8 Tdo 1027/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.



8 Tdo 1027/2013-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněného K. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 T 2/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného K. T. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 80 T 2/2012, byl obviněný K. T. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Tento rozsudek napadli odvoláními v neprospěch obviněného státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, obviněný a poškozená obchodní společnost Česká pojišťovna, a. s. Odvolání státního zástupce a obviněného směřovala proti výroku o trestu, poškozená obchodní společnost podala odvolání z důvodu chybějícího výroku o náhradě škody.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, rozhodl z podnětu odvolání poškozené České pojišťovny, a. s., tak, že podle § 259 odst. 2 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně s příkazem, aby rozhodl o chybějícím výroku vztahujícím se ke vznesenému nároku na náhradu škody poškozené České pojišťovny, a. s. (č. l. 287).

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, č. j. 80 T 2/2012-334, byl za použití § 259 odst. 2 tr. ř. doplněn výrok z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2013, č. j. 80 T 2/2012-256, tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, částku 1.635,- Kč.

Poté soud prvního stupně opětovně věc předložil Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o podaných odvoláních. Poškozená Česká pojišťovna, a. s., vzala odvolání zpět a usnesením předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, bylo zpětvzetí odvolání vzato na vědomí.

O odvoláních obviněného a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, odsoudil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné; jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 9. 4. 2012 kolem 22.30 hodin v H., na ul. D., na terase před vchodem do restaurace S., v průběhu její otevírací doby, ve stavu prosté alkoholické opilosti středního stupně, bezdůvodně nejprve slovně a následně, v úmyslu tomuto způsobit vážné poranění, fyzicky napadl Z. B., který seděl na zídce a byl k němu otočen levou polovinou těla, neboť v daném okamžiku hovořil s M. O. sedící na zídce vedle něj, takovým způsobem, že po něm ze vzdálenosti asi dvou metrů hodil skleněnou pivní sklenici o minimální hmotnosti 0,41 kg, kterou ho zasáhl do zadní části hlavy za levé ucho, a to takovou intenzitou síly, že se sklenice o hlavu poškozeného roztříštila, kdy tímto svým jednáním způsobil Z. B. dvě řezné rány za levým ušním boltcem délky 6 a 3 centimetrů, ve kterých zůstaly zbytky skleněných střepů, kteréžto poranění si vyžádalo chirurgické lékařské ošetření s následnou minimální čtrnáctidenní dobu léčení, přičemž jenom náhodou nedošlo k vážnějšímu poranění, například k ztrátovému poranění oka, zlomenině klenby lební, poranění mozku, na krku k protětí cévních a nervových svazků u cév se vznikem krvácivého šoku,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl dosud nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 49 Tm 7/2009, potrestán za trestný čin ublížení na zdraví dílem dokonaný podle § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 k § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání čtyř let a dále rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 104 T 74/2008, byl ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 5 To 33/2009, odsouzen mimo jiné za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců, který vykonal dne 17. 8. 2010.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, směřující proti výroku o vině. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to zejména pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.

Obviněný namítl, že použít citovanou právní kvalifikaci lze tehdy, způsobí-li pachatel úmyslně těžkou újmu na zdraví opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus, přičemž podle jeho názoru uvedená okolnost opětovně v jeho případě nenastala, neboť v okamžiku rozhodování soudu prvního stupně byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 49 Tm 7/2009, který byl z hlediska právní kvalifikace podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku pro nalézací soud určující, ještě nepravomocný. Měl proto za to, že nalézacím soudem byla porušena základní zásada trestního řízení, a to presumpce neviny. Tvrdil, že soudy měly užít přiléhavější právní kvalifikaci a jeho jednání popsané ve výroku o vině posoudit jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, a stejně tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 80 T 2/2012, zrušil a aby Krajskému soudu v Ostravě věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázal ve vztahu k ustanovení § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku na odbornou literaturu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1535.), z níž se podává, že pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, tedy především souběh trestných činů podle § 145 tr. zákoníku, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pachatel pravomocně odsouzen, i když případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo potrestán, sem samozřejmě patří. Státní zástupce konstatoval, že uvedenou argumentaci použil v odůvodnění rozsudku i nalézací soud, a tudíž jestliže se odvolací soud s danou argumentací ztotožnil, neporušil zákon a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání není přípustné.

K otázce přípustnosti dovolání je třeba uvést, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.

Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit; podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody) apod.

V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci § 254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině oprávněnou osobou podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití § 254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 80 T 2/2012 se podává, že proti rozsudku soudu prvního stupně, a to výlučně proti výroku o trestu obviněný podal odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce, a to taktéž výlučně proti výroku o trestu, který shledával nepřiměřeně mírným. Jestliže byla odvolání podána pouze proti oddělitelnému výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, který mu předcházelo (viz rozsudek odvolacího soudu strana 5), aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvoláních obviněného a státního zástupce v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání jen proti výroku o trestu.

Obviněný však uplatnil v dovolání i výhrady proti výroku o vině. Jestliže se domníval, že právní kvalifikace skutku též jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku je nesprávná, jelikož nebyl naplněn zákonný znak spáchání takového činu opětovně podle § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, měl tyto skutečnosti namítat v odvolacím řízení. Pochybil, když takovou domnělou nesprávnost namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Názor, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu sp. zn. 5 Tdo 199/2003, 8 Tdo 129/2004 aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).

Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková