hodnota marketingové studie neměla spočívat pouze v jejím obsahu, ale také kontaktech na další firmy, které F. K. přislíbil. Ani s touto částí výpovědí svědka V. V. se soudy náležitým způsobem nevypořádaly. Z důvodu absence jakýchkoliv důkazů nemělo být vůči dovolatelce trestní stíhání ani zahájeno. Vyjádřila přesvědčení, že v dané věci měl být stíhán F. K. pro trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., nikoliv ona, a společnost TOSEM, s. r. o., měla v dané věci vystupovat jako poškozený. Společnost TOSEM, s. r. o., totiž nebyla první, koho F. K. podvedl, jak je zřejmé z trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 128/2005.

S odkazem na výklad ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. poukazovala na to, že v rámci přípravného řízení, jakož i řízení před soudem prvního stupně nad rámec procesních povinností suplovala činnost orgánů činných v trestním řízení, které v zásadě dokazování v daném případě omezily toliko na její výslech a v dalším si již vystačily se svojí domněnkou. Do spisu založila řadu listinných materiálů, kterými doložila příjmy společnosti TOSEM, s. r. o., čím se tato společnost zabývala, jmenovala obchodní partnery, se kterými spolupracovala. Současně vysvětlila i důvod, proč se v roce 2004 rozhodla svoji činnost, resp. činnost společnosti TOSEM, s. r. o., ukončit. Všemi těmito skutečnostmi a dalšími důkazy, které vyplývají z příslušného spisu, chtěla rozptýlit podezření, že by se měla dopustit toho, co je jí kladeno za vinu. Orgány činné v trestním řízení si však v daném případě na věc vytvořily předem určitý názor. Pokud nějaké skutečnosti či důkazy nebyly v souladu s tímto názorem, v lepším případě tyto důkazy v rámci svých postupů opomněly, nebo v horším případě tyto důkazy prohlásily za nevěrohodné. Uzavřela, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to pro absenci naplnění subjektivní stránky.

Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám ve věci rozhodl a zprostil ji obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého práva a k dovolání obviněné se věcně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněná deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila řadu námitek, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 7 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Povahu námitek skutkových mají především výhrady obviněné, které směřovaly vůči hodnocení její výpovědi a výpovědí svědků V. V. st., V. V. ml. a M. Š. Do této kategorie námitek jednoznačně náleží i ty, jimiž brojila proti správnosti skutkových zjištění s argumentem neúplnosti dokazování, tvrzení, že se trestného činu nedopustila ona, ale F. K., a dále tvrzení, že orgány činné v trestním řízení postavily závěr o její vině na spekulacích. Jako na polemiku se skutkovými zjištěními soudů nutno pohlížet také na výtky obviněné, že soudy pochybily, když důkazy, byť provedené, hodnotily způsobem, který z jejich pohledu vedl k nezpochybnitelnému závěru o její vině. Oproti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že obviněná do svého daňového přiznání zahrnula fakturu na částku 2.594.800,- Kč údajně proplacenou společnosti C. M. AB za marketingovou studii, ač jmenovaná společnost žádnou takovou studii nevytvořila a platbu neobdržela, udávala, že tato studie byla skutečně vytvořena, že pro ni měla velkou hodnotu a faktura za ni byla skutečně proplacena.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněná primárně domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovala, že se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. v podobě zjištěné soudy nedopustila. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněnou uplatňované obhajoby (viz zejména strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 9 - 11 napadeného usnesení odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé; soudy též racionálně vyložily, jakými úvahami byly vedeny, neuvěřily-li tvrzením obviněné ani výpovědím svědka V. V. st., proč učinily závěr o fiktivnosti plnění a proč nebylo možné považovat marketingovou studii za náklad k dosažení zisku společnosti TOSEM, s. r. o. Přesvědčení, že společnost C. M. AB předmětnou studii nevyhotovovala a že za ni ani žádné peníze nedostala, a že tedy obviněnou do účetnictví zanesená faktura na částku 2.594.800,- Kč je fiktivní, soudy odůvodnily nikoliv nelogickým odkazem na obsah a kvalitu údajné marketingové studie , okolnosti spojené s placením za ni, pokladní doklad vystavený na jméno F. K. (tedy nikoliv zpracovatele studie) a fakturovanou částku.

Z výše uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit výhradám obviněné, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou postavena na nerespektování zásady in dubio pro reo. Dovolací soud nezjistil v postupu soudů obou stupňů pochybení vytýkané dovolatelkou; je zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Učiněná zjištění ve světle provedených důkazů nevzbuzují pochybnosti o jejich správnosti. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. v rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněné nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl s určitou mírou tolerance relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná vytkla, že to, co bylo zjištěno jako skutkový stav, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby , a to především pro absenci naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí mimo jiné daň a způsobí takovým činem značnou škodu.

Skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjadřují vedle následku v podobě zkrácené daně z příjmů právnických osob ve výši 703.920,- Kč, tj. značné škody ve smyslu kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., neboť značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč, též jednání obviněné, jehož podstata spočívala v tom, že jako jednatelka společnosti TOSEM, s. r. o., podala u Finančního úřadu pro P. daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, do kterého zahrnula fakturu na částku 2.594.800,- Kč údajně vystavenou dne 17. 2. 2004 a proplacenou dne 19. 3. 2004 společnosti C. M. AB, se sídlem ve Š., za vypracování marketingové studie, ač věděla s ohledem na předmět podnikání své společnosti - reklamní činnost a marketing, že studie pro společnost nepředstavuje náklad směřující k dosažení a zajištění příjmů, společnost C. M. AB platbu neobdržela, studii nevypracovala, v důsledku čehož byla ke škodě Českého státu zkrácena daň z příjmů právnických osob.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tak obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. po stránce objektivní, s čímž obviněná nikterak právně relevantně nepolemizovala. Zpochybnila-li obviněná závěr o naplnění znaků objektivní stránky uvedeného trestného činu, učinila tak, jak již bylo vyloženo, prostřednictvím námitek, jež měly výlučně povahu skutkovou a k nimž nebylo možné z pohledu uplatněného důvodu dovolání relevantně přihlížet.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly naplněny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zejména zda bylo prokázáno úmyslné zavinění.

Závěr o formě zavinění je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů úmyslné zavinění evidentně vyplývá.

Trestný čin je podle § 4 písm. a) tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto způsobem (úmysl přímý). Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Obviněná podle zjištění soudu prvního stupně zkrátila daň z příjmu právnických osob o více jak 700 000 Kč snížením základu pro výpočet daně za pomoci fiktivní faktury na částku 2.594.800,- Kč ve prospěch švédské společnosti C. M. AB, o níž musela vědět, že neosvědčuje náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Tato zjištění spolehlivě vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněné a lze z nich opodstatněně vyvodit její podvodný úmysl, neboť trestný čin podle § 148 tr. zák. je zvláštním případem podvodného jednání. Vědomost obviněné o fiktivnosti plnění, resp. faktury, vyplynula z toho, že obviněná krátce předtím, než podala návrh na likvidaci společnosti TOSEM, s. r. o., z důvodů předluženosti (nikoliv z jiných důvodů, jak naznačovala v dovolání), objednává a platí údajnou marketingovou studii za více než dva a půl miliónu korun u osoby, kterou sama nezná, s prostředníkem F. K. se nikdy nesetkala, a to ani při objednání, ani při převzetí díla a ani při placení. Tvrzení obviněné, že prostřednictvím V. V. staršího poskytla F. K. písemné dispozice k obsahu marketingové zprávy, nemůže na přesvědčivosti úvah soudů nic změnit, neboť si lze stěží představit, že by zpracovaná a obviněnou převzatá marketingová studie mohla jejímu případnému zadání vyhovovat. Právě obviněnou popisovaný přístup k uzavírání tak zásadní objednávky svědčí o tom, že si byla vědoma, že součástí účetnictví společnosti učinila fakturu za údajnou marketingovou studii , která vhledem ke své kvalitě nemohla být hodnocena jako náklad směřující k dosažení a zajištění příjmů a sloužila toliko ke snížení daňového základu označené daně. Dovolatelka spoléhala, že se finanční úřad nebude podrobně tímto plněním zabývat a že se jí pomocí této operace podaří zakrýt skutečný stav účetnictví a že nezaplatí za společnost TOSEM, s. r. o., daň z příjmu právnické osoby. Evidentně jde o zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., jak vyvodil soud prvního stupně.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková