8 Tdo 1008/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 59 tr. zákoník



8 Tdo 1008/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání obviněného J. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 68 To 117/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 20/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. L. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 1 T 20/2013, uznal obviněného J. L. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným, že

dne 26. 7. 2012 v době od 14:15 hod. do 14:25 hod. v R. p.R., okr. V., na ul. M., v pobočce České spořitelny, a. s., maskován kšiltovkou, slunečními brýlemi a náplastmi v obličeji kolem očí, přistoupil k přepážce č. 1 a pokladní předložil lístek s textem ve znění: BOMBA MÁ SNÍMAČ ALARMU - ZAPOMEŇTE NA NĚJ!!! POKUD CHCETE, ABY VAŠI BLÍZCÍ ŽILI A VY TAKY. BOMBY NEZASTAVÍM, DOKUD NEBUDU MÍT PRACHY. JEDINÁ CHYBA A JE KONEC!!! PŘÍJEZD POLICIE MÁM HLÍDANÝ. OTEVŘETE TREZOR A VYDEJTE VŠECHNY PENÍZE A NIKOMU SE NIC NESTANE , přitom na pult umístil realisticky vyhlížející atrapu nástražného výbušného systému s blikajícím červeným světlem, kterou nesl v příručním zavazadle, částečně zakrývaném umělou rostlinou, čímž přinutil pokladní V. M. k tomu, aby z obavy spočívající v aktivaci bomby vydala finanční hotovost ve výši 8.600,-- Kč, kterou obviněný zastrčil do kapsy kalhot a odešel .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 59 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku i trest propadnutí věcí (v rozsudku blíže specifikovaných). Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Českou spořitelnu, a. s., P., O., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl usnesením ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 68 To 117/2013, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Matuly podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Dovolatel sice v úvodu svého podání ve vztahu k prvnímu z těchto dovolacích důvodů konstatoval, že je obeznámen se skutečností, že Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění nemůže měnit, přesto však považoval za potřebné zdůraznit, že postupem soudů nižších stupňů byl poškozen na svých právech a že byla porušena zejména zásada materiální pravdy. Podle jeho názoru provedené nepřímé důkazy totiž netvořily ucelený a na sebe navazující řetězec, jenž by vylučoval jakoukoliv pochybnost o jeho vině (v tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10).

Obviněný dále namítl, že soudy se řádně nevypořádaly s jeho námitkami zpochybňujícími jak výpovědi svědků V. M., R.F. a O. B., tak neprůkaznost expertízy zbytků lepidla na jeho rukou, neprokázání totožnosti jeho písma s textem výzvy předložené v bance, neprovedení rekonstrukce ani rekognice zákonným způsobem a procesní nezpůsobilost protokolu o odběru pachové stopy. Nashromážděné důkazy proto prý nepostačovaly k závěru o jeho vině. Soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo, a jestliže tak neučinily, porušily princip presumpce neviny.

Pokud jde o námitky uplatněné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný uvedl, že použití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu bylo nepřiměřeně přísné. Soudy dostatečně nezvážily všechny skutečnosti, k nimž byly povinny přihlížet (zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2004 a sp. zn. 7 Tdo 1244/2006, a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2006), zvažovaly pouze okolnosti svědčící v jeho neprospěch, aniž by stejnou váhu přikládaly skutečnostem polehčujícím (míra násilí, nekladení odporu při zadržení, ojedinělost skutku, apod.).

Dovolatel připomněl, že mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku je institutem výjimečným, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je nutné vykládat restriktivně. I v případě naplnění formálních kritérií by musela být splněna také podmínka vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu nebo ztížená možnost nápravy pachatele. K této otázce však nebylo provedeno žádné dokazování a soud prvého stupně vůbec nezkoumal možnost uložit trest odnětí svobody na samé hranici nezvýšení trestní sazby, která zcela vystihuje závažnost a škodlivost činu (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012).

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc jim přikázal k novému projednání.

Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil v prvé řadě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto ohledu námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal převážně rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně namítal, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav a neprokázaly jeho vinu) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (že svědectví jednotlivých svědků ohledně popisu pachatele a polepení jeho rukou si odporují, že expertíza zbytků lepidla, které měl na rukou, byla neprůkazná, že protokol o odběru pachové stopy byl procesně vadný). Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 39 až § 42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).

Výhrady dovolatele směřující do výroku o uloženém trestu, konkrétně zpochybňující správnou aplikaci ustanovení § 59 tr. zákoníku pod shora vymezený dovolací důvod podle § 265b pdst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze, neboť se jedná o otázku nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 33/2012, 8 Tdo 671/2012, aj.).

Nejvyšší soud takové výhrady akceptoval, přestože je dovolatel podřadil pod nesprávný dovolací důvod, zároveň však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

Podle ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.

Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se vždy usuzuje s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež nastaly, apod. Tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Současně s tím by měl korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti případu.

Vzhledem k odvolacím námitkám obviněného se naplněním všech zákonných hledisek pro aplikaci ustanovení § 59 tr. zákoníku znovu zabýval i odvolací soud. Jeho závěry rozvedené na str. 7 8 odůvodnění jeho usnesení jsou správné a přesvědčivé. Jelikož Nejvyšší soud se s nimi identifikoval, není nezbytně nutné znovu je na tomto místě opakovat. Stačí jen akcentovat, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud správně uvážil, že čin obviněného dosahuje podstatně vyšší závažnosti, než bývá obvyklá u obdobných zvlášť závažných zločinů. Taková vysoká závažnost vyplývá zejména z toho, že obviněný se opakovaně přes předchozí postih znovu dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže. Ačkoliv byl dne 18. 10. 2010 podmíněně propuštěn z poměrně citelného (devítiletého) výkonu trestu odnětí svobody, přesto se projednávané trestné činnosti dopustil již dne 26. 7. 2012, tedy ještě ve zkušební době podmíněného propuštění. Vysokou společenskou škodlivost bylo nutné shledávat ve vztahu k ukládanému trestu i s ohledem na povahu předchozího zvlášť závažného činu, pro který byl odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 4 To 191/2001, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 14/2000. Tímto rozsudkem byl potrestán za trestné činy loupeže, přičemž okolnosti, za kterých byly tyto trestné činy spáchány, se shodují s nyní projednávanou věcí v tom, že se opakovaně dopouští přepadávání bank, při útocích je maskován, a přítomné pracovnice bank se snaží přimět k vydání peněz pohrůžkou užití bezprostředního násilí (v dané věci za pomoc atrapy výbušného zařízení).

Vedle těchto okolností oba soudy nižších stupňů musely hodnotit i osobu samotného obviněného, k němuž shledaly, že se dopustil již po čtvrté velmi závažného jednání, dvakrát po sobě několikanásobných zločinů loupeže. Tohoto protiprávního jednání se dopustil přesto, že mu byly opakovaně ukládány citelné tresty, z nichž se evidentně nepoučil, neboť ještě ve zkušební době podmíněného propuštění spáchal opět předmětný zvlášť závažný zločin.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny, takže bylo potřebné uložit obviněnému trest odnětí svobody ve zvýšené trestní sazbě. Z tohoto hlediska jsou rozhodnutí obou soudů nižších stupňů správná a zákonná.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. září 2013

Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a