8 Azs 78/2017-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobce: P. L., zast. Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2015, čj. MV-171293-4/SO-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017, čj. 31 A 89/2015-26,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 10. 11. 2014, čj. OAM-13967-9/TP-2014, zamítlo žalobcovu žádost ze dne 4. 8. 2014 o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Žalovaná výše specifikovaným rozhodnutím zamítla odvolání proti tomuto rozhodnutí a napadené rozhodnutí potvrdila. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného krajský soud zamítl.

[2] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku pro udělení trvalého pobytu na území České republiky podle § 68 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců ), spočívající v nepřetržitém pobytu na území České republiky po dobu pěti let. Žalobce totiž v rozmezí pěti let, které předcházelo podání žádosti o trvalý pobyt, pobýval mimo území České republiky více než 16 měsíců; překročil tak limit deseti měsíců podle § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Tvrzení žalobce o kratších pobytech mimo území České republiky označil krajský soud za nepodložené a námitku týkající se počítání nepřetržitosti pobytu za nedůvodnou. [3] Krajský soud též vyvrátil správnost žalobcovy argumentace, podle které v jeho věci nemělo být aplikováno Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (dále jen nařízení č. 562/2006 ). Názor žalobce, že pro něj přechodová razítka nemají žádný význam, považoval krajský soud za zcela neopodstatněný; vysvětlil též charakter cestovního dokladu a údajů v něm zaznamenávaných, a to i ve vztahu k jejich důkaznímu významu ve smyslu § 53 odst. 3 s. ř.

II. Obsah kasační stížnosti

[4] Žalobce (dále jen stěžovatel ) v kasační stížnosti, stejně jako v žalobě, namítl, že správní orgány zkoumaly nepřetržitost pobytu za posledních 5 let, ale nezabývaly se tím, zda stěžovatel tuto podmínku nesplnil již v minulosti; pokud by splnění podmínky 5 let bylo zkoumáno od 19.08.2007, byla by nepřítomnost žalobce na území pouze 286 dní, což je méně, než 10 měsíců. Podle stěžovatele zákon nevyžaduje, aby podmínka nepřetržitého pobytu byla splněna bezprostředně před podáním žádosti či bezprostředně před vydáním rozhodnutí; k tomu citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67, který považuje za rozporný s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, čj. 5 Azs 234/2016-21, z něhož v souzené věci vycházel krajský soud.

[5] Stěžovatel zopakoval žalobní argumentaci dovozující, že jeho nepřítomnost na území České republiky nebyla tak rozsáhlá, jak tvrdily správní orgány na základě přechodových razítek v cestovním pase. Cizincům, kteří jsou držiteli povolení k dlouhodobému pobytu, nejsou přechodová razítka do cestovního dokladu při každém přechodu vnější hranice dávána a stěžovatel ani nespadá do kategorie podle čl. 10 a 11 nařízení č. 562/2006. Nad rámec žalobní argumentace namítl, že není držitelem krátkodobého ani dlouhodobého víza, ale povolení k dlouhodobému pobytu, což je zcela jiný pobytový režim než vízum. Zaměnil-li krajský soud vízum s povolením k dlouhodobému pobytu, nevypořádal se řádně s žalobní námitkou.

[6] Stěžovatel též zopakoval žalobní argumentaci týkající se právního charakteru přechodových razítek a zájmu stěžovatele na zaznamenání výjezdních a příjezdových razítek. Dodal, že otisk přechodového razítka není údajem zapisovaným podle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech (dále jen zákon o cestovních dokladech ) a namítl, že krajský soud neuvedl žádné ustanovení tohoto zákona, které by jej za zapisovaný údaj označovalo.

[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě a na obsah spisového materiálu. S odůvodněním rozsudku krajského soudu se ztotožnila. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].

[10] Kasační stížnost není důvodná.

[11] K argumentaci stěžovatele rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67, (oproti žalobě nijak nerozvedené) uvádí Nejvyšší správní soud (shodně jako soud krajský), že tento rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze na projednávanou věc aplikovat. V tehdy souzené věci šlo o splnění podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 67 zákona o pobytu cizinců, zatímco v nyní souzené věci jde o splnění podmínek podle § 68 zákona o pobytu cizinců. Smyslem institutu žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 67 zákona o pobytu cizinců je především zohlednění délky pobytu cizince na území České republiky a stanovení výhodnějšího režimu pro získání povolení k trvalému pobytu v případech, ve kterých je dlouholetý pobyt cizince na území způsoben taktéž trvajícím řízením o udělení mezinárodní ochrany. ; tato zákonná úprava [d]opadá tedy obecně na cizince, který na území pobýval minimálně 4 roky, z čehož nejméně 2 roky byl účastníkem řízení o azylu. Zohledněna je pak nejen délka cizincova pobytu, ale i důvodná domněnka zpřetrhání jeho vazeb v zemi původu. (rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2016, čj. 10 Azs 20/2016-37). Právě domněnka, že došlo k narušení vazeb cizince na stát původu a cizinec je již do značné míry integrován na území České republiky, odlišuje mimo jiné povolení k trvalému pobytu udělené podle § 67 zákona o pobytu cizinců od povolení k trvalému pobytu uděleného podle § 68 téhož zákona. Zatímco v prvním případě není potřeba dokazovat integraci cizince, trvalo-li řízení o udělení mezinárodní ochrany zákonem požadovanou dobu, v případě druhém je nezbytné integraci cizince prokázat, a to splněním zákonné podmínky nepřetržitého, alespoň pět let trvajícího, pobytu na území České republiky.

[12] Na rozdíl od výše zmíněného rozsudku čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu (čj. 4 As 30/2009-67) rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, čj. 5 Azs 234/2016-21, citovaný krajským soudem, na nyní souzenou věc plně dopadá. Nejvyšší správní soud se v něm totiž zabýval výkladem § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dospěl přitom k závěru, že směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, vyžaduje, aby podmínka předchozího pobytu byla splněna bezprostředně před podáním žádosti. Správnost tohoto výkladového závěru podporuje i následný legislativní vývoj ústící do novelizace zákona o pobytu cizinců zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon s účinností od 15. 8. 2017 nahradil v § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců slova po 5 letech nepřetržitého pobytu na území slovy který ke dni podání žádosti pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 5 let .

[13] Stěžovatel nepřednesl žádnou argumentaci, kterou by citovanou judikaturní interpretaci relevantní právní úpravy rozporoval. Odkázal pouze na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu, který však není ve vztahu k posouzení jeho případu aplikovatelný.

[14] Nejvyšší správní soud závěr krajského soudu, dle něhož podmínka nepřetržitosti pobytu splněna být musí, a to alespoň bezprostředně před podáním žádosti považuje za správný a důvod k odklonu od své dřívější zcela jasné judikatury neshledal.

[15] Pro uvedené nemůže být důvodná ani kasační argumentace dovozující, že nepřetržitost pobytu měly správní orgány posuzovat ve větším časovém úseku než za posledních pět let od podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Překračuje-li totiž období nepřítomnosti na území České republiky úhrnem délku deseti měsíců v rámci pěti let bezprostředně před podáním příslušné žádosti, pak tato doba nebude zahrnuta do výpočtu splnění doby požadované ustanovením § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a zároveň přerušuje její běh (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, čj. 10 Azs 148/2015-37, shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 Azs 157/2015-31). Jinými slovy nezbytnou podmínkou pro vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců je nepřetržitý pobyt žadatele na území České republiky, který ke dni podání žádosti trvá alespoň pět let. V souzeném případě správní orgány i krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatelova nepřítomnost za pět let předcházejících dni podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, přesáhla oněch zákonem stanovených 10 měsíců. Nepřetržitost stěžovatelova pobytu na území České republiky proto zachována nebyla.

[16] Stěžovatel zpochybňoval délku své nepřítomnosti na území České republiky zjištěnou správními orgány a obecně přitom argumentoval tím, že mu nebyla do cestovního dokladu vyznačena přechodová razítka při každém přechodu vnější hranice a že čl. 10 a 11 nařízení č. 562/2006 na něj nedopadá. Nejvyšší správní soud nesdílí posledně uvedený názor stěžovatele. Podle čl. 10 nařízení č. 562/2006 [c]estovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka. Vstupním nebo výstupním razítkem se opatřují zejména ( ) Nařízení v první větě citovaného článku stanovuje obecnou povinnost označit cestovní doklad otiskem razítka. V další větě uvedený výčet je pouze demonstrativní a z pouhé skutečnosti, že v něm není uveden doklad s platným povolením k dlouhodobému pobytu, nelze dovozovat, že stěžovatelův cestovní doklad nemusel být otiskem razítka označen při každém vstupu a výstupu. Závěr krajského soudu, že se na stěžovatele nařízení č. 562/2006 aplikuje, je proto správný, byť krajský soud nesprávně uvedl, že má stěžovatel doklad s platným vízem, které mu umožňuje vstup do schengenského prostoru.

[17] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel ani nenavrhl žádné důkazy k prokázání, že se mimo území České republiky zdržoval méně, než jak plynulo z jeho cestovního pasu. Nařízení č. 562/2006 v čl. 11 přitom umožňuje prokázat, např. jízdenkou či letenkou nebo svědectvím, skutečnou dobu nepřítomnosti. Tímto postupem mohl stěžovatel zhojit údajnou absenci některých přechodových razítek v jeho cestovním pase.

[18] Ve správním spise byla založena jak kopie stěžovatelova cestovního pasu, tak záznam ze dne 11. 9. 2014, který obsahuje citaci relevantní právní úpravy a konstatování: Z cestovního pasu žadatele č. X byla zjištěna nepřítomnost na území ČR v období předchozích 5 let, v trvání 480 dnů. S podklady pro vydání rozhodnutí, včetně zmíněného úředního záznamu, se stěžovatelův právní zástupce seznámil dne 19. 9. 2014; v protokolu o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí uvedl, že se k podkladům vyjádří ve lhůtě 15 dnů. Poté se už k absencím nevyjádřil. Správní orgán tak měl důvodně za to, že stěžovatel pobýval mimo území České republiky v časových obdobích odpovídajících záznamům v jeho cestovním pase.

[19] K povaze přechodových razítek Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 3. 2. 2016, čj. 1 Azs 240/2015-35, uvedl: Právě vstupní či výstupní razítko má tedy charakter potvrzení, jehož pravdivost se, vzhledem k tomu, že je otištěno v cestovním pasu jakožto veřejné listině, presumuje. K téže otázce se správně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku i krajský soud. Námitka, dle které na přechodová razítka nelze presumpci pravdivosti vztahovat, proto rovněž neobstojí.

IV. Závěr a náklady řízení

[20] Nedůvodnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 15. listopadu 2017

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu