8 Tdo 1003/2005
Datum rozhodnutí: 15.09.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1003/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2005 dovolání obviněného R. G. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 4 To 665/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 138/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 4 To 665/2004, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. 7 T 138/2004, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mostě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. 7 T 138/2004, byl obviněný R. G. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta; podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s nakládáním s finančními prostředky jiného či jejich správou na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným Č. p., a. s. P. a Ing. L. J.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že ve dnech 8., 21. až 26. 4. 2000 v M., jako hmotně odpovědný vedoucí restaurace M., patřící s. r. o. J. R. K. V. si svévolně pro sebe ponechal tržbu celkem ve výši 331.288,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 4 To 655/2004, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i o náhradě škody. Opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ačkoliv správně měl být posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. Podle názoru dovolatele nebylo především spolehlivě zjištěno, že by naplnil subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, nebylo totiž prokázáno, že si chtěl jednotlivé tržby ponechat. Upozornil, že policii nahlásil odcizení peněz, k němuž došlo v místě, které je zabíráno kamerovým systémem, ale ta jeho oznámení neprověřila.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jakož i rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušil, a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem, nepřikáže-li Okresnímu soudu v Mostě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že skutková věta rozsudku Okresního soudu v Mostě neodpovídá zákonným požadavkům, které by umožnily, aby popsaný skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle jejího názoru z ní nevyplývá, že obviněnému byla cizí věc, tj. tržba, svěřena, řádně není popsán ani způsob provedení činu, když je zde pouze konstatováno, že si obviněný svévolně ponechal tržbu ve výši 331.288,- Kč, čímž není naplněn znak přisvojení si . Upozornila, že nelze učinit spolehlivý závěr ani o tom, že se obviněný trestného činu dopustil úmyslně; žádný z pořízených důkazů neprokazuje skutečnost, že právě obviněný byl osobou, která se v konečném důsledku obohatila, nebyly ani zjišťovány jeho majetkové a příjmové poměry. Dodala, že taktéž žádný důkaz nesvědčí pro závěr, že by se obviněný podáním trestního oznámení snažil zastřít skutečnost, že peníze neodnesl do banky, ale že si je ponechal. Logicky není podle ní podepřen ani rozsah údajné zpronevěry. Uzavřela, že skutek, jak je popsán v rozsudku Okresního soudu v Mostě, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, není možné posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušil, a aby Okresnímu soudu v Mostě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo lze dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného směřující proto právnímu posouzení skutku lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., zejména pak jeho subjektivní stránka, jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda skutek vykazuje zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., jak tvrdí dovolatel.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tím na cizím majetku škodu nikoli malou.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., přesvědčivě neobsahuje.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu. Nelze v ní však uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.

Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině soudu prvního stupně se podává, že obviněný ve dnech 8., 21. až 26. 4. 2000 v M., jako hmotně odpovědný vedoucí restaurace M., patřící s. r. o. J. R. K. V., si svévolně pro sebe ponechal tržbu celkem ve výši 331.288,- Kč.

Je zjevné, že formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že popsané jednání obviněného lze posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.; popsaný skutek neobsahuje žádná relevantní zjištění, jež by se vztahovala nejen k subjektivní stránce činu obviněného, ale ani skutečnosti charakterizující objektivní stránku trestného činu, zejména pak zákonný znak svěřené cizí věci a též škody, včetně označení poškozeného. Tyto nedostatky nebyly odstraněny ani rozhodnutím odvolacího soudu, který označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná.

Nejvyšší soud v daných souvislostech zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to snažily soudy obou stupňů, nelze považovat za dostačující; v konkrétním případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování skutečností (znaků skutkové podstaty), které v samotném výroku ani rámcově uvedeny nebyly. Odůvodnění rozhodnutí je totiž třeba pojímat jako demonstraci myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tj. k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 aj.).

Pro trestní odpovědnost podle § 248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.) a platí, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku.

Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem.

Soudy obou stupňů vycházely v odůvodnění svých rozhodnutí ze zjištění, že součástí pracovních povinností obviněného byl též odnos tržeb provozovny, v níž byl zaměstnán, do banky a v tomto smyslu že byly peníze představující tržbu cizí svěřenou věcí (strana 2 p. v. rozsudku soudu prvního stupně, strana 4 usnesení odvolacího soudu).

Na takový závěr však nelze spolehlivě usuzovat z té části skutkové věty výroku o vině, v níž je obviněný označen jako hmotně odpovědný vedoucí restaurace M.

Z důkazů, jež byly provedeny, se nepodává, že obviněný byl vedoucím restaurace M. Z obsahu listiny označené jako jmenování do funkce ze dne 25. 10. 1999 plyne, že od 1. 11. 1999 byl obviněný jmenován do funkce 1. asistenta pověřeného řízením restaurace M. M. a tuto funkci vykonával i v měsíci dubnu 2000, jak plyne z výpovědi svědka Ing. L. J. (č. l. 16). Stejně tak je třeba připomenout, že dohoda o hmotné odpovědnosti není předpokladem trestní odpovědnosti za zpronevěru podle § 248 tr. zák. a její uzavření samo o sobě znak svěřené cizí věci nenaplňuje; předurčuje pouze režim, kterým bude posuzována případná odpovědnost za škodu, neboť jde o institut náhrady škody.

To samozřejmě neznamená, že tržba, kterou měl obviněný odnést a odevzdat v bance, nebyla cizí svěřenou věcí. Je ale nezbytné, aby byly ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně označeny konkrétní skutkové okolnosti, z nichž závěr o tom, že šlo o věc odevzdanou do faktické moci obviněného s tím, aby s ní určitým způsobem naložil.

Stejně tak je třeba ve výroku o vině konkrétně označit výši způsobené škody a též subjekt, jemuž byla škoda na majetku způsobena. V této souvislosti si nelze nepovšimnout, že podle výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně byla náhrada škody přiznána Ing. L. J., zatímco v odůvodnění tohoto rozsudku (strana 3) se uvádí, že škoda byla přiznána obchodní společnosti J. R., s. r. o. Důsledné rozlišení těchto subjektů je významné i za situace, kdy Ing. L. J. byl jediným společníkem obchodní společnosti J. R. s. r. o.

Z pohledu námitek obviněného byla významná především ta, jejímž prostřednictvím vytkl, že nebylo prokázáno, že měl v úmyslu si finanční prostředky představující tržbu přisvojit.

Přisvojením věci se podle konstantní judikatury soudů rozumí získání trvalé dispozice s věcí. Naplnění tohoto zákonného znaku vyjádřil soud prvního stupně tím, že uvedl, že obviněný si tržbu svévolně pro sebe ponechal. Lze přisvědčit státní zástupkyni, že takové vyjádření není zcela přesné, poněvadž z něj jasně nevyplývá, že šlo o dispozici trvalého charakteru. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je tato okolnost sice zjevná (soud hovoří o tom, že peníze obviněný použil pro svoji potřebu), ale vyjádřit ji je nezbytné především ve výroku o vině obviněného.

Soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že tržbu zapomněl cestou do banky v telefonní budce, a když se pro zapomenuté finanční prostředky vrátil, již tam nebyly. V odůvodnění svých rozhodnutí zevrubně vyložily úvahy, jimiž na takto uplatněnou obhajobu reagovaly. Bylo již zaznamenáno, že výhrady vůči způsobu, jakým byly provedené důkazy hodnoceny, jdou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž jde svojí povahou o námitku skutkovou.

Přesto ale nutno uvést, že k přesvědčivosti stávajících závěrů by jistě přispělo i prověření majetkových a příjmových poměrů obviněného v době činu a prověření, jakým způsobem bylo Policií ČR naloženo s trestním oznámením obviněného o odcizení tržby v telefonní budce. Bude proto na soudu prvního stupně, aby si opatřil a provedl důkazy, které jsou z tohoto pohledu relevantní.

Za daných okolností je sice předčasné zabývat se důvodností námitky obviněného, že skutek měl být posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., přesto však je možno shrnout a zdůraznit zásadní rozdíly mezi trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. a trestným činem porušování povinnost při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.] jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku. V této souvislosti již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody, a to ve formě zavinění z nedbalosti vědomé. V tomto smyslu je ustanovení § 255a tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Jestliže je však prokázáno, že si pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (k tomu č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). V konkrétním případě to znamená, že bude-li prokázáno, že obviněný si tržbu úmyslně přisvojil, nebude na místě reálně uvažovat o právním posouzení skutku jako trestného činu podle § 255a tr. zák.

Výrok o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. nelze mít z důvodů již vyložených za přesvědčivý. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Mostě (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. září 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková