8 Afs 95/2007-47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Ing. Petr Tůma, se sídlem Vachkova 863, Hradec Králové, správce konkursní podstaty úpadce J. H., proti žalovanému: Finanční úřad v Dobrušce, Šubertovo náměstí 53, Dobruška, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2006, čj. 24195/06/254970/1939, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2007, čj. 31 Ca 191/2006-22,

takto:

I. V řízení s e p o k r a č u j e . II. Kasační stížnost s e z a m í t á . III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalobci s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 7. 2006, čj. 24195/06/254970/1939, zamítl reklamaci žalobce proti rozhodnutí žalovaného o přeplatku ze dne 21. 6. 2006, čj. 22643/06/254970/3464, kterým byl z úřední povinnosti převeden přeplatek vykázaný na dani z přidané hodnoty ve výši 22 502 Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 15 963 Kč, na daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání ve výši 5610 Kč a na dani silniční ve výši 2836 Kč. Svůj postup žalovaný opřel o § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád ), za použití § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o dani z přidané hodnoty ), podle kterého finanční úřad při vzniku přeplatku na jedné dani použije přeplatek na úhradu případného nedoplatku u jiné daně.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, čj. 31 Ca 191/2006-22, obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. na nálezy ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05 a ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04), jakož i Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí ze dne 13. 11. 2006, čj. 2 Afs 46/2006-51), dle které je ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání ) zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž i veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 daňového řádu. Za interpretaci ústavně konformní byla označena interpretace respektující základní práva před interpretací upřednostňující zájem státu. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu zakotvuje nepřípustnost kompenzace jak soukromoprávních tak i veřejnoprávních pohledávek a je přednostní před úpravou obsaženou v jednotlivých ustanoveních daňového řádu. Po prohlášení konkursu je vyloučeno, aby správce daně jakkoliv kompenzoval nedoplatky a přeplatky na daních. Citované závěry uvedených soudů byly vysloveny již za účinnosti stávajícího zákona o dani z přidané hodnoty.

Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ).

Podle stěžovatele nelze argumentaci Ústavního i Nejvyššího správního soudu vztáhnout na posuzovaný případ, neboť vycházela ze stavu platného před 1. 5. 2004, tj. před nabytím účinnosti stávajícího zákona o dani z přidané hodnoty. Ustanovení § 105 zákona o dani z přidané hodnoty je speciálním ustanovením k ustanovením zákona o konkursu a vyrovnání a je právě tou speciální normou, kterou Ústavní soud postrádal, když ve svých nálezech konstatoval, že pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů jako správců daně v uspokojování jejich pohledávek (reprezentujícím určitý veřejný zájem), musel by zákonodárce takové zvýhodnění formulovat explicitně. Za nesprávně posouzenou právní otázku stěžovatel považuje to, že krajským soudem zmiňované judikáty se vztahují k přeplatku na dani z přidané hodnoty vzniklému dle § 37a zákona č. 588/1992 Sb., nikoliv na přeplatek na dani z přidané hodnoty vzniklý dle § 105 zákona č. 235/2004 Sb. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 7. 8. 2007, čj. 2 Afs 62/2006-70, § 105 zákona o dani z přidané hodnoty je platným a účinným ustanovením. Nakonec shrnul, že jeho postup při převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty na nedoplatky na jiných daních byl správný, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s argumentací krajského soudu. Navíc kasační stížnost považuje za neplatnou, jelikož je podepsána ředitelkou Finančního úřadu v Dobrušce, v záhlaví je přitom uvedeno, že stěžovatele zastupuje pověřený zaměstnanec Finančního ředitelství v Hradci Králové; jeho podpis však zcela chybí a není přiloženo ani zmiňované pověření.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 10. 2008, čj.-39, na základě ustanovení § 48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. přerušil řízení o této kasační stížnosti, neboť zjistil, že před Ústavním soudem probíhá jiné řízení, jehož výsledek nepochybně ovlivní rozhodnutí zdejšího soudu v dané věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v předmětném řízení již rozhodl, a to plenárním nálezem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, http://nalus.usoud.cz, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno; v řízení tudíž mohlo být pokračováno.

Ústavní soud ve shora specifikovaném nálezu posuzoval ústavnost ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2007, konkrétně zda je předmětné ustanovení v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). Dospěl přitom k závěru, že ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., a to text Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu. , bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud, s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, v odůvodnění nálezu mimo jiné konstatoval, že primát jednotlivce před státem (čl. 1 Listiny) je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z čl. 11 Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka Ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí zákona o DPH představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem. Nejvyšší správní soud ve zbytku odkazuje na celé odůvodnění nálezu Ústavního soudu Pl ÚS 48/06.

Nejvyšší správní soud je právním názorem vyjádřeným v citovaném nálezu vázán. Ústavní soudu v něm poskytnul odpovědi na veškeré námitky uplatněné v kasační stížnosti. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí zákona o dani z přidané hodnoty nemůže být v posuzovaném případě nadále aplikováno. Zdejší soud proto na základě výše uvedeného uzavírá, že stěžovatel při svém rozhodování vycházel z ustanovení zákona, které Ústavní soud shledal protiústavním, a proto jeho rozhodnutí nemůže obstát. K odkazu stěžovatele na usnesení zdejšího soudu ze dne 7. 8. 2007, čj. 2 Afs 62/2006-70, dodává, že tímto usnesením bylo řízení v předmětné věci přerušeno z důvodu, že Nejvyšší správní soud při projednávání věci zaujal názor, že právě ustanovení § 105 zákona o dani z přidané hodnoty a § 64 odst. 2 daňového řádu jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a proto podal návrh na jejich zrušení. Ve věci byl posléze vydán rozsudek (dne 23. 1. 2009, čj. 2 Afs 62/2006-82), který již reflektoval nález Ústavního soudu Pl. ÚS 48/06. Kasační stížnost stěžovatele není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud na základě § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Zdejší soud dodává, že skutečnost, že kasační stížnost podepsala ředitelka finančního úřadu, ačkoliv byl k zastupování stěžovatele pověřen zaměstnanec nadřízeného finančního ředitelství, není procesní vadou způsobující její neplatnost. Žalobce zaměňuje osobu oprávněnou jménem stěžovatele podat a podepsat kasační stížnost ve smyslu § 37 odst. 3 s. ř. s. s osobou, která stěžovatele zastupuje na základě § 105 odst. 2 s. ř. s. V dané věci se jednalo o pracovníka nadřízeného správního orgánu, který byl pověřen k vyhotovení kasační stížnosti a k jednání jménem stěžovatele s kasačním soudem. Jeho pověření i doklad o vysokoškolském právnickém vzdělání tvoří součást soudního spisu.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměl ve věci úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. února 2009 JUDr. Petr Příhoda předseda senátu