8 Tdo 1008/2015
Datum rozhodnutí: 17.09.2015
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



8 Tdo 1008/2015-19

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 135/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, zrušuje .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 2 T 135/2014, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Praha a Středočeský kraj, IČ 41197518, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, škodu ve výši 2.634 Kč a poškozené B. U. (U.), trvale bytem P., K., škodu ve výši 90 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly tyto poškozené se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což jej podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu taktéž uložil povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Praha a Středočeský kraj, IČ 41197518, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, škodu ve výši 2.634 Kč a poškozené B. U. (U.), trvale bytem P., K., škodu ve výši 90 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly jmenované poškozené se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 30. 5. 2014 kolem 15:45 hod. ve vestibulu metra v místě příchodu k eskalátorům stanice I. v ul. S., P.-K., v době výkonu svého zaměstnání revizora Dopravních podniků P., fyzicky napadl poškozenou B. U., a to tím způsobem, že ji nejprve zastavil a kontroloval, zda má u sebe platný doklad k přepravě osob, a poté, co mu poškozená řekla, že má Opencard, ale ne zrovna u sebe, má ji však doma, jelikož si byla zaběhat a při běhu dostala astmatický záchvat a rozhodla se rychle přepravit metrem domů z důvodu svého zdravotního stavu, přičemž u sebe neměla ani doklad totožnosti, poškozená však odmítla čekat na přivolanou hlídku policie a chtěla z místa odejít, tak utíkající poškozenou natlačil svým ramenem na stěnu vestibulu metra, čímž došlo k silnému nárazu poškozené na pevnou stěnu.

Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že se jednalo již o druhá rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 2 T 135/2014, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného stíhaného pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, postoupena Úřadu městské části Praha 8, neboť skutek není trestným činem, avšak mohl být posouzen jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb. v platném znění (č. listu 173). Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 v neprospěch obviněného stížnost. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 7 To 24/2015, bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl (č. listu 199). V řízení následujícím po zrušení rozhodnutí pak bylo rozhodnuto výše uvedeným způsobem.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Skutek popsaný v napadeném rozsudku podle něj není trestným činem. S ohledem na intenzitu a průběh činu, pohnutku, okolnosti případu, následek činu a na osobu obviněného a dále i vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe obsažené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Domníval se, že soud jej měl buď zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., anebo měl rozhodnout o postoupení věci správnímu orgánu; skutek by mohl vykazovat znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, namítl, že odvolací soud se nezabýval okolnostmi, které jsou pro právní posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku stěžejní. Nevysvětlil, proč považoval jeho jednání za výtržnost, a uznal jej vinným jen proto, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném napadl poškozenou. Pro závěr o naplnění znaků přečinu výtržnictví je ale nezbytné, aby napadení jiného mělo povahu výtržnosti, tedy aby závažným způsobem narušovalo veřejný klid a veřejný pořádek, tj. hodnoty, které přesahují individuální zájmy jednotlivců. Ani z popisu skutku, ani z odůvodnění napadeného rozsudku navíc nevyplývá, že by k jednání došlo úmyslně, byť jen v úmyslu nepřímém.

Obviněný akcentoval, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, dopustil jako revizor při přepravní kontrole v situaci, kdy poškozená neměla doklad o zaplacení jízdného, neprokázala svou totožnost, odmítla počkat na přivolanou policejní hlídku a chtěla z místa utéct. Přestože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 1 As 34/2010, jenž se zabývá intenzitou přípustné obrany proti cestujícímu na útěku, otázkou případného protiprávního jednání a rámcovým vymezením možností revizora takovému počínání cestujícího zabránit, resp. stanovením mezí nutné obrany revizora na ochranu majetkových práv provozovatele dopravy, toliko obecně konstatoval, že jednání obviněného svou intenzitou a způsobem provedení tuto mez překročilo. Nejenže samotné překročení mezí stanovených pro chování revizora není automaticky trestným činem výtržnictví, navíc ale není zřejmé, z čeho soud uváděnou intenzitu a způsob provedení dovodil. Posudkem obhajobou doloženým a soudem akceptovaným bylo zranění poškozené vyloučeno. Bylo jím rovněž zpochybněno naražení poškozené na stěnu představující tupé násilí velké intenzity; takový závěr odůvodňovala údajná zlomenina žebra. Obviněný poukazoval na to, že soud sice změnil popis skutku, resp. ze skutkové věty vypustil způsobení následku ve formě zlomeniny žebra, ale intenzitu a způsob provedení ponechal v původním znění. Skutečnost, že své původní rozhodnutí, kterým zrušil usnesení soudu prvního stupně o postoupení věci, odůvodňoval zraněním poškozené a omezením poškozené v obvyklém způsobu života a v dovoláním napadeném rozhodnutí škodlivý následek ve formě škody na zdraví vyloučil, měla být promítnuta nejen do úvah o intenzitě a způsobu provedení činu, ale rovněž do posouzení jeho následků a závažnosti.

