8 Tdo 1040/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1,3 tr. zákoník



8 Tdo 1040/2013-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání, které podal obviněný J. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 12 To 100/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 90/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 T 90/2011, byl obviněný J. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za uvedené zločiny a přečiny a za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 16 T 89/2011, byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 16 T 89/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému V. P. částku 1200 Kč.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání směřující proti výroku o vině i trestu obviněný a v neprospěch obviněného též státní zástupce. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 12 To 100/2013, z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného skutkem označeným bodem 6) uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [ve spojení se skutky pod body 1) - 5), ohledně nichž zůstal rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 T 90/2011, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012, nedotčen] a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. zákoníku [ve spojení se skutky pod body 1), 3), 4) a 5b), ohledně nichž zůstal rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 T 90/2011, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012, nedotčen]. Za uvedený zločin a přečiny a dále za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 T 90/2011, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012, pod body 5a) a 4) nedotčen, a za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 16 T 89/2011, byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku [správně podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku] zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 16 T 89/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému V. P. částku 1200 Kč.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 13. 7. 2011 v době od 20:30 hodiny do 21:45 hodiny v Č. M., v obci V., neuzamčenými dveřmi vnikl do rodinného domu, kde v přízemním pokoji pracovně prohledával zásuvky skříní a z černé kožené peněženky uložené v černé kožené brašně položené pod stolem v této místnosti vytáhl finanční hotovost ve výši 1300 Kč, v době, kdy tuto finanční hotovost držel v ruce, byl vyrušen poškozeným V. P., který pootevřené dveře pokoje pracovny zavíral, avšak v této chvíli obviněný v úmyslu ponechat si odcizenou finanční hotovost a zabránit poškozenému v případném odporu prudce otevřel dveře, poškozeného odstrčil silou tak, že jej rukou udeřil do ramene, v důsledku tohoto úderu spadl poškozený na dlaždicovou podlahu a utrpěl zlomeninu horního raménka levé stydké kosti bez posunu kostních úlomků, toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a poškozeného omezilo v běžném způsobu života nemožností zatěžovat levou dolní končetinu, nutností používat berle a bolestivostí poraněných partií trupu, při svém útěku obviněný upustil na zem bankovku v hodnotě 100 Kč, ale s částkou 1200 Kč se mu podařilo dům opustit.

Pro úplnost je třeba dodat, že tato rozhodnutí soudů vzešla z řízení po přikázání věci dovolacím soudem. Usnesením ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012, Nejvyšší soud k dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 12 To 255/2012 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 12 To 255/2012, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, výrok o trestu a výrok o náhradě škody poškozenému V. P., a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3T 90/2011, ve výroku o vině pod bodem 6), jímž byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody poškozenému V. P. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 12 To 100/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

S odkazem na svou obhajobu z předchozích fází trestního řízení zopakoval, že jeho jednání nebylo vedeno snahou ponechat si cizí věc za použití násilí, byť došlo ke zranění poškozeného. K poranění poškozeného došlo na chodbě domu za tmy, on se pouze snažil co nejdříve se dostat z domu ven, s poškozeným se na chodbě vůbec neviděl a pouze nešťastnou náhodou jej při svém útěku z domu srazil dveřmi. Nesouhlasil s názorem krajského soudu obsaženým v odůvodnění rozhodnutí, že poškozeného udeřil rukou do ramene, aby jej silou odstrčil. Poškozený ve svých výpovědích uváděl, že jeho zranění mohlo vzniknout nikoliv fyzickým útokem ze strany obviněného, ale jen úderem při otevírání dveří. Nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, že alespoň v nepřímém úmyslu musel předpokládat, že poškozený, osoba vysokého věku, utrpí zranění. Uvedl, že nevěděl, že poškozený je za dveřmi, a kvůli panující tmě by ani nemohl rozpoznat stáří případné poškozené osoby. K těžké újmě na zdraví poškozeného tedy podle přesvědčení dovolatele došlo jenom jeho neúmyslným jednáním.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 12 To 100/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 T 90/2011, v odpovídající části zrušil a aby Okresnímu soudu v Náchodě věc vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a skutek překvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět užívá argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Poukázala na to, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud s ohledem na význam dovolání jako mimořádného opravného prostředku povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Ve skutečnosti však uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky, které směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Zjistily-li soudy, že poté, co poškozený vyrušil obviněného, ten otevřel dveře a poškozeného odstrčil silou tak, že jej rukou udeřil do ramene, v důsledku čehož poškozený spadl na dlaždicovou podlahu a utrpěl zranění, která jsou popsána ve výroku rozhodnutí, je těmito skutkovými zjištěními Nejvyšší soud vázán. Zjistily-li dále soudy, že se nejednalo o náhodné strčení poškozeného, ale o aktivní jednání obviněného (o čemž svědčilo to, že obviněný poškozeného, starou osobu, udeřil tak, že poškozený spadl na zem), a vyvodily-li, že v tomto směru obviněný jednal přinejmenším v eventuálním úmyslu, neboť musel počítat s tím, že když starou osobu udeří natolik intenzivním způsobem, tak ta může utrpět zranění, jde o právní závěr, který se logicky opírá o již prezentovaná skutková zjištění a vychází z nich. Popírá-li obviněný existenci úmyslného zavinění s argumentem, že do poškozeného sám aktivně nestrčil a pouze jej srazil dveřmi, uplatňuje odlišnou skutkovou verzi celé události. Skutkové námitky však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný ve svém dovolání ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem.

Závěr o formě zavinění (§ 15, § 16 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která vyznívají odlišně od jím předestřené obhajoby a z nichž naopak vyplývá, že závěry soudů o zavinění obviněného jsou správné.

Dovolací námitky obviněného jsou tvořeny obsahem jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Třebaže námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., není od věci připomenout, že skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v úmyslném způsobení ublížení na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku), a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 146 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku). Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku to dále znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže každý z předpokládaných následků je zahrnut jinou formou zavinění (ublížení na zdraví je zaviněno úmyslně a těžká újma na zdraví je zaviněna z nedbalosti). Stran zavinění ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek (jako v posuzovaném případě), i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.

Obviněný nepolemizuje s tím, že zranění poškozeného má povahu těžké újmy na zdraví, ale tvrdí, že k takovému následku došlo jenom jeho neúmyslným jednáním, a implicitně z textu dovolání vyplývá, že popírá jakékoliv úmyslné jednání směřující ke způsobení zranění poškozeného. K jeho výhradám je třeba předně uvést, že žádný ze soudů neučinil právní závěr, že těžší následek byl zaviněn úmyslně (pak by ani nepřicházela v úvahu kvalifikace skutku podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku), ale konstatovaly, že jeho úmyslné zavinění nejméně ve formě eventuálního úmyslu lze vztáhnout toliko k ublížení na zdraví, a ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyvodily existenci nedbalostního zavinění. Jde-li pak o úmyslné zavinění ve vztahu k následku předpokládanému v základní skutkové podstatě trestného činu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud výstižně upozornil, že v dané věci nešlo pouze o to, že poté, co poškozený vyrušil obviněného, ten pouze prudce otevřel dveře, ale i o to, že poškozeného odstrčil silou tak, že jej rukou udeřil do ramene, v důsledku čehož upadl na dlaždicovou podlahu a utrpěl popsaná zranění. Správně uzavřel, že pod vlivem takového aktivního jednání obviněného, které lze označit za fyzický útok, obviněný musel počítat s tím, že nepřipravená osoba upadne a v důsledku toho utrpí zranění, a být s takovým následkem nejméně srozuměn (viz strana 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Opodstatněně byl proto skutek právně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání ve skutečnosti neuplatnil žádný hmotně právní důvod, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková