8 Azs 19/2006-94

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: I. U., zastoupený JUDr. Martinem Sochorem, advokátem v Praze, Čelakovského sady 1580/4, PSČ 110 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2005, čj. OAM-3460/VL-07-04-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2005, čj. 10 Az 13/2005-40,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. IV. Odměna advokáta žalobce JUDr. Martina Sochora se určuje částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 5. 2005 nebyl žalobci udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákonů č. 2/2002 Sb. a č. 57/2005 Sb. Současně bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu rozsudkem ze dne 12. 10. 2005 zamítl.

Žalobce (stěžovatel) rozsudek napadl kasační stížností; důvody kasační stížnosti přitom uvedl ve dvou podáních (jedno psané ručně, jedno počítačem), která byla Městskému soudu v Praze doručena v jedné zásilce. Stěžovatel v kasační stížnosti psané ručně popsal důvody, proč žádal o azyl. Tvrdil, že patří do skupiny Albánců a muslimů, kterým Makedonie odmítá udělit státní občanství, a to z důvodu, aby se tato skupina nemohla účastnit voleb a ovlivňovat složení parlamentu. Stěžovatel tím, že mu je odpíráno státní občanství, nemá vedle toho, že nemá právo volit, ani právo na vzdělání, práci, sociální zabezpečení a podporu v nezaměstnanosti. Stěžovatel se proto domnívá, je jsou v jeho případě splněny důvody podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství a národnosti. Tato tvrzení stěžovatel pod žádný z důvodů vymezených v soudním řádu správním nepodřadil.

Stěžovatel dále tvrdil, že městský soud rozhodnutí žalovaného v části, v níž se zabýval překážkou vycestování, přezkoumával z jiných důvodů, než které byly uvedeny v žalobě, resp. je nezkoumal z hlediska všech žalobních námitek, a že je rozhodnutí městského soudu z tohoto důvodu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s]. Hlavní žalobní námitka se týkala toho, že rozhodní žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný argumentoval pouze rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, aniž by z jeho rozhodnutí bylo zřejmé, jak byl aplikován § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu na konkrétní případ stěžovatele. V žalobě stěžovatel rovněž argumentoval tím, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a rozhodnutí vydaná na jejím základě Evropským soudem pro lidská práva představují pouze minimální standart ochrany a jednotlivé státy mohou zvolit standart vyšší, a v tomto směru odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-96. Městský soud se přitom omezil pouze na konstatování, že nevyplynuly pochybnosti to tom, jak danou otázku posoudil žalovaný, aniž se vyslovil k tomu, proč dolovávaný rozsudek Nejvyššího správního soudu nedopadá na stěžovatele.

Stěžovatel dále namítl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Městský soud se v otázce, zda stěžovateli po návratu do Makedonie, hrozí nelidské nebo ponižující zacházení, ztotožnil s právním názorem žalovaného. Názor žalovaného však stěžovatel považuje za nesprávný, a proto tvrzení městského soudu je důsledkem nesprávného posouzení právní otázky. Názor městského soudu je také nepřijatelný s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-96, v němž tento soud konstatoval, že správní orgán musí uvést, v čem spatřuje rozdíl mezi zacházením ve smyslu § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu a zacházením, kterého se žadatel o azyl po návratu do země původu obává, jinak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatel uváděl, že mu po návratu do Makedonie bude odepřeno státní občanství této země a tedy i řada občanských, sociálních a jiných práv. Proč uvedené jednání žalovaný nepovažuje za nelidské a ponižující zacházení, žalovaný v rozhodnutí neuvedl. Stěžovatel také brojil proti závěru žalovaného, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, neboť správní orgán je povinen nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení posuzovat podle § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu a nikoli přímo podle čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Navíc v daném případě nejde o pouhou možnost, ale o velmi pravděpodobnou skutečnost.

Stěžovatel rovněž požádal o odkladný účinek kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. tehdy, pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud poté posoudil napadené usnesení městského soudu v rozsahu a v mezích důvodů vymezených přípustnými stížními body a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Námitkou, že v případě stěžovatele jsou splněny důvody podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství a národnosti, se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože jde o námitku nepřípustnou, a to s ohledem na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s., dle kterého je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel sice v žalobě uvedl, že rozhodnutí žalovaného napadá v celém rozsahu, nicméně v důvodech své žaloby se soustředil výlučně na tvrzené porušení § 47 odst. 3 správního řádu a na porušení § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu. Proti nesprávnému právnímu názoru ohledně aplikace § 12 písm. b) zákona o azylu tedy v žalobě nebrojil. Kasační stížnost je proto v části, v níž stěžovatel přichází s touto námitkou, nepřípustná.

K námitce stěžovatele, že městský soud rozhodnutí žalovaného v části, v níž se zabýval překážkou vycestování, přezkoumával z jiných důvodů, než které byly uvedeny v žalobě, resp. je nezkoumal z hlediska všech žalobních námitek, je v prvé řadě třeba poznamenat, že jde o námitku tvrdící nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatkem důvodů rozhodnutí městského soudu a nikoli o námitku nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, jak říká stěžovatel. Nesprávné podřazení důvodů kasační stížnosti k jednotlivým zákonným ustanovením, či jejich nepodřazení vůbec, však není rozhodující, neboť požadavek na uplatnění některého z důvodů taxativně vypočtených v § 103 odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon účastníka řízení (zde: kasační stížnost) se posuzuje podle jeho obsahu. K této námitce se pak patří uvést následující:

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sb. ÚS, nález Ústavního soudu zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sb. ÚS) je jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v § 54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz též v judikatuře Nejvyššího správního soudu-č. 689/2006 Sb. NSS: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.

Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu v duchu těchto zásad zaměřil na otázku, zda je z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.

Z příslušné pasáže rozsudku městského soudu (str. 5) plyne, že městský soud v prvé řadě vymezil podmínky, které zákon stanoví pro případ, že pro cizince platí překážka vycestování; tj. volně parafrázoval ustanovení § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu. Dále městský soud určil, že překážka vycestování se vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, z čehož vyvodil, že se hodnotí současná situace v Makedonii. Závěr, že žalovaný o překážce vycestování rozhodl správně, pak městský soud učinil na základě dokumentů, o které žalovaný opřel svůj výrok; i když je nevyjmenoval, jsou zřejmá z rozhodnutí žalovaného a také ze správního spisu, jehož jsou součástí. Dále z rozsudku městského soudu plyne, že hodnotil i skutečnosti, které uvedl sám stěžovatel, tj. fakt, že proti stěžovateli nebylo a není vedeno trestní stíhání, a také fakt, že stěžovateli nebylo uděleno státní občanství z důvodu nesplnění podmínek příslušného makedonského zákona, zejména šlo o podmínku trvalého usazení v zemi po dobu stanovenou zákonem.

Navíc městský soud v rozsudku (str. 3-4) konstatuje také to, že neudělení státního občanství v zemi původu není samo o sobě důvodem pro udělení azylu a dodává, že za nelidské či ponižující jednání nelze považovat neudělení občanství pro nesplnění podmínek vyplývajících z požadavku očekávané integrace žadatele do dané společnosti, a to zcela v souladu se zákonnou procedurou platnou v dané zemi.

Výše popsané odůvodnění městského soudu Nejvyšší správní soud považuje z hlediska § 54 odst. 2 s. ř. s. za vyhovující, neboť městský soud se námitkou brojící proti způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s překážkou vycestování ve smyslu § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, zabýval, a z jeho odůvodnění je zřejmé, proč stěžovatelově námitce nedal zapravdu, resp. proč se ztotožnil se závěrem žalovaného. Především je třeba vyzdvihnout úvahu o tom, že neudělení státního občanství stěžovateli v Makedonii nelze považovat za nelidské či ponižující jednání. Tuto úvahu přitom městský soud učinil na základě konkrétních okolností případu, tj. že stěžovateli nebylo státní občanství uděleno především proto, že se v Makedonii po požadovanou dobu nezdržoval.

Nepochybně by bylo možné představit si podrobnější odůvodnění, a to s ohledem na propracovanost žaloby; je také pravdou, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nereagoval na všechny dílčí výtky formulované v žalobě v rámci námitky proti překážce vycestování. V dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí městského soudu však nelze spatřovat přímo nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, protože zejména s ohledem na shora vyzdvihnutou úvahu, s níž se Nejvyšší správní soud po věcné stránce ztotožňuje, je zcela zřejmé, proč se stěžovatele nemůže týkat překážka vycestování ve smyslu § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu. Argumentace městského soudu je pak i logická a vnitřně nerozporná. Proto je stěžovatelova námitka ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nedůvodná.

Pod námitkou, kterou stěžovatel podřadil pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., se pak skrývají dva okruhy problémů. Jednak stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že mu po návratu do Makedonie nehrozí nelidské nebo ponižující zacházení a jednak nesouhlasí s tím, jak žalovaný rozhodnutí v této části zdůvodnil.

Názor na první problém Nejvyšší správní soud již naznačil, když se shora vyjádřil, že se ztotožňuje s tím, že neudělení státního občanství stěžovateli v Makedonii nelze považovat za nelidské či ponižující jednání. Obecně lze konstatovat, že udělení státního občanství je projevem svrchované státní suverenity a je pouze na státu, jak vymezí katalog podmínek, jejichž splnění bude vyžadovat pro udělení státního občanství. Stanoví-li makedonský zákon o občanství jako jednu z podmínek délku legálního pobytu na území Makedonské republiky (dříve 15, nyní 8 let), jde o podmínku běžnou i v jiných právních úpravách. Obdobná podmínka je ostatně známa i z českého zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství [(srov. § 7 odst. 1 písm. a)].

Že státní občanství nebylo stěžovateli uděleno právě pro nesplnění podmínky délky legálního pobytu na území Makedonie, bylo v řízení jednoznačně prokázáno (viz rozhodnutí ze dne 8. 7. 1998); důkazy o tom, že tomu bylo jinak, stěžovatel nepředložil, ač to při pohovoru avizoval. Ve světle těchto úvah tedy obavu stěžovatele z toho, že se situace bude opakovat, tj. že mu nebude opakovaně uděleno státní občanství, nelze rozhodně kvalifikovat jako obavu z nelidského či ponižujícího jednání. I tato námitka je nedůvodná.

Druhou právní otázkou, kterou městský soud údajně posoudil nesprávně, je otázka, zda je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; opět jde o odůvodnění výroku o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování. V žalobě k tomu stěžovatel namítal, že odůvodnění žalovaný shrnul do jedné věty, v níže uvedl, že po zhodnocení výpovědí žadatele o udělení azylu, posouzení jeho hlavních motivů k odchodu z vlasti a Zprávy USA za rok 2004 a aktuální databáze České tiskové kanceláře nedospěl správní orgán rozhodující ve věci k závěru, že v současnosti v případě návratu do vlasti hrozí žadateli mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest či že je ohrožen v důsledku válečného konfliktu . Žalobce v takovém rozhodnutí postrádal uvedení skutečností týkajících se neudělení azylu, které žalovaný zvažoval při zkoumání neexistence překážek vycestování. K tomu je třeba uvést, že rozhodnutí žalovaného je zapotřebí posuzovat jako celek a nikoli se zaměřit pouze na několik závěrečných odstavců, které se výslovně týkají překážky vycestování. U nich žalovaný skutečně pouze vyjmenoval jednotlivé dokumenty a skutečnosti, které bral při rozhodování v úvahu, a blíže je nerozebíral co do jejich obsahu. Bylo by to nadbytečné, neboť se jim podrobně věnoval v úvodních částech odůvodnění. Jestliže žalobce zemi původu opustil v roce 2001, o jeho žádosti o azyl bylo rozhodováno v polovině roku 2005 a žalovaný podrobně rozebíral vývoj v zemi původu i v roce 2004 a 2005, např. věnoval se změně zákona o občanství snižující limit dlouhodobého pobytu apod., je zřejmé, které skutečnosti je třeba brát za relevantní pro posuzování podmínek udělení azylu a které pro posuzování překážky vycestování. Rozhodnutí žalovaného tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. I tato námitka je tedy nedůvodná.

Z citované části rozhodnutí žalovaného je pak zřejmé, že žalovaný podmínky pro uplatnění překážky vycestování posuzoval podle § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu (je i citováno), a nikoli pouze podle čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady

řízení nevznikly. Při rozhodování o odměně zástupce stěžovatele, advokáta JUDr. Martina Sochora, který byl žalobci ustanoven zástupcem usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, se soud řídil ustanoveními § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. 8. 2006 a přiznal zástupci stěžovatele 1000 Kč odměnu za jeden úkon právní služby a 75 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 21. února 2007

JUDr. Petr Příhoda předseda senátu