Uzavřel, že v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení skutku došlo k chybnému rozhodnutí o vině i trestu. Nesouhlasil ani s výrokem o náhradě škody; považoval za nesmyslné, že soud jej zavázal k povinnosti nahradit škodu, ačkoliv dospěl k závěru, že žádnou škodu na zdraví poškozené nezpůsobil.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vykazuje zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a zda odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio.

V obecné rovině je třeba zaznamenat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že ve vestibulu metra v době výkonu svého zaměstnání revizora Dopravních podniků P. fyzicky napadl poškozenou B. U., a to tím způsobem, že ji nejprve zastavil a kontroloval, zda má u sebe platný doklad k přepravě osob, a poté, co mu poškozená řekla, že má Opencard, ale ne zrovna u sebe, má ji však doma, jelikož si byla zaběhat a při běhu dostala astmatický záchvat a rozhodla se rychle přepravit metrem domů z důvodu svého zdravotního stavu, přičemž u sebe neměla ani doklad totožnosti, a následně odmítla čekat na přivolanou policejní hlídku a chtěla z místa odejít, tak utíkající poškozenou natlačil svým ramenem na stěnu vestibulu metra, čímž došlo k silnému nárazu poškozené na pevnou stěnu.

Obviněný namítl, že takto popsané jednání s ohledem na jeho intenzitu, průběh a následek činu, okolnosti případu, osobu obviněného, ale i s ohledem na zásadu pomocné úlohy trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku nenaplňuje znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho námitky považuje Nejvyšší soud za opodstatněné.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že s ohledem na doplněné dokazování ve veřejném zasedání nebylo možné kvalifikovat jednání obviněného jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jak je právně posoudil nalézací soud, jelikož zlomenina 6. žebra vlevo poškozené nebyla spolehlivě prokázána. Čin obviněného však vykazuje znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž se dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé výtržnosti tím, že napadl poškozenou. Odvolací soud odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 1 As 34/2010, a pokud se v něm akcentuje, že jednání revizora nesmí být takové intenzity, aby jím byl způsoben jiný závažnější následek, než jakým je škoda způsobená dopravnímu podniku poškozenou, která využila dopravního prostředku, aniž by zaplatila jízdné a následně přirážku k jízdnému (pokutu), pak podle něj jednání obviněného tuto mez svou intenzitou a způsobem provedení jednoznačně překročilo. Předpoklady pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku bez bližšího odůvodnění neshledal (str. 8 rozsudku).

Označený přečin spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání uvedené v § 358 odst. 1 tr. zákoníku má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost, přičemž tyto formy jsou upřesněny příkladmým výčtem. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných.

Výtržností ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku (odvolací soud hovoří nepřesně o hrubé výtržnosti ) se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Na rozdíl od hrubé neslušnosti se zpravidla jedná o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Avšak ne každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku, vždy je třeba pečlivě posuzovat, zda jde skutečně o jednání vyznačující se již dříve zdůrazněným zjevně neuctivým a neukázněným postojem pachatele k zásadám občanského soužití (k tomu viz rozhodnutí č. 40/1977, 44/1990 Sb. rozh. tr.). Při posuzování formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. V této souvislosti je nutno hodnotit i další okolnosti případu, zejména věk pachatele, intenzitu útoku a způsob provedení činu. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, aj.).

Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje čin podle § 358 tr. zákoníku úmyslné zavinění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322-3324).

O tom, že k označenému incidentu, jenž vyústil v přivolání policejní hlídky, kterou v okamžiku, kdy poškozená odmítla na místě setrvat a dala se na útěk, kontaktoval kolega obviněného, došlo na místě veřejnosti přístupném, není pochyb. Vestibul metra u stanice Invalidovna je bezesporu místem, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí, obzvláště v odpoledních hodinách, zdržuje. O tom, že by ale tento incident měl charakter výtržnosti, a to, jak odvolací soud dovodil, dokonce výtržnosti hrubé, spočívající v napadení jiného, důvodné pochyby existují. Nutno totiž akcentovat, že obviněný byl oprávněn obviněnou kontrolovat. Jako revizor dopravního podniku byl oprávněn po poškozené, které využila přepravu metrem, požadovat předložení platného jízdního dokladu. V situaci, kdy poškozená žádný doklad nepředložila, byl oprávněn poškozenou vyzvat, aby na místě setrvala do příjezdu městské policie či Policie České republiky, která by zjistila její totožnost [srov. § 37 odst. 5 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů]. Poškozenou, která příjezdu policejní hlídky odmítla vyčkat a z místa začala utíkat, byl rovněž oprávněn zadržet.

Jak odvolací soud, tak obviněný, i když každý z jiného zorného úhlu, odkazují na právní rozbor obdobné situace obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 1 As 34/2010. V podstatě ve shodě s Nejvyšším správním soudem je třeba si klást otázku, zda a za jakých podmínek zásah revizora proti černému pasažérovi může založit trestněprávní (či přestupkovou) odpovědnost revizora. Trestným činem (jakož i přestupkem) může být pouze protiprávní čin (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Okolností vylučující protiprávnost je mj. nutná obrana (§ 29 tr. zákoníku) a krajní nouze (§ 28 tr. zákoníku). V daných souvislostech přichází v úvahu nutná obrana, jež je založena na tom, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde ale o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Z odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že v situaci, kdy cestující nepředloží platnou jízdenku a následně nesplní ani sekundární povinnost dle § 37 odst. 5 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, totiž povinnost podle výzvy pověřené osoby buď následovat ji na vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, útočí na zájem chráněný zákonem, kterým je ochrana majetkových práv provozovatele. V takovémto případě je nutná obrana ze strany revizora nebo jiné pověřené osoby přípustná, a to možností odvrátit tento útok zadržením cestujícího, který se pokouší utéct, a uniknout tak následkům jízdy bez platné jízdenky [§ 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů]. Nutná obrana je samozřejmě možná jen za podmínky, že revizorovo počínání není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Je-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, o nutnou obranu nejde. Revizor tedy zpravidla nesmí volit takové prostředky, které povedou nebo mohou vést k újmě na zdraví černého pasažéra nebo jakékoliv jiné osoby.

Nejvyšší soud s těmito závěry souhlasí a sdílí názor, že umožnění nutné obrany proti této kategorii protiprávního jednání je řešením správným jak z hlediska společenského nazírání na ně, tak i z hlediska právního. Jako relevantní problém se však klade otázka její míry, jelikož nutno respektovat potřebu omezení jednání obránce proti méně závažným útokům (k tomu viz Kuchta J. Nutná obrana. Masarykova univerzita. Brno 1999, s. 100).

Poškozená útočila na zájem chráněný zákonem, jímž je ochrana majetkových práv provozovatele dopravy, a obviněný byl v mezích nutné obrany oprávněn zasáhnout. Zda tyto meze způsobem, který k zadržení zvolil, nepřekročil, zda volil nejvhodnější, popř. nejefektivnější způsob odvrácení útoku, je otázkou odlišnou. Zda byla obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, je zapotřebí pečlivě zkoumat, což ale odvolací soud neučinil. Jeho lakonické konstatování, že jednání obviněného svou intenzitou, způsobem provedení zcela jednoznačně tuto mez překročilo , je v tomto kontextu nepřezkoumatelné. Dovolatel proto na tento nedostatek opodstatněně poukázal a přiléhavě též namítl, že není zřejmé, z čeho odvolací soud vyvozoval jím zaviněný silný náraz poškozené na pevnou stěnu, když tupé násilí o velké intenzitě odůvodňovalo zlomeninu žebra, která ale odvolacím soudem prokázána a zjištěna nebyla.

Jako případnou nutno označit rovněž výhradu obviněného, že ani překročení mezí stanovených pro chování revizora samo o sobě neznamená, že se dopustil přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Takový závěr znamená, že se dopustil jednání protiprávního, a jde o to, zda se jednalo o již uvedený přečin či zda mohlo jít pouze o přestupek podle § 49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Rozboru jednotlivých kritérií výtržnosti ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku ale odvolací soud náležitou pozornost nevěnoval a bude tak třeba učinit v dalším řízení. V této souvislosti jistě nepomine, že k zadržení poškozené neužil žádných chvatů či hmatů, úderů nebo kopů. Na poškozenou nevztáhl ruku, nechytil ji za končetinu či za oblečení, nesrazil ji k zemi. Neužil žádné hrubé fyzické síly, využil toliko své tělesné konstituce a znemožnil poškozené, aby kolem něj proběhla. Způsob zvolený obviněným nelze bez dalšího označit za agresivní, násilnický. Obviněný poškozené poté, co narazila na zeď, upadla na zem a začala plakat, opětovně nabídl přivolání záchranné služby, což ona znovu odmítla. Nelze si nevšimnout, že svým chováním dal najevo, že není lhostejný k následkům svého jednání. I s ohledem na to, že incident nevyvolal u veřejnosti prakticky žádnou odezvu a že vyjma jednoho cestujícího, který zpozoroval plačící poškozenou sedící na zemi, nebyl veřejností ani zaznamenán, je zapotřebí úvahy o naplnění znaku výtržnosti podrobit detailnějšímu zkoumání.

Odvolací soud se navíc v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevěnoval otázce naplnění subjektivní stránky a nevypořádal se s tím, zda se obviněný, který se měl dopustit přečinu výtržnictví, který je trestným činem úmyslným, dopustil tohoto činu v úmyslu přímém či nepřímém, tedy zda chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně klidného občanského soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek [srov. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [srov. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nerozptýlil pochybnosti nejen o naplnění formálních znaků označeného přečinu, ale ani o tom, zda čin dosahuje takové míry společenské škodlivosti, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Vzhledem k okolnostem jeho spáchání, průběhu i k postoji obviněného k odstranění následků jeho jednání se jedná o případ z hlediska posuzování trestní odpovědnosti obviněného hraniční, a pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro stanovení závěru o míře společenské škodlivosti je proto nezbytné. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však přesvědčivé úvahy o uplatnění principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio postrádá.

Na odvolacím soudu proto bude, aby se v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu pečlivě zabýval nejen otázkou naplnění formálních znaků označeného přečinu, ale i mírou společenské škodlivosti přečinu a nutností uplatňovat trestní odpovědnosti vůči obviněnému.

Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, v celém rozsahu zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu