8 Tdo 102/2011
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 274 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 102/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 10 To 415/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 2 T 111/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 2 T 111/2010, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tak, že dne 11. 4. 2010 v 00.50 hodin řídil osobní automobil tovární značky Škoda Felicia, přestože měl po předchozím požití alkoholických nápojů nejméně 1,93 g/kg alkoholu v dechu, v ulici S., v obci Č., okres P., ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, neboť vrávoral a špatně artikuloval.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na čtyři roky.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku usnesením ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 10 To 415/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný proti tomuto usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Rameše podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání. Za nedostatek považoval, že soudy obou stupňů nesprávně za řízení vozidla, které je nezbytnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky považovaly, že obviněný ve vozidle jen seděl, resp. si z něj bral věci. Pro tento názor obviněný vycházel z toho, že z provedených důkazů, s výjimkou ojedinělého výslechu svědka T.T., nevyplývá žádné aktivní jednání obviněného směřující k uvedení vozidla do chodu nebo jeho ovládání v průběhu jízdy. Sezení ve vozidle či pobyt v něm za situace, kdy vozidlo stojí a motor není v činnosti, nelze pod tento pojem podřazovat. Soud prvního stupně řízení motorového vozidla dovozoval z videozáznamu, z něhož však žádná činnost řidiče není patrná. Odvolacímu soudu obviněný v této souvislosti vytkl, že toto nesprávné hmotněprávní posouzení převzal a doplnil je spekulací o možných motivech zasahujících policistů, z nichž byl vyslechnut pouze jediný, a to navzdory návrhu státního zástupce na doplnění dokazování. Skutečnost, že soud neprovedl výslech dalších svědků, představuje podstatnou vadu, kterou měl odvolací soud zhojit a zajistit, aby obviněnému bylo umožněno být přítomen výslechu svědků a klást jim dotazy. Protože odvolací soud v napadeném usnesení odvolání obviněného, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, zamítl, jde o okolnost naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 10 To 415/2010, v plném rozsahu zrušil, případně aby zrušil také rozhodnutí okresního soudu.

K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve interpretoval uplatněné dovolací důvody, a poté uvedl, že dovolatel zpochybňoval způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily obsah svědecké výpovědi T. T., resp. videozáznamu, a dále předložil k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je založena toliko na jeho tvrzeních. Tímto způsobem v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, v podstatě namítal porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhal se zjištění jiných skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, a jež odvolací soud považoval za správné. Nezjistil ani okolnosti rozhodné pro závěr o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, když takový rozpor obviněný nenamítal. V závěru svého vyjádření konstatoval, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř., a z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání třeba též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný své výhrady v dovolání zaměřil zásadně proti rozsahu provedeného dokazování, když se nespokojil s tím, o které důkazy soudy svá skutková zjištění opřely, a za nedostatečné považoval, že pro rozhodnutí o vině vyšly především z výpovědi svědka T. T., jemuž uvěřily a žádné další osoby jako svědky nevyslýchaly. Obviněný přitom preferoval svou vlastní verzi výpovědi, podle níž setrval na dříve uplatněné obhajobě, že vozidlo v době, kdy byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, neřídil, ale jen v tomto vozidle, které nebylo nastartováno, seděl. Pokud soudy svá zjištění opíraly rovněž o pořízený videozáznam, ani tento důkaz nebyl dostačujícím pro závěr, že v době, když byl obviněný hlídkou kontrolován, seděl za volantem, automobil, jenž řídil, byl v pohybu.

Námitky, jimiž obviněný dovolání doložil, nesvědčí o tom, že by jimi byly vytýkány vady právní. Obviněný sice poukázal na to, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, a to výkon činnosti, zde konkrétně řízení motorového vozidla, avšak tento právní pojem nevytýkal se zřetelem na jeho hmotněprávní povahu, ale brojil proti němu proto, že fakticky takovou činnost vůbec nevykonával. Tato jeho výhrada nemá materiálně povahu právního nedostatku, protože obviněný tvrdí, že k výkonu takové činnosti vůbec nedošlo, což dovozuje ze své vlastní verze výpovědi, která stojí mimo závěry učiněné na podkladě výsledků provedeného dokazování, jímž soudy zjistily, že obviněný dne 11. 4. 2010 v 0.50 hodin řídil . Je tak zřejmé, že obviněný uvedený znak považoval za nenaplněný nikoli se zřetelem na skutek, jak byl soudem zjištěn, ale jen na podkladě vlastní obhajoby, která se podkladem skutkových zjištění nestala. Obviněný tak primárně vytýkal nedostatky skutkového zjištění, a teprve návazně na takto jím dovozovaný skutkový stav namítal, že nebyly naplněny znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. V dovolání tak nebyla neuplatněna žádná výhrada, která by měla hmotněprávní charakter, jak označený dovolací důvod předpokládá.

Takto uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, jež na označený důvod nedopadají.

Nad rámec těchto závěrů však Nejvyšší soud považuje za vhodné toliko v rovině informativní zmínit, že v dovolání rozvedené výhrady jsou jen opětovným zopakováním již v rámci nalézacího i odvolacího řízení obviněným uváděné obhajoby, jíž byla ze strany soudu věnována dostatečná a potřebná pozornost. Nelze přehlédnout, že soudem prvního stupně byly důkazy provedeny v souladu s hledisky vymezenými ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se obhajobou obviněného rovněž zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že jeho verze o tom, že uvedený skutek nespáchal, resp. s vozidlem nejel, není podporována žádnými provedenými důkazy, když navíc stojí zcela osamocena proti jiným důkazům, zejména výpovědi svědka T. T. Tento svědek jako člen hlídky, která obviněného kontrolovala, popsal okolnosti, za nichž vozidlo obviněného se svou kolegyní zastavili. Vysvětlil, že se tak stalo za situace, kdy v ulici S., proti nim vyjelo vozidlo, které jelo částečně v protisměru a po spatření policejního vozidla, řidič strhl vozidlo ke kraji, a poté bylo zastaveno. Po příchodu k vozidlu svědek zjistil, že se v něm nachází pouze obviněný, který jevil známky značného ovlivnění alkoholem (č. l. 34, 64). Soud této výpovědi v kontextu s dalšími, zejména listinnými důkazy, jak vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, uvěřil. Způsob, jakým soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy, vyslovil na jejich podkladě své skutkové a potažmo i učinil právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, o opomenutí ani nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a Nejvyšší soud proto neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

Vzhledem k tomu, že obviněný směřoval dovolání do oblasti skutkových zjištění, je nezbytné uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn toliko formálně, tedy nikoliv v souladu s jeho zákonným vymezením a námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal naplněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová