8 Tdo 1023/2005
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1023/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 o dovolání obviněného P. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 5 To 458/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 133/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

Odůvodnění:



Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 2 T 133/2004, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným tak, že dne 29. 9. 2003 kolem 24.00 hodiny v Ž., okres L., před vchodem do domu po předchozí hádce úderem pěstí do obličeje srazil na zem F. P., který v důsledku pádu utrpěl sevřené zlomeniny klenby lebky, rozsáhlé pohmoždění kůry mozku následované těžkým mozkovým otokem a dne 6. 10. 2003 na následky zranění zemřel . Za byl podle § 221 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 5 To 458/2004 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Lounech v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. S. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 29. 9. 2003 kolem 24.00 hodiny v Ž., okres L., před vchodem do domu po předchozí hádce úderem otevřenou dlaní do obličeje srazil na zem F. P., který v důsledku pádu utrpěl sevřené zlomeniny klenby lebky, rozsáhlé pohmoždění kůry mozku následované těžkým mozkovým otokem a dne 6. 10. 2003 na následky zranění zemřel .

Za toto trestné jednání jej podle § 221 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a rovněž rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení subjektivní stránky jeho jednání založeném na extenzivním výkladu ustanovení trestního zákona ve vztahu k ublížení na zdraví. V této souvislosti uvedl, že nechtěl poškozenému způsobit újmu mající za následek porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí s vlivem na jeho obvyklý způsob života a nevěděl ani, že by prostou fackou mohl poškozenému přivodit újmu na zdraví a smrt. Pád poškozeného na zem, jakož i zranění, k němuž v důsledku pádu došlo, označil za osudnou náhodu, a proto má zato, že byl odsouzen nikoli za čin, nýbrž za nepředvídatelný následek.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 5 To 458/2004, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovila souhlas se závěry soudů obou stupňů ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného. Jelikož skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. a existence dovolacího důvodu je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Pro své úvahy vycházel z vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný této své povinnosti formálně i materiálně dostál, neboť se svým dovoláním domáhal změny právního posouzení jednání kladeného mu za vinu a vytýkal napadenému rozsudku, že poruchu zdraví, kterou poškozenému způsobil úderem otevřenou dlaní, považoval za ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Své výhrady vznesl též proti posouzení subjektivní stránky takto kvalifikovaného jednání. V případě obou námitek jde o hmotně právní pojmy, které lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod.

Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., je nejprve vhodné v obecné rovině konstatovat, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí takovým činem smrt.

Podle § 6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.

K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. zákon vyžaduje úmyslného zavinění, avšak ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení postačí, je-li tento způsoben z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.].

Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Z nedbalosti je trestný čin spáchán podle § 5 tr. zák., pokud pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeném porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

V posuzovaném případě bylo podle popisu skutkových okolností, jak o nich rozhodl odvolací soud, zjištěno, že obviněný se činu dopustil tím, že poškozeného F. P., před vchodem do domu po předchozí hádce úderem otevřenou dlaní do obličeje srazil na zem, v důsledku toho poškozený upadl, čímž utrpěl sevřené zlomeniny klenby lebky, rozsáhlé pohmoždění kůry mozku následované těžkým mozkovým otokem a dne 6. 10. 2003 na následky zranění zemřel.

Již z těchto skutkových zjištění plyne, že následek smrti poškozeného je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, neboť nevznikají žádné pochybnosti o tom, že smrt u poškozeného nastala v důsledku úderu otevřenou dlaní, po kterém následoval pád poškozeného na zem, kde si přivodil popsaná smrtelná zranění hlavy. Za jednání, kterým obviněný poškozeného fyzicky napadl, odvolací soud označil úder otevřenou dlaní. Na základě takto vymezených skutkových závěrů odvolací soud ve svém rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil i závěry právní a dostatečně vysvětlil, jakými úvahami se řídil, pokud obviněného uznal vinným trestném činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. Zaměřil se především na posouzení otázky zavinění obviněného, k němuž na straně 6 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v daném případě lze mít za prokázáno nejenom to, že obviněný byl srozuměn s možností vzniku újmy na zdraví poškozeného ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., v důsledku byť jediného prokázaného úderu, ale dokonce to, že takovou újmu způsobit chtěl obviněný šel za poškozeným, ačkoli tento se s ním evidentně nechtěl kontaktovat, byl si vědom jeho nedobrého zdravotního stavu, a přesto jej fyzicky napadl úderem směřujícím proti jeho hlavě, byť otevřenou, avšak současně napřaženou rukou, což zvyšuje intenzitu úderu, který sám označil jako úder střední intenzity. Není proto pochybností, že obviněný nejenom věděl o možnosti způsobení újmy na zdraví takovýmto úderem, ale že újmu poškozenému způsobit chtěl . Odvolací soud tudíž vysvětlil, že obviněný tím, že poškozeného udeřil otevřenou dlaní do oblasti hlavy, chtěl způsobit [úmysl přímý ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.] ublížení na zdraví, jak předpokládá ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák.

K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že trestní zákon pojem ublížení na zdraví na rozdíl od těžké újmy na zdraví (vymezené v § 89 odst. 7 tr. zák.), nevykládá. Podle ustálené judikatury se však za ublížení na zdraví pokládá takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nemusí nutně zanechat trvalé následky. Ublížením na zdraví se rozumí změněný stav, který nastal delší dobu trvajícími zdravotními obtížemi. Musí tedy jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).

Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 89 odst. 7 písm. a) až h) tr. zák., a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákon v § 89 odst. 7 písm. ch) vyjadřuje slovy delší dobu trvající porucha zdraví .

V daném případě je nepochybné, že obviněný, jak vyjádřil i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, chtěl poškozenému způsobit ublížení na zdraví, jak má na mysli ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák. S ohledem na průběh činu však obviněným chtěný následek v podobě ublížení na zdraví nenastal, neboť poškozený při pádu, který po jeho ráně otevřenou dlaní následoval, utrpěl závažnější následek v podobě těžké újmy na zdraví představovaný sevřenými zlomeninami klenby lebky, rozsáhlými pohmožděními kůry mozku následované těžkým mozkovým otokem, na jehož následky po několika dnech zemřel.

Takto vzniklý následek je nutné považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. c) tr. zák., neboť v případě uvedeného vážného poranění mozku jde o poškození důležitého orgánu. O povaze tohoto následku nelze pochybovat tím spíše, když v jeho důsledku nastala u poškozeného smrt.

Při výše uvedeném zjištění, že smrt poškozeného nastala v přímé souvislosti s jednáním obviněného, které je popsané ve skutkových zjištěních rozsudku soudu druhého stupně, není důvodné pochybovat v rámci použité právní kvalifikaci podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. ani o správnosti závěrů odvolacího soudu ohledně zavinění obviněného ke způsobení zjištěné těžké újmy na zdraví ve smyslu odstavce 3 tohoto ustanovení. K tomu odvolací soud na straně 6 rozsudku rozvedl, že pro své úvahy vycházel z výsledků provedeného dokazování, a poukázal zejména na výpověď obviněného, v níž uvedl, že poškozený po úderu ztratil stabilitu, spadl a přitom viděl, jak se udeřil do zadní části hlavy o chodník, slyšel i zadunění, poté jeho chroptění, snažil se ho zvednout, avšak poškozený byl bezvládný, nijak nereagoval . Odvolací soud tudíž správně dovodil, že obviněný poranění mozku poškozeného a jeho následnou smrt způsobil z nedbalosti [viz § 6 písm. a) tr. zák.].

Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu ztotožnil a pro stručnost na ně pouze odkazuje, avšak pro úplnost považuje ve vztahu k námitkám obviněného za potřebné doplnit, že při správných závěrech soudů obou stupňů o nedbalostním zavinění obviněného ve vztahu k následku smrti poškozeného tyto soudy neurčily, o kterou ze zákonem upravených forem nedbalosti se jedná. Vhodné je proto zdůraznit, že kritériem nedbalosti v obou jejích formách předpokládaných zákonem je zachování určité míry opatrnosti pachatelem. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem [§ 5 písm. a)], je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu.

Odvolací soud pro posouzení zavinění obviněného P. S. ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. dostatečně zohlednil všechna shora obecně vyjádřená hlediska a vedle zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, též v potřebném rozsahu zjišťoval všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů přitom odvolací soud též akceptoval zkušenosti obviněného a ostatní okolnosti případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 75/1958 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na shora uvedené závěry a okolnosti případu, jakož i na způsob, jakým odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil, Nejvyšší soud shledal, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.], protože věděl, že může při úderu otevřenou dlaní větší intenzity přivodit poškozenému pád, při kterém je dopad hlavy na tvrdou zem zcela běžným následkem, a při takovém dopadu je vážné poranění hlavy častým jevem končícím nezřídka i smrtí poškozeného. Obviněný však bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové následky nenastanou.

Ve světle výše rozvedených úvah je nepochybné, že oba soudy nižšího stupně zcela správně vyložily pojem ublížení na zdraví a v jednání obviněného shledaly naplněnými všechny objektivní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Dospěly též ke správným závěrům o naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. i z hlediska zavinění obviněného, jak je výše popsáno. Tato právní kvalifikace trestného jednání, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 5 To 458/2004, byla shledána jako správná a odpovídající zákonu i všem zjištěným skutečnostem.

Nejvyšší soud, který pro úplnost dodává, že výhrady, které obviněný uplatnil v dovolání, jsou opakováním jeho obhajoby z řízení před soudy obou stupňů, dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová