8 Tdo 1019/2005
Datum rozhodnutí: 15.09.2005
Dotčené předpisy: § 43 odst. 3 tr. ř., § 45 odst. 3 tr. ř., § 228 odst. 3 tr. ř., § 229 odst. 3 tr. ř.




8 Tdo 1019/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2005 dovolání, která v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 17/2004 podali obviněný F. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., a nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 8 To 7/2005, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. o d m í t á .

II. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 8 To 27/2005, z r u š u j e ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému F. D. uložena povinnost nahradit poškozenému L. M. škodu ve výši 18.500,- Kč.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 46 T 17/2004, byl obviněný F. D. uznán vinným dvěma trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. (body I., II.), trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod III.) a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (bod IV.). Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 1, 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 z 25. 5. 2004, sp. zn. 6 T 65/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému JUDr. A. P. škodu ve výši 1.200,- Kč.

Tento rozsudek napadli obviněný i městský státní zástupce v Praze odvoláními. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině trestnými činy vraždy a výroku o trestu; odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného bylo zaměřeno proti výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. pod bodem II., výroku o vině trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. pod bodem III. a též proti výroku o trestu, který shledával nepřiměřeně mírným.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 8 To 27/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen ve výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. pod bodem II., ve výroku o vině trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. pod bodem III., ve výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem IV., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl při nezměněném výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně uznán nově vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. (bod II.) a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod III.). Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle § 29 odst. 1 tr. zák. bylo rozhodnuto, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2004, č. j. 6 T 65/2004-220, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným L. M. škodu ve výši 18.500,- Kč a JUDr. A. P. škodu ve výši 1.200,- Kč. V dalším bylo podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání ohledně skutku týkajícího se poškozeného L. P. a podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl tento poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali v zákonné lhůtě dovolání nejvyšší státní zástupkyně a prostřednictvím svého obhájce i obviněný. Oba dovolatelé shodně odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání obviněného směřovalo proti výroku o vině trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. i proti výroku o trestu. Obviněný namítl, že v napadené části výroku o vině rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť mu nebyl prokázán úmysl poškozené K. U. a Ing. Z. M. usmrtit. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadených výrocích zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně podala ve prospěch obviněného dovolání proti výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému L. M. škodu ve výši 18.500,- Kč, a odkázala v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že v této části adhezního výroku spočívá napadený rozsudek na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť při jeho vydání došlo k porušení občanského práva hmotného, když nárok byl přisouzen zemřelému poškozenému.

Dovolatelka zrekapitulovala, že rozsudkem soudu prvního stupně nebylo o nároku poškozeného L. M. vůbec rozhodováno, přičemž z jeho odůvodnění plyne, že se tak stalo s ohledem na výpověď svědka F. M., syna v té době již zemřelého poškozeného L. M., podle které byla škoda uhrazena pojišťovnou. Naproti tomu napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl zavázán k náhradě škody ve prospěch poškozeného L. M. v částce 18.500,- Kč s odůvodněním, že tento poškozený se k trestnímu řízení včas a řádně připojil a uvedl i minimální výši škody. Vrchní soud coby soud odvolací vyslovil též názor, že smrt poškozeného nehraje při rozhodování o náhradě škody roli, poněvadž jde o věcnou (majetkovou škodu), která není na osobu poškozeného vázaná a právo na náhradu škody přechází na jeho dědice.

Názor odvolacího soudu, podle kterého úmrtí poškozeného nehraje při rozhodování o náhradě škody roli , označila dovolatelka za nesprávný. Soud druhého stupně podle ní nerespektoval ustanovení § 7 odst. 1, 2 obč. zák., podle kterého lze dovodit, že způsobilost poškozeného L. M. být nositelem práva na náhradu škody trvala pouze po dobu jeho života, jeho smrtí dnem 27. 9. 2004 tedy zanikla. Upozornila, že tímto okamžikem se jím uplatněný nárok na náhradu škody stal ve smyslu § 460 obč. zák. předmětem dědictví a jakožto majetkové právo přešel na jeho dědice v rozsahu, v jakém mu v momentu jeho smrti náležel. Uzavřela, že pokud tedy odvolací soud uložil obviněnému povinnost nahradit nežijícímu poškozenému škodu, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále vyslovila pochybnost nad tím, zda F. M., syn poškozeného L. M., byl osobou legitimovanou k vyjádření, zda na uplatňovaném nároku svého otce na náhradu škody trvá nebo zda jej bere zpět. Konstatovala, že k takovému prohlášení by byl syn poškozeného oprávněn za situace, že by byl jeho jediným dědicem, přičemž i tak by bylo významné zabývat se otázkou interpretace jeho ne zcela zřetelného vyjádření, zda tak učinil v celém rozsahu uplatněného nároku a zda v uplatňování jeho nároku bude pokračovat výhradně pojistitel z titulu zákonné cesse.



Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 8 To 27/2005, v části, ve které bylo rozhodnuto že obviněný F. D. je povinen nahradit poškozenému L. M., škodu ve výši 18.500,- Kč a aby zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. ř. vyslovil, že se právní nástupce zemřelého poškozeného L. M. s jeho nárokem na náhradu škody ve výši 18.500,- Kč odkazuje podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ve vyjádření k dovolání obviněného nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že vzhledem ke způsobu napadení obou poškozených ve věku 75 a 85 let, razanci útoků i jejich směřování do oblasti hlavy poškozených, a to jak do obličejové části, tak i části lebeční, si obviněný musel být vědom toho, že svým jednáním může narušit činnost jejich mozkového centra, znesnadnit proces jejich dýchání a ohrozit tak poškozené na životě. Závěr soudů, že obviněný jednal za daných okolností minimálně v nepřímém vražedném úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., proto označila za správný. Navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné a dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K dovolání obviněného F. D.

Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný

I. dne 10. 5. 2004 v době kolem 15.00 hod. v P., v chodbě domu poté, co sledoval poškozeného K. U., při přebírání důchodu v prostorách pošty v P., jej v úmyslu získat finanční prostředky fyzicky napadl opakovanými údery pěstí a kopanci, čímž mu způsobil rozsáhlý krevní výron v obou očnicích a na temeni hlavy, tržné rány v levém obočí a roztržení levé oční koule, tříštivou zlomeninu zevního okraje levé očnice, přední stěny horní čelisti vlevo, jařmové kosti vlevo, kosti klínové vlevo, zlomeninu nosních kůstek, pohmoždění čelních spánkových laloků se zakrvácením mozkových komor, krvácení do omozečnic a pod tvrdou plenou mozkovou, což vedlo k povšechné poúrazové poruše mozkových funkcí a poruše dechového ústrojí a následně smrti poškozeného dne 24. 7. 2004, přičemž poškozenému odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši 7.200,- Kč a různé písemnosti,

II. dne 10. 6. v době mezi 17.30 až 19.00 hod. v P., v prostorách domu, poté co sledoval poškozeného Ing. Z. M., v prostorách pošty v P., při přebírání důchodu, ho v úmyslu získat finanční prostředky napadl, a to opakovanými údery do hlavy a způsobil mu tříštivé zlomeniny kostí obličeje a neúplné vyražení špičáku, tříštivou zlomeninu kostry nosu, zlomeninu klenby a spodiny lební, krevní výron pod pavoučnicí, pohmoždění mozku na spodině a postranní části pravého spánkového laloku na spodině levého čelního laloku, na zadních gangliích vlevo, roztržení meziobratlové ploténky mezi 5. a 6. obratlem, četné krevní výrony, což vedlo k otoku mozku a zakrvácení postranních komor mozku, přičemž tato poranění vedla ke smrti poškozeného, kterému následně z peněženky odcizil částku 9.498,- Kč a tohoto jednání se dopustil poté, kdy dne 10. 5. 2004 fyzicky napadl a usmrtil poškozeného K. U., jak je uvedeno v bodě I.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky trestných činů vraždy po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá opětovně a v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. a výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. se podává, že soudy považovaly za naplněné ty znaky trestného činu vraždy, které spočívají v tom, že obviněný jiného úmyslně usmrtil; ve výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně čin spáchal v úmyslu získat majetkový prospěch a ve výroku o vině pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu čin spáchal opětovně a v úmyslu získat majetkový prospěch.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného K. U., tohoto starého muže fyzicky napadl opakovanými údery pěstí a kopanci silné intenzity, též následek spočívající v tom, že v důsledku razantního útoku obviněného poškozený utrpěl zranění, která vedla k povšechné poúrazové poruše mozkových funkcí a poruše dechového ústrojí a následně smrti poškozeného, přičemž poškozenému odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 7.200,- Kč.

Stejně tak skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. (v této části shodná s rozsudkem soudu prvního stupně) ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. I v tomto případě skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který opakovaně, tj. poté co napadl a usmrtil poškozeného K. U., v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného Ing. Z. M., tohoto starého muže fyzicky napadl opakovanými údery do hlavy vedenými velkou intenzitou a způsobil mu závažná poranění, která vedla k otoku mozku a zakrvácení postranních komor mozku, která vedla ke smrti poškozeného, a z peněženky mu následně odcizil částku 9.498,- Kč.

Vadou jistě je, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ani odvolacího soudu neobsahuje konkrétní skutkové zjištění, které by výstižně naplnilo zákonný znak formy zavinění ve vztahu k následku smrti poškozených. Jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudky tím sice zcela nevyhovují požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.

Z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že Městský soud v Praze zjistil, že zranění poškozených, předem vytipovaných starších mužů, kteří byli méně pohybliví a u nichž obviněný předpokládal slabší tělesnou kondici, vznikla působením tupého násilí značné intenzity; obviněný použil nejen rány pěstí, ale i údery nohou, poškozené buď kopal do obličeje nebo jim do obličeje šlapal v době, kdy již upadli na zem po předchozích ranách pěstí. Napadl-li obviněné surovým a intenzivním způsobem, musel si být podle závěrů soudu prvního stupně vědom, že jeho útok může pro ně mít smrtelné následky (strana 9 rozsudku). S těmito zjištěními se v zásadě ztotožnil v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze, zdůraznil-li v daných souvislostech způsob napadení, lokalizaci útoků, věk a zdravotní stav poškozených (strana 7).

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Soudy věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost. V této souvislosti, jak již bylo uvedeno, přiléhavě uvedly, že obviněný poté, co sledoval věkem i zdravotním stavem handicapované poškozené při přebírání důchodu, je surově napadl opakovanými údery do hlavy, a to jak do obličejové, tak i lebeční části, způsobil jim četná poranění, kterým oba podlehli. Srozumění pachatele se škodlivým následkem tak vyplývá nejen z intenzity útoku, opakovaných úderů, ale i z četnosti útoků a následného počínání pachatele, který nečinil žádné kroky k záchraně poškozených, ale naopak ještě jim odcizil finanční prostředky. Obviněný si musel být vědom toho, že poškozeným může smrt způsobit a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit.

Skutky obviněného byly opodstatněně právně posouzeny jako trestné činy vraždy podle § 219 odst. 1 písm. h) tr. zák. a podle § 219 odst. 1 písm. c), h) tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně

Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost toho výroku rozhodnutí, proti němuž bylo její dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.

Z hlediska vymezeného rozsahu a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně je s poukazem na uvedený dovolací důvod významné, že obviněný se podle zjištění krajského soudu dopustil dílčího útoku trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. mimo jiné i tím, že dne 3. 3. 2004 v době kolem 12.00 hodin v P., ve výtahu domu, poté co sledoval poškozeného L. M., na poště v P., při vyzvedávání peněz, napadl poškozeného v úmyslu zmocnit se peněz opakovanými údery do obličeje, až ztratil vědomí, čímž mu způsobil tržné rány horního rtu, zlomeninu nosního hrbolku na horní čelisti s otokem nosu a dolního víčka levého oka, otřes mozku a poté mu odcizil peněženku s částkou nejméně 10.000,- Kč na hotovosti a platební kartu Max Č. P. s., a. s., ze které postupně vybral částku 8.500,- Kč ( bod III. a/ výroku o vině rozsudku vrchního soudu).

Poškozený L. M. se v přípravném řízení dne 27. 7. 2004 připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 18.500,- Kč (č. l. 613). Tato část jeho výpovědi byla též v hlavním líčení dne 31. 1. 2005 před zahájením dokazování čtena (č. l. 753). V hlavním líčení však již poškozený nemohl být vyslechnut, poněvadž dne 27. 9. 2004 zemřel. Vyslechnut byl jeho syn F. M., který ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody uvedl, že škoda byla nahlášena na pojišťovnu a pojišťovna shledala, že může škodu uhradit a uhradila ji (č. l. 760).

Rozsudkem soudu prvního stupně nebylo o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený L. M., rozhodováno s odůvodněním, že syn zemřelého poškozeného v hlavním líčení uvedl, že škoda byla uhrazena pojišťovnou (strana 21 rozsudku).

Rozsudkem odvolacího soudu bylo naopak rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému L. M. škodu ve výši 18.500,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že tak bylo rozhodnuto proto, že o způsobené škodě není pochyb ani co do důvodu ani co do výše, přičemž skutečnost, že poškozený zemřel, nehraje při rozhodování o náhradě škody žádnou roli , jelikož se jedná o věcnou (majetkovou) škodu, která není na osobu poškozeného vázána, a právo na náhradu přechází na jeho dědice (strana 12 rozsudku).

Třebaže právní závěr Vrchního soudu v Praze o zákonném přechodu majetkového práva na náhradu škody na dědice zemřelého poškozeného je správný, jeho stanovisko, že smrt poškozeného nehraje při rozhodování o náhradě škody žádnou roli , nelze akceptovat a námitky nejvyšší státní zástupkyně jsou opodstatněné.

Je evidentní, že osobou oprávněnou k náhradě majetkové škody způsobené trestným činem je osoba s právní subjektivitou, tj. způsobilostí mít práva a povinnosti, být subjektem práv a povinností.

Podle § 7 odst. 1 obč. zák. způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti v občanskoprávních vztazích vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Podle § 7 odst. 2 věta první obč. zák. smrtí tato způsobilost zanikne.

Jak správně poznamenává dovolatelka, okamžikem smrti poškozeného L. M. dne 27. 9. 2004 jeho způsobilost mít práva a povinnosti zanikla a je tedy zřejmé, že jím uplatněný nárok na náhradu škody se stal předmětem dědictví jako součást dědických aktiv jmenovaného zůstavitele, opírající se o jeho pohledávku z titulu škody způsobené obviněným F. D. v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním (v daném případě trestným činem), za které byl pravomocně uznán vinným (§ 420 odst. 1, § 488, § 489 obč. zák.).

Smrtí poškozeného L. M. přešlo jeho majetkové právo, tj. nárok na náhradu škody vůči obviněnému F. D., na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém mu v okamžiku smrti náleželo.

Rozhodl-li Vrchní soud v Praze tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit zemřelému poškozenému L. M. škodu, nerespektoval zejména ustanovení § 7 odst. 2 věty první obč. zák. a dovoláním napadená část jeho rozsudku spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S dovolatelkou je třeba souhlasit i v té části dovolání, v níž vyvozuje, že stěžejní porušení předpisů občanského práva hmotného plynoucí z ustanovení § 7 odst. 2 věty první obč. zák. o způsobilosti fyzické osoby mít práva a povinnosti v občanskoprávních vztazích a nerespektování ustanovení o podmínkách zákonného přechodu těchto práv na další subjekt či subjekty, našlo svůj výraz i v porušení ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř., jehož dikce zakotvuje hmotně právní podmínku aktivní legitimace právního nástupce poškozeného, třebaže jde formálně o ustanovení procesně právní, jehož porušení nelze v rámci námitky jiného nesprávného hmotně právního posouzení vytýkat.

Bylo jistě nedostatkem řízení před soudy obou stupňů, že nezjistily náležitě osobu právního nástupce či právních nástupců zemřelého poškozeného; výslech svědka F. M. před soudem prvního stupně byl z tohoto pohledu neúplný. Z informací, které soudu poskytl. Nebylo lze spolehlivě zjistit, zda byl osobou legitimovanou k vyjádření, zda na nároku uplatněném jeho zemřelým otcem trvá nebo zda jej bere zpět a v tomto směru se ostatně ani přesně nevyjádřil.

Protože nebyla náležitě objasněna otázka právních nástupců zemřelého poškozeného a pozornost nebyla věnována ani problematice případné zákonné cesse ve smyslu § 813 obč. zák. s ohledem na sdělení svědka F. M., že škoda byla uhrazena pojišťovnou, v důsledku čehož by za předpokladu, že škoda byla pojistitelem uhrazena zcela, mohl v uplatňování nároku na náhradu škody poškozeného L. M. pokračovat výhradně pojistitel, neměl odvolací soud pro rozhodnutí o nároku uplatněném zemřelým poškozeným L. M. potřebné podklady. Za dané situace přicházelo v úvahu odkázat právního nástupce zemřelého poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jak navrhovala nejvyšší státní zástupkyně.

Dovolací soud však z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 13 D 940/2004, které nabylo právní moci dne 3. 3. 2005, zjistil, že soud schválil dohodu o vypořádání dědictví dědiců po L. M., a to F. M., syna zůstavitele, a P. P. a Ing. A. S., dcer zůstavitele. Na základě této soudem schválené dohody F. M. nabyl z dědictví všechna vyjmenovaná aktiva a zavázal se uhradit pasiva dědictví; dcery zůstavitele z dědictví nic nepožadovaly.

V podání ze dne 1. 9. 2005 F. M. dovolacímu soudu sdělil, že náhradu škody nepožaduje a návrh na její náhradu bere zpět. V daných souvislostech nebylo pak relevantní zabývat se otázkou případného přechodu práva na náhradu škody způsobené pojistnou událostí na pojistitele podle § 813 odst. 1 obč. zák., neboť takový pojistitel nebyl ani zjištěn a právo neuplatnil.

Nejvyšší soud proto k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, jež bylo podáno ve prospěch obviněného, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému F. D. uložena povinnost nahradit poškozenému L. M. škodu ve výši 18.500,- Kč, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nové rozhodnutí ve věci již nebylo nutno učinit, neboť tímto postupem byla zcela odstraněna vada, zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

O dovoláních obviněného a nejvyšší státní zástupkyně bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. září 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